Na obzoru země Norů

část II.

                                         

V šest ráno nás náčelník vítá v autobuse slovy:“ Neztrácejme čas takovým nesmyslem jak je spaní, jedeme na Cestu Trollů!“ V domnělém doprovodu neviditelných skřítků se posunujeme světem hor a peřejnatých toků až ke známé cestě plné ostrých zatáček a úchvatných výhledů. V našem případě však vidíme jen na pár stovek metrů. Poprchává, prší a nakonec docela pořádně lije. Divoký vodopád je tím posledním, co máme v dané situaci chtít vidět. Zíráme na něj jen přes sklo dokonale zavřeného okna našeho busu.

V bezmála dvoukilometrové výšce sedla Trollstigen naštěstí opět ožívá zlaté slunce. Pochopitelně zastavujeme a zíráme na nové horizonty zalesněných kopců padajících do přehlubokých údolí.

Další zastávkou je vyhlídka na závěrečnou část světově proslulého  Gerjangerfjordu. Tyrkysovou hladinu odděluje od modrobílého nebe  jen příkrá hradba svěže zelených hor. Následné klikaté klesání k mořské hladině se rovněž zařadí mezi nezapomenutelné zážitky. Busovodi jsou naštěstí zkušení a svodidla dostatečně ukotvená.

Odpoledne si dopřáváme vyjížďku výletní lodí. A protože tvoříme významnou část osádky, z lodního rozhlasu se ozývá i čeština V podání pana Havránka se dovídáme bezpočet zajímavých historek, které se v tomto dramatickém koutku světa udály. Letošní suché léto však způsobilo malou zradu. Ze sedmi sester, atraktivního vodopádu na jedné z divokých stěn však přežívá jen pětice. Zbylá dvojka pošla na nedostatek vláhy.

Po čtvrté hodině odpolední startujeme k dalšímu dobrodružství. Několikatunový kolos se čtyřicítkou pasažérů by měl vystoupat až do bezmála patnácti set metrové výšky. V horní části trasy, kdež už chybí asfalt i svodidla, nastává v buse hrobové ticho. Tedy, až na jednu dámu, jenž nahromaděný stres ventiluje více než hlasitě. Mám-li mluvit za sebe a za bráchu, přenáramně si tu jízdu užíváme.

Dalsnibba, jak se  tato vyvýšenina nazývá, opět nabízí neskutečné výhledy. Království ledovců, skal a hlubokých fjordů má šanci nabídnout jen jediná země. Norsko je krajinou k pohledání!

Zpáteční cesta do protějšího údolí je srovnatelná se stoupáním. Opět nezpevněná šotolina s bezpočtem serpentin. Zato čím dál krásnější pohledy na severský svět kamení trav a temně modrých zálivů. A také malebných dřevěných kostelíků s prostými, nádherně udržovanými hřbitovy.

Pátého dne se vydáváme k ledovcům. První je na řadě Jostadalbreen. Údajně je největším v Evropě. V doprovodu jemného deště se pěšky vydáváme k jeho splazu. Jeho namodralé stěny končí v zelenošedé řece plné bílých úlomků. Připadáme si jako na jiné planetě.

Ve vesnici Briksdal, kde parkuje náš koráb, ještě na chvíli zůstaneme. Nasáváme atmosféru světa, který nás nekonečně převyšuje. Kámen, voda, zelené keře i barevné květy tu vegetují v naprosto dokonalé harmonii.

Postupně se dostáváme k nejhlubšímu norskému fjordu s názvem Sognefjorden. Místní převozník nás bere na palubu i s autobusem. Na druhém břehu  totiž čeká příští nocležiště. Ubytováváme se v luxusní bílé ubytovně jen pár metrů od mořské hladiny. K dispozici je bazén i národní sportovní náčiní současných Norů, trampolína.

Příští ráno startujeme k západu. Dnešním cílem se má stát nejdeštivější město Norska, přístavní Bergen. Cestou sledujeme staré dřevěné kostely se sloupovou konstrukcí. Naneštěstí jsou dnes zavřené. Zastávka u kaskádovitého vodopádu Mindefossen nám pak nabídne lehkou procházku nad hučícími proudy rozdováděných peřejí.

Před polednem už parkujeme ve zmíněné metropoli padající vláhy. Jako naschvál však obloha září azurem a slunce nešetří přídělem paprsků. Ani chvilku neváháme a zavčas se necháváme  lanovkou přemístit na nedaleké návrší. Vyhlídka na záliv a hustě zastavěné historické centrum je přímo úchvatný.

Možná ještě zajímavější se poté jeví procházka mezi prastarými hanzovními domy, po rybím trhu a jiných kouzelných zákoutích tohoto námořního útočiště. Bergen nám jednoduše učaroval. Navečer se však musíme posunout o kousek dál. Nocovat budeme  městečka Haukeland v sympatickém kempu na krásně zelené louce.

Další den nás čeká bezmála pět stovek kilometrů do hlavního města. Děláme si malou zastávku u typického norského kostela s malým hřbitovem. I tentokrát se však musíme spokojit jen s jeho exteriérem. Kdoví proč, ale i Norové se už naučili zamykat.

Pádíme horami dál a dál, tentokrát však povětšinou v podzemí. Na cestě k Oslu nás čeká 58 tunelů. Osmnáct z nich se zavrtalo až po mořskou hladinu a jeden zase měří rovných pětadvacet kilometrů.. Krátká zastávka u městečka Flam nám nabídne pohled na zaparkovanou námořní loď hned vedle vlakového nádraží. Nacházíme se na konci nejjižnějšího norského fjordu. Do dnešního cíle nám zbývají ještě dobré tři stovky poctivě vysezených kilometrů.