ČEŠI V BANGLADÉŠI

1.  „Adopce“ aneb Jak to začalo

 Na podzim roku  1999 poslal český lékař a misionář Milan Moskala do Zlína mejl upozorňující na bídu bengálských dětí. Brzy poté se našli lidé, kteří chtěli pomoci, i ti, kteří vlastní pomoc zorganizovali. Narodil se projekt Bangbaby a Zlín se tak stal  po Arcidiecézní charitě v Praze druhým městem v republice, kde si bylo možné  na dálku „adoptovat“ dítě. V roce 2001 se uskutečnila první návštěva Bangladéše, které se spolu s Českou televizí zúčastnila současná jednatelka Samari, o.s. Alena Rusová a sponzorka bengálského chlapce Santoroy Tripury, paní Karla Lažanská z Prahy. Režisér Milan Růžička s kameramanem Jakubem Noskem vytvořili hodinový dokument s názvem Lidé, kteří otevřeli svá srdce. Několikrát reprízovaný pořad, jakož i jiné příspěvky této tvůrčí dvojice, stejně jako propagace  v ostatních médiích, získávaly další a další „rodiče.“ Do roku 2007 mohly díky sponzorům z České republiky a ze Slovenska navštěvovat školu více než dva tisíce dětí.  Při každoročních kontrolních misích navštívilo Bangladéš se zlínskými pracovníky také několik českých „rodičů“, například současný předseda Samari, o.s. František Tomanec, někdejší cyklistická reprezentantka Iva Zajíčková, největší podporovatel projektu,  pražský podnikatel  Radim Passer a další. Protože se organizování „adopcí“ v roce 2007 přestěhovalo do Prahy,  založili zlínští pracovníci vlastní humanitární organizaci Samari, o.s. Její místopředsedkyně, Petra Nováková, někdejší praktikantka z UTB Zlín, se zároveň stala vedoucí nového vzdělávacího projektu na pomoc bengálským dětem s názvem Paprsky naděje. V současné době se jeho prostřednictvím může vzdělávat na 500 školáků z nejchudších vrstev obyvatelstva.

2. Školy

V Bangladéši je stále ještě větší polovina obyvatel negramotná. Školní docházka, byť povinná, ani zdaleka není pravidlem. Stát nemá dostatek prostředků na její zajištění. Samari  v současné době sponzoruje kolem čtyřista školáků. Někde se učí v jednoduchých zděných budovách, jinde jen v plechových či hliněných chýších. Za vzdělaného je považován už ten, který se dokáže podepsat.

3. Krajina

Bangladéš, to je jedna velká rovina. Území o rozloze někdejšího Československa se nachází  v ústí veletoku Gangy, které tu říkají Padma a jejich přítoků.  Zemědělská krajina s převážně rýžovými poli je protkána hustou sítí řek, umělých  kanálů a rybníků. Nejméně jedna třetina země trpí pravidelnými záplavami. Zdejší obyvatelé si život bez vody vůbec neumí představit.

4. Vesnice

Přestože i na bengálský venkov už dorazil vlnitý plech, stále se ještě staví z hlíny, slámy, bambusu, a jiných přírodních materiálů. Na vaření v malých hliněných píckách tu používají zvlášť upravený sušený trus. Život vesnice, v nichž žije kolem 70 % obyvatel, je většinou soustředěn u břehů všudypřítomných vodních ploch. Vlastnit kokosovou palmu, kousek pole či dokonce krávu, tu znamená patřit mezi boháče.

5. Města

Čím dál víc venkovanů se pod zrádnou vidinou snadnějšího živobytí přesouvá do velkých měst. Hlavní město Dháka tak má už bezmála patnáct milionů obyvatel. Luxusní čtvrtě s výškovými budovami tu střídají chudinské slumy. Desetitisíce  lidí přežívají jen tak, na okraji ulice. Jednoduché řemeslnické dílny, pouliční prodavači látek, lidé přehrabující odpadky a spousta žebráků –  to je jen malá výseč bengálské městské reality.

6. Doprava

Kdo nebyl v Bangladéši, neví co je dopravní chaos.  Za mohutného troubení se ulicemi prodírají automobily, otlučené autobusy, přeložené náklaďáky, motorové tříkolky a  spousty  pestrobarevných šlapacích rikší. Ty dokážou, kromě lidí, přemístit  takřka jakýkoliv materiál. Místní vlaky bývají obsazeny nejen uvnitř, ale i zvenku. Dostatek vodních cest přeje velice rozšířené lodní dopravě.

7. Domorodci

Bangladéš se může pochlubit největší hustotou obyvatelstva na světě. Rozlohu  necelých dvou Českých republik zde obývá přes 150 milionů obyvatel. Větší polovina z nich žije pod hranicí chudoby. Navzdory tomu, alespoň podle jednoho statistického průzkumu, patří Bengálci mezi nejspokojenější lidi na zemi. Přes osmdesát procent z nich se hlásí k islámu, šestnáct procent k hinduismu a pouhé jedno procento zbývá na vyznavače ostatních ideologických směrů.

8. Děti

Děti jsou svým způsobem všude stejné. Milují pohyb a hru. Chlapci si hrají na bojovníky, děvčata na princezny.  V Bangladéši však k tomu musí přidat i tvrdou práci. Zaměstnávání nezletilých zde není výjimkou. V zemi, kde je hlavní životní náplní snaha o přežití se není čemu divit. Nezanedbatelná část dětí stále ještě nemá možnost chodit do školy a ztrácí tak perspektivu solidnějšího uplatnění ve společnosti.

9. Práce

Přibližně tři čtvrtiny obyvatel se zabývají obděláváním půdy, případně chovem dobytka. Jednou z mála pracovních příležitostí je zaměstnání na venkovské pile nebo v cihelně. Bangladéš je také známá výrobou a zpracováním textilu. Nejznámější obuvnickou firmou je  nám důvěrně známá značka Baťa. Průměrná měsíční mzda bengálského dělníka se pohybuje  kolem 1 800 Taka, což odpovídá necelým pěti stům korunám.

10. Obživa

Podobně jako ve většině asijských zemí, je i v Bangladéši hlavním zdrojem potravy rýže. Sklízí se dvakrát až třikrát do roka. Daří se tu rovněž zelenině, banánovníkům, ananasům a kokosovým palmám. Poměrně rozšířený je také rybolov.  Při stolování se domorodci obejdou bez lžiček i příborů. Jedí výhradně pravou rukou. Přestože se jedná o vyloženě zemědělskou krajinu, stále ještě dost lidí trpí podvýživou.

FOTOGALERIE