Nízkotatranské  salašení

Poslední čtyři dny v říjnu patřily, jako tradičně, podzimnímu pobývání ve slovenských horách. Pospolitost potrhlých poutníků Samari tentokrát reprezentovala pětice vyznavačů svěžího vzduchu, nespoutané volnosti a dalekých výhledů ve složení Johana, Zdeněk, David, Martin a náčelník PPP, František. Jako základna ke kratším i delším výšlapům jim posloužila poněkud atypická salaš ležící mezi Donovaly a nízkotatranským masivem Prašivé.

Osmadvacátého desátý, v obvyklé tři hodiny nad ránem startujeme spolu s Martinem směrem k jeho slovenskému jmenovci, abychom se pak přes Ružomberok dostali ke známému rekreačnímu areálu na Donovalech. Za svítání odstavujeme auto na rozlehlém parkovišti a jen tak, polehku, jdeme prozkoumat přilehlé okolí. Bude-li nám štěstí přát, možná najdeme nějakou otevřenou salaš. Je to určitě pohodlnější, než nocovat pod širákem. Noční teploty už klesly k pěti, šesti pod nulou, blátivé cesty jsou přimrzlé a suchá tráva ozdobená jemnými krystalky bílé jinovatky. Za svitu ranního slunce, které po chvíli vykukuje nad obzor, jiskří tisíci třpytkami křehoučké krásy. Došli jsme totiž k pastvinám „ Na Krásně“. Někdejší příbytek pastevců je sice otevřený, chybí mu však okna i dveře. Současní bačové raději přebývají v nedaleké maringotce a obytné ávii. Spící pastýře, probouzející se stádo a štěkající ovčácké psy proto zavčasu opouštíme a přes louky a řídké smrkové lesy míříme k další možné variantě. Víceméně očekávaně tu narážíme na stopy menšího brtníka otisknuté v pozůstatcích přimrzlého sněhu. Ještě větší radost nám však způsobí nečekané naražení na slušně vybavenou otevřenou salaš. Připomíná sice vybydlený zděný domek v romské čtvrti, zdobí ji umělecké výtvory začínajícího sprejera, důležitější je však skutečnost, že do ní netáhne, nezatéká a že se v ní dá zatopit.

Pět kilometrů k autu, stejně tolik s krosnami zpátky a už se začínáme zabydlovat. Slušnou výbavu v podobě hrnců, talířů, prkýnek, lžiček a vidliček, kterou někdo vyhodil před barák, sice neupotřebíme, zato malý xylofon se dvěma velkými hřebíky, coby paličkami, okamžitě upoutává pozornost hudbymilovného Martina. Škoda, že pohozené kytaře chybí většina strun a že má poněkud pochroumanou kobylku. V kombinaci s pestrou sadou kastrolů, lavórů a dalších nádob, které by přirozeně posloužily jako bicí, mohlo vzniknout zajímavé hudební uskupení s nezapomenutelným muzikoterapeutickým účinkem.

Odpolední část polojasného dne věnujeme lehké vycházce na nedaleké ladně zvlněné pláně.

Napravo od nás vidíme větší část Slovenského rudohoří, nalevo Velkou i Malou Fatru a před sebou nízkotatranskou hradbu Prašivé s dalekými výčnělky Velkého Choče a západní části Roháčů. Nádherné výhledy umně dokreslují ledem obalené větve zastíněné části smrků, jalovců a stébel vysokých trav. Pestrobarevný západ slunce, které posvátně klesá za horizont Martinských holí, pozorujeme i s Martinem dlouho a úplně potichu. V některých případech jsou slova zbytečná..

Podvečerní porcování natahaného dřeva si vzal na starost Marťas, moje maličkost se pokouší o zprovoznění zděných kamen. Je sice pravda, že v nich hoří ostošest, avšak namodralá vůně, kterou zanechávají v interiéru, činí obytný prostor víceméně neobyvatelným. Přežít se dá jedině s otevřenými dveřmi a nosem u podlahy. Pestré večerní menu z rostlinných zdrojů se nám na nich ještě daří jakž takž dovařit, ke konzumaci se však stěhujeme do opačného rohu místnosti. Tam totiž stojí dokonale funkční vincek, který si vzal k srdci slogan, že moderní je nekouřit.

Dlouhá, klidná hvězdnatá noc přechází do nádherně slunečného rána. Vstáváme líně, pozdě, zato dokonale odpočatí. Snídaně se podává v čase oběda, tentokrát na sluncem prohřátém zápraží salaše. Čekání na Zdeňu s Johou vyplňujeme chystáním topiva. Zrovna olamuji větvičky pod rozložitým smrkem, když je uvidím přicházet. „Ha, ha, ha“, zahalekám hromově a vynořím se z úkrytu. K mému překvapení reagují nečekaně zmateně. Po několika krocích je mi to jasné. Nejednalo se o Johanu ani o Zdeňka…

Ti praví přicházejí až o dost později. A přibrali si třetího. Dělá ho Zdeňkův kamarád, David. V kompletní pětce se potom vydáváme na  známé návrší a malou procházku protahujeme až k vrcholu Kozího chrbátu. Mladší část výpravy, tedy Joha, Martin a David cestou závodí v běhu, slepecké chůzi či jízdě trakařem, zbytek světa je pomalu a s důstojnou rozvahou následuje. Necelá hodinka na hřbetě, který tu opravdu připomíná kozu, stačí nejen k vychutnání dalekých rozhledů, ale také ke sběru voňavé mateřídoušky na večerní čaj. Podobně jako včerejší šípky bude převařována několikrát dokola. Z místních surovin se k večeři podává ještě hlíva, rostoucí na ležícím kmenu jenom kousek od baráku.

Večer je opět dokonale temný, blikající hvězdy jsou takřka na dosah. Hustou tmu před salaší nejednou protíná úzký světelný kužel Zdeňkovy silné baterky. Na protějším svahu se zalesknou oči. Za chvíli druhé a potom třetí. Tajemná trojice je v onom místě několik minut. Jeleni? Vlci? Nebo medvědi? Řeč, která pokračuje ve spoře osvětleném interiéru se stočí na posledně jmenované. „A je to tady“, vykřikne zničehonic Zdenek, zatímco se odněkud ozývá zlověstné mručení. Joha s Martinem se vrhají ke dveřím, aby Zdeňkovi pomohli zadržet vpád obávané šelmy. Po chvíli se však všeobecné zděšení mění v hlasitý smích. Vtipálek Zdeněk si totiž nepozorovaně nahrál mručení na svůj mobil a když bylo vyprávění o útocích brtníků v nejlepším, spustil svou rozpustilou akci…

Příštího rána se někteří potkáváme na nejbližším vrcholu. Přivstali jsme si, abychom náležitě vychutnali východ slunce. Právě se vynořuje nad hřeben Slovenského rudohoří. Je nádherně ostré, ale poněkud zubaté. Jižní vítr, který vane čím dál silněji, není tentokrát ani trochu teplý. Zahřívá nás až bohatá snídaně o několika chodech ukuchtěná na rozpáleném vincku v salaši.

Obtěžkáni lehkou svačinkou vyrážíme po desáté hodině na začátek hlavního hřebene Nízkých Tater. Popravdě řečeno, zrovna nízký nám nepřipadá. Hlavně z pověstného Hiadelského sedla. Od vrcholu Velké Chochule, kam máme namířeno, jej dělí nějakých šest set výškových metrů. Samotný výstup se však po půlhodinovém stoupání mění v náramnou pohodu. Svahy Prašivé jsou porostlé trsy borůvek a brusinek. Ty první už mají nejlepší za sebou, zato červené bobulky, přešlé prvními mrazíky, chutnají výtečně. Nejméně celou příští hodinu se popásáme až k souvislé hranici kosodřeviny. Shodujeme se na tom, že taková dobrota nebude hned tak překonána.

Jen co vystoupáme na holé hřebenové návrší, máme tu další z neopakovatelných radostí. Jižan o síle vichřice se tu prohání ve vší parádě. Ocitáme se ve světě, kde je najednou všecko nakřivo. Stojící i chodící postavy připomínají proslulou věž v Pise. S tím rozdílem, že úhel náklonu je v porovnání s ní o hodně větší. Štěstí, že nemáme s sebou kameru. Těžko bychom dokazovali, že příčinou nápadně vrávoravé chůze opravdu není alkohol. Kdo si  však chce na chvilku od svěžího proudění oddychnout, stačí když zalehne za malou terénní nerovnost čí klekne za keřík huňaté kleče. Najde tu dokonalý klid a naprosto bezzubé sluníčko. Zlatý hřeb podzimního vandru ještě umocňují bezkonkurenční výhledy do všech světových stran. „Nač jezdit kamsi do Tramtárie, když máme tolik nádhery za humny“, prohodí kdosi z nás a ostatní mu unisono přitakávají.

Za soumraku, právě když se rudá barva západní oblohy mění v šedofialovou, sestupujeme k našemu bílému obydlí. Za chvíli už hučí uvnitř kamínka a kolem nich i podél dřevěného stolu je náramný frkot. Naprosto spontánně tu vzniká přepestrá, dokonale originální večeře. Samozřejmě zcela výtečné chuti, protože jinak než výjimečně dobře se na vandrech ani nevaří.

Podobné je to i se snídaní. Dvě varianty vločkové kaše, hlívová polévka, rýže, zelí, topinky, Martinův makový dezert, co kdo chce. Jediné, co chutná nevábně, je vidina blízkého přesunu do civilizace. Houbař David, který zatím ve volné přírodě nenarazil na vzpomínanou hlívu, vyráží na lov. Vrací se za hodinu a nikoliv s prázdnou. Nacpaná igelitka doma vydrží na několik vydatných chodů.

Nezbytné balení, úklid a už se troubí k ústupu. Kratší posezení na skále nad salaší a potom  jen poslední zamávání místům, kde všednost dnů nenašla své místo. Loučíme se pod lípami nad Donovaly. Zdeňkův tým ještě ochutná nedaleké termální vody, my s Martinem míříme k Martinu. Na nádraží tam má na nás čekat cestováním posedlá Alča ze Zlína, která tentokrát operovala v okolí Borišova. Než se s ní ve smluvenou dobu setkáme, odbočíme na skok do Gaderské doliny. Máme  neplánovanou hodinu k dobru. O půlnoci se totiž měnil čas a my jsme ten správný zachytili až na kostelních hodinách kdesi před Martinem…J