KLENOVSKÉ SKÁLY

za výšlap stály

--------------------------------------------------------------------------

TTT - Trasou Tonka Tomance

dějství třinácté

Výšlap o třetí adventní neděli se odehrává ve výhradní společnosti současných či bývalých adventistů. Sraz je u zříceniny někdejšího věhlasného hotelu Klenov, tyčícího se poblíž hráze neméně věhlasné přehrady Bystřička. První překvapení vyhlíží nepříjemně. Zadní pneumatika mého přibližovadla už neskrývá žádný vzduch a žadoní o výměnu. Teď však na prkotiny není čas, protože je třeba vyrazit do kopců.

Už první metry vykazují docela slušné stoupání. To je o něco později vyšperkováno výrazně vyčnívajícími pískovcovými balvany. Což je nenápadná předzvěst celé budoucí trasy. Skály dnes budeme potkávat na každém druhém kroku.

O něco výš se naskýtá parádní výhled na jednu z prvních moravských přehrad. Voda však ke koupání příliš neláká. Teploty jsou těsně nad nulou a jen o nějakých sto metrů výš visí nevábné šedivé mraky. Jak to tak vypadá, co nevidět se ponoříme do jejich mlhavého závoje.

Impozantní skalní masiv Havranka, který pozorujeme z turistického chodníku, láká k návštěvě. Vrcholové družstvo složené ze dvou třetin celé výpravy začne šplhat k zamlženým výšinám. Brzo se ukazuje, že trocha námahy je bohatě odměněna. Opatrný pohled z dvacetimetrové kolmé stěny bere dech. Kluzký povrch na vrcholovém hřbetu však velí k maximální opatrnosti. Pád na hubu by mohl být úplně poslední.

Po kilometru nenápadného stoupání se setkáváme s předsunutou dámskou hlídkou a v její společnosti pak doputujeme k nedalekým Svantovítským skalám. Většina z nich má nějaké pojmenování. Nejdříve míjíme dvanáctimetrovou Ploutev, abychom po průlezu podél nádherně zelených mechových stěn došli ke Svatce a poté i ke Svatouškovi. Je nám však líto, že dál už nedohlédneme. Nepropustná mlha zabránila parádním výhledům k Malé Bystřici, Santovu a zalesněnému hřebenu Vsetínských vrchů. A právě tady se rodí myšlenka, že si někdy na jaře tento výlet ještě jednou zopakujeme.

Svantovít je jméno pohanského boha, který byl západními Slovany kdysi uctíván. Dost možná i na tomto místě. Jakkoli na tyto časy pár snílků v dobrém vzpomíná, v oněch dobách by asi málokterý z nich chtěl žít. Bez mobilů a sociálních vymožeností by se možná obešli, ale pokud by měli přinášet lidské oběti, to by se jim už asi trochu zajídalo.

Úzkou pěšinou mezi bílými břízkami stoupáme na holé návrší. Nebylo by to Valašsko, aby ho nezdobila nějaká chalupa. Jíním pocukrované auto z roku raz dva prozrazuje, že je stavení obydlené. Mít to k nejbližší regulérní silnici nějaké tři kilometry neudržovanými cestami, to už vyžaduje buď dlouholetý zvyk nebo pořádnou dávku odříkání.

Na prastaré časy odkazuje i nedaleká socha knížete Svatopluka. Poněkud kontroverzní postava nejmocnějšího velkomoravského panovníka tu ve své dřevěné podobě stojí teprve od roku 2018. Za vším patně stojí svérázný spolek zneuznaných Moravanů, jejichž snem je znovuvzkříšení kdysi veleslavné říše. Pokud se jim tento dávno zvetšelý státní útvar opravdu podaří oživit, stanou se zdaleka největšími hrdiny všech zašlých i současných časů.

Více než ušlechtilých snah moravských buditelů si všímáme aktuální okolní výzdoby. Neviditelný kouzelník tu přes noc vytvořil neobyčejně působivá výtvarná díla. Stačila mu k tomu zvýšená vlhkost vzduchu a teploty pod nulou. Ojíněná krása však dlouho nevydrží. Před očima se mění v kapičky vody, které skapávají k zemi i s veškerou tou prchavou nádherou.

Ozdobou vrchu Štípa je i plochý, umně vyštípnutý kus černé žuly. Nějací výtvarně nadaní borci její povrch vyleštili k dokonalosti, takže se v něm věrně odrážejí i aparátem zvěčnělé postavy celé naší pospolitosti. Poselství toho díla nám však zůstává ukryto. Pátrání po něm nám navíc znesnadňuje vlezlá zima a dotírající hlad. Takže se na tomto posvátném místě snížíme k vyloženě přízemním záležitostem. Tedy k nezbytnému a docela spěšnému doplnění spotřebovaných kalorií.

Neladným obloukem se začínáme vracet nazpátek. Doprovází nás bílá mlha, namrzlé větve stromů a neutuchají vtipkování Petra, zdaleka nejvýraznějšího účastníka tohoto putování. Milovníkům ticha doporučujeme, aby si v jeho přítomnosti do ucha narvali co nejvíce vaty, případně si udržovali třistametrový rozestup. Výletníkům mířícím do medvědích teritorií však tento veselý borec zajistí stoprocentní bezpečí. Krvelačný brtník jeho pronikavý smích uslyší už z pětikilometrové vzdálenosti a pro jistotu se ukryje do bezhlučného prostředí svého brlohu.

Poslední zastávkou je skalnatý vrch Zámčisko, na kterém začátkem čtrnáctého vyrostl dřevěný hrad. Ten později lehl popelem, takže existenci opevněného sídla dnes už skoro nic nepřipomíná. Jeho pravděpodobnou podobu přibližuje pouze kolorovaná kresba na jedné z vývěsních tabulí. Někdejší hradní návrší i tak nabízí spoustu romantických zákoutí. Zvláště dnes, kdy jej tajuplně zahalují průsvitné mlžné závoje.

Návrat k základně představuje dvě varianty. Tu snazší si vybírá nejmenovaná dámská dvojice, zbytek světa se do protějšího údolí spouští neprošlapaným terénem mezi mechem porostlými skalinami. Marcelka, jediná dívčí reprezentantka, si ho evidentně užívá. Zatímco její životní partner Petr zápasí se stojícími pahýly někdejších stromů, ona s velkou dávkou adrenalinu hrdinně překonává příkrý svah pokrytý spadaným listím a extrémně kluzkými zamaskovanými haluzemi. To Miloš, bystřický majitel soukromého lesa, zvládá veškeré nástrahy v pohodě a s nebývalou elegancí.

Údolím potoka už vede pohodlně sjízdná lesní cesta. Lemují ji dohněda zbarvené porosty mladých bučin a zajímavě vyhlížející vrcholy okolních kopců. Do cíle u přehradní hráze přicházíme ještě za světla. Vládne tu pohoda a absolutní klid a mír.

Poslední náznak dramatu představují pokusy u výměnu píchlého kola. Na matice nejde nasadit žádný z přítomných utahovacích klíčů. Čtyři matky jdou s pomocí velkých šutrů a po velkých bojích povolit, poslední se nehne za žádnou cenu. Nezbývá než trochu zariskovat. Muži bratři za povzbuzování žen sester s vypětím všech sil napumpují schlíplou pneumatiku, já rychle nastartuji a potemnělou krajinou uháním k Valmezu. Dobrou zprávou je, že cíle dosáhnu bez jediného vynuceného zastavení.

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))