Na Súlovské skály

proč bychom se báli?

TTT

Trasou Tonka Tomance

 dějství páté

Kalendář ukazuje čtvrtý den šestého měsíce Léta Páně 2023. Tonek Tomanec, největší tulák všech dob, slavíval v tento den své narozeniny. Pokud by se toho dožil, byly by už čtařiasedmdesáté. Právě na toto výročí plánujeme pátý díl memoriálu TTT. Míří na jeho oblíbené Súlovské skály. K uctění památky zmíněného patrona všech tuláků zde 4. červen vyhlásíme za Mezinárodní den toulání.

Kolem desáté dopolední se po osmdesátikilometrovém přesunu srotíme v centru obce Súlov – Hradná. Leží ve výšce asi čtyř stovek metrů a čítá něco přes devět stovek obyvatel. Ti se kromě několika hospod mohou scházet i ve dvou kostelech. Ten, z roku 1603 postavili evangelíci a patří mezi nejstarší protestantské svatostánky na Slovensku. Později si jej přivlastnili katolíci a připsali ho Svatému Michaeli. Druhý kostel už protestantům nikdo nesebral, možná proto, že ho nazvali jako Chrám trojjedinného Boha. Poněkud smutnější je to se zdejšími kaštely, chcete-li, zámky. Jeden je opravený a využívaný, druhý z posledních sil ještě stojí a ze třetího už zůstala jenom ruina.

V počtu úctyhodných osmi duší vyrážíme ke skalám. Ellen a Dáša, černobílá dvojice švagrových, si tentokrát moc nevěří a prozřetelně volí schůdnější podhorskou variantu. Zbytek světa klesne po proudu potoka k náznaku soutěsky a pak už prudce zamíří nahoru. Hned první metry naznačují, že se nebude jednat o žádnou brnkačku. Vyšlapaný chodník to bere přes šutry a nápadně vystouplé kořeny zcela nekompromisně k zatím nepoznaným výšinám.

A jsme na první vyhlídce. Súlovské skály jsou jako jediné skalní město na Slovensku tvořeny slepenci. Informační tabule přesvědčivě hlásá technologický i historický postup jejich vzniku, ale přítomný doktor přírodních věd Pavel Kostečka naznačuje, že se jedná o blbost. Náleží totiž mezi náboženské tmáře a v rámci zatím tolerované svobody názorů vyslovuje pravděpodobnější variantu související s celosvětovou potopou.

Potopa i vznik slepenců jsou naopak ukradené jediné člence vrcholového družstva, Jarce. Její myšlenky totiž míří k choti Petrovi, který ve společnosti jejich společné dcery právě zdolává španělské Pyreneje. Aby jí mohl patřičně závidět, posílá mu přes satelit čerstvě vyfocený obraz zdejších homolí. Petr bude muset chtě nechtě uznat, že vzdálení jižané na slovenskou nádheru ani náhodou nemají.

Ocitli jsme se na hřebenu, takže logicky očekáváme snadnější způsob posunu. Problém je ale v tom, že zmíněný hřeben připomíná hřbet vícehrbého velblouda. Pěšina se klikatí mezi šedobílými skálami, pahýly borovic či pokroucenými bukovými kmeny a nenabízí jakýkoliv náznak rovného pokračování. Míří buď příkře nahoru nebo ve stejném úhlu dolů. A znovu ji patřičně přizdobují více či méně obnažené kořeny zdejšího stromoví. Zmiňovaná Jarka, poznamenaná poctivou křesťanskou výchovou, projevuje svoji všeobjímající náklonnost všemi dostupnými způsoby. Po vzoru nedávné hlavy českého státu se veřejně tulí k celé řadě stojících slovenských stromů. Snaží se tvrdit, že příčinou není ani tak láska k Boží přírodě, jako spíše nutnost zastavení ve svém nekontrolovaném pozdně mladickém rozletu.

V pestrobarevném slovensko-českém zástupu jsme konečně doklopýtali ke zřícenině zdejšího hradu. Jindra už cosi pobral z biblické zvěsti, takže pojmy jako úzká cesta či těsná brána mu nejsou ani zdaleka cizí. Dobře ví, že kdo chce nahoru, ať na pohodlnou širokou cestu co nejdříve zapomene. Jde do toho po hlavě. Především proto, že nad ním už operují pohledné slovenské dorostenky. Dlužno však podotknout že výplaz do nejvyšších pater dávného opevněného sídla vyžaduje značnou dávku odhodlání, špetku odvahy a alespoň náznak základních šplhacích dovedností. Jedno místo tu dokonce připomíná Písmem citované „ucho jehly“, kterým se jakkoliv obratný velbloud nemá šanci protáhnout. Co by nedokázal zmíněný lichokopytník, to dokáže větší část naší akční družiny. Dokonce i zmiňovaný teolog Pavel, což se musí v jeho případě ohodnotit jako úctyhodný horolezecký výkon.

Ne všechny návštěvníky této lokality však potkalo stejné štěstí jako nás. Malá cedule upozorňuje na tragédii. Třináctý červenec roku 2008 se stal osudným pro jednu mladou dvojici. Na tomto romantickém místě byli zasaženi bleskem. I krásná místa mívají své smutné příběhy.

Někdejší hrad dnes připomíná jenom pár kamenných pozůstatků. Vyrostl zde někdy ve třináctém století,vyměnil pár majitelů a v polovině 18. století byl opuštěn. Dílo zkázy dovršilo zemětřesení o stovku roků později. Turistům to už ani trochu nevadí. Z vrcholu dávného panského sídla se jim naskýtá naprosto úžasný výhled na všecky možné i nemožné světové strany. Mimo jiné i na tu východní, k níž máme bezprostředně namířeno.

Tak hluboký pokles, který následuje hned za hradem, jsme ani ve snu nečekali. Díky rozpadajícím se slepencům je prudce padající chodník vyzdoben malinkatými, dokonale obroušenými oblázky. Vzhledem i funkcí připomínaní kuličková ložiska. Tření vlečné se po našlápnutí mění ve tření valivé, což je s příkrým úhlem klesání naprosto vražednou kombinací. Ještě, že alespoň někde vyčnívá kovové zábradlí! Jinak by musela být pod svahem zřízena přistávací plocha pro záchranné vrtulníky.

Červená značka, která nás pak svěže zelenými lesy vede ke skalnímu útvaru Brada, je však o poznání milosrdnější. Míjíme jehlovité homole, mohutné, nádherně zaoblené slepencové výtvory, bizarní sousoší z místních buků a časté odbočky na překrásné vyhlídky do súlovské kotliny. Sotva se do ní začneme nenápadně stáčet, opět se pěšina klikatí po hřbetě velblouda. Bereme to jako poslední pozdrav zdejší krajiny, protože věříme už jen ve více méně pohodové klesání do blízkého údolí.

Jsme na poslední křižovatce. Nenapravitelní zvědavci si vyběhnou na závěrečný vyhlídkový bod, jiní volí spirituálnější kratochvíli. Adventistickými vlivy deformovaný katolík Jindra předvádí charismatickou spartakiádu, Jarka, pravověrná reprezentantka církve obecné mu evidentně přitakává, zatímco služebně vázaný příslušník církve ostatků Pavel, který donedávna působil na Hřbitovní, se od takovéto modloslužby evidentně distancuje. Pokud se toto někomu nezdá, všechno výše popisované lehce dosvědčí jeden z přiložených dokumentárních snímků.

Kdybychom věděli, co nás čeká v příštích okamžicích, pak bychom to s onou spiritualitou vzali docela vážně. Tušený pohodový pokles do údolí se totiž nekoná. Všechny předchozí náklony byly proti tomu aktuálnímu naprostou brnkačkou. Co ten sešup dokáže s člověkem udělat, můžeme v přímém přenosu pozorovat u známé party, s níž se během cesty střídáme ve vedení. Decimetr po decimetru se borci i jejich dámské protějšky spouští níž a níž a více či méně úspěšně šmátrají po vyčnívajících šutrech či posledních úlomcích vyčnívajících kořenů. V příštích okamžicích si můžeme předvedenou soustavu vyzkoušet na vlastní kůži. Pokud se někdo nepokoří a nejde na kolena, nepřežije. Adrenalinové představení plné balanců a nečekaných skluzů sice trvá jen pět až sedm minut, ale určitě se zařadí mezi ta, na něž se nezapomíná.

Drama nečekaně napínavého skluzu poněkud smazává dojem, jakým působí neobvyklá scenérie nad místem dění. Z kompaktního slepencového útvaru prosvítá velký otvor. Po právu se nazývá „Obrovská brána“. Může jí konkurovat pouze „Brána gotická“, která je ukrytá jen nedaleko odtud. Popis ani fotka nic moc neříká. Kdo osobně nepostál v bráně, nepochopí.

Nejzvídavější člen družiny, syn největšího tuláka všech dob, Lukáš, by nepřežil vynechání blízké jeskyně. Coby suverénně nejstarší účastník výpravy mu dělám nezbytný doprovod. Patrně jsem však už dávno zapomněl, co zdejší „Šarkania diera“ vlastně obnáší. Po několika úvodních žebřících to ještě jakž takž jde. Ale poslední úsek, jímž se vystupuje do obrovského kamenného chřtánu, představuje hotové peklo. Tedy, alespoň pro moji maličkost. Na nohou mám totiž jenom sandály, navíc značně ojeté. Jakýkoliv kontakt mé podrážky s neskutečně nakloněnou rovinou končí nevyhnutelným podklouznutím. Příčinou je jemný prach smíchaný se vzpomínanými vydrolenými slepencovými kuličkami. Zuby nehty se držím zabudovaných kovových úchytů, jednu nohu vší silou tlačím ke kolmé skále a druhou se vytrvale snažím najít nějaký pevný bod. Kovový žebřík, který tu ukotvili u země, je takřka k ničemu. Už dávno jej všudypřítomná suť dost důkladně zanesla. Buď jsem už opravdu tak nemožný nebo v můj neprospěch mluví souhra naznačených skutečností, ale tento výplaz mi dává opravdu pořádně zabrat. Když se konečně ocitnu na jakž takž pevné zemi, musím uznat, že ta výstupová štrapáce přesto jenom stála zato. Padesátimetrová díra, v níž archeologové našli vzácné pozůstatky dávného osídlení, nenabízí jen úkryt před nepohodou, ale v některých místech i náznaky skrovné jeskynní výzdoby. Co se děje při spouštění mého vetchého stařeckého těla dolů, bude asi zbytečné popisovat. Podobně jako výstup nahoru, i ono je plné permanentních smyků a značné dávky adrenalinu. Pár kapek krve vyvěrající z odřeného kolene se v daném případě ukazuje jako snesitelná, spíše naprosto zanedbatelná úlitba.

Coby suverénně poslední klesnu k otevřenému prostranství. Súlovské skály se mi teď představují ve své plné kráse. Příjemný dojem umocňují neposečené louky, z jejichž brčálové zeleně vykukuje polní kvítí několika barevných odstínů. Poprvé mrknu na ukazatel času a nestačím se divit. Sedmikilometrová trasa krkolomným terénem nám zabrala skoro šest hodin. Pochybuji však o tom, že by této procházky nefalšovanou Boží katedrálou někdo litoval.

Jsem zpátky v dědině. Lukášova červená škodovka právě odstartovala k západu, zatímco osazenstvo modrého fordu dolizuje čokoládovou zmrzlinu. Během půldruhé hodiny jsme doma. Bohatší o nové dojmy a nevšední zážitky. Pátý díl seriálu Trasou Tonka Tomance je za námi. Ať žije 4. červen, dneškem vyhlášený Mezinárodní den toulání! Takže, zase někdy příště! Samozřejmě, opět pod neměnnou značkou TTT!

------------------- ahoj -------------------