ZE ZAŠOVÉ DO ZAŠOVÉ

v atmosféře pohodové

ekušpacír číslo pět

Stračka je zdaleka nejpopulárějším pramenem v celém valašskomeziříčském okolí. A právě u něj si dává sraz necelá dvacítka účastníků posledního letošního ekušpacíru. Kromě tří protestantských adventistů jejich drtivou většinu tvoří sourozenci katolíci. Už na první pohled se jedná o náramně sympatické lidičky, kteří křesťanskou víru nevyznávají jen ústy, ale hlavně životem.

Tak jak už to bývá zvykem, začíná se předstartovní přípravou. Akceschopná náčelnice Jana tasí zásobu buchet a štědře rozdává všem okolostojícím. Tento úvodní akt je silně infekční, takže ostatní ji v této nezištné činnosti neprodleně následují. Pochopitelně přichází i něco na spláchnutí. Zpravidla tuze prospěšnými výtažky z léčivých bylin bezpečně uložených v nějakém valašském destilátu. Přítomné děti, abstinenti a především řidiči však musí utřít hubu a spokojit se s něčím méně inspirativním.

Dokonale inspirativním je však následný doušek nápoje duchovního. Náčelnice Jana čerpá ze starozákonního Pláče Jeremiášova, kde se objevují tato překvapivě optimistická souvětí: „Hospodinova láska nepomíjí, jeho soucit nikdy nekončí. Každé ráno stále nová, tvá věrnost je veliká! Můj úděl je Hospodin, říkám si, v něj složím svou naději.“

Po úzké lesní silničce pak všichni zamíříme k východu. Příroda tu dýchá lehce dušičkovým oparem, který vyvažují optimisticky laděné odstíny nespadaného listí a občasné trsy posledních letošních květů.

Zdaleka největším zdrojem zábavy je však přítulná strakatá kočka, která se spontánně stává nedílnou součástí karavany. Na své si tím pádem přichází především putující drobotina. Díky čtyřnohé souputnici, jíž se děcka věnují na plný úvazek, nemusí myslet na nudu, bolavé nohy a další obvyklé záležitosti.

Souvislý les pomalu končí a krajina se otevírá. Došli jsme do obydlené osady Randusky. Protahujeme se mezi chalupami a stále ještě zelenými loukami. Navzdory zamračenému šedivému můžeme dohlédnout až k rožnovskému Hradisku a jeho blízkému okolí.

 

Nenápadně jsme se přehoupli na zuberskou stranu. Nepotkáváme tu žádného zubra, ale Jožina z bažin. Zelený mužík sedí na vrbovém pahýlu a chytá ryby. Aby mu nebylo smutno, kousek od něj postává usmívající se Mazula. Jak je vidět, obyvatelé Randusek, nejsou žádní rasisté a přivítají mezi sebe kohokoliv. Možná i nás, naprosto neznámé přivandrovalce. Kdykoliv nějakého domorodce cestou potkáme, pokaždé nám popřeje dobrý den.

A jsme ve městě. Konkrétně tedy v Zubří, které v těchto místech působí dojmem klasické dědiny. Z dolního konce k nám přichází první měšťanka. Není to nikdo jiný než Vltavou křtěná Zubřanka Erika. V její společnosti se tedy protahujeme hlavním bulvárem, abychom posléze odbočili k Čertoryjím. Ryjícího vládce pekel tu naštěstí také nezahlédneme. Zato rozryté louky od divočáků vidíme za každým druhým rohem. Což nám až tolik nevadí. Užíváme si totiž čerstvého vzduchu a nových a nových výhledů do kraje.

Nenápadným stoupáním se posuneme k Porubkám. Kromě jiného tu narazíme na citlivě upravený ranč. Jeho majitel, nejmenovaný věhlasný podnikatel, si naštěstí nehraje na ředitele zeměkoule, a tak na tomto místě k nebi nevztyčil žádný namachrovaný pseudobarokní zámeček. Jeho sídlo voní pokorou a do valašské krajiny dokonale zapadá.

Čeká nás poslední dnešní klesání. Dokonale roztrhaná karavana míří do cíle v nápadných rozestupech. Pomalu se začíná stmívat. Navzdory tomu někteří z nás ještě zamíří k Zašovskému orloji. Obyvatel zdejších Kotěhůlek tu vybudoval originální atrakci. Je funkční, pohledná a především vtipná. Směle se tak může zařadit k takovým zdejším lákadlům, jakými jsou vzpomínaná Stračka, dvouvěžatý kostel a především strýc Matalík. V duchu jeho hymny „My jsme Valaši, jedna rodina“ se my, katolíci i adventisté, u věhlasného pramene pod rouškou tmy srdečně rozloučíme a v předstihu si popřejeme klidný advent a Bohem požehnané vánoce…

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))

 JAVORNÍKY SLOVENSKÉ

pro chlapy i pro ženské

Konec října je už pár desetiletí ve znamení podzimního čundru. V nejmenované trojici tentokrát zamíříme k nejbližším sousedům. Bílá fordka nás převeze na slovenskou stranu a hned za Makovem vystoupá na důvěrně známý Melocík. Dál to už bude výhradně bez cizí pomoci.

Pestrobarevnou podzimní krajinou zamíříme po červené značce k severovýchodu. Cesty jsou blátivé, počasí poněkud studené a cíl docela vzdálený. Do Čadce je odtud přibližně čtyřicet kilometrů. Máme na to tři dny, takže uhánět moc nemusíme. S přibalenými stany, spacáky a dalšími nezbytnostmi by to ani dost dobře nešlo. Přes lesy, louky a pěkně upravené pasekářské osady teď pozvolna kráčíme k obydlenému horskému sedlu Semeteš.

Krátké zastavení v semetešské autobusové čekárně a pak zase vzhůru do kopců. Znovu se střídají louky, lesíky a větší či menší shluky chalupářských usedlostí. Původní domorodci už dávno sestoupili do údolí. Je nanejvýš chvályhodné, že si noví majitelé svých nemovitostí náležitě hledí, takže v naprosté většině případů vypadají jako právě postavené.

Krajina se postupně začíná čím dál více otevírat. Napravo od nás občas vykouknou známé horizonty nepříliš vzdálené Malé Fatry. Na druhé straně se zase jedná o naše domovské Beskydy s dominující královnou Lysou horou. Míjíme nejen chalupy, ale občas i Boží muka či osamělé kapličky. Než doputujeme k sympaticky odlesněnému návrší na Kamenité, jemuž vévodí malá rozhledna, bytelný přístřešek a čerstvě vybudované ohniště. Tentokrát to nebude o krátkém, ale o poněkud delším zastavení. Pochopitelně spojeném se zcela nezbytným doplněním kalorií jak v pevné, tak i v tekuté podobě.

Popisovat poslední úsek dnešního putování by bylo jako přes kopírák. Snad y výjimkou poslední osady, ležící pod Jakubovským vrchem. Potkáváme tu náramně sympatickou domorodkyni, která nás zve domů na čaj či na kafe. A když ne dnes, tak určitě zítřejšího rána. S velikými díky však musíme odmítnout. Den se chýlí ke svému konci a nás ještě čeká výstup na závěrečný kopec a pak ještě vztyčení stanových přístřešků.

Sotva vztyčíme k nebi plátěná obydlí, začne se k zemi snášet čím dále hustější déšť. Nezbývá než zalézt dovnitř a uložit svá znavená těla do horizontální polohy. Po nějaké hodince déšť ustává. Na kraj se mezitím snesla tma a neprůsvitná mlha. Jakkoli je veškeré dostupné roští totálně promáčené, podaří se mi v té slotě rozkřesat oheň. Hlavně díky březové kůře, kterou jsem prozíravě přibalil s sebou. Navzdory občasným přeháňkám se nám u sálavé vatry podaří nejen vydatně povečeřet, ale v mém případě u ní vydržet až do totálně temné půlnoci.

Nocležení, doprovázené větším či menším bušením kapek do našich přístřešků, sice není kdovíjak příjemné, ale i tak se bílého rána dočkáváme v relativní pohodě. Přes Jakubův vrch putují nízké mraky, ze kterých však odpadává čím dál méně nebeské vláhy. Oheň je pochopitelně i v této chvíli nezbytný. Nejbližší studánka je odtud v nedohlednu, takže vodu na vaření nabírám z nejbližší kaluže. Bod varu případné nepravosti zneškodní a trochu přírodního kalu nemůže být na závadu. Ranní polévka i šípkový čaj chutnají výtečně!

Příštího dne vyrážím v předstihu, aby v mapě označené studánce načerpal životadárnou tekutinu. Jaké je však mé překvapení, když zjistím, že je zamčená! Prostě, nová doba! Usedlost si zakoupil nějaký cizinec, podle jistých náznaků možná zazobaný maďarský gróf, o veškerou usurpovanou vodu si teď sobecky pouští do svého rekreačního bazénu. Nedá se nic dělat, buď budeme na suchu, anebo nasávat z kaluží…

Krátké dopolední vyjasnění postupně přechází v čím dál zamračenější nebe. Promáčené cesty, jimiž se vesele prohánějí skupiny rozvášněných čtyřkolkářů, nepředstavují žádný med, takže klouzavý posun vpřed se rovná tempu nemotorných hlemýžďů. Krajina je však čím dál otevřenější a nabízí stále nové a nové půvaby. Za sílícího větru a klesající teploty postupně vystoupáme na 854 metrů vysoký Marťakův kopec. Zdobí jej impozantní kamenná rozhledna, která je však naneštěstí zavřená. Ale i tak si odtud můžeme užívat výhledů na bezmála všecky světové strany.

Cíl dnešního dne se nachází ve dvě hodiny vzdáleném Vojtkově sedle. Nebem se honí šedočerné mraky, ze kterých občas ukápne větší či menší příděl nebeské vláhy. Ale ne takový, abychom museli tasit pláštěnky. Doputovali jsme však do asi nejpůvabnější krajiny celých slovenských Javorníků. Obávaný Chotárny kopec převyšující devět stovek metrů však rafinovaně obejdeme po vrstevnici, takže ještě za světla doklopýtáme k našemu budoucímu nocležišti.

Tak nádherný výhled, jaký nám nabízí Vojtkovo sedlo, jsme cestou zatím nikde nezaznamenali. Nepřekvapuje nás, že se tu navzdory silnému a chladnému větru scházejí či sjíždějí nedaleko sídlící obyvatelé. Rodinná trojice tu dokonce vyjela autem, aby si tu dopřála večerní piknik. Což se nakonec ukazuje jako nejlepší řešení. Rozpálili nám oheň a nechali po sobě náruč suchého dříví.

Další pokračování je už výhradně v naší režii. Na menší kousky nalámeme modřínové větve a v jejich žáru přežíváme větší část nebývale větrného večera. Dvě třetiny výpravy se pak uchylují do stanu, moje maličkost rozbaluje spacák v závětří zdejšího dřevěného přístřešku. Hodinu po půlnoci mě sice budí totálně promrzlá chodidla, ale do čepice zabalený teplý šutr z ohniště nezbytný spánek nakonec celkem spolehlivě zachrání.

Ranní teploty se pohybují v oblasti nuly. Svištící vichr však pocit chladu mnohonásobně zvyšuje. S mrznoucími prsty nachystáme snídani a pobalíme veškerá zavazadla. Nenahraditelným partnerem je v dané situaci stále sálající vatra. Kolem desáté však musíme zamávat i jí a vystartovat do úplně poslední etapy.

Dobrou zprávou třetího dne je skutečnost, že to už s námi půjde jej a jen z kopce. Nejdříve barevným lesem, později přes nevelkou osadu a nakonec po neuvěřitelně rozbahněném ovčím chodníku. Pestrý terén končí až na travnaté sjezdovce s výhledem na cílovou Čadcu.

Dojdeme na hlavní nádraží a začíná hustě pršet. Postupně naskakujeme na dva vláčky motoráčky a v jejich útulných interiérech postupně doputujeme do Makova. Zatímco Michal vyjíždí busem pro auto na Melocík, zbytek světa si u dobrého krmě hoví v místní útulné restauraci. No, a potom už čeká jen přesun na rodnou Moravu. Nejdřív za deště, na Bumbálce už za sněhu. Léto je definitivně za námi a s ním i aktivní vandrování. Nastává údobí dlouhých večerů a nekonečného vzpomínání…

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))