Ahoj, děcka, z Řecka!
aneb
Ze Zlína do Tesaloniky
------------------------------------------------------------------------------
Cestu do nejvýše položené obce v Řecku,
západomakedonské Samariny, plánuji už přes rok. Původně jako vícečlennou
expedici, nejlépe autem. Kdo má ale dnes tolik času, aby se mohl od svých
povinností na dva tři týdny odtrhnout? Vyrazím tedy sám a nejen do Samariny .
Pokusím se nahlédnout do málo známého kraje poblíž albánských hranic. Měly by
mě tam čekat vysoké hory, divoké rokliny, izolované vesnice a nakonec i
modrozelené Jónské moře.
Je druhého září roku 2010. Ve čtyři
ráno startuji poloprázdným autobusem ze
Zlína do Stověžaté. Drkotavou cestu po „dé jedničce“, pochopitelně, prospím.
Žlutý Student Agency s příjemným personálem mě pak posunuje k Ruzyni. Na to, že
se jedná o třetí nejobdivovanější firmu v republice, jim to uvnitř nějak
skřípe. Vrzání plastů překřikuje pouze jedna upovídaná Rumunka, ostatní mluví
polohlasně. Pochopitelně rusky. Autobus má totiž namířeno do Varů.
Čekání na letadlo vyplňuji programovou
likvidací zbytků vyprázdněné ledničky. Hutnou stravu v podobě několika tlustě
namazaných složek ratibořského chleba chvatně zalévám dvěma litry Kofoly, která
mi zbyla z nějakých nočních cest autem. Distingovaná manželská dvojice
anglosaského původu, sedící naproti, evidentně nechápe. O výskytu hladomoru ve
střední Evropě přece BBC neinformovala.
Vzlétáme dvě hodiny po poledni a míříme
k Rakousku. Mraky pod námi dostávají první trhliny. Fotogenické nudličky
barevných políček střídají maďarské lány. V Srbsku se už objevují souvislejší
lesy a Makedonii prozrazují suché hřbety vysokých kopců. Mírné klesání napovídá, že jsme kousek od
cíle. Objevují se žlutozelené čtverce obdělávaných polí, bílé město a tyrkysová
mořská hladina. Miluji létání a pohledy z výšek. Musím ale sedět, jako v tomto
případě, u okýnka
Po necelých dvou hodinách letu mě boeing
nízkonákladové společnosti Smart Wings vyplivuje na mezinárodním letišti v
severořecké Tesalonice. Opouštím množinu
natěšených budoucích obléhačů zdejších pláží a v bezmála půlmilionovém
velkoměstě se soustřeďuji na objevení nějakého centrálního autobusového
nádraží. Než se mi to konečně podaří, soustřeďuji se ještě na jinou, podle mě o
mnoho zásadnější věc. Sedím na okraji přístavního molu a pootevírám dvířka své
„lékárničky na duši“, kapesního výtisku Nového zákona. Kde jinde než u dopisů
mého cestovatelského idolu, Pavla z
Tarsu. A když už jsem v Tesalonice, tak, pochopitelně, u epištoly adresované
Tesalonickým.
Stokrát jsem ty notoricky známé texty
pročítal, ale až tady na mne dýchají jakýmsi novým, neobyčejně živým
poselstvím. Mnohé z přečtených vět mě budou, jak se později ukáže, velice
prakticky promlouvat do mého, zatím neznámého putování. Tuto cestu totiž
nevnímám pouze jako turistický výlet do nových končin, ale svým způsobem i jako
jakési duchovní cvičení. Pohybovat se zcela sám v opuštěných oblastech cizí
země k tomu naprosto přirozeně vybízí.
Odtrhuji oči od Pavlových dopisů a
rozhlížím se po okolí. Tak, ta záplava bílých pavlačových domů, pobřežní
promenáda ani přístav v dnešní podobě tu před dvěmi tisícovkami let určitě
nebyly. Zato obrysy kopců a pohled na záliv s dovysoka se tyčícím Olympem
musely být apoštolovi důvěrně známé. Došel sem, celý pomlácený, ze sto padesát
kilometrů vzdáleného Filipis. Došel pěšky. Na rozdíl ode mne ale nešlo o pouhé
duchovní cvičení. Šlo svým způsobem o boj na život a na smrt. Či spíše o život
a o smrt…
Žádné komentáře:
Okomentovat