vandr lehce ohraný
NA SKALNÝ A OBŘANY
TTT
Trasou Tonka
Tomance
dějství desáté
Z Valmezu vyrážíme vlakem Českých drah pouze z Jindřichem. V
Bystřici pod Hostýnem potkáme nestárnoucí choť Luboš Smílka, tmavovlasou Milenu
a cestou na Hostýn k nám do autobusu ještě
přistoupí třígenerační kvartet nejbližších tulákových příbuzných. Sedm
statečných tak může směle vyrazit na plánovanou desetikilometrovou trať.
Být na Hostýně a nenahlédnout do mohutné, nádherně vyzdobené
katedrály, dost dobře nejde. Právě probíhající bohoslužba nám však delší
prohlídku nedovolí, takže využijeme možnosti návštěvy vedlejší, čerstvě
zrestaurované kaple, která byla dlouhodobě
uzavřená. Absolvování Jurkovičovy křížové cesty a odskok na návrší s rozhlednou
a obrovským bílým větrníkem rovněž náleží k nepsaným povinnostem při každém
výskytu na tomto poutním místě. Počasí je slunečné, pofukuje osvěžující vítr a
lidí dnes Hostýn hostí pramálo. Pokud se někomu něco výrazně nelíbí, pak je to
nejmladší účastnice výpravy, hluboce předškolní andílek jménem Zuzanka.
Tulákovo nejmladší vnouče hlasitě fňuká a vehementně se dožaduje zrychleného
přesunu do okolních zalesněných partií.
Ještě dříve, než své kroky svěříme značeným turistickým
stezkám, nemůžeme si nevšimnout desítek prodejních chýší narvaných nejrůznějším
zbožím. Zda v nich jde pouze o zboží zbožné, je ovšem otázkou do pranice. Vedle
štramberských uší, tureckých medů a hostýnských růženců si tu můžeme dopřát
půllitr hořkého piva či stakana tuze sladké čertovské medoviny. Symbióza
svatého i profánního je na Svatém Hostýně všudypřítomná.
Konečně startujeme ke Skalnému. Míjíme nevelkou vodní plochu
vyzdobenou květy a plochými listy leknínů. Jen kousek odtud se nabízí nádherný
výhled na úrodné hanácké roviny. Okolní kopce oplývají svěží zelení a kolem
cesty zrají červené maliny. Zdá se, že dnešní výlet nebude mít chybu.
Ale, chyba lávky! Jenom kousíček od svaté hory narazíme na dvounohého
paroháče! Navíc na půdě Arcibiskupských lesů! Jak si s našim Jindřichem Vatikán
poradí, nikdo netuší. Natahování na skřipec a upalování prý, naštěstí, vyšlo z
módy. Dobří jazykové tvrdí, že i v tomto státě už milost zvítězila nad dlouho
dominující nad spravedlností!
Následný pěší posun přináší přinejmenším jedno nečekané
překvapení. Přítomný národní umělec Jindřich se dává do řeči s Milenou, která
osobně zná jeho spolužáka z „umprůmky“, slovutného sochaře Otmara Olivu.
Milenin manžel Luboš, jinak bratranec našeho Ladi Smílka, s ním totiž
dlouhodobě spolupracuje na nejrůznějších, většinou sakrálních projektech.
Bývalý adventista a současný evangelík se tak díky vyhledávanému kumštýři
pracovně vedral až do samého nitra vzpomínaného Vatikánu. Drtivá většina
poctivých katolíků teď tím pádem vůči Lubošovi plane neutišitelnou závistí.
Opouštíme značenou trasu a dopřáváme si výšvih na holý
podvrchol Skalného. Nabízí nám nejen výhled zpátky k Hostýnu, ale i k ostatním
okolním kopcům a údolím. Travnatá louka oplývá bezpočtem barevných květů,
především nádherných, ostře červených hvozdíků. Zdobí okolí solitérních buků i
několika vztyčených křížů. Krása a smutek jdou na tomto světě ruku v ruce.
Stále je naštěstí na světě dost lidí, kteří věří, že jedenkrát zbude jenom to
prvně jmenované.
Důkazem přetrvávající hořké reality je i příští zastavení. Na
pískovcové skále jsou mezi ostatními cedulemi upevněny přinejmenším dvě ukázky
z dílny slavného umělce. Otmar Oliva za spolupráce Luboše Smílka postupně ztvárnili kovové vzpomínky na tragicky
zesnulé horolezce. Jednalo se o jejich dobré známé. Hory jsou neskutečně
krásné, ale stejně tak kruté. Chyby se tu neodpouští.
Světem mohutných buků a romantických skal se pomalu posunujeme dál. Malá Zúzička je v lesnaté divočině ve své kůži. Dědovy geny se nezapřou. Občas ale připomíná aprílové počasí. Buď dovádí jako urvaná z řetězu anebo bulí jako smutná princezna. Dobrou zprávou ovšem je, že těch druhých případů je čím dál, tím méně. Až zmizí v úplném nedohlednu.
O šikovně ukrytém plácku k táboření ví, naštěstí, málokdo.
Využíváme jej nejen k likvidaci našeho poponášeného proviantu, ale i ke sběru
právě rostoucích jedlých hub. Takto vybavený neoficiální kemp se jen tak někde
nenajde! Nabízí nejméně tři ohniště s posezením, slušnou zásobu topiva a v
patřičně bezpečné vzdálenosti i nefalšovanou toaletní mísu lákající k
neobyčejně příjemnému posezení.
Traverz neprošlápnutým terénem sice neoplývá ztrátou výšky,
ale v nejméně jednom místě dopřává lehkou dávku adrenalinu. Dámy toto zpestření
absolvují s vrozenou elegancí, přítomní starci se štěstím a roztomilý andílek v
náruči své milované maminky.
Výšlap na protější hradní návrší absolvuje pouze tříčlenné
vrcholové družstvo. Bývalé panské sídlo už dobrých pět století chátrá, takže z
někdejší slávy nezbylo takřka nic. Akorát jedna pomalu a jistě se rozpadající
kamenná stěna. Obřany však k nám, nenapravitelným romantikům, přece jen
dostatečně zřetelně mluví svou neslyšitelnou řečí. Potichu zvěstují, že všecko,
jakkoli pevné či nádherné, jedenkrát pomine. Pokud jsme doposud nenašli
vesmírný pevný bod, pak máme smůlu. Nikdo a nic naší nicotě nezabrání.
Spouštíme se známou cestou prudce dolů a krajinou skal,
lesních studánek, červených malin a oranžověčerných mloků míříme zpátky do
civilizace. Princeznu i s nejbližším doprovodem doháníme až na zastávce
autobusu. Teď je už před námi jen chvilka čekání a pak pět kiláků v sedle
zmíněného přibližovadla. Deset tisíc přívětivých metrů máme za sebou. Takže,
díky, Antoníne, že jsi nám to tady už několikrát prošlápl a my tě dnes mohli ve
tvých stopách pokorně následovat…
Bystřické vlakové nádraží je úplně stejné jako před sedmi hodinami. S tím rozdílem, že se tu
tentokrát srotí celá sedmičlenná kumpanie. Svět kolejí však zpravidla bývá i místem
rozdělení. Bára se Zuzankou odjíždí na Vysočinu, Ellen s Adélkou do domovské
Hošťálkové a my dva s Jindřichem k soutoku dvou valašských řek. Akorát domorodá
Milena nemusí nikam cestovat. Za deset minut je pěšky doma, kde na ni už patrně
čeká její choť Luboš, co se vrátil od hošťalovských evangelíků a dcera Petra,
jenž má spády k meziříčským apoštolákům. Milá paní domu se už nepochybně začne
těšit, jak některou z příštích sobot opět upadne mezi své milované holešovské
adventisty. Ať žije ekuména! Na věčné časy a nikdy jinak!!!
---------------- (((-: :-))) ----------------
