OKOLO HRADCE

sborový výlet na jižní Opavsko

Okolo Hradce v malé zahrádce, rostou tam tři růže… Tak nějak začíná známá odrhovačka, za jejíhož zpěvu se kdysi noví rekruti učili pochodovat. Je ale otázkou, o který Hradec se vlastně jedná. Česká mapa jich ukazuje celou řadu…

Přestože je organizátorka výletu, neohrožená Soňa Mročková, ze severních Čech, vybírá tentokrát Hradec nad Moravicí. Na pivovarnickém parkovišti naproti adventistickému sboru se třetí červnové neděle řadí trojice slušně vyhlížejících vehiklů, do jejichž interiérů se postupně naláduje patnáct lidských duší a jeden čtyřnohý hlídací pes. To, aby se stádo cestou někde nezatoulalo. Přesvištíme Nový Jičín, obkroužíme Fulnek a na jedné opuštěné návsi si dopřáváme první zastavení. Smyslem je nejen individuální odčerpání přebytečných tekutin, ale i společné načerpání spirituální posily pro načatý den.

Netrvá dlouho a jsme ve vzpomínaném Hradci. Tady nás dostihují i bezhluční Petrovičovi, kteří sem dorazili z Tiché. Kdysi tudy vedla Jantarová stezka, přehnalo se husitské vojsko a během Třicetileté války zde byla falešná mincovna. Co je ovšem nejdůležitější, na místě někdejšího slovanského opevnění časem vyrostl opravdový hrad. A ten měnil nejen majitele, ale i svou podobu. Od gotiky přes renesanci a baroko doputoval až k empíru. Jedná se o tak zvaný Bílý zámek, do něhož se co nevidět podíváme. Než k tomu dojde, zastavíme se u zámku červeného. Budova z pálených cihel zde ční od poloviny 19. století a původně sloužila jako hospodářské stavení. Stačilo málo a brzo po Druhé světové šla po požáru k zemi. Zachránila jej skutečnost, že zde za První republiky sloužil soudruh Gottwald jako voják základní služby. Zbourání panského sídla by bylo vzhledem k prvnímu dělnickému prezidentu nedůstojné a tak novogotická stavba zdobí vchod do zámeckého areálu až do dnešních dnů. Díky, Klemente!

V doprovodu mladého, bystrého průvodce vstupujeme do centra zdejšího dění, vzpomínaného Bílého zámku. Jeho současnou podobu mu vtiskli poslední majitelé, Lichnovští. Koncem války je naneštěstí vystřídala všeho schopná Rudá armáda. A protože nemá v genech budování, ale ničení, podle toho vše také vypadalo. Válkou zdivočelí Stalinovi poskoci stříleli do lustrů, obrazů i vzácných tapet a během svého vítězného tažení zde zanechali hotovou spoušť. Československý stát dal naštěstí většinu věcí časem do pořádku a tak se Hradec nad Moravicí stal oblíbenou stálicí mezi tuzemskými turistickými destinacemi.

Ale zpátky k posledním majitelům. Lichnovští měli blízko k umění všeho druhu, a tak nepřekvapí, že na zámku pobýval Beethoven, Liszt či Mánes. Velmi dobré vztahy měli rovněž z Mozartem, Paganinim, Hugem, Twainem, Piccasem či Kokoschkou. Každý ze zmíněných umělců, jichž bylo ale mnohem víc, se na historii sídla nějak podepsal. Díky nešťastným válečným událostem se však velká část původního vybavení a uměleckých děl na místě nezachovala. Ale i tak je zde spousta věcí k vidění a především k nekonečnému obdivování. Především díky restaurátorům, kteří se zasloužili o to, aby hradecký fénix opět povstal z popela.

Ze zámeckého areálu se pak posuneme do Dvora. Ten však leží a nějakou tu desítku kilometrů dál. Arboretum Nový Dvůr zde stojí od samého začátku dvacátého století a má jej na svědomí jistý statkář Riedl. Areál má rozlohu asi 23 hektarů a na jeho ploše údajně roste až 7 000 rostlin či dřevin. Na úvod si dopřáváme procházku kolem pestrobarevných květinových záhonů. Zatímco jsme v Hradci obdivovali neskutečná díla lidských umělců, tady máme co do činění s tvorbou jiné dimenze. Barvy, tvary a vůně se objevily samy od sebe. Voda, slunce a nevábná hlína usoudily, že by mohly, podobně jako člověk, něco smysluplného také vytvořit. Povedlo se jim to dokonale. Nebo že by tomu bylo, úplně, ale úplně jinak???

Plánovaný tahák, tedy výstava živých motýlů, se však nekoná. Fronta obdivovatelů přelétavého hmyzu je dlouhá jako dávný štrúdl před socialistkou Masnou čí Zeleninou. A tak zamíříme do vedle stojícího skleníku. Má v něm být až 115 cizokrajných rostlin. Vedle známých i neznámých kaktusů a dalších pokojových květin jsou tu i kousky, které se v takovéto podobě či velikosti v běžných interiérech jenom tak běžně nevidí.

Na vlastní arboretum, kde se nachází dřeviny z pěti světadílů, však zbývá jen velice málo času. Někdo stačí zajít do vyvýšeného zookoutku, někdo k bývalému lomu s udržovanou skalkou, ale většině se podaří jen protáhnout cestičkami, kterým stíní keře a stromy z celého širého světa. Rododendrony, jejichž sbírka má být jednou z nejbohatších v celé České republice, už naneštěstí z velké části odkvetly. Nevadí. Příště by to chtělo do Dvora vyrazit o nějaký měsíc dřív.

Příčinou spěchu je objednaný oběd ve Starých Těchanovicích. Není to hned za rohem, jak jsme se bláhově domnívali, ale docela pořádný kus cesty. Pod vedením chrabré náčelnice sem čtyřčlenná kolona drkotá bezmála půl hodiny. Po úzkých cestách z šedého asfaltu, obklopenými bujnými zelenými porosty, nad nimiž visí kontrastní peřiny bílých a modročerných mraků. Davidův mlýn, jak se jmenuje citlivě upravené rekreační stavení, dobýváme za stálého bubnování nebeských dešťových kapek. Dovnitř naštěstí neprší ani nefouká, takže sedmnáctičlené stádo hladovců může bez problémů zasednout k rezervovaným neprostřeným stolům. Za chvíli se na něm objeví patřičně upravené zvířecí i rybí tkáně, brambory a další dobroty, včetně boloňských těstovin či chutných zeleninových placiček. Někdo to splachuje kofolou, někdo džusem a jiný třeba ušlechtilým chmelovým mokem. Především bohémsky laděný kumštýř Jindra, který si sviňskou krkovičku, která se mu vytrvale zasekává v krku, vylepšuje slušnou porcí jemného krystalového cukru.

Davidův mlýn, jak se na každý pořádný mlýn sluší, postává pochopitelně u vody. Kousek odtud bublá proud řeky Moravice a napájí soustavu přilehlých, citlivě vybudovaných rybníků. Hemží se to v nich duhovými pstruhy, z nichž může vyhládlý návštěvník nějakého tučného jedince vlastnoručně ulovit. Což se nás, samozřejmě, netýká, a tak se při hlasitém loučení s tichou dvojici Petrovičových bavíme pohledem na nedaleký, podezřele vybočený továrenský komín, který svým náklonem až příliš nápadně připomíná proslulou věž v daleké italské Pise.

Chudší o dva členy výpravy popojíždíme k předposlední dnešní štaci. Zříceninu hradu Vikštejn jsme za dávných časů navštěvovali v rámci bájných Oháňkových táborů ve zdejším Annině údolí. Tenkrát to byl ráj lišek, divočáků a maskovaných trampů. Nestačím zírat, jak ho současní dobrovolníci nádherně opravili. Opevněné sídlo, které na zdejším kopci vyrostlo někdy kolem roku 1337, bylo o sto roků později pobořeno Matyášem Korvínem, za Třicetileté války poškozeno Dány a Švédy a vzápětí jeho část do vzduchu vyhozena císařskými vojsky. Po roce 1700 byl hrad opět opraven a jeho majitelem využíván k hospodářským účelům. V roce 1776 však byl definitivně opuštěn a tak se pomalu a jistě převtěloval v kamennou ruinu.

Přestože se jedná o zříceninu, je tu dost příležitostí k nejrůznějším překvapením. Někdejší strážní věž se například proměnila v pěkně upravenou rozhlednu. Zajímavou podívanou představují také bývalé sklepní prostory, z nichž některé prý sloužily k ustájení koní. Je obdivuhodné, jak staré kamenné klenby přečkaly staletí a v nepoškozeném stavu by klidně mohly sloužit až do nekonečna. Atmosférou zašlé historie zavání celý, překvapivě velký hradní areál. Přestože jsme od této zastávky mnoho nečekali, odcházíme od Vikštejnu až nadmíru spokojeni.

Někteří auty, jiní pěšky se spouštíme k dole tekoucí Moravici. Putování okolo Hradce nemůže skončit jinde, než u této bájné říčky. Pramení jen kousek pod vrcholem Pradědu a po stovce kilometrů končí v řece Opavě poblíž stejnojmenného města. Napájí vodou hned dvě významné přehrady. Slezskou Hartu a o něco starší Kružberk. Jak už bylo naznačeno, její břehy hostily hned několik křesťansky orientovaných skautských táborů. Kromě prvního v roce 1967 vzpomínám i na ten o rok později. Konal se v srpnu, v době nechvalně známé ruské invaze. S tranzistorem u ucha jsme sledovali zprávy a s ostatními účastníky tábora sepisovali petici žádající odchod okupantů. Dočkali jsme se až o jednadvacet roků později. Všecko se mění, ale Moravice je pořád stejnou Moravicí. Přivádí čerstvou vodu z hor…

Na břehu se naposled srotíme a cvakneme společnou fotografii. A pak už naskočíme do aut a v obvyklé koloně zamíříme k valašským končinám. Cílového parkoviště na meziříčské Hřbitovní dosáhneme kolem šesté podvečerní. Tak, jak to náčelnice předem naplánovala. Takže, díky Soňo, potulování okolo Hradce se beze zbytku vydařilo!

(((((((((((-: ahoj :-)))))))))))