Řeči z cesty

úterý 2. července 2024

tentokráte, pro změnu,

PO FATRANSKÉM HŘEBENU

Zopakovat si po čtvrtstoletí přechod Kriváňské Malé Fatry mi nedává spát. Poslední červen Léta Páně 2024 je ta nejsprávnější chvíle! Vyrážíme tedy autem do Vrátné doliny. Michal ignoruje výhody lanové dráhy a ve společnosti šetřivých Poláků stoupá na hřeben po svých. Během hodinového výšvihu ušetří dobré čtyři stovky. Dáváme si sraz pod Kriváněm nebo v blízkém okolí. Od Chlebu až k nejvyššímu malofatranskému vrchu to hýří barvami. Tolik horských květů pohromadě jsem už pěkně dlouho neviděl. Rozvívá je silný vítr připomínající vichřici. Scházíme se pod vrcholem a pak už putujeme pospolu. S pekelným bočním vichrem doklopýtáme k Pekelníku. Nádherně zelenými loukami odtud klesneme do sedla a potom vytrvale stoupáme na nejvyšší bod Malého Kriváně. Užíváme si tu parádních výhledů i vydatné obědové svačiny. Pokračujeme dál, až dojdeme k úpatí klečí porostlé hory jménem Stratenec. Ztrácíme se tu v zajetí kosodřeviny. Šplháme do příkrých skalnatých krpálů, abychom po chvíli absolvovali totéž v opačném gardu. Zakopáváme o pokroucené větve a vystouplé kořeny, po čtyřech zdoláváme občasný horolezecký terén. Dramatické putování ježatým vápencovým hřebenem přerušujeme až na posledním významném vrcholu vrcholu. Dopřáváme si tu další přísun nezbytných kalorií. A také svéráznou kulturní vložku, která nám velice účinně promasíruje bránice. Pak už nic nebrání tomu, abychom po přísunu šťavnatých informací Suchý vrch opustili a začali s dlouhým klesáním. To je v první fázi natolik brutální, že mi začínají vypovídat stařecká kolena. Michalovy hůlky sice problémy významně zmírní, ale i tak vytrvalý sešup k Váhu nepostrádá chvíle napětí. Na ty ovšem dávají zapomenout nejen výhledy do hlubokého údolí, ale i opakované nálezy ušlechtilých jedlých hub. Lehce spočineme u Starého hradu a poté už s výhledem na protější Strečno míříme k poslední zastávce. Tou je zatopený lom Nezbud s nádherně tyrkysovou hladinou. Nořím své zchátralé tělo do parádně teplé vody a zdá se mi o ráji. Je už kolem půl deváté večerní, ale teploměr ukazuje třicet nad nulou. Nadmíru požehnaný den vrcholí docela slušným dramatem. První děsivou bouřku chytáme za Žilinou, druhou, desetkrát silnější, si vychutnáváme od Bumbálky až k Rožnovu. Ve Valmezu už jen hustě prší a tak se v duchu modlíme za nějaký slušný plácek k zaparkování. Na důkaz, že byl celý výlet ve skvělé režii Všemohoucího, nacházíme jediné volné místo přímo před vchodem! A potom, že se zázraky nedějí!!!