NADVÁROŠ AKČNÍ

čtyřgenerační

- malofatranské rodinné minikempování -

Nad řekou Varínkou je kemp. Od roku 1989 mu říkáme Nadvároš. V létě onoho roku, tedy ještě za komančů, se tu uskutečnilo týdenní táboření křesťanské dospívající mládeže. Součástí kolektivu byla i moje patnáctiletá dcera Ester a o rok starší synátor Michal. Právě oni dva iniciovali letošní rodinné soustředění. Míša má v současnosti dvě vysokoškolsky vzdělávané děti, Ester je trojnásobnou babičkou. Ta, kromě syna Radima, jeho potomka Jonáše a partnerky Anety přibrala na Nadvároš celou svoji aktuální familii. Příbuzenskou pospolitost ještě sympaticky doplňuje Esterčina dlouholetá adoptivní sestřička Eva.

Desatero duší se na místo srazu přibližuje postupně. V mém případě prostřednictvím červené hondy, jíž kočíruje už vzpomínaná Ester. Kromě hromady nejrůznějších zavazadel se v ní nachází i benjamínek její rodinky, šestnáctiletý syn Vojtěch. Podél Rožnovské Bečvy a později proti proudu Váhu se během dvou hodin posuneme k rozlehlé slovenské dědině s názvem Varín. Hned za jejími humny, přímo na úpatí Malé Fatry, se nachází už vzpomínané tábořiště.

V rozlehlém autokempu je dnes překvapivě rušno. Může za to právě probíhající sraz majitelů nejrůznějších retro vehiklů. Nablýskané exponáty vévodí ústřední ploše a přitahují pozornost prakticky všech tábořících individuí. Je pochopitelné, že nemůžeme patřit mezi výjimky. Na své si tu přichází především Vojta, který je některými exponáty přímo fascinován.

Ještě dřív než dojde na cokoliv dalšího, je třeba sladit úsměvy. Esterka naplní cestovní kalíšky ušlechtilou, tuze zdravou kapalinou z macerovaných bylin a vzájemným přiťuknutím startujeme veškeré další počínání. Prvním bodem programu je pochopitelně vztyčení budoucího plátěného přístřeší. Jediným problémem je zdejší štěrkové podloží, do něhož je zatlučení jakéhokoliv kolíku náramně napínavou záležitostí.

Sotva se do vesmíru vztyčí první stan, přijíždí na plac mohutná škodovka s kompletní Cahlíkovic familií a o dost později i podobně vyhlížející fordka, z níž se vybatolí veterán Michal, jeho atleticky tvarovaný synovec Petr a v neposlední řadě i nevlastní ségra Eva. V režii Esterky se neprodleně odehrávají další a další dějství nezbytného ladění úsměvů. Sotva vklouzne příjemně nasládlý mok do žíznivých hrdel, dochází na postupné vyplnění půlkruhu dalšími stanovými přístřešky. Desetičlenná pospolitost jich v daném případě potřebuje rovných pět kusů.

Venkovní teploty teď úspěšně atakují tropickou třicítku. Horská říčka Varínka je naštěstí přímo na dosah. Její chladivé vody tak zajišťují okamžité osvěžení a pro nejmladší účastnice tábora, tedy pětiletou Anetku a o dva roky mladší Dianku, i zdroj velice vítané zábavy. Varínku, která je místy vyzdobena i vyčnívajícími balvany, kopíruje parádní cyklostezka, mířící nahoru k Terchové. Vede i po nádherně klenutém dřevěném mostě, jež se nachází jen kousíček od našeho aktuálního tábořiště.

Přestože je vedro k zalknutí, sportovně založení jedinci si ani v tuto chvíli neodpustí trochu pohybu. Skládací kempinkový stolek se mění ve sportovní nářadí, kolem něhož pak poskakují borci i borkyně, dokazující, že stolní tenis se dá hrát kdykoliv a skoro kdekoliv. Utkání později pokračuje i v přední části areálu, kde pak někdo vypátrá běžné ping-pongové zařízení určené všem zájemcům o pohyb a soutěžení.

V předvečer dne je některým z nás v prostoru kempu poněkud těsno, a tak navrhujeme pěší vycházku ke čtyři kilometry vzdálenému zatopenému lomu. Abychom nemuseli stejnou trasou tam i zpátky, doporučuji absolvovat o něco delší okruh přes vedlejší obec Krasňany. Podhorskou dědinu, hodnou svého názvu, zdobí jak krásný zámek, tak i nepříliš vzdálený malofatranský hřeben se zubatým Stratencem i špičatým vrcholem Suchého. Milovníci techniky zde naopak ocení postávající vehikly ne zcela obvyklých značek i tvarů.

S Esterkou a její dcerou Ivetkou pak zabočíme do rozlehlých lučin, jimiž se klikatí mírně stoupající polní cesta. Protíná několik lesíků a hájů a v některých místech nabízí i půvabné výhledy k severním obzorům. A na okraji smíšeného hvozdu i značnou úrodu nadmíru chutných nazelenalých holubinek. Jedinou možností jejich transportu je prostor za mým tričkem, což ze mne okamžitě činí exotického pradědka v nejméně devátém měsíci těhotenství.

Únavné vedro nepolevuje. Klesající slunce však avizuje, že kýžený cíl, tedy modrozelenou hladinu zatopeného lomu budeme muset vynechat. A tak si aspoň vychutnáváme vyasfaltované klesání lesní cesty, které umožňuje poněkud tajemný pohled na hladinu nepříliš vzdáleného Váhu. Čím dál hustější opar naznačuje, že série tropických dnů míří definitivně do ztracena.

Oklikou jsme doputovali zpátky do Varína. Jeho pěkně upravenými ulicemi pak putujeme nejméně celo příští půlhodinu. Pokud tu zaznamenáváme něco obzvlášť zajímavého, pak je to zcela originálně pojatá brána jednoho rodinného domku. Materiálem se stalo zámečnické nářadí všech druhů a velikostí, dokazující, že autor mohl být zaměstnancem Kovošrotu či majitelem nějakého železářství.

Přicházíme do kempu ve chvíli, kdy Zdeca úspěšně rozkřesal parádně plápolající vatru. Jen kousek od ní pak nastává porod zmíněných holubinek. Ty okamžitě putují na pánev s olejem a po lehkém osmahnutí s přidáním soli a koření chutnají jako vítaná delikatesa, po níž se během kratičké doby jenom zapráší.

Oranžové plameny sálají i poté, co se kraj zahalil neprůsvitnou tmou. Nastávají ony báječné chvíle, kdy se v kruhu kolem ohniště jenom tak posedává, povídá a přitom přikusuje či popíjí něco tuze lahodného. Nad hlavou přitom poblikává Velký vůz a v jeho sousedství bezpočet dalších stříbrných světýlek. Pokud život nabízí něco půvabného, pak jsou to především takovéto večerní chvíle. Hřeje při nich nejen samotná vatra, ale i mezilidské vztahy umocněné přítomností nadpozemské lásky agapé.

První noc ve stanech je nad očekávání teplá. To se už ale nedá říct o přicházejícím ránu. Nebe zahalily šedivé mraky a teplota klesla k desíti, nanejvýš k patnácti stupňům. Svítá tak naděje, že přírodní vířivka, jež se nachází uprostřed kamenité sekce říčky Varínky, bude, na rozdíl od včerejška, absolutně volná. V dokonalém osamění se tedy nořím do studeného proudu, abych po vynoření pocítil slast úplného znovuzrození. Poté, co se vzdálím od zastíněného koryta, narazím na naši romanticky laděnou Evu. Ta se právě vrací ze své nezbytné spirituální procházky. O existenci zmíněné vířivky zatím neví a tak ji místo jejího výskytu i blízkého kamenitého okolí velice rád odtajním. Jestli dá příště přednost obligátním sprchám před čirou přírodní koupelí, to už nechávám vyloženě jen a jen na ní.

Nastává čas ranní, či spíše celodopolední snídaně. Z našeho polystyrenového chladícího boxu tasím sklenici podušených rajčat, co divoce vyrostly na štěrkovišti řeky Bečvy a v kombinaci s domácími vajíčky vyrábím něco na způsob bezmasého leča. Obsah poloviny kotlíku pak vystačí na nasycení takřka celé desetičlenné rodinné kumpánie. Všechno poté ještě jistí Esterčina horká čokoláda a nejrůznější další dobrůtky. Holičce Evičce se pak naskýtá prostor na kreativní zušlechtění vlasových porostů veškerých příbuzných dam, případně jejich přítomných blonďatých ratolestí.

Natěsnáme se do dvou přibližovadel a posuneme na dohled bájného hradu Strečna. Prostřednictvím bytelné kovové lávky přejdeme pěšky na druhý břeh proudícího Váhu. K vystoupání na úroveň někdejšího panského sídla nám poslouží tak zvaná „Cesta hradného pána Františka“. Mému modrokrevnému jmenovci se patrně nechtělo šlapat po schodech a tak si ke svému útočišti nechal vybudovat mírně stoupající komunikaci. Zatímco on po ní asi jezdil v kočáře, my pokračujeme poctivě po svých. U zurčícího potůčku nerazíme nejen na nejrůznější pohádkové postavy či živočichy, ale i na nefalšovaného zeleného vodníka.

Spolu s ostatními svátečními poutníky konečně doputujeme ke hlavní bráně. Ivetka i její bráchové jsou tak nadšení, že se přímo vznášejí. Povznášející pocity přepadávají i ostatní účastníky naší výpravy. Nejen při pohledu na obnovené staleté hradby, ale také při pozorování bližšího i vzdálenějšího okolí. Někdejší panstvo vědělo, proč se usídlit ve výškách. Mohlo mít o všem přehled a přitom na širý svět zírat patřičně spatra.

Po hodince pohodového pobytu v přímém okolí hradu začínáme s klesáním. Vracíme se jinou cestou a k našemu překvapení narazíme na středověkou osadu Paseka. Jedná se o uměle vybudovaný skanzen přibližující bydlení lidí v 10. až 12. století. Dědina dýchá romantikou a láká k posezení. Těžko už k reálnému dlouhodobému přebývání. Rozmlsaný běžný současník by tu za tehdejších podmínek nepřežil. Během několika měsíců by pošel zimou, hladem a nepředstavitelnou dřinou.

Do současnosti nás hned za branou vrací solidně vybudované jeviště. Jednoduše ho nejde nevyužít. Nejdříve uspořádáme dobrovolnou sbírku slovenských eur i českých korun a poté oslovíme naše ostřílené tanečníky s bohatou praxí, aby nám za vybrané vstupné posloužili nějakým kulturním vystoupením. Peníze v čepici vyhlížejí natolik lákavě, že nemají šanci odmítnout. Usadíme se tedy pohodlně do hlediště a s náramným zájmem pak zíráme na nevšední kreace tanečního mistra Zdeci i jeho partnerky Ivetky. Doprovází je nejen tlumená hudba z mobilního telefonu, ale i jejich dvě pohybově talentované dcerušky. Až bude jednou vyhlášena televizní soutěž „Tančí celá rodina“, CDT , tedy Cahlik Dance Team, bude zcela jednoznačným favoritem.

Z povýšeného hradu pak klesneme do pokornějšího podhradí. Ocitáme se ve stejnojmenné vesnici Strečno. Naproti katolického svatostánku, nabízející hutnou stravu spirituální, postává útočiště nenapravitelných mlsounů. Zbytky eur se tak okamžitě mění ve větší či menší porce zmrzliny. Nažhavení patřičnou dávkou neodolatelné sladké hmoty pak zamíříme k odpočívajícím autům, které nás konečně přiblíží k ochlazení v už vzpomínaném zatopeném lomu.

Modrozelená vodní plocha, ověnčená šedobílými vápencovými stěnami a brčálovými stromovými porosty nemůže nikoho nechat na pokoji. Do příjemně osvěžující vody se postupně noří takřka všichni členové rodinného společenství. Ten slastný pocit, který navodí autentické přírodní prostředí, se ani náhodou nedá srovnat s jakkoli vyšperkovaným umělým bazénem. Nehranou euforií oplývají nejen rozdováděné nejmladší akvabely, ale i ostatní reprezentanti všech tří zbývajících generací.

Zatímco se veškerá pospolitost přesouvá zpátky do kempu, moje maličkost se ke stejnému cíli vydává po svých. První zastavení patří nedalekému jezírku, které je rovněž pozůstatkem někdejšího lomu. Žijí tu ryby, kvetou lekníny a z hladiny vyčuhují fotogenické stvoly zeleného rákosí. Božský klid s výhledem do údolí lákají ke krátkému posezení. Na delší není čas, protože přímá cesta k tábořišti zabere nejméně celou příští hodinu.

Problémem je ale skutečnost že k varínskému kempu žádná přímá cesta nevede. Přestože se snažím držet žlutě značené trasy, až překvapivě často zabloudím. Značkaři se tu totiž příliš nevyznamenali. Vyhledávám zkratky, které mě, jak se později ukáže, sice zkrátí vzdálenost, ale určitě ne předpokládaný čas, Prodírám se křovisky se šlahouny ostružin a myslím na medvědy. Naštěstí ale místo nich narážím na celou plejádu nejrůznějších divoce rostoucích květů. Je jich tolik a jsou tak půvabné, že až oči přechází. Na své si také tentokrát přijdou chuťové buňky labužníků. Úlovek holubinek a jiných hub je i v dnešním případě více než úctyhodný.

Konečně se přes mlází a divoké houštiny spouštím do Krasňan. Vítá mě tu série jezírek, které patrně slouží jako rybníky. Překonám malý vodní tok a jsem na okraji dědiny. Před první chalupou narazím na zvláštní nápis. Jeho obsah mě ani trochu nepřekvapuje. Prozrazuje, že obavy z přítomnosti největší karpatské šelmy byly oprávněné.

Do kempu přicházím se značným zpožděním. Naštěstí ještě stačím zachytit hromadný odjezd Cahlíkovic familie. Stačím se také dovědět o společné návštěvě místní restaurace a příjemných okamžicích, které v ní a jejím okolí v době mé nepřítomnosti všichni zažili. Takže, ještě zamávání odjíždějící škodovce a pak zpracovávání pocitu částečného osiření. Čtyřgenerační zastoupení se tak stává nenávratnou minulostí.

Večer u ohně probíhá v obvyklém módu a v některých případech překoná i dvanáctou půlnoční. Na nějaký vlahý vánek však můžeme zapomenout. Noc i následné ráno vykazuje pouhých deset, jedenáct stupňů. Zvolna stoupající slunce však zvyšuje nejen teplotu, ale i náladu probouzejících se ospalců. Někteří si dopřávají rozcvičku, jiní připravují něco ke snídani. V mém případě jde opět o smažení několika druhů hub, především holubinek. Dnes však nejsou nazelenalé, ale spíš červenohnědé až fialové. Podávají se teplé a podle všeho opět chutnají výtečně. Zvláště v kombinaci s čerstvou zeleninou, kterou Eva sklidila na plantážích svého tatínka. Kulturu aktuálního stolování by běžný smrtelník asi nepobral. Servírovací plochou není stůl, ale šedivý popel vyhaslého ohniště.

Dvěma auty se posléze přesouváme do Terchové. V rodišti neohroženého Jury Jánošíka odbočíme do Vrátné doliny. Zaparkujeme hned za kaňonovitou úžinou. Po obou stranách údolí ční k nebi strmé vápencové skály. Právě k nim budou směřovat naše příští kroky. Máme se tedy opět na co těšit!

Stoupání po modré značce je strmější než by se dalo na první pohled čekat. Proti dávné minulosti tu na mnoha místech vybudovali schodiště. Je to možná bezpečnější, ale o to namáhavější. Poměrně brzo se objevují první vyhlídky. Především ke dnu hluboko zařezané doliny, kde teď odpočívají naše zaparkovaná auta. Fascinující podívanou nabízejí také blízká, více či méně špičatá skaliska. Snad nejvíce pozornosti si zasluhuje Ťava nebo-li Velbloud. Cizokrajného hrbatého lichokopytníka připomíná více než dokonale.

Plazíme se vytrvale výš a výš. Někde po vybudovaných schodech, jinde více či méně náročným terénem. Občas narazíme na jistící kovové lano, v jednom případě dokonce na zabudovaný bytelný žebřík. Kromě dalších a dalších výhledů jsou naší odměnou i právě rozkvetlé horské bodláky. Nejen ony, ale i další výrazné květy, o které zcela určitě nepečoval žádný kvalifikovaný zahradník. Tedy, kromě toho úplně nejvyššího a neviditelného, který zdaleka nepečuje jenom o květiny. Věříme, že i my jsme v tuto chvíli pod jeho permanentním dohledem.

Krátké zastavení si dopřáváme v nadmořské výšce rovných tisíc metrů, kde se nacházejí tak zvané Malé nocľahy. Pravděpodobně nenáleží turistům, ale místní zvířeně, vlky a medvědy nevyjímaje. Zatímco oni někde ve skrytu odpočívají, naše šestičlenné vrcholové družstvo pokračuje dál. Zastavuje nás až nejvyšší bod dnešní trasy, 1 171 metrů vysoký vrchol Sokolie. Tak nádherný výhled jsme zatím nezaznamenali. Oba Rozsutce, Stoh, Chľeb i Velký fatranský Kriváň tu máme jako na dlani. Stejně jako Štefanovou a další rekreační osady ležící hluboko pod námi.

Zalesněným svahem se přes kořeny a skalní prahy spouštíme do nejbližšího sedla. A nezapomínáme přitom ani na odbočky mířící k dalším neopakovatelným vyhlídkám. Ty jsou teď situovány na opačnou, především západní stranu. Řadu zajímavostí nabízí i klesání divokým bukovým porostem. Hlavně v místech, kdy se do cesty staví překážky v podobě padlých pralesních velikánů.

Poslední setkání na trase je v travnatém sedle s příznačným názvem Príslop. Bezstarostné poležení v zelené trávě dává opět možnost ochutnávky výhledu k nezapomenutelným Rozsutcům. Pak už následuje velice prudký sešup do údolí. A v jeho závěru i krátká odbočka do smrkového lesa, jejímž výsledkem je půl igelitky zdravých exemplářů houbaři opomíjené holubinky révové.

Jsme zpátky ve fotogenické Vrátné dolině. Osedláme svá přibližovadla a posuneme se k vyhlášené kolibě v nedaleké Terchové. Máme štěstí nejen na rázovité prostředí a solidní výběr jídel, ale i na neobyčejně milou a velice ochotnou šenkýřku. S Evou si tu dopřáváme lákavou porci u nás nedostupných šulánků s mákem. Neošizená slovenská specialita je nejen nebezpečně jedlá, ale i nečekaně vydatná. Dojídáme ji s vypětím všech sil, navíc za pomoci dalších ochotných spolustrávníků. Smůlu má ale Petr, nevýkonnější borec naší pospolitosti. Neúprosně jej kolí závan nějaké virózy, který je tak silný, že sportovní velikán musí předčasně odjet od objednané večeře.

K večernímu ohni nečekaně přisednou dva zcela neznámí borci s kytarou. Někdejší spolužáci z výšky se na Fatru sjeli z Prahy a od Kolína nad Rýnem. Jejich zálibou je interpretace známých i méně známých písniček, takže poslední posezení se odehrává na docela solidní muzikální úrovni. Chladné ráno s pestrou snídaní a opětným smažením holubinek pak spontánně přechází do dopoledního bourání stanů a balení veškerého movitého majetku. Především díky Petrově přetrvávající nevolnosti jako první odjíždí červená honda pilotky Esterky. Zbytek světa její tříčlenné osádce popřeje šťastnou cestu a pak už upravuje vděčné čtyřdenní tábořiště do původní, ničím nenarušené podoby.

Definitivní tečkou za nadmíru vydařeným rodinným kempováním je nedlouhý pobyt ve známém modrozeleném lomu. Poklidná plavba po tyrkysové hladině a následný relax na příjemně sálajícím sluníčku je tou zdaleka nejlepší předehrou nezbytného návratu do nejbližšího zahraničí. Na rodné Valašsko přijíždíme v podvečerních hodinách. Dokonale odpočatí a vrchovatě spokojení.

(((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))))