Řeči z cesty

SAMARI na UKRAJINĚ

Jezdit za prací z Ukrajiny do České republiky je už pěkných pár let naprosto normální. Vydat se pracovat z České republiky na Ukrajinu je poněkud nezvyklé. A jet do těchto končit dělat zadarmo, to je pro většinu lidí naprosto nepochopitelné.

Prázdniny jsou právě v polovině, když osmičlenná skupina dobrovolníků zlínského sdružení Samari vyráží na východ. Svižně profičí Slovenskou republikou, až překvapivě hladce překoná ostře sledovanou hranici Evropské unie a po šesti stech ujetých kilometrech se najednou ocitá v nápadně jiném světě. Vstup na území někdejší Podkarpatské Rusi, která blahé paměti náležela k Československu, střeží nepřehlédnutelná socha chrabrého rudoarmějce. A jak tvrdí pamětníci, právě v jeho stínu se ještě donedávna uskutečňovaly supertajné přípravy pašeráckých transakcí tabákových pochutin. Ukrajinské uvítání vzápětí doplňuje periférie Užhorodu s letmými ukázkami sovětských paneláků a chvíli poté večerní centrum Mukačeva s nezbytným blouděním po neznačených ulicích. Podle hvězd a intuice tady zlíňáci zabočí tak trochu na jih a po půldruhé hodině drncání je tu už povodí řeky Tisy s právě usínajícím třicetitisícovým Vinogradovem.

Brzo po ránu je však zemědělská metropole, odkud je to jen skok do Maďarska či Rumunska, plná života. Po dlážděných ulicích rušného centra se nadupané limuzíny místních zazobanců proplétají mezi drtivou většinou nostalgicky známých žigulíků, volh a rachotících náklaďáků. Důležitou součástí zdejší logistiky je také poměrně levná živá síla. Našinec si už asi ani nevzpomene, co všechno se dá přemístit na ploše koňského povozu, či na řídítkách a nosiči jízdního kola. Bicykly značky Ukrajina tady mají stále skvělý zvuk a zcela monopolní postavení.

Základnou brigádníků se stává nedávno zbudovaná církevní budova se solidním ubytovacím zázemím. Koupelna sice potřebuje pár kosmetických zásahů, ale to je pro zručnou dvojici budoucích intelektuálů hračka. Z mokrého oddělení funkční sprchy je to jen pár kroků na suché toalety tureckého typu. Co se spaní týká, většina dobrovolníků dává přednost hvězdnatému nebi, orosené trávě a čerstvému vzduchu s nádechem vůně kravského trusu před důvěrně známým pohodlím bezpečných interiérů.

Ve městě vína, kukuřice a hovězího dobytka dochází ke spojení zástupců Samari s brněnským humanitárním sdružením Pomoc bez hranic. Vede jej legendární účastník dobročinných výprav do nejrůznějších koutů světa, Jan Lauterbach. Jako řidič kamionu se v době čečenské války jako první vůbec odvážil dovézt náklad až do samého centra totálně zničeného Grozného, spolu s dalšími kolegy pravidelně zásoboval obklíčené a ostřelované Sarajevo. Jednou, když jeho náklaďák přepadl v rozvášněné Bosně zdivočelý dav, za svoji dobročinnost málem zaplatil životem. To, že se Zlíňáci dnes objevují ve Vinogradovu, má opět na svědomí tento nenápadný, skromný muž. A také jeho někdejší parťák z dobrodružných humanitárních cest, Rudolf Reitz, zastávající důležitou pozici v prestižním sdružení Maranatha. Právě tato organizace poskytla na letošní akci finanční prostředky.

Styčným „důstojníkem“ mezi českou a ukrajinskou stranou je akční pastor místní komunity adventistů, Ivan Filip. Svérázný chlapík, který připomíná všechno jiné, jen ne důstojného pána s podbradkem a naleštěnou pleší, se na příštích čtrnáct dnů stane koordinátorem, nákupčím materiálu, ale především velice výkonným a zručným pracantem. Zahraniční řady ještě doplní mladá, pohledná a úžasně temperamentní studentka teologie, která žije na Ukrajině, do školy chodí v Budapešti a své dětství prožila v zalesněných končinách ruského severu u Murmanska. Být mezi Moraváky ještě jeden, dva měsíce, tak mluví naprosto plynule česky.

Právě v době příjezdu dobrovolníků je Ukrajina jedním ze středobodů mediálních zvěstí. Východněji položené oblasti právě devastuje stoletá voda, jsou i oběti na životech. Zástupci trojkoalice, tzn pražské Maranathy, brněnské Pomoci bez hranic a zlínského Samari už doma kují plány, jak postiženým ze zaplavených území nadlehčit strádání. Záludná Tisa sice také pohrozila, ale tentokrát mohutné hráze, naštěstí, vydržely. Zatímco kalné vody v korytě pomalu ubývá, velice rychle přibývá neskutečně drzých komárů. Ti, kteří si zvolili nocování pod širákem, by mohli vyprávět.

Češi tu však nepřijeli zkoumat říční pláže či ochutnávat ušlechtilý mok z plodů vinné révy. Jsou tady proto, aby pomohli zpříjemnit prostředí pacientů místní nemocnice. Založili ji tady prapředci dnešních brigádníků ještě za éry Tatíčka Masaryka. Narudlí báťuškové, kteří jej tu po válce vystřídali, se s nějakou údržbou, natož modernizací příliš nezdržovali. Okresní špitál je v dost ubohém, místy až havarijním stavu. Naše zmíněné spřátelené organizace jej mají v zorném úhlu již několik let. Dovážejí sem použité lékařské přístroje, nemocniční lůžka a nejrůznější zdravotnický materiál.

Během příštích dvou týdnů je v plánu kompletní rekonstrukce čtyř pokojů kardiologického oddělení. Pochopitelně, za plného provozu. A tak se od začátku maká naplno. Chvátající sestřičky s infúzemi se na chodbě míjejí s kmitajícími zaprášenými brigádníky. Nemocnicí se rozléhá bušení kladiv a majzlíků. Vyměňují se elektrické rozvody, dochází na instalaci nových zásuvek a pacienty jistě potěší také nezávislé osvětlení u každého z lůžek. Stará, nefunkční okna je třeba vybourat a nahradit plastovými. Jenže, kde je teď narychlo sehnat? Není nad Ivanovy známosti! Až v dalekém Užhorodu jedna firma přerušuje rozdělanou práci a vrhá se na jejich výrobu. Koncem prvního týdne jsou už okna osazená! Teď ještě vyspravit všecky díry a může se malovat a natírat. Jako vždy a všude, s úsměvem a stále přítomným humorem.

Jenomže, jak známo, nejenom prací živ jest člověk. První z víkendových dnů patří poněkud atypickému výletu do karpatských hor. Spolu s Ivanem, který se pro dnešek opět proměnil v pastora, se česká výprava vydává na návštěvu stanového tábora křesťanské mládeže. Leží na břehu horské řeky Latorice. A právě v ní se odehrává hlavní dějství dnešního bohoslužebného programu. Podobně jako za dob pověstného Jana Křtitele, i tady se noví vyznavači dobré zprávy brodí hlubokou vodou, aby se do ní na vyznání své víry nechali ponořit. V zelené katedrále s namodralou klenbou nekonečna je to velice působivé.

Odpoledne se posádka stříbrného renaultu posunuje o pár desítek kilometrů dál a zastavuje v hlubokém údolí pod poloninou Boržava. Romantické návrší nad levým břehem láká k malé procházce. Listnaté lesíky se tu střídají s dokonale vysečenými loukami. Voní seno a mateřídouška. Z mladé trávy vykukují deštníky bělavých bedel. Modrofialové bobule zralých borůvek nabízejí příjemné, zcela bezplatné osvěžení. Holé hřbety patnáctsetmetrových hřebenů jsou neodolatelnou inspirací k příští návštěvě. Tato zdaleka nestačí, byť končí až pozdě večer, za hluboké tmy.

Úkolů je stále nad hlavu, proto se víkend redukuje na pouhý jeden volný den. Takže, žádné polehávání a znovu do práce! Strhávají se podlahové krytiny, vybourávají a osazují dveře, je třeba vytmelit a vybrousit stěny a stropy. Každý z pokojů dostává jiný barevný odstín. Osmihodinová pracovní doba se už dávno nápadně prodloužila. Nezbývá, než končit za šera a až potom se společně pustit do přípravy večeře. Díky drtivé převaze býložravců se veškeré krmě připravují výhradně z rostlinných produktů. Kdo si myslí, že nemají nárok být chutné a dostatečně vydatné, dopouští se kardinálního omylu. Nemylte se, vegoši nejsou blbci!

Vinogradovská oblast je nápadná početnějším výskytem občanů poněkud snědší pleti. V jedné z příměstských částí jim patří celá čtvrť. Místní gádžové se tam příliš nevyskytují, ale pár odvážlivců ze Samari si občasnou návštěvu, pochopitelně, nenechává ujít. Jen pár kroků z hlavní avenue a člověk si připadá jako někde v Indii. Všechny místní Romky, od roztomilých mláďat až po dámy zralého věku, jsou oděny do pestrých, dlouhých, nakadeřených krojů. Většina příslušníků zdejší komunity údajně patří k baptistické církvi. Účastnit se jejich podvečerní bohoslužby pod širým nebem patří mezi nevšední, docela silné zážitky. Stejně jako pokus o účast na svatbě. Z té je ale česká čtveřice poměrně brzo důrazně vykázána. Žení se totiž synek zazobaných rodičů a ti si nepřejí, aby je tam bílé tváře očumovaly. Díky několika masivnějším foťákům je totiž mají za žurnalisty a nedají si za žádnou cenu vysvětlit, že by se vzápětí neobjevili na stránkách nějakého bulvárního plátku.

Poslední pracovní dny v nemocnici nepřipomínají ani tak kardiologické, jako spíš psychiatrické oddělení. Lítají tu jiskry, doktoři i dobrovolníci. Posledně jmenovaní se pro nedostatek místních řemeslníků musí operativně převtělit v zedníky a obkládače. Pánové pokládají dlažbu a dívky pracují s maltou při osazování zárubní. A potom se už všichni dohromady vrhají s hadrami a štětci do leštění podlah a dolaďování maleb a nátěrů. Do toho , samozřejmě, sestřičky s infúzemi, doktoři se sluchátky a pacienti s neúprosnou zvědavostí.

Po desíti dnech pilné práce je dílo hotovo. Management oddělení se dává slyšet, že to, co zde čeští brigádníci udělali během dvou týdnů, by místním údržbářům trvalo půl roku. A že by si moc přáli, aby se příští prázdniny mohlo pokračovat s opravou dalších místností. Na stole se objevuje dort a zákusky. Z nemocničních hrnků se kyselkami a šampaňským připíjí na zdraví a zdar právě skončené akce. Sečteno, podtrženo, celková hodnota pomoci se blíží 430 tisícům českých korun.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

malá fotogalerie

foto: Dominik, Petra, Martina, FT

dobrovolníci v nemocnici