ZE ZAŠOVÉ DO ZAŠOVÉ

v atmosféře pohodové

ekušpacír číslo pět

Stračka je zdaleka nejpopulárějším pramenem v celém valašskomeziříčském okolí. A právě u něj si dává sraz necelá dvacítka účastníků posledního letošního ekušpacíru. Kromě tří protestantských adventistů jejich drtivou většinu tvoří sourozenci katolíci. Už na první pohled se jedná o náramně sympatické lidičky, kteří křesťanskou víru nevyznávají jen ústy, ale hlavně životem.

Tak jak už to bývá zvykem, začíná se předstartovní přípravou. Akceschopná náčelnice Jana tasí zásobu buchet a štědře rozdává všem okolostojícím. Tento úvodní akt je silně infekční, takže ostatní ji v této nezištné činnosti neprodleně následují. Pochopitelně přichází i něco na spláchnutí. Zpravidla tuze prospěšnými výtažky z léčivých bylin bezpečně uložených v nějakém valašském destilátu. Přítomné děti, abstinenti a především řidiči však musí utřít hubu a spokojit se s něčím méně inspirativním.

Dokonale inspirativním je však následný doušek nápoje duchovního. Náčelnice Jana čerpá ze starozákonního Pláče Jeremiášova, kde se objevují tato překvapivě optimistická souvětí: „Hospodinova láska nepomíjí, jeho soucit nikdy nekončí. Každé ráno stále nová, tvá věrnost je veliká! Můj úděl je Hospodin, říkám si, v něj složím svou naději.“

Po úzké lesní silničce pak všichni zamíříme k východu. Příroda tu dýchá lehce dušičkovým oparem, který vyvažují optimisticky laděné odstíny nespadaného listí a občasné trsy posledních letošních květů.

Zdaleka největším zdrojem zábavy je však přítulná strakatá kočka, která se spontánně stává nedílnou součástí karavany. Na své si tím pádem přichází především putující drobotina. Díky čtyřnohé souputnici, jíž se děcka věnují na plný úvazek, nemusí myslet na nudu, bolavé nohy a další obvyklé záležitosti.

Souvislý les pomalu končí a krajina se otevírá. Došli jsme do obydlené osady Randusky. Protahujeme se mezi chalupami a stále ještě zelenými loukami. Navzdory zamračenému šedivému můžeme dohlédnout až k rožnovskému Hradisku a jeho blízkému okolí.

 

Nenápadně jsme se přehoupli na zuberskou stranu. Nepotkáváme tu žádného zubra, ale Jožina z bažin. Zelený mužík sedí na vrbovém pahýlu a chytá ryby. Aby mu nebylo smutno, kousek od něj postává usmívající se Mazula. Jak je vidět, obyvatelé Randusek, nejsou žádní rasisté a přivítají mezi sebe kohokoliv. Možná i nás, naprosto neznámé přivandrovalce. Kdykoliv nějakého domorodce cestou potkáme, pokaždé nám popřeje dobrý den.

A jsme ve městě. Konkrétně tedy v Zubří, které v těchto místech působí dojmem klasické dědiny. Z dolního konce k nám přichází první měšťanka. Není to nikdo jiný než Vltavou křtěná Zubřanka Erika. V její společnosti se tedy protahujeme hlavním bulvárem, abychom posléze odbočili k Čertoryjím. Ryjícího vládce pekel tu naštěstí také nezahlédneme. Zato rozryté louky od divočáků vidíme za každým druhým rohem. Což nám až tolik nevadí. Užíváme si totiž čerstvého vzduchu a nových a nových výhledů do kraje.

Nenápadným stoupáním se posuneme k Porubkám. Kromě jiného tu narazíme na citlivě upravený ranč. Jeho majitel, nejmenovaný věhlasný podnikatel, si naštěstí nehraje na ředitele zeměkoule, a tak na tomto místě k nebi nevztyčil žádný namachrovaný pseudobarokní zámeček. Jeho sídlo voní pokorou a do valašské krajiny dokonale zapadá.

Čeká nás poslední dnešní klesání. Dokonale roztrhaná karavana míří do cíle v nápadných rozestupech. Pomalu se začíná stmívat. Navzdory tomu někteří z nás ještě zamíří k Zašovskému orloji. Obyvatel zdejších Kotěhůlek tu vybudoval originální atrakci. Je funkční, pohledná a především vtipná. Směle se tak může zařadit k takovým zdejším lákadlům, jakými jsou vzpomínaná Stračka, dvouvěžatý kostel a především strýc Matalík. V duchu jeho hymny „My jsme Valaši, jedna rodina“ se my, katolíci i adventisté, u věhlasného pramene pod rouškou tmy srdečně rozloučíme a v předstihu si popřejeme klidný advent a Bohem požehnané vánoce…

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))