KLENOVSKÉ SKÁLY
za výšlap stály
--------------------------------------------------------------------------
TTT - Trasou Tonka Tomance
dějství třinácté
Výšlap o třetí adventní neděli se odehrává ve výhradní
společnosti současných či bývalých adventistů. Sraz je u zříceniny někdejšího
věhlasného hotelu Klenov, tyčícího se poblíž hráze neméně věhlasné přehrady
Bystřička. První překvapení vyhlíží nepříjemně. Zadní pneumatika mého
přibližovadla už neskrývá žádný vzduch a žadoní o výměnu. Teď však na prkotiny
není čas, protože je třeba vyrazit do kopců.
Už první metry vykazují docela slušné stoupání. To je o něco
později vyšperkováno výrazně vyčnívajícími pískovcovými balvany. Což je
nenápadná předzvěst celé budoucí trasy. Skály dnes budeme potkávat na každém
druhém kroku.
O něco výš se naskýtá parádní výhled na jednu z prvních
moravských přehrad. Voda však ke koupání příliš neláká. Teploty jsou těsně nad
nulou a jen o nějakých sto metrů výš visí nevábné šedivé mraky. Jak to tak
vypadá, co nevidět se ponoříme do jejich mlhavého závoje.
Impozantní skalní masiv Havranka, který pozorujeme
z turistického chodníku, láká k návštěvě. Vrcholové družstvo složené
ze dvou třetin celé výpravy začne šplhat k zamlženým výšinám. Brzo se
ukazuje, že trocha námahy je bohatě odměněna. Opatrný pohled z dvacetimetrové
kolmé stěny bere dech. Kluzký povrch na vrcholovém hřbetu však velí
k maximální opatrnosti. Pád na hubu by mohl být úplně poslední.
Po kilometru nenápadného stoupání se setkáváme
s předsunutou dámskou hlídkou a v její společnosti pak doputujeme
k nedalekým Svantovítským skalám. Většina z nich má nějaké
pojmenování. Nejdříve míjíme dvanáctimetrovou Ploutev, abychom po průlezu podél
nádherně zelených mechových stěn došli ke Svatce a poté i ke Svatouškovi. Je
nám však líto, že dál už nedohlédneme. Nepropustná mlha zabránila parádním
výhledům k Malé Bystřici, Santovu a zalesněnému hřebenu Vsetínských vrchů.
A právě tady se rodí myšlenka, že si někdy na jaře tento výlet ještě jednou zopakujeme.

Svantovít je jméno pohanského boha, který byl západními
Slovany kdysi uctíván. Dost možná i na tomto místě. Jakkoli na tyto časy pár
snílků v dobrém vzpomíná, v oněch dobách by asi málokterý z nich
chtěl žít. Bez mobilů a sociálních vymožeností by se možná obešli, ale pokud by
měli přinášet lidské oběti, to by se jim už asi trochu zajídalo.
Úzkou pěšinou mezi bílými břízkami stoupáme na holé návrší.
Nebylo by to Valašsko, aby ho nezdobila nějaká chalupa. Jíním pocukrované auto
z roku raz dva prozrazuje, že je stavení obydlené. Mít to k nejbližší
regulérní silnici nějaké tři kilometry neudržovanými cestami, to už vyžaduje buď
dlouholetý zvyk nebo pořádnou dávku odříkání.
Na prastaré časy odkazuje i nedaleká socha knížete
Svatopluka. Poněkud kontroverzní postava nejmocnějšího velkomoravského
panovníka tu ve své dřevěné podobě stojí teprve od roku 2018. Za vším patně
stojí svérázný spolek zneuznaných Moravanů, jejichž snem je znovuvzkříšení
kdysi veleslavné říše. Pokud se jim tento dávno zvetšelý státní útvar opravdu
podaří oživit, stanou se zdaleka největšími hrdiny všech zašlých i současných časů.

Více než ušlechtilých snah moravských buditelů si všímáme
aktuální okolní výzdoby. Neviditelný kouzelník tu přes noc vytvořil neobyčejně
působivá výtvarná díla. Stačila mu k tomu zvýšená vlhkost vzduchu a
teploty pod nulou. Ojíněná krása však dlouho nevydrží. Před očima se mění
v kapičky vody, které skapávají k zemi i s veškerou tou prchavou
nádherou.

Ozdobou vrchu Štípa je i plochý, umně vyštípnutý kus černé
žuly. Nějací výtvarně nadaní borci její povrch vyleštili k dokonalosti,
takže se v něm věrně odrážejí i aparátem zvěčnělé postavy celé naší
pospolitosti. Poselství toho díla nám však zůstává ukryto. Pátrání po něm nám
navíc znesnadňuje vlezlá zima a dotírající hlad. Takže se na tomto posvátném
místě snížíme k vyloženě přízemním záležitostem. Tedy k nezbytnému a
docela spěšnému doplnění spotřebovaných kalorií.
Neladným obloukem se začínáme vracet nazpátek. Doprovází nás
bílá mlha, namrzlé větve stromů a neutuchají vtipkování Petra, zdaleka
nejvýraznějšího účastníka tohoto putování. Milovníkům ticha doporučujeme, aby
si v jeho přítomnosti do ucha narvali co nejvíce vaty, případně si
udržovali třistametrový rozestup. Výletníkům mířícím do medvědích teritorií
však tento veselý borec zajistí stoprocentní bezpečí. Krvelačný brtník jeho
pronikavý smích uslyší už z pětikilometrové vzdálenosti a pro jistotu se ukryje
do bezhlučného prostředí svého brlohu.
Poslední zastávkou je skalnatý vrch Zámčisko, na kterém
začátkem čtrnáctého vyrostl dřevěný hrad. Ten později lehl popelem, takže
existenci opevněného sídla dnes už skoro nic nepřipomíná. Jeho pravděpodobnou
podobu přibližuje pouze kolorovaná kresba na jedné z vývěsních tabulí.
Někdejší hradní návrší i tak nabízí spoustu romantických zákoutí. Zvláště dnes,
kdy jej tajuplně zahalují průsvitné mlžné závoje.

Návrat k základně představuje dvě varianty. Tu snazší
si vybírá nejmenovaná dámská dvojice, zbytek světa se do protějšího údolí
spouští neprošlapaným terénem mezi mechem porostlými skalinami. Marcelka, jediná
dívčí reprezentantka, si ho evidentně užívá. Zatímco její životní partner Petr
zápasí se stojícími pahýly někdejších stromů, ona s velkou dávkou adrenalinu
hrdinně překonává příkrý svah pokrytý spadaným listím a extrémně kluzkými
zamaskovanými haluzemi. To Miloš, bystřický majitel soukromého lesa, zvládá
veškeré nástrahy v pohodě a s nebývalou elegancí.


Údolím potoka už vede pohodlně sjízdná lesní cesta. Lemují
ji dohněda zbarvené porosty mladých bučin a zajímavě vyhlížející vrcholy
okolních kopců. Do cíle u přehradní hráze přicházíme ještě za světla. Vládne tu
pohoda a absolutní klid a mír.









































Žádné komentáře:
Okomentovat