BANGLADÉŠ

2005

monitoring projektu BangBaby

------------------------------------------------------------------------------

 

HISTORIE ADRY VALMEZ

část pětačtyřicátá

 

V březnu roku 2005, kdy celou Českou republiku pokryl bílý sníh, nastupuji v Praze do letadla, abych se ve společnosti Rudy Koukola a Aleny Rusové zúčastnil monitorovací cesty do věčně zelené země, Bangladéše. Mým úkolem bude fotodokumentace týkající se probíhajícího projektu BangBaby, který zde  realizuje zlínská pobočka české Adry. Nejdříve odplachtíme do německého Frankfurtu a pak se prostřednictvím společnosti Emirates přesuneme do Dubaje. Ve městě výškových budov a zazobaných šejků přeskočíme na další leteckou linku, která nás po nočním přeletu nad ránem vyplivne až v hlavním městě cílové země, patnáctimilionové Dháce.

První dojmy po přistání jsou nezapomenutelné. Letištní hala připomíná parní saunu a zamřížované stěny, které vnitřní prostor oddělují od okolního světa, vězení. Mezi kovovými tyčkami trčí stovky rukou žebrajících o bakšiš. Ocitli jsme se v nejzalidněnějším kraji světa a zároveň nejchudší zemi celé Asie.

Neméně zajímavé to je i cestou z letiště. Doktor Milan Moskala, který nás zde přijel se svým domorodým spolupracovníkem osobně vyzvednout, se prodírá neuvěřitelně nacpanými ulicemi a neustále troubí. Nejen on, ale i všichni ostatní řidiči. Jak se zdá, klakson je zde zdaleka nejdůležitějším elementem všech motorových vozidel.

Ubytování nacházíme ve zvláštní čtvrti, kde přebývá bohatší sorta, především cizinci. Domy jsou ohrazeny a hlídány najatými strážníky. V prostorném bytě nás vítá půvabná doktorova manželka Eva a třináctiletá dcera Gabriela.

Ještě téhož dne vyrážíme pronajatým taxíkem do nejbližšího městského centra. Proplétáme se mezi auty, otlučenými autobusy, pomalovanými náklaďáky, motorovými tříkolkami a především mezi stovkami šlapacích rikší. Na křižovatkách se mezi stojící vozidla všeho druhu vyrojí desítky žebráků a žebraček žadonících o jakýkoliv dar. Podél cesty míjíme desítky provizorních přístřešků, pod nimiž přežívají rodiny zdejších  bezdomovců včetně pobíhajících, často úplně nahatých dětí. Připadáme si jako na jiné planetě. Plížíme se v tom neskutečném chaosu krokem, až nám dojde benzin. Do Misijního centra v Mirpuru, kam máme právě namířeno, je to už naštěstí jen co by kamenem dohodil.

Součástí zmíněného pečlivě střeženého centra je nejen kancelář zdejší Adry , ale i sídlo partnerské organizace BCSS, která zajišťuje sponzorování školáků z nejchudších bengálských rodin. Potkáváme zde nejvyššího adventistického církevního náčelníka v podobě vysokého bílého muže pocházejícího z Chile a o hlavu menší, vzdělanou a sympatickou mladou Bengálku, která bude mít v budoucnosti vlastní vzdělávací projekt na starosti. Nečekaně věcné jednání nás ujistí, že věci jsou v náležitém pořádku a o nějakém zneužití pravidelně zasílaného školného nemůže být v tomto případě ani řeč.

Přímo v areálu Misijního centra se nachází i velice slušně vybavená dhácká škola DAPS. Vítají nás tu desítky snědých dětí v modrobílých uniformách. Více než čtyřicet z nich má své „adoptivní rodiče“ v České republice. Ruda Koukol shromážděným capartům předá pozdravy od jejich sponzorů a při třiceti stupních ve stínu vypráví o tom, jak se teď jejich čeští kamarádi brodí po pás ve sněhu a stavějí sněhuláky. Vytřeštěné oči to vnímají jako pohádku. Jakýkoliv sníh totiž ještě nikdy neviděly.

Poté, co se každé sponzorované dítě podepíše, dostane malý dárek a károvanou školní brašnu se sešity a dalšími školními pomůckami. Barevnými voskovkami, které rovněž dostávají by měly na kus připraveného papíru nakreslit sebe, svoji rodinu a dům, ve kterém žijí. Vedle aktuální fotografie to bude malou a milou upomínkou pro jejich vzdálené podporovatele. Zdaleka největší nadšení dětí však vyvolává darování sportovního náčiní, fotbalových míčů a především baseballových pálek. Baseball je totiž v Bangladéši sportem číslo jedna!

Misijní centrum Mirpur ve svých prostorách hostí rovněž chráněné dílny. Ženy ze sociálně ohrožených rodin  si tady šitím tradičních oděvů a a zhotovováním výšivek mohou vydělat peníze na opatření těch nejzákladnějších životních potřeb. Berou to jako výsadu, protože něco podobného není v tomto státě ani zdaleka pravidlem.

Ještě téhož dne naše výprava včetně doktora Moskaly opouští hlavní město a navštěvuje rozlehlý areál internátní školy BASC. Slavnostní uvítání s předáním květinových věnců a ukázkou domorodých tanců je vystřídáno našim „rituálem“ , který se bude na každé další škole opakovat. Tedy, krátké uvítání, pár slov o Česku a jeho sněhové kalamitě, rozdání brašen s dárky, kreslení a nakonec nezbytné fotografování dětí v malých skupinách. Celkem 121 našich žáků má nemalou přednost. Záruku velice slušného základního vzdělání s možností dalšího pokračování. Po setkání se školáky přijímáme pozvání na večeři. Vedoucí se při svíčkách svěřují, že by potřebovali nový generátor a vzpomínají na to , jak je tu kdysi muslimští radikálové chtěli přepadnout. Díky Bohu se jim to však nakonec nepodařilo.

Časně ráno opouštíme přívětivé útočiště dháckého bytu Moskalových a společně s našimi přáteli z BCSS míříme na jih. Chaos a špínu velkoměsta střídá krajina s rýžovými poli, vodními nádržemi, cihelnami a chýšemi chudých vesničanů. V menších městech, jimiž se proplétáme, míjíme nejrůznější obchůdky i krámky zdejších řemeslníků. Hustota provozu je zde stejná jako v Dháce, s tím rozdílem, že dominujícím dopravním prostředkem je tu jednoznačně šlapací rikša.

Do první vesnické školy v Rahimpuru musíme projít úzkými uličkami mezi chaloupkami z přírodních materiálů. Všímáme si, jak domorodci přímo na ulici suší upravený zvířecí trus, který pak používají jako topivo. Děti nás vítají zpěvem a rozhazováním pestrých květů. Zdejší škola, to je pouze trochu větší bambusová chýše s podlahou z udusané hlíny. Jediné vybavení tvoří několik po zemi rozhozených rohoží. Obvyklého ceremoniálu se kromě našich jedenácti školáků účastní snad polovina vesnice. Škole zoufale chybí zdroj pitné vody a toalety. V takovém případě se pomoc samozřejmě neodmítá.

Další školička v nedalekém Sitolpuru je v očích domorodců mnohem modernější. Stavebním materiálem se stalo dřevo a vlnitý plech. Na hliněné podlaze leží něco jako linoleum. Děti, včetně těch dvaceti podporovaných z naší vlasti, však musí i tady sedět při vyučování na zemi. Všudypřítomní vesničané nás obdarovávají kokosovými ořechy a náramně se baví, když vidí, jak nám nasládlá šťáva stéká dolů po bradě. Nahlížíme do jedné z otevřených chýší, kde nás vítá usměvavá mladá žena výrazně sofistikovaného vzhledu. Skromně a účelně zařízenému interiéru vévodí dřevěný stůl se značně ohmatanou učebnicí angličtiny.

Přes zalesněnou exotickou pahorkatinu s banánovníky, palmami a prý i nebezpečnými hady se přehoupneme k blízkosti barmské hranice. Je tu prý díky přítomnosti povstalců poněkud nebezpečno, takže k přesunu k poslední dnešní škole v Sultana Mandhiru potřebujeme ozbrojený doprovod. Jednoduchá budova, kterou tu křesťanští rodiče postavili za pouhých šest dní, stojí nad říčkou se zakotvenými dřevěnými loďkami. Obdarujeme šestnáctku našich dětí, posbíráme jejich kresby, všechny školáky  vyfotografujeme a pak s přibývajícím šerem pádíme do rušného Chittagongu. Tiše přitom doufáme, že nás mine nelichotivý osud skupin Evropanů, které tu zdejší zbojníci unesli a potom vymáhali velice tučné výkupné.

Večerní dopravní zácpa na jedné z křižovatek nám vyráží dech. Tlačenici všech možných i nemožných motorových i bezmotorových vozidel s milimetrovými rozestupy, ječícími klaksony a rozhádanými řidiči se marně snaží vyřešit uprostřed uvězněný hvízdající policajt. Nemá to lehké, když je účastníkem silničního provozu i šestihlavé stádo krav, úhledně zařazené do jednoho z jízdních pruhů. Pro nás je však krajně nepříznivé nedobrovolné setkání se skupinou nebezpečně dotěrných žebráků. Zrychlený přesun do mikrobusu a velice razantní rozjezd nás z jejich sevření naštěstí vysvobozuje. Náladu nám spravuje až návštěva příbytku zdejšího pastora a především slavnostní pohoštění v podobě tradiční bengálské trojkombinace. Tedy jehněčího, kuřecího a rybího masa doplněného zeleninou, nezbytnou rýží a velice ostře kořeněnou omáčkou.

 

Z rušného Chittagongu, kde jsme přenocovali ve zbrusu novém a skoro prázdném hotelu, pokračujeme příštího dne romantickou kopcovitou krajinou s rýžovými políčky do neskutečně malebné vesnice Shapmara. Obývá ji svérázný kmen, a jak se zdá, většina starousedlíků vidí bledé tváře snad poprvé v životě. Lidé, kteří zde stále ještě žijí v dokonalém souladu s okolní přírodou jsou náramně přátelští, nechávají se bez problémů fotografovat a dávají všemožně najevo, jak si naší přítomnosti cení. Jedna z čerstvě postavených hliněných chýší je právě škola. Velice plaší školáčci, z nichž třináct sponzorují čeští dárci, sedí spořádaně ve stínu kokosových palem na školním dvoře a kolem nich se postupně schází snad všichni sousedé. Jeden z nich bázlivě postává opodál a pro jistotu svírá ve své ruce nabroušenou velkou mačetu.

Domorodci nám přestavují osiřelou desetiletou dívenku. Na těle má zřetelné jizvy po těžkých popáleninách způsobených zásahem blesku. Její maminka, která stála vedle ní, to nepřežila a otec rodinnou tragédii řešil sebevraždou. Nepřislíbit v daném případě zaplacení plastické operace by bylo přinejmenším nelidské.

Naši nejjižněji položenou školu, Ghonarparu, nacházíme až ve vzdáleném, nepříliš bezpečném přístavním městě Cox Bazaru. Tvoří ji jedna větší místnost v přízemí chátrajícího zděného domu z dob anglické nadvlády. Oproti školám na vesnicích zde může třináct našich školáků usedat do jednoduchých dřevěných lavic. Nádherně okaté děti však obklopuje neskutečný nepořádek a špína nejbližšího okolí.

Také příští noc budeme trávit v nečekaném luxusu. Přepečlivě střežený výstavní a prostorný hotel Sea Palace Limited bude dnes kromě nás okupovat pouze dvanáct duší. Objednáváme si večeři. K našemu překvapení je nám sděleno, že bude hotova nejdříve za dvě hodiny. A to přesto, že hemžících se pikolíků a různých poskoků je zde nejméně pětkrát tolik, co ubytovaných hostů.

Než nám v hotelové kuchyni připraví nějakou krmi, půjdeme se projít k nedalekému oceánu. Pláž Bengálského zálivu je plná zahalených lidí a policajtů se samopaly.  Ve vodě skoro nikdo, a pokud ano, tak zcela  oblečený. Poslušně respektujeme zdejší plážovou módu a čvachtáme se v bermudách a tričku. Alena své decentní plavky zahaluje pro jistotu ještě pyžamem. I tak je středem pozornosti početného davu čumilů, ozbrojené strážníky nevyjímaje. Podobně jako vysoký blonďák Ruda, který se dokonce dostává do hledáčku právě natáčející místní televize. Kdoví, kdy se tady odváží další cizinec!?

 

Zpáteční cesta do Dháky, která obnáší nějakých šest stovek kilometrů, nám zabere celý příští den. První zastávka je v místech, kde právě probíhá velké melounobraní. Sezónní dělníci tu táboří i se svými rodinami pod jednoduchými přístřešky přímo na poli. Později si ve zvlněné krajině všímáme čajových plantáží. Štíhlé sběračky s košem na zádech se ptáme, kolik si sběrem vydělá. S naprostou samozřejmostí a úsměvem na tváři odpoví, že pokud trhá lístky celý den, pak si přijde na nějakých deset, dvanáct českých korun. Koupí si za to hrst rýže a přežije další den. Není to důvod k radosti? Poslední úsek zpáteční cesty je už o vyloženém horroru. Důsledky nepředstavitelného hazardování zdejších silničních pirátů jsou více než výmluvné. Kromě havarovaného náklaďáku míjíme ještě dva převrácené autobusy.

Naše další třídenní cesta míří přes několik kilometrů širokou bájnou řeku Gangu. Zdejší převažující muslimové ignorují její indickou posvátnost a říkají jí tady Padma. Když  se po nepředstavitelné tlačenici konečně nalodíme na trajekt, můžeme vyrazit nahoru na palubu. Usměvaví lodivodi nás ochotně pouštějí do kabiny a dokonce nám dovolí postavit se ke kormidlu. Kdykoliv se však snažíme pootočit kolem, viditelně znervózní. Asi mají obavy z únosu . Řidičům zaparkovaných pomalovaných náklaďáků, kteří si během plavby ustýlají na střechách svých miláčků , je však jakákoliv korekce směru ukradená. Po půlhodině plavby jsme konečně na druhém břehu. Šťastni, že i tentokrát prastará kocábka vydržela.  

Stáčíme se k jihozápadu a projíždíme půvabnou krajinou rýžových polí s řídce roztroušenými palmami. Cesta končí u dalšího vodního toku, na jehož druhém břehu vězí škola ve vesnici Koligram. Vratký člun nás převeze pomocí dlouhých tyčí na druhou stranu, abychom se zde mohli setkat  s našimi devíti sponzorovanými školáčky. Procházíme mezi  jednoduchými domky a všímáme si všedního života zdejších lidí. Jeden z domorodců loví ryby a další je suší velké rozprostřené síti. Ozón, který ani náhodou nejde nazvat vůní, se v častých návalech šíří všude okolo. Další borec vyrábí nějaké topivo na vaření. Možná je z kravského trusu, možná z nějaké místní rašeliny, možná dokonce z obojího.  V blízké řece zase  místní ženy provádí očistu prádla i svých vnadných tělesných schránek, zatímco v jejich bezprostřední blízkosti  řádí jejich rozesmáté nahaté děti. A kousek za dědinou jejich manželé a tátové proměňovali na předpotopní pile neuvěřitelně pokroucené kmeny v docela úhledné fošny či desky.

Před nedalekou školou vládne naprosto dokonalý řád. Vzorně nastoupená jednotka zdejších žáků dokonce předvádí něco jako vojenskou přehlídku. Mezi pochodujícími dětmi se nachází i pohledná školačka, kterou má v adoptivní péči naše stará známá adračka, Lidka Obadalová z valašské vesnice Liptálu.

 

Vracíme se k autu a pokračujeme v cestě do misijních škol KMMS a Gopalgonj. Naneštěstí tu zrovna mají prázdniny. Potkáváme tu proto jen několik našich studentů. Docela nás mrzí, že nemůžeme jedenáctileté Mondol Dolly osobně předat dárek od nejuznávanější české pěstounky Emilie Smrčkové, která si ke svým čtyřiadvaceti tuzemským dětem přibrala ještě jedno tady, v Bangladéši.

Další den, ještě za tmy, vyrážíme dál a potkáváme hloučky ne zrovna velkých děcek. Jdou prý pěšky do práce. Jejich rodiny by se jinak neuživily. Možnost navštěvovat školu je tady velkou výsadou. Směrem k jihu ubývá polí s rýží a naopak přibývá různě velkých vodních nádrží. Díky častým záplavám musí být znovu a znovu prohlubovány. Žádný bagr tu však nehledejte. Bahno vynáší domorodci ve slaměných  ošatkách na hlavě.

Přijíždíme do města Mongla, což je druhý největší přístav v Bangladéši. Leží na řece Passar, která po třiceti kilometrech vtéká do rozlehlého Národního parku Sunderban. Ten je stále ještě domovem tygrů, hadů a a další původní tropické fauny.. Přeplavíme se na druhý břeh  a zkoušíme věřit, že se některá z kočkovitých šelem  nezatoulala až sem. Pro jistotu si na pět kilometrů dlouhou cestu do školy v Narikeltole najímáme celou kolonu šlapacích rikší.

Dobrou půlhodinu drncáme po cihlami vydlážděných cestičkách mezi rybníky a chýšemi v palmových hájích ke vzpomenutému centru zdejší vzdělanosti. Zděná budova, která je školou a kostelem zároveň, poskytuje útočiště i pro našich pět podporovaných školáků. Dívat se do jejich černých očí je přece jen příjemnější než setkání s pruhovaným králem zdejší divočiny. Stejně příjemná je i návštěva místního pastora, sympatického noblesního pána, který se nebojí práce ani podnikání Okolí udržovaného zděného domku s jezírky a palmami nám připomíná pokus o zobrazení pozemského ráje.

Vracíme se k našemu mikrobusu a zoufale rozbitými cestami vedoucími po vyvýšených náspech drkotáme do další zděné školy v Lahkonpuru, kde čeští dárci podporují celkem osm vzděláníchtivých Bengálců. Mezi domorodci z úplně nejnižší hinduistické kasty potkáváme  také desetiletého chlapce trpícího těžkým reumatismem. Zdravotní část projektu BangBaby naštěstí pamatuje i na takovéto těžko řešitelné případy. Na setkání se přišla podívat snad celá vesnice. Jejich materiální chudobu demonstrují desítky natažených rukou po jediném nabízeném banánu. Štědrý Ruda je poté velkým zástupem doprovázen až na školní dvůr. Ani celý svazek banánů však  zdaleka pro všechny nestačí.

Pokračujeme dál po vyvýšených, často i podemletých náspech podél ručně budovaných vodních nádrží  a chaloupek na kůlech do poslední dnešní školy v Laxmonpuru. Ony vyvýšené náspy tu nejsou budovány jen tak, pro nic za nic. Při každoročních záplavách, kdy tady voda stojí i dva tři měsíce, zdejší usedlíci přebývají právě na nich. Jdeme do zmíněné školy , která je věrným obrazem té předešlé. Tedy, v jednom patře třída, v jiném modlitebna a jednoduchá zakrytá školní kuchyně  s malou hliněnou píckou někde poblíž na dvoře. Není žádným tajemstvím, že tato vzdělávací střediska zde buduje americký křesťanský podnikatel Mc´Neilus, vyrábějící ve Státech pojízdné domíchávače betonu. Míříme tedy mezi zdejší caparty. Zjevně tady svou přítomností, ale hlavně dovezenými dárky potěšíme všech třiadvacet našich studentů, jejich rodiče a přihlížející sousedy nevyjímaje. Na dlouhé vysedávání však není čas, protože nás ještě čeká náročný návrat na základnu v misijním centru KMMS.

Zkratka, kterou si náš řidič vybírá, se však brzo jeví jako poněkud problematická. Jestliže jsme celý den jezdili po hrozných cestách, pak tato je přímo příšerná. Díky tomu zde u povah se slabším žaludkem dochází k prvnímu využití nachystaných plastových sáčků. Zamýšlenému zkrácení cestovní doby nepřispívá ani vodní tok, u nějž domnělá zkratka nadobro končí. Večerní čekání na převozníka tak z drahocenného času odkrajuje další černou hodinu.

Zamýšlený časný ranní odjezd z KMMS se tentokrát nekoná. Auto dostalo včera zabrat a proto dnes stávkuje. Nezbývá než si pronajmout náhradní. To je ovšem bez klimatizace. A tak si spolu s řidičem užíváme nejen příšerných komunikací, ale i častých závanů horkého subtropického vzduchu. Dojedeme ke škole ve vesnici Mandra, pozdravíme a obdarujeme  všech našich osm školáků a pak zase svižně drkotáme dál. Až nás nečekaně zastaví podemletý břeh, po němž ještě nedávno vedla jakž takž sjízdná komunikace.

Nezbývá než dál pokračovat po svých. Dojdeme k řece plné plujících vodních rostlin a pak se motorovou lodí necháme převézt do Ramshilu. Mezi cestujícími je i nápadně snědý domorodec  s podobně zbarveným chrupem. Může zato žvýkání lehce omamné rostliny, která je běžně k dostání na každém druhém rohu.

Vystoupíme na břeh. Děcka už na nás čekají před palmami na nádvoří. Sborově zpívají, a jak je to zde velice častým zvykem, věší nám na krk pestrobarevné věnce z  živých květů. Celé venkovní shromáždění, včetně sedmnácti z Česka sponzorovaných dětí, má po skončení našeho neměnného rituálu možnost s úsměvem pozorovat naše nemotorné pokusy o ovládnutí šlapací rikše. Není to jen tak, být rikšákem! Návyky z ovládání běžného jízdního kola jsou totiž v tomto případě kontraproduktivní. Než se konečně naučím toto tříkolové vozidlo ovládat, ke zděšení všech přihlížejícím stačím málem pobořit vše, co mi na školním dvoře stojí v cestě.

Řízení rikší proto raději přenecháváme profesionálům a díky síle jejich vytrénovaných svalů se přesunujeme do pár kilometrů vzdálené Musurie. Nová vedoucí BCCS tu má své rodiče, sestru i rodný dům a my zase dvanáctku sponzorovaných studentů. Chvíli zde s nimi pobudeme, v rámci omezených možností „poklábosíme“ s vesničany, narychlo vypijeme obsah kokosů a pak už spěšně nasedáme do kymácející se vratké pramice. Důrazné upozorňování na co největší opatrnost má své opodstatnění. Před půl rokem tu při podobné plavbě utonuly dvě školačky. Jedna z nich měla „adoptivní rodiče“ v naší republice...

Pro nás však plavba po „leknínové“ řece představuje zcela neopakovatelný zážitek. Slunce klesá níž a níž, stíny palem se prodlužují a když rudý kotouč zapadne za jejich temné siluety, zůstává na zvlněné hladině jen narůžovělý odlesk hasnoucí oblohy. Nejkrásnější západy bývají, zkrátka, v Bangladéši.

 

Večerní cesta do Dháky má však poněkud drsnější nádech. Zdivočelí řidiči protijedoucích autobusů a přetížených náklaďáků  s nevšední oblibou najíždějí v plné rychlosti na naši polovinu a očividně se nás snaží vytlačit ze silnice. Oplácejí tak našemu neméně divokému šoférovi jeho vědomý, úplně stejný, stále se opakující prohřešek. S něčím tak nepodstatným, jako je tlumení světel, se tady navíc nikdo, ale opravdu nikdo neobtěžuje. Po třech nech na romantickém jihozápadě jsme tedy zpátky v hlavním městě. Jenom co se rozední, znovu zíráme do nelichotivé reality zdejšího života. Je přitom zajímavé, že tváře těch, jichž se to týká nějaký náznak utrpení vůbec neprozrazují. Nemajetní pouliční žebráci dokážou i při svém žebrání rozdávat úsměvy. A to někteří z nich prý byli ve svém dětství záměrně zmrzačeni, aby mohli vybírat na přežití rodiny.

Poslední cesta za našimi školáky vede na sever. Tomu, že cestujícím autobusů nestačí jejich interiér a vylézají na střechu, jsme už přivykli. Ale to, že dokážou využít i střešního prostoru uhánějícího vlaku, tak to vidíme dnes úplně poprvé. A nejen střešního prostoru! Věší se na všecko, na co se v případě vlaku pověsit dá.

První zastávkou naší severní cesty je škola v Birisiri. Škola, stejně jako ostatní obytná stavení jsou ukryta v řídkém lese, který připomíná arboretum.  Ze stromů visí nějaké ježaté plody. Nejsou prý kdovíjak chutné, zato hodně výživné. Dovídáme se, že v této vesnici žije početná křesťanská komunita. V zemi s takřka devadesátiprocentním výskytem muslimů je to naprostá výjimka. Naši dárci tu platí školné celkem šesti žákům. Mimo nich tu však potkáváme i uplakanou ženu s malým chlapcem. Jeho maminku prý včera někdo otrávil. Že by oběť náboženské nesnášenlivosti? Představa ráje na zemi tak dostává další závažnou trhlinu…

Pokračujeme autem dál a do cesty se nám staví kilometr široké koryto plné jemného písku. Náklad školních brašen překládáme na rikše a písečnou „pouští“ se plahočíme k vodnímu toku. Po jeho přeplutí nás na druhém břehu čeká celá kolona natěšených rikšáků. Mají naději, že i dnes si vydělají na svou denní dávku rýže. Povezou nás totiž celou hodinu až do zatím největšího a nejmodernějšího komplexu školních budov v Monosopaře. Udržovaný areál s bílozelenými budovami, za kterým je rovněž třeba hledat už vzpomenutého amerického donora, na nás dělá ohromný dojem. Utvrzujeme se v přesvědčení, že české investice do vzdělání mají své praktické opodstatnění.

Malý výlet k nedaleké indické hranici je velice milým překvapením. Přepravuje nás tu několik mototaxikářů. Že na jednom stroji jedeme i ve třech, to tady vůbec nikdo neřeší. Pěšky se pak mezi pečlivě obdělávanými rýžovými poli dostáváme k bílé škole, kterou tu před časem vybudovali dobrovolníci z Kalifornie. Až na místě se dovídáme, že už tři měsíce nefunguje. Svou roli tu totiž hraje i ona pěstovaná rýže. Když nadejde sklizeň, rodiče svá děcka prostě ze školy odvolají. Obživa rodiny je přirozeně důležitější než vzdělání. Přítomný doktor Moskala se v tomto případě představuje jak správný tvrďák. Sezve si zodpovědné osoby a nápravu sjednává rychle a nekompromisně. Ukazuje se, že pravidelné kontroly jsou nevyhnutelné.

Jinak je tento pohraniční kousek bangladéšské krajiny náramně romantický. Touláme se mezi rýžovými poli, potkáváme pasáčky podvyživených krav a konečně narážíme i na nefalšovaného hada. Žlutě zbarvený plaz je už naštěstí po smrti.

Vracíme se do Monosopary. Večerní program, který na naši počest předvádí školáci nás uvádí v úžas. Tance, zpěvy i pantomimické scénky, k tomu přítomnost stovek ukázněných a zjevně nadšených žáků i studentů  dokazují, že navzdory všem potížím má vzdělávání v této zemi naprosto prioritní význam.

Tropická noční bouřka nás budí ze spaní, na druhou stranu ale nádherně pročistí vzduch. A prach okolních cest mění v mazlavé blátíčko. Chtě nechtě musíme opustit bílozelené civilizované útočiště  a prostřednictvím motocyklů uhánět dál. Hodinové putování po rozblácené cestě mezi poli, lesíky a loukami je proto občas docela napínavá. Dál už zase pokračujeme naší starou dobrou toyotou. Tentokrát ale cestami, jaké jsme ještě nezažili. Hrubé kontaktování podvozku s příšernými nerovnostmi zdejší „komunikace“ poprvé vadí i našemu řidiči Davidovi. Silná železná tyč však veškeré šrámy s přehledem likviduje.

Uvítání ve škole v Boalmaře je milé, až dojemné. Čtyři nazdobené dívenky nás tancem, zpěvem a rozhazováním květin vedou ke vchodu do školní budovy. Setkáváme se tady i s našimi sedmnácti školáčky. Někteří sem přijeli z Dhoboury, jiní ze Shampuru či Sonamoahu. Všímáme si, že zdejší lidé se vzhledem od ostatních Bengálců poněkud liší. Patří totiž ke kmeni Garo, obývajícímu severní části země. Odlišují se nejen vzhledem, ale i kulturou. Dodnes tu například přežívá matriarchát.

V Boalmaře mě čeká mimořádně milá příležitost. Jedná se o osobní setkání s Hazongem Sajolem, který za své vzdělání vděčí meziříčské Adře, konkrétně místnímu adventistickému společenství. Tento chlapec patří k vůbec prvním žákům zařazeným od roku 2000 do projektu BangBaby. Hazong je docela vyplašený z rámusu, který dělají ostatní děti, když se proslechne, že za ním z takové dálky přicestoval jeden z jeho sponzorů. Podle jeho přítomného učitele sem s jeho sestrou společně cestovali celý den. Chlapec se údajně učí dobře a chtěl by postoupit na internátní školu.

Přesunujeme se k našim pěti dětem v Garzivitě a cestou si dopřáváme zastávku u několika nově postavených domků z vlnitého plechu. Byly vybudovány v rámci rekonstrukční části projektu BangBaby. Loňského roku totiž většinu zdejších stavení smetlo tornádo a desítky lidí připravilo o život. Škola, která nějakým zázrakem zůstala stát, je nápadná velkým nápisem, zdůrazňujícím sílu vzdělání. Na dvoře stojí důmyslné filtrovací zařízení na pitnou vodu. Tu špinavou stačí procedit přes dvě keramické nádoby naplněné dřevěným uhlím a pak už vesele používat k vaření v jednoduché školní kuchyni.

Poslední letošní zastávkou je misijní centrum v Mymenshingu. Představuje se nám tady devatenáct školáků podporovaných našimi sponzory. Přijeli sem i žáci z Baribaidu, Chorgobodii, Gujadii a Gangatii. Na nádvoří si všímáme zaparkovaného školního „autobusu“. Pojme až osm dětí a je na šlapací pohon. Také jeho pořízení financovala  česká Adra.

Zvláštní kategorii tvoří školy, které zakládá doktor Milan Moskala. Den před našim odletem se jdeme podívat na jednu z nich. Tísní se mezi chatrčemi v jednom z dháckých slumů. Plechová bouda o rozměrech 5 x 3 metry je bez jakéhokoliv vybavení a nabízí nejzákladnější vzdělání nejen vůbec nejchudším dětem, ale také jejich rodičům. V chudinských čtvrtích zatím umí číst a psát jenom málokdo. Neplatí to ale jen o chudinských čtvrtích. Dvě další podobné školy, tentokrát už v pronajatých prostorách, se mají brzo otevřít i v oblasti okrajových dháckých sídlišť.

Okraje hlavního města zdobí nejen nová sídliště, ale i skládky nejrůznějšího odpadu. Chudé ženy zde vybírají všechno, co lze ještě nějak upotřebit a pak to ve městě prodávají. Jiné zase posedávají na krajích ulic a kladívkem roztloukají cihly. Načervenalá drť se používá místo kameniva či štěrku. Nic, co by připomínalo běžný šutr se v blátivé deltě totiž nenachází. Zato zde stojí desítky kouřících cihelen. Takřka veškeré operace s výrobou cihel spojené se odehrávají ručně.

Pobyt v Bangladéši však není jenom o cestování. Ve společnosti Milanovy manželky Evy navštěvujeme jeden ze zdejších bazarů a za pár šupů zde nakupujeme nejrůznější zboží druhé jakosti. Ruda si v Dháce dokonce nechává ušít zbrusu nový oblek, který mu krejčí donese až do domu. V tuzemsku by za stejný kousek zaplatil pětinásobek. Jsme v zemi, kde se ve velkém šije pro celý civilizovaný svět. Důvodem je extrémně levná pracovní síla.

Přestože se nacházíme v muslimské zemi, nenecháváme si ujít několik bohoslužeb v křesťanském společenství zdejších adventistů. Mají víceméně klasický protestantský ráz, ze kterého možná trochu vybočují nezvyklé nástroje, které doprovázejí společné zpívání. Potkáváme tu i mladou maminku se dvěma dětmi. Muž ji opustil, bydlí v krajně nevyhovujícím prostředí a nemá žádnou možnost výdělku. Starší chlapec navíc onemocněl velice vážnou chorobou. Na léčení jí nezbývají vůbec žádné prostředky. Spoluvěřící jí pomáhají jak se jenom dá. Mimo jiné i modlitbou.  Stou je podle doktora Moskaly v této zemi  spojena celá řada zázračných uzdravení. Dokonce i oživení utonulého chlapce, který byl půl hodiny pod vodou a přivolaný doktor konstatoval jasnou smrt. Je velkým štěstím, že vyznavači islámu jsou zatím v této zemi jakž takž tolerantní. Mnoho z nich dokonce své děti nechává v křesťanských školách studovat. I když je pravdou, že většina školáků, které jsme navštívili, patří do rodin hinduistických. A to přesto, že součástí výuky je i letmé seznámení se s Biblí a jejím hlavním poselstvím.

Nemůžeme samozřejmě nechat bez povšimnutí ani návštěvu zubní kliniky, kde manželé Moskalovi pracují. Zdaleka nezůstává jen u prohlídky. Domů budeme odlétat bez jediného zubního kazu a s nádherně vybělenými předními tesáky.

V průběhu naší návštěvy  mají oba hlavní protagonisté projektu BangBaby, tedy Alena Rusová i Milan Moskala narozeniny. Oslava se koná v jejich bytě a je náramně veselá. Náladu jistí rovněž tuze jedlé kuchařské a cukrářské výtvory už vzpomínané Milanovy manželky Evy. Přítomen je rovněž jejich rodinný přítel českého původu, který toho času v Dháce pracuje.

Moskalovi jsou údajně jedinou českou rodinou, která toho času v Bangladéši trvale pobývá. Není proto divu, že se zde na různá doporučení zastavují všelijací cestovatelé. V době naší návštěvy tu například na chvíli zabloudí všeobecně známý Jiří Kolbaba i se svým kamarádem. O něco později zde zakotví také reportér časopisu Koktejl, dobrodruh Topi Pigula. Časem od něj vyjde reportáž svědčící nejen o jeho setkání se zajímavou krajinou a exotickými obyvateli, ale i s prodlouženou rukou zákona v podobě místní tajné policie. Kromě všech návštěv, kterým se dostává královského pohoštění i stravy duchovní se v příbytku občas objeví i hosté nevítaní. Kromě obvyklých moskytů také létající dvoucentimetroví "krokoši, případně nesrovnatelně větší nahnědlí pavouci.

Náš bengálský pobyt je u konce. Najezdili jsme takřka tři tisíce kilometrů a osobně se setkali s více než čtyřmi stovkami z pěti set sponzorovaných školáků. Jejich „adoptivním rodičům“ v České republice odvážíme nejen jejich fotografie a vlastnoruční kresby, ale i poselství, že peníze investované do vzdělání v daleké asijské zemi mají viditelný, opravdu hluboký význam. Proměňují se v daleko lepší budoucnost všech dětí, kterým se díky jim dostalo vzdělání.

Nastává čas odletu. Cesta k letadlu je ovšem beznadějně zabedněná. Zaměstnanci letiště totiž právě stávkují. Nakonec přece jenom odlétáme. Ale se značným zpožděním. Stihneme v Dubaji spoj do Evropy nebo nestihneme?

Po přistání v krajině šejků se dovídáme, že navazující spoj do Frankfurtu už dávno plachtí oblohou. Další poletí až zítra odpoledne. A tak nám letecká společnost nám zajišťuje bezplatné ubytování  i stravování v nedalekém hotelu. Ještě téhož večera si dopřáváme návštěvu večerní Dubaje spojenou s tuze lahodným čvachtáním ve zdejším teplém moři. Nečekané zpoždění nám tak přidává jeden den pobytu navíc. Což je více než příjemné. Stejně jako následné plachtění s Emirates do naší staré dobré Evropy. Za tmy se pak odlepíme z frankfurtské letištní dráhy a před půlnocí jsme ve Stověžaté. Živí, zdraví a plní nezapomenutelných dojmů...

 

----------------- (((-: adra :-))) -----------------