TŘI KRAJE

za

TŘIKRÁT TŘI HODINY

Zlínský, Moravskoslezský a Olomoucký kraj se stýkají jen kousek od mého bydliště. Není od věci všechny tři navštívit. Samozřejmě pěšky a v průběhu jediného dne.

KRAJ ZLÍNSKÝ

Začneme pochopitelně doma, tedy ve Zlínském kraji. Do Lešné je to z Valmezu coby kamenem dohodil. Protože je konec května a všude plno květů, pěší pouť odstartujeme u místního květinářství. Provozuje ho nejsympatičtější květinářka všech dob, paní Alenka Hegarová. Poznali jsme se při nedávné návštěvě květinami zaplaveného Holandska.

Z důvodů lehce pochopitelných si první zastávku dopřejeme u kostela. Vyrostl na místě svého dřevěného předchůdce a dnešní podobu získal už v roce 1686. Je zasvěcen sv. Michaeli, zapsán v seznamu Národních kulturních památek a ve svém interiéru ukrývá vzácné nástěnné malby. Pokud budete mít štěstí, můžete zde narazit na nadprůměrně příjemného Božího služebníka, který má na rozdíl od svých kolegů doma milou manželku, díky níž přivedl na svět tři krásné dcery. Není bez zajímavosti, že jako někdejší strojvedoucí neměl o Pánu Bohu potuchy a kostelům se vyhýbal velkým obloukem. Zázraky se tedy dějí a zdaleka nejen na Zlínsku.

Poblíž svatostánku se vypíná státem chráněný mohutný strom, o něco menší Bessova kaple a o kousek dál mají ve svých hrobkách odpočívat pozůstatky někdejších hrabat Kinských. Ty samozřejmě nemám šanci zahlédnout, zato hned u hřbitovní brány narazím na kolečko prvních, nádherně voňavých lesních jahod.

Než si dáme dostaveníčko ve vyhlášeném protějším parku, protáhneme se centrálními zákoutími zmíněné dědiny. Se svými dalšími šesti satelity poskytuje domov více než dvěma tisícovkám obyvatel. Ti jsou rozeseti v přibližně 650 chalupách. Zajímají mě především ty starší, fotogeničtější. A nutno dodat, že motivů k zaznamenání se tu najde habaděj.

Konečně jsme u největšího lešenského taháku. Zdejší anglický park byl založen někdy v polovině 18. století a jedná se o druhý nejcennější na Severní Moravě. Na ploše sedmi hektarů tu mezi vzácnými stromy rozkvétají azalky, magnolie, ale především spousta druhů rododendronů.

Měsíc květen, to je na návštěvu parku ta zdaleka nejideálnější doba. Pokud zde člověk vpadne před osmou a navíc ve všední den, má vyhráno. Ve společnosti rozezpívaných ptáků, hopsajících veverek a poletujících motýlů se může naprosto svobodně procházet světem snů. Pohádková výzdoba tisíce barevných odstínů nevznikla díky umu věhlasných umělců, ale vyrašila jen tak, sama od sebe. Opravdu jen sama od sebe? Opravdu za tím nejde vytušit stopu něčeho, či spíše Někoho, kdo nás nepochopitelně převyšuje?

Svět duhové krásy přívětivě zastiňují větve stromových velikánů. Jeden ze zdejších habrů dokonce drží středoevropský primát. Obvod jeho obrovitého kmene údajně přesahuje osm metrů! Listnáče i jehličnany zde v kombinaci se zmiňovanými květy tvoří dokonale vyladěnou symfonii. Popis či fotografie něco napoví, ale osobní návštěvu to ani náhodou nenahradí.

Z většiny parkových zákoutí vykukuje budova zdejšího zámku. Současná podoba pochází z první poloviny sedmnáctého století. Zasloužil se o ni už vzpomínaný rod modrokrevných Kinských. Interiér je za patřičný poplatek veřejnosti přístupný a nabízí hned několik nečekaných překvapení. Kromě původních podlah, mobiliáře či malovaných stropů třeba také školní třídu v dokonale historickém stylu.

Opustíme kouzelný svět někdejšího panstva a vrátíme se mezi prostý lid. Z Lešné vystoupáme do nejbližší přidružené obce. Perná dřina dávných poddaných dala vzniknout dědince s příznačným názvem. V Perné narazíme nejen na betonová monstra zemědělských staveb, ale i na útulné domky obrostlé stvoly nejrůznějších květů. V jedné ze zdejších chalup vyrůstal i významný motocyklový závodník Libor Podmol, jehož stejnojmenného potomka dnes zdobí titul mistra světa v jedné z atraktivních motoristických disciplín.

Lidská sídla teď vyměníme za otevřenější prostranství. Žlutě značená turistická trasa vytrvale stoupá zelenými háji nahoru a tu a tam nabídne výhled do kraje. Z lehce zamlženého oparu vystupují blízké i vzdálenější dědiny zakončené horizontem namodralých Hostýnských vrchů. Západnější varianta zase nabízí výhled k Hranicím a nad nimi se vypínajícím libavským náhorním plošinám. Nevšední parádu však nemusíme hledat jen v dálce, v parcích či zahradách, ona nám tu vyrůstá přímo u cesty.

KRAJ MORAVSKOSLEZSKÝ

Nehlásá to tu žádná cedule, ale pravděpodobně jsme už vstoupili na půdu sousedního, tedy Moravskoslezského kraje. Návrší s místním názvem Padělek láká k dalšímu spočinutí. Lavička s výhledem do okolí k tomu přímo vybízí. Hned vedle ní je zabodnutý takzvaný Artušovský meč. Donedávna zde údajně bývala i malá pamětní deska. Kamarádi jí připomínali jistého Rudolfa Folbergera, pocházejícího z nedalekého Straníku. Dříve než ve svých osmadvaceti letech zemřel, byl vášnivým cestovatelem, fotografem a také příslušníkem vojsk KFOR na území někdejší Jugoslávie. Jestli s tím nějak souvisí i záznam ve vrcholové knize, který je zapsán autentickou srbštinou, to zůstává neodhaleným tajemstvím. Stejně jako příčina konce tak mladého života.

Krajina se opět otevírá. Tentokrát na západní i východní stranu. Na východě náznaky hlavních beskydských velikánů, na druhé široká brázda mezi Oderským a Hostýnským pohořím. Rozlehlé louky naštěstí ještě nikdo neposekal. Kohoutky, zvonky, kopretiny a spousta dalších polních květů vystupují ze všudypřítomné svěží zeleně. Zázrak zvaný jaro je právě v tom největším rozpuku!

A jsme na nejvyšším bodě dnešního putování! Petřkovická hora, úplně poslední z karpatských kopců, se vypíná do výšky 608 metrů nad mořem. Byl jsem tu už nesčetněkrát, ale až teď si všiml kolmé skalní stěny jen kousek pod vrcholem. Je totiž dokonale zamaskovaná hustým stromovým porostem. Jedná se o pozůstatky kamenolomu, v němž se aktivně kutalo někdy počátkem dvacátého století. Geologové a sběrači šutrů mu pravděpodobně nedají pokoj ani dnes. Dá se tu narazit nejen na kalcit, křemen a pikrit, ale údajně i na ceněný chalcedon. Sklovitě bílé křemenné úlomky dokazují výskyt až nečekaně velkých pravidelných krystalů.

Následný pokles se po dvou stovkách výškových metrů zastaví u dalšího z dávných lomů. V roce 1888 jej jistý Johan Alois Steiber převtělit do takzvaných petřkovických Lurd. Inspiraci našel v Lurdách francouzských, které krátce předtím osobně navštívil. Podobu Ježíšovy matky, která celému prostranství vévodí, vytesal přímo z místního kamene. Součástí nevelkého shromažďovacího areálu je také křížová cesta s několika obvyklými zastaveními.

Vlastní Petřkovice leží přímo na úpatí už zmiňovaného kopce. Patří pod nedaleký Starý Jičín a v pětaosmdesáti domech hostí něco přes dvě stovky smrtelníků. Pokud mě tady něco na první pohled zaujalo, pak je to spousta květů a okrasných keřů. Snad každý druhý dům tu má nějakou skalku či pečlivě udržovanou předzahrádku. Neméně půvabné jsou i zdejší výhledy. Průvanem bičovaná Moravská brána se starojickým hradem je hned naproti, kousek nalevo se opět otevírá důvěrně známá krajina zakončená mými rodnými Hostýnkami. A všude kolem koberce lučních květů, jimž tady suverénně vévodí nápadné, sluníčkově žluté varianty.

Nemám s sebou mapu, takže k další štaci mířím jen podle intuice. Ta mě podél posledních petřkovských polí zavede do docela rozlehlého lesa. Veškeré smrky vymýtil nenažraný kůrovec, takže se v daném případě jedná o jednoznačně listnatou záležitost. Brodím se trávou i občasnými kalužemi a léčím své stařecké oči všudypřítomnou zelení. Naslouchám nekonečnému ptačímu švitoření a kochám se pohledem na skotačivě poletující žluté a bílé motýly.

Dokonalou pohodu vystřídá další zastavení poblíž obce Palačov. 17. prosince roku 1944 zde dopadl nacisty sestřelený americký bombardér B-24J- Libertator, přezdívaný jako „The Flying Finger“. Sedmi členům posádky se podařilo zavčas vyskočit, byli však brzy po dopadu Němci zajati. Zbývající čtveřice měla ještě méně štěstí. Všichni muži na místě dopadu zahynuli. V roce 1946 byl na místě tragédie vztyčen památník i z částí autentické vrtule. Kupodivu přečkal celou dobu komunistické totality. Doplatil až na nástup dravého kapitalismu. Neznámý podnikatel, zabývající se sbíráním kovů, vrtuli i s pamětní deskou ukradl a poté patřičně zpeněžil v některé blízké sběrně. Palačovským to naštěstí nebylo ukradené a v příštím roce pomník obnovili. V případě vrtule se však už jedná o repliku.

KRAJ OLOMOUCKÝ

Ani nevím kde a jak, ale najednou si uvědomuji, že jsem už na území třetího dnešního kraje. První olomoucké přivítání je docela přívětivé. Dědinka Poruba, v níž v nějakých sedmdesáti domcích přebývá asi dvě stě lidských duší, osídlila poměrně ploché údolí kolem zdejšího potoka. Kromě upravených stavení a spousty zeleně mě těší i vyvěšená ukrajinská vlajka na jednom listnatém stromě. A pod ní nápis, který kdosi možná ukrýval od osmašedesátého. „Jdi domů, Ivane!“, však někdo posunul do aktuální podoby. Ivana nahradil Putinem a písmo vyvedl v krvavě rudé, dolů stékající barvě. Nečekal jsem, že se těch památných sdělení opět dožiji.

Pokud mě v Porubě něco láká především, pak je to větrný mlýn. Vídávám jej mezi avizovanými turistickými atrakcemi vyvěšenými kolem hlavních cest a v samotné vesnici na něj upozorňuje i nepřehlédnutelná směrovka. Představuji si vysokou kruhovou stavbu mohutnými lopatkami, výstavní informační tabuli, letáky, případně i možnost návštěvy interiéru s průvodcem. Překvapení přichází už po několika desítkách metrů. Kruhovou stavbu s lopatkami sice zahlédnu, ale v nečekané společnosti rozlehlých stodol a stájí. Brzy nato narazím i na očekávanou ceduli s informacemi. Obojí zde sice je, ale až za metrovým porostem kopřiv žahavek. K přečtení textu byl ideální dalekohled.

Zamířím tedy ke stavbě s lopatkami. Další překvapení! Přístupová brána je uzamčená. Blednoucí nápis na přidrátované ceduli hlásá, že vstup se nachází vedle. OK, jdu tedy vedle. Narazím jen na pootevřené dveře do stáje. Po stovce metrů oklikou doklopýtám k bráně hlavní. Je široká, otevřená a opatřená nápisem „Nepovolaným vstup zakázán!“ Takže, další překvapení! V souvislosti s vybledlou cedulí na bráně první mi to nedává smysl a podobně jako major Terazky „som z toho voľaaký zmetěný“. Aktuální sdělení proto ignoruji a bez výčitek svědomí vstupuji do areálu. V dokonalém osamění několikrát obkroužím mlýn a pořídím nezbytnou fotodokumentaci. S trochu smíšenými pocity, spoustou otázek a závany zvláštních pachů se vracím ke vchodu. Kousek ode mne zastaví auto vyšší střední třídy. Mladý borec míří přímo ke mně. Z výrazu tváře tuším další vývoj situace. „Co tu pohledáváte?“, táže se mě poněkud nerudně. „Nic, jenom si fotím zdejší kulturní památku. Nasměrovalo mě sem hned několik upozornění“, odpovídám s klidem Angličana. „To jste neviděl ten nápis na bráně?“ pokračuje a přidává na důrazu. „No, viděl jsem nápisy dva. Ten, co máte na mysli vy a ten, co je vyvěšený o sto metrů dál. Vybral jsem tedy ten pro mne výhodnější!“. „Ten neplatí pro vás, ale pro krmiče!“ „A jak to mám asi vědět, pane?“ Pokračování dialogu není třeba rozvádět. Z úst pravděpodobného majitele, který celý areál udržuje v nečekaně vzorném pořádku, se poté dovídám příčinu jeho vzteku. Pokud by mě tu totiž nějaký omezený úřednický šiml s neomezeným právem majitele zeměkoule načapal, chlapec by za to vyfasoval nehoráznou pokutu. Bdělými strážci zdejší sterility bych byl pasován za možného bacilonosiče prasečí chřipky, moru či nemoci šílených krav. Zemědělský podnikatel si poté od srdce zanadává na státem kočírovanou vrchnost, co mu neustále šlape na paty, a nakonec se mi ještě omluví za svou počáteční přímočarost. Naprosto jej chápu. Pokud něco nechápu, pak je to skutečnost, že jsem ze všech stran lákán na historickou památku a poté, co se k ní konečně dostanu, nemám možnost si ji pořádně prohlédnout. Zodpovědní olomoučtí papaláši by s tím měli něco udělat. Co by se asi stalo, kdyby pro zvídavé turisty zřídili nějaký uzavřený koridor, který by je beztrestně dovedl až ke mlýnu? A vevnitř zřídili něco jako návštěvnické středisko s příjemným posezením, případně i vnadnou paní průvodkyní? To vrazili miliony za opravu jenom proto, aby kulturní dědictví předků obdivovali pouze krmiči stád či na pastvu vyháněná zvířata?

Odcházím a vracím se k informační ceduli. Kopřivy nekopřivy, popojdu na přijatelnou vzdálenost a pozorně se začítám do textu. Ten mi prozrazuje, že kruhovitá, 11 metrů vysoká stavba s průměrem bezmála osmi metrů zde byla k nebi vztyčena v polovině 19. století. Svému účelu v pohodě sloužila až do konce Druhé světové války. Posledním majitelem byl etnický Němec, takže chtě nechtě musel nemilosrdně za kopečky. Novým režimem dosazený správce zde vydržel jenom rok. V roce 1953 byla odborníky doporučena celková rekonstrukce letité stavby. A teď se podržte! Místo ní komunisté chátrající objekt obestavěli prasečákem!!! Větší prasárnu si snad ani nejde představit!!! O státem zapsanou historickou památku se během celého údobí světlých zítřků zodpovědní potentáti absolutně nestarali, takže se za dob narudlého socialismu pomalu a jistě převtělovala v ruinu. Ještě, že v osmadevadesátém přišla Velká sametová! Ostatků mlýna se ujal Obecní úřad ve vedlejších Hustopečích a v hodině dvanácté se zasadil o to, aby nenahraditelná technická památka povstala z popela. Měl by za to obdržet státní vyznamenání! Kdo však stojí za výše naznačeným, nešťastným (ne)využitím zmrtvýchvstalého mlýna, není se možné jen tak jednoduše dovědět. Zatím jsem si myslel, že Absurdistán je jednou z postsovětských republik. Od návštěvy Poruby vím, že leží jen deset kilometrů od mého bydliště.

Značně rozmrzelý se posunuji k poslední dnešní štaci. Hustopeče nad Bečvou nejsou město ani dědina. Od Léta Páně 2006 se nazývají městysem, ve kterém žije asi 1700 lidí. Procházím ulicemi a mám problém. Ne a ne narazit na nějaký odrbaný, patřičně fotogenický objekt. Takřka všechny budovy jsou jako ze škatulky. Dojdu na Náměstí míru. Svému názvu dokonale odpovídá. Potkám tu tak dva tři absolutně bezhlučné obyvatele. Zahlédnu sice zástup dalších postav, ale ti také moc rámusu nenadělají. Bezmála všichni svatí, kteří zdobí bezprostřední okolí zdejšího kostela, jen s kamennou tváří zírají na protější zámeckou budovu. Pamatuji si na ni ještě z dob rudých komančů. Tenkrát děs a hrůza, dnes evidentní chlouba městyse. Někdejší renesanční sídlo Žerotínů, které později vlastnil jistý rod Belliů, údajně skrývá nejkrásnější arkádový dvůr na celé Moravě. Dovnitř se už dnes nedostanu, takže obdivuji pouze vnější exteriér, především nádherná sgrafita na části venkovní fasády.

Hustopeče na Bečvou jsou rodištěm hned několika významných osobností. Barona, šlechtice, herečky, architekta, obchodníka, revolucionáře a dalších. Herečka Marie Brožová si zahrála v mnoha českých filmech, architekt František Váhala kromě mnoha jiných navrhl budovu vsetínského gymnázia či ostravského soudu a Julius Volek Choráz jako správný komunista spí svůj věčný sen přímo u Kremelské zdi.

Všechny dobré rodáky necháme v klidu podřimovat a posuneme se blíže k řece Bečvě. Nepochybně tu narazíme na několik pohledných vodních ploch. Vznikly díky těžbě štěrku, pro který se tu kdysi jezdilo z celého širého okolí. U některých vyrostla chatová sídliště, jiná jsou jen útočištěm ryb a vodních ptáků. A také lákadlem pro tiché romantiky s udicí, kteří nepřestávají věřit na dvoumetrové sumce, případně další hustopečské příšery. Bývaly doby, kdy štěrkáče oplývaly průzračnou vodou a pohozenými těly lenošících naháčů. Stoletá voda, která se tudy v sedmadevadesátém přehnala, však způsobila změnu. Tragická povodeň stojí za nejen za bahnitými nánosy u dna, ale i za ztrátou několika lidských životů.

Co nevidět mi odjíždí poslední rozumný spoj, takže chvátám k vlakovému nádraží. Zdá se, že jsem v úplně jiných Hustopečích. Nebýt citlivě opravované hrobky rodu Belliů, tak si připadám jako v Rusku či na zastrčené farmě v Severní Dakotě. Kdo chce zažít závan pravé hustopečské romantiky, ať se zastaví do Klubu u štreky. Tento Zapsaný spolek mu nabídne točené Svijany, chlazeného birella i zaručeně domácí kuchyni. Zdrojem masitých tkání mohou být ukvákaní opeřenci z dvorního rybníčku, případně temně hnědé kozenky vykukující z blízkého chlívku. A kdo si chce na památku odnést nějakou dřevěnou dekoraci, má jich plný vedlejší areál. Kmeny některých pohozených bílých břízek čekají, až se promění v úhledné dřevěné placky, jiné potká spálení v kamnech či přirozený proces rozpadu v prach. Dosluhující pantograf už sviští po kolejích a na nástupišti počítám poslední kroky dnešního putování. Třikrát tři hodiny na území tří krajů jsou ve finále. Naskočím do pacifiku a tím odstartuji chvíle nekonečného vzpomínání. Na nevšední chvíle v k končinách, které mi snad nikdy nezevšední.

--------------------((( konec )))--------------------