JAVORNÍKY SLOVENSKÉ
pro chlapy i pro ženské
Konec října je už pár desetiletí ve znamení podzimního
čundru. V nejmenované trojici tentokrát zamíříme k nejbližším
sousedům. Bílá fordka nás převeze na slovenskou stranu a hned za Makovem
vystoupá na důvěrně známý Melocík. Dál to už bude výhradně bez cizí pomoci.
Pestrobarevnou podzimní krajinou zamíříme po červené značce
k severovýchodu. Cesty jsou blátivé, počasí poněkud studené a cíl docela
vzdálený. Do Čadce je odtud přibližně čtyřicet kilometrů. Máme na to tři dny,
takže uhánět moc nemusíme. S přibalenými stany, spacáky a dalšími
nezbytnostmi by to ani dost dobře nešlo. Přes lesy, louky a pěkně upravené
pasekářské osady teď pozvolna kráčíme k obydlenému horskému sedlu Semeteš.
Krátké zastavení v semetešské autobusové čekárně a pak
zase vzhůru do kopců. Znovu se střídají louky, lesíky a větší či menší shluky
chalupářských usedlostí. Původní domorodci už dávno sestoupili do údolí. Je nanejvýš
chvályhodné, že si noví majitelé svých nemovitostí náležitě hledí, takže
v naprosté většině případů vypadají jako právě postavené.
Krajina se postupně začíná čím dál více otevírat. Napravo od
nás občas vykouknou známé horizonty nepříliš vzdálené Malé Fatry. Na druhé
straně se zase jedná o naše domovské Beskydy s dominující královnou Lysou
horou. Míjíme nejen chalupy, ale občas i Boží muka či osamělé kapličky. Než
doputujeme k sympaticky odlesněnému návrší na Kamenité, jemuž vévodí malá
rozhledna, bytelný přístřešek a čerstvě vybudované ohniště. Tentokrát to nebude
o krátkém, ale o poněkud delším zastavení. Pochopitelně spojeném se zcela
nezbytným doplněním kalorií jak v pevné, tak i v tekuté podobě.
Popisovat poslední úsek dnešního putování by bylo jako přes
kopírák. Snad y výjimkou poslední osady, ležící pod Jakubovským vrchem.
Potkáváme tu náramně sympatickou domorodkyni, která nás zve domů na čaj či na
kafe. A když ne dnes, tak určitě zítřejšího rána. S velikými díky však
musíme odmítnout. Den se chýlí ke svému konci a nás ještě čeká výstup na závěrečný
kopec a pak ještě vztyčení stanových přístřešků.
Sotva vztyčíme k nebi plátěná obydlí, začne se
k zemi snášet čím dále hustější déšť. Nezbývá než zalézt dovnitř a uložit
svá znavená těla do horizontální polohy. Po nějaké hodince déšť ustává. Na kraj
se mezitím snesla tma a neprůsvitná mlha. Jakkoli je veškeré dostupné roští
totálně promáčené, podaří se mi v té slotě rozkřesat oheň. Hlavně díky březové
kůře, kterou jsem prozíravě přibalil s sebou. Navzdory občasným přeháňkám
se nám u sálavé vatry podaří nejen vydatně povečeřet, ale v mém případě u
ní vydržet až do totálně temné půlnoci.
Nocležení, doprovázené větším či menším bušením kapek do našich přístřešků, sice není kdovíjak příjemné, ale i tak se bílého rána dočkáváme v relativní pohodě. Přes Jakubův vrch putují nízké mraky, ze kterých však odpadává čím dál méně nebeské vláhy. Oheň je pochopitelně i v této chvíli nezbytný. Nejbližší studánka je odtud v nedohlednu, takže vodu na vaření nabírám z nejbližší kaluže. Bod varu případné nepravosti zneškodní a trochu přírodního kalu nemůže být na závadu. Ranní polévka i šípkový čaj chutnají výtečně!
Příštího dne vyrážím v předstihu, aby v mapě
označené studánce načerpal životadárnou tekutinu. Jaké je však mé překvapení,
když zjistím, že je zamčená! Prostě, nová doba! Usedlost si zakoupil nějaký
cizinec, podle jistých náznaků možná zazobaný maďarský gróf, o veškerou
usurpovanou vodu si teď sobecky pouští do svého rekreačního bazénu. Nedá se nic
dělat, buď budeme na suchu, anebo nasávat z kaluží…
Krátké dopolední vyjasnění postupně přechází v čím dál
zamračenější nebe. Promáčené cesty, jimiž se vesele prohánějí skupiny
rozvášněných čtyřkolkářů, nepředstavují žádný med, takže klouzavý posun vpřed
se rovná tempu nemotorných hlemýžďů. Krajina je však čím dál otevřenější a
nabízí stále nové a nové půvaby. Za sílícího větru a klesající teploty postupně
vystoupáme na 854 metrů vysoký Marťakův kopec. Zdobí jej impozantní kamenná
rozhledna, která je však naneštěstí zavřená. Ale i tak si odtud můžeme užívat
výhledů na bezmála všecky světové strany.
Cíl dnešního dne se nachází ve dvě hodiny vzdáleném Vojtkově
sedle. Nebem se honí šedočerné mraky, ze kterých občas ukápne větší či menší
příděl nebeské vláhy. Ale ne takový, abychom museli tasit pláštěnky. Doputovali
jsme však do asi nejpůvabnější krajiny celých slovenských Javorníků. Obávaný
Chotárny kopec převyšující devět stovek metrů však rafinovaně obejdeme po
vrstevnici, takže ještě za světla doklopýtáme k našemu budoucímu
nocležišti.
Tak nádherný výhled, jaký nám nabízí Vojtkovo sedlo, jsme
cestou zatím nikde nezaznamenali. Nepřekvapuje nás, že se tu navzdory silnému a
chladnému větru scházejí či sjíždějí nedaleko sídlící obyvatelé. Rodinná
trojice tu dokonce vyjela autem, aby si tu dopřála večerní piknik. Což se nakonec
ukazuje jako nejlepší řešení. Rozpálili nám oheň a nechali po sobě náruč
suchého dříví.
Další pokračování je už výhradně v naší režii. Na menší
kousky nalámeme modřínové větve a v jejich žáru přežíváme větší část
nebývale větrného večera. Dvě třetiny výpravy se pak uchylují do stanu, moje
maličkost rozbaluje spacák v závětří zdejšího dřevěného přístřešku. Hodinu po
půlnoci mě sice budí totálně promrzlá chodidla, ale do čepice zabalený teplý
šutr z ohniště nezbytný spánek nakonec celkem spolehlivě zachrání.
Ranní teploty se pohybují v oblasti nuly. Svištící
vichr však pocit chladu mnohonásobně zvyšuje. S mrznoucími prsty
nachystáme snídani a pobalíme veškerá zavazadla. Nenahraditelným partnerem je
v dané situaci stále sálající vatra. Kolem desáté však musíme zamávat i jí
a vystartovat do úplně poslední etapy.
Dobrou zprávou třetího dne je skutečnost, že to už
s námi půjde jej a jen z kopce. Nejdříve barevným lesem, později přes
nevelkou osadu a nakonec po neuvěřitelně rozbahněném ovčím chodníku. Pestrý
terén končí až na travnaté sjezdovce s výhledem na cílovou Čadcu.
