Výšlap na Vršatec

Podzimní výlety Svati Wagnera  tentokrát zamířily na nejbližší slovenské vápencové skály, na Vršatec. Sešla se docela početná společnost zastoupená tradičními reprezentanty ze Slezska, Valašska a dokonce i Brněnska. Přívětivé zářijové počasí, dramatická krajina  a především skvělá společnost se  postaraly o to, že vzpomínky na tuto akci nemohou být jiné než absolutně pozitivní...

 stoupání k Vršatci

pohled k Červenému Kameni

 prosluněný les

 bodlák

 Vršatecké Podhradie

 krajina pod Vršatcem

 láska je láska...

 lesní procesí

 slezsko - brněnská dvojice

 růže mezi bodláky

 účastníci I

 účastníci II

 pokora

 (ne)svatá trojice

 část Podhradí

 pohled spatra

 vršatecký hřeben

horolezkyně

Na obzoru země Norů

část I.

Začalo to na Jadranu. Ze spoře oděné dámy, kterou na jedné z dalmáckých pláží potkávám, se vyklube cestování milovná, kupodivu docela normální psycholožka. A protože vlastní toulavou agenturu, slovo dává slovo. Na příští rok nám na míru ušije zájezd do Norska a okolí.

Stačí jeden oběh Země kolem Slunce a sedíme v naplněném autobusu. Máme nepředstavitelné štěstí. Našim průvodcem je legendární spoluzakladatel Vsacantouru, pan Havránek. Jeho pozoruhodné zeměpisné znalosti v kombinaci s neotřelým humorem dávají záruku, že tento podnik nemůže dopadnout jinak než výtečně.

S několika zastávkami přepálíme Česko a přes Drážďany pádíme na Berlín. Nejkratší možnou trasou se probíjíme k centru. „ Jeď, jeď“, popohání šoféra Havránek poté, co na semaforu naskočila červená, „na zelenou umí jezdit každý!“  Bez jediného škrábnutí dobýváme Reichstag a dopřáváme si lehkou pauzu.

Nabíráme severní kurz a po čtyřech hodinách jsme u moře. Rostock se právě loučí se světlejší částí dne. Pozorujeme cvrkot přístavu a připadáme si jak Alenka v říši divů. Trajekt, na který se naloďují stovky aut, desítky kamionů a slušný počet železničních vagónů nás má přemístit na druhý břeh. Pokud se zadaří, měl by patřit Švédům.

Noční plavba na otevřené palubě je úžasná. Potulujeme se po nekonečných prostorách několikapatrového kolosu, abychom nakonec uvízli na horní palubě. Ve spacácích zaléháme na tvrdou podlahu. Nasloucháme burácení vln a pozorujeme hvězdami posetou oblohu. Občas se dokonce stane, že na malou chvilku  usneme.

Východ slunce nás zastihuje kousek od švédské pevniny. V dobrém rozmaru, že nás nepotkal osud Titaniku se přeloďujeme na náš čtyřicetimístný pozemský koráb. Rovinatou i mírně zvlněnou krajinou dorazíme do městečka Smogen. Neuvěřitelně malebné rybářské sídlo obklopuje svět pohádkově zaoblených žulových skal a romantických zálivů. Tak zvané šérové pobřeží nám doslova bere dech.

Když už jsme tady, tak si neodpustíme lehlý test teploty moře, které si říká Severní. Opatrně skáču do zčeřených vln v očekávání ledového šoku. Šokován jsem naprosto dokonale. Obklopují mě osolené vody teplého kafe. Kamarád Petr je očividně naštvaný. „ Před Norskem jsme si dopřáli týden Jadranu,  abychom se do zásoby trochu prohřáli. Pršelo, foukalo a byla zima. Zahřál mě až dnešní ponor do švédských výsostných vod“.

Kolem páté překračujeme norskou hranici a v podvečer, který  tady začíná až po osmé hodině, zakotvujeme u parádního jezera poblíž Lillehammeru. Dřevěné chatky nám nabídnou spartánské postele, skromnou kuchyňku a střechu, do níž nezatéká.

„Ráno vyrážíme už před půl šestou“, klásí náčelník a dodává: „Na spaní máte dost času až v hrobě“. Zalézáme do spacáků a za pár minut jsme mrtví…

Na vstávání za tmy jsem už dávno zapomněl, ale není vyhnutí. Čtyřčlenné rodinné osazenstvo chatky musí navařit a poté zlikvidovat snídani, nabalit movitý majetek a vzorně uklidit. K nastartovanému busu dobíháme s vyplazeným jazykem.

Přes pustou náhorní plošinu Valdresflya přizdobenou nízkými domky s travnatou střechou dojíždíme po čtyřech hodinách jízdy k nádhernému jezeru. Jmenuje se Gjende. Na takřka celý den máme rozchod. Paráda!

Většina účastníků se vydává na kratší či delší vycházku do jeho okolí. Kamenitým chodníkem stoupáme nahoru a najednou, z ničeho nic, narazíme na pasoucího se soba. Unikátní setkání se symbolem severské přírody vystřídá divoká koulovačka na jednom ze sněhových polí.

Pokračuji divokým hřebenem dál. Vrchol nejvyššího kopce skýtá naprosto unikátní výhled. Národní park Jotunheimen oplývá skalnatými hřbety, bystrými říčkami a rozlehlými vodními plochami. Dvě jezera pode mnou jsou dokonale odlišná. Tyrkysová a ultramarínově modrá nabízí udivující, zcela nevšední barevnou kombinaci.

Sestupujeme zpátky do údolí a uvelebujeme se u rozdováděné řeky Sjoa. Neokusit její hučící vody by bylo neodpustitelným hříchem. Teplota se sice nedá se včerejší švédskou koupelí vůbec srovnávat,  každopádně se však jedná o hluboký, přímo adrenalinový zážitek.

V předvečer už jsme na místě dalšího nočního odpočinku, v přenádherném kempu Randsverk. Skvěle zařízené chatky na zelené louce nám připadají jako absolutní nadstandard.

Na obzoru země Norů

část II.

                                         

V šest ráno nás náčelník vítá v autobuse slovy:“ Neztrácejme čas takovým nesmyslem jak je spaní, jedeme na Cestu Trollů!“ V domnělém doprovodu neviditelných skřítků se posunujeme světem hor a peřejnatých toků až ke známé cestě plné ostrých zatáček a úchvatných výhledů. V našem případě však vidíme jen na pár stovek metrů. Poprchává, prší a nakonec docela pořádně lije. Divoký vodopád je tím posledním, co máme v dané situaci chtít vidět. Zíráme na něj jen přes sklo dokonale zavřeného okna našeho busu.

V bezmála dvoukilometrové výšce sedla Trollstigen naštěstí opět ožívá zlaté slunce. Pochopitelně zastavujeme a zíráme na nové horizonty zalesněných kopců padajících do přehlubokých údolí.

Další zastávkou je vyhlídka na závěrečnou část světově proslulého  Gerjangerfjordu. Tyrkysovou hladinu odděluje od modrobílého nebe  jen příkrá hradba svěže zelených hor. Následné klikaté klesání k mořské hladině se rovněž zařadí mezi nezapomenutelné zážitky. Busovodi jsou naštěstí zkušení a svodidla dostatečně ukotvená.

Odpoledne si dopřáváme vyjížďku výletní lodí. A protože tvoříme významnou část osádky, z lodního rozhlasu se ozývá i čeština V podání pana Havránka se dovídáme bezpočet zajímavých historek, které se v tomto dramatickém koutku světa udály. Letošní suché léto však způsobilo malou zradu. Ze sedmi sester, atraktivního vodopádu na jedné z divokých stěn však přežívá jen pětice. Zbylá dvojka pošla na nedostatek vláhy.

Po čtvrté hodině odpolední startujeme k dalšímu dobrodružství. Několikatunový kolos se čtyřicítkou pasažérů by měl vystoupat až do bezmála patnácti set metrové výšky. V horní části trasy, kdež už chybí asfalt i svodidla, nastává v buse hrobové ticho. Tedy, až na jednu dámu, jenž nahromaděný stres ventiluje více než hlasitě. Mám-li mluvit za sebe a za bráchu, přenáramně si tu jízdu užíváme.

Dalsnibba, jak se  tato vyvýšenina nazývá, opět nabízí neskutečné výhledy. Království ledovců, skal a hlubokých fjordů má šanci nabídnout jen jediná země. Norsko je krajinou k pohledání!

Zpáteční cesta do protějšího údolí je srovnatelná se stoupáním. Opět nezpevněná šotolina s bezpočtem serpentin. Zato čím dál krásnější pohledy na severský svět kamení trav a temně modrých zálivů. A také malebných dřevěných kostelíků s prostými, nádherně udržovanými hřbitovy.

Pátého dne se vydáváme k ledovcům. První je na řadě Jostadalbreen. Údajně je největším v Evropě. V doprovodu jemného deště se pěšky vydáváme k jeho splazu. Jeho namodralé stěny končí v zelenošedé řece plné bílých úlomků. Připadáme si jako na jiné planetě.

Ve vesnici Briksdal, kde parkuje náš koráb, ještě na chvíli zůstaneme. Nasáváme atmosféru světa, který nás nekonečně převyšuje. Kámen, voda, zelené keře i barevné květy tu vegetují v naprosto dokonalé harmonii.

Postupně se dostáváme k nejhlubšímu norskému fjordu s názvem Sognefjorden. Místní převozník nás bere na palubu i s autobusem. Na druhém břehu  totiž čeká příští nocležiště. Ubytováváme se v luxusní bílé ubytovně jen pár metrů od mořské hladiny. K dispozici je bazén i národní sportovní náčiní současných Norů, trampolína.

Příští ráno startujeme k západu. Dnešním cílem se má stát nejdeštivější město Norska, přístavní Bergen. Cestou sledujeme staré dřevěné kostely se sloupovou konstrukcí. Naneštěstí jsou dnes zavřené. Zastávka u kaskádovitého vodopádu Mindefossen nám pak nabídne lehkou procházku nad hučícími proudy rozdováděných peřejí.

Před polednem už parkujeme ve zmíněné metropoli padající vláhy. Jako naschvál však obloha září azurem a slunce nešetří přídělem paprsků. Ani chvilku neváháme a zavčas se necháváme  lanovkou přemístit na nedaleké návrší. Vyhlídka na záliv a hustě zastavěné historické centrum je přímo úchvatný.

Možná ještě zajímavější se poté jeví procházka mezi prastarými hanzovními domy, po rybím trhu a jiných kouzelných zákoutích tohoto námořního útočiště. Bergen nám jednoduše učaroval. Navečer se však musíme posunout o kousek dál. Nocovat budeme  městečka Haukeland v sympatickém kempu na krásně zelené louce.

Další den nás čeká bezmála pět stovek kilometrů do hlavního města. Děláme si malou zastávku u typického norského kostela s malým hřbitovem. I tentokrát se však musíme spokojit jen s jeho exteriérem. Kdoví proč, ale i Norové se už naučili zamykat.

Pádíme horami dál a dál, tentokrát však povětšinou v podzemí. Na cestě k Oslu nás čeká 58 tunelů. Osmnáct z nich se zavrtalo až po mořskou hladinu a jeden zase měří rovných pětadvacet kilometrů.. Krátká zastávka u městečka Flam nám nabídne pohled na zaparkovanou námořní loď hned vedle vlakového nádraží. Nacházíme se na konci nejjižnějšího norského fjordu. Do dnešního cíle nám zbývají ještě dobré tři stovky poctivě vysezených kilometrů.