Slunečné pobřeží  Bulgárie 1
taková (ne)normální dovolená

Za ruské nadvlády bylo moře prakticky jenom v Bulharsku. Jezdívalo se tam přes slovenský přechod Rusovce a bulharský Ruse. Rusová Alenka tam už byla, moje maličkost zatím ne. Až teď, na stará kolena. Když už mířit za sluncem, tak přímo na Slunečné pobřeží. Začátkem června proto přistáváme na burgaském letišti.

Cestou do hotelu na nás delegátka chrlí vodopád nezbytných informací. Se spolucestující dvojicí z Kroměříže si nahlas vyměňujeme srozumitelné pojmy. Výklad je totiž servírován v němčině. Vtom se do hovoru vmísí sympatický Rakušák středního věku. Slušnou češtinou doplňuje, co jsme z germánštiny nepochopili. Bernie, jak se tento hodný chlapík jmenuje, míří přímo do našeho penzionu a po celou dobu pobytu se stane našim tlumočníkem. Nejen z němčiny, ale i z bulharštiny. Tak, to tu ještě nebylo, aby Slovanům z jednoho slovanského jazyka do druhého překládal Germán! Ale, jak je vidět, zázraky se dějí!

Consul je příjemný hotýlek rodinného typu. K naší radosti leží až na konci městečka Sveti Vlas. Dvacet metrů to máme do lesa a dvě stě metrů k moři. Autobus stojí prakticky u chalupy. Personál, v čele s energickou Rennie, už na první pohled naznačuje, že neexistuje problém, který by nedokázal vyřešit. Jak se zdá, čeká nás deset dnů absolutní pohody.

Příštího dne sedáme na místní dopravu a míříme opačným směrem než devadesát devět procent cestujících. Elenite leží na konci světa. Je zbrusu novou aglomerací s evidentně ruským vlivem. Milovaný jazyk našich školních let tu zní na každém kroku. Některé čtvrti jsou střeženy. Architektura, obehnaná ornamentálními ohradami a akcentovaná létajícími jeleny vypovídá, že skromnost a pokora jsou v největší zemi světa na věčné časy neznámým pojmem.

Velmocenské ruské klima nám příliš nesedí   a tak co nejrychleji prcháme  do klidnějších pozic. Skalnatým pobřežím klopýtáme ještě víc na východ. Po několika kilometrech se  pohodlně uvelebíme na placatou skálu hned vedle vlnící se hladiny. Opuštěné stavení naproti je dokonalým symbolem tohoto místa. Až do večera jsme na břehu úplně sami.

Poněkud problematickou společnost nám tady ale dělají všudypřítomné housenky. Chutnají jim hlavně svěží  listy dubových porostů. Nenažraní okupanti hrozí nenávratným zničením všeho zeleného. Každá okupace však dříve či později skončila. Bulharské vegetaci přejeme, ať stejně dopadne i invaze housenková.

Příjemnější podívanou nabízejí květy zdejších bylin a keřů. Některé známe z domova, jiné jsou pro nás úplně nové.  Všechny dohromady harmonicky dotvářejí přirozenou divočinu lidmi nevyužívaného pobřeží.

Kdo je navyklý na průzračně tyrkysové vody Jadranu, bude asi trochu překvapen. Barevná škála hladiny je tady o mnoho bohatší. Najdou se dokonce místa, kde Černé moře je opravdu černé.

Další den lenošení věnujeme Svetému Vlasu. Kousek pod novým pravoslavným kostelem se nabízí pláž hodná ruských oligarchů. Postele s nebesy zatím zejí prázdnotou. Zbohatlíci ze země někdejších přátel přijedou o něco později. Jen co poslední modely západních sporťáků opatří kouřovými skly, případně pancéřováním. První podobný exemplář už postává na kostelním parkovišti.

Z důvodů snadno pochopitelných zaléháme o kus dál. Poklidné dopolední lážo plážo střídá odpolední uragán. Zvedá prach i dlouhé sukně, převrací stoly, slunečníky i celodenní plány. Uháníme pískem, brodíme se vodou a v poslední chvíli dosahujeme bezpečného útočiště pobřežní restaurace. Prudký liják a  divoké krupobití, to je báječná podívaná! Pokud se, tak jako my, nacházíte pod neděravou střechou.

Upravené pláže Slunečného pobřeží nás ani trochu nelákají. Třetí den  pobytu zkoušíme jeho východní periférii. A není to tu vůbec špatné. Na dohled od hotelového megasídliště nacházíme příjemná místa ke koupání i bezhlučnému poležení. Pokud nás tu něco znepokojuje, pak jsou to bohaté porosty zelených řas a mořský had, který se v nich právě ukrývá.

Přestože to z názvu vyhlášeného letoviska nevyplývá, ne každý den je tady slunečno. Jasné dny vystřídalo zamračené nebe. Nebyli bychom to my, abychom se nesebrali do Nessebaru. Malý, dávno osídlený poloostrov oplývá spletí romantických uliček, ve kterých mezi původními dřevěnými  domy stojí asi desítka historicky cenných církevních staveb. Je pochopitelné, že tohoto místa, jehož návštěvu si každý normální turista neodpustí, patřičně využívají kumštýři, pouťoví prodavači i majitelé stylových hospůdek. Jedna z nich je věnována českým chutím a jmenuje se Praga. Vévodí jí, kdo jiný, než národní idol Švejk, patřičně vyzbrojený napěněným půllitrem chmelového moku.

                                                                                                                             

Chcete-li s užít pěkného koupání v dostupném místě od zblázněného Sunny Beach, zkuste to jižně od Nového Nessebaru. Po dvou kilometrech pěší chůze rušnou pláží dorazíte k volnějšímu prostoru pod příkrým břehem. Je dobré vědět, že plážové výstřelky poslední módy se tu příliš nenosí. Může se dokonce stát, že se tu nenosí vůbec nic. Pokud se na to nemůžete dívat, vylezte na zmíněný břeh. Svěží květy a rašící poupata z říše rostlin vám, na rozdíl od dole vystavených, povětšinou povadlých půvabů druhu Homo sapiens, připraví nezapomenutelnou podívanou.

Slunečné pobřeží Bulgárie 2
taková (ne)normální dovolená

Zvídavějším jedincům pouhé přímoří zpravidla nestačí a touží nahlédnout, jak to vypadá ve vnitrozemí. Využíváme nabídky německé cestovky a hlásíme se na takzvaný Safari Trip. Na nepříliš pohodlném zadním sedadle japonského džípu Suzuki nejdříve absolvujeme stokilometrový silniční přesun. První zastávka početné kolony terénních vozů je na břehu horského potoka nedaleko tureckých hranic. S vyfasovanou holí směřujeme v sevřeném, dokonale disciplinovaném zástupu Němců a jejich  dámských protějšků úzkým chodníkem proti proudu. Po včerejším deští je tu docela kluzko. Domorodí zajišťovači hladkého průběhu mají plné ruce práce. Zdá se, že je v některých případech tuze baví. To když se objektem jejich průvodcovské služby stane Němka půvabných křivek či pozdějšího data narození. Naneštěstí je jich v našem manšaftu poskrovnu. Nevím, jak kdo, ale já si tentokrát všímám spíše jiných přírodních krás. Peřeje, tůně, skalní díry a temně zelené příšeří působí dojmem pralesa. K patřičnému vychutnání tu ale není ani špetka nezbytné samoty.

Silnicí se potom posuneme se o kousek dál, do zapadlé vesnice Brshlian. Ta  představuje ukázku původního způsobu života, jakýsi živý skanzen. Seschlá stařenka tu před typickým obydlím nabízí čerstvou úrodu za své zahrádky. Racionalitou prosáklé Germány její nepříliš výstavní jahody evidentně nezajímají. Přestože Bulhaři nejsou úplně čistokrevnými Slovany, slovanská sounáležitost zapůsobila. Uzavíráme obchod a červené plody bez omytí konzumujeme. Hygieny dbalí Němci jsou zděšením bez sebe.

Aby západní turista získal co nejdokonalejší obraz o zdejších zašlých časech, precizně fungující německá cestovka pro ně zajistila vystoupení místního folklórního souboru. Krojované dámy penzijního věku  zpívají, předou a nakonec vyzývají k tanci. Za chvíli jsou v jednom kole Bulharky, Němci, Němkyně i Rusová. Pokud nepočítám domorodkyně, v ladnosti pohybu mezi zbytkem světa  posledně jmenovaná naprosto jasně vyniká.

Má-li se celá akce honosit vznešeným názvem Safari, je třeba aspoň na chvíli odskočit do terénu. Deset patnáct kiláků natřásání po hřebenu zdejšího pohoří je na mne zoufale málo, jiným, například mé choti, to ale stačí nad hlavu. Posledním zastavením je nepříliš mohutná ale o to sympatičtější kaskáda.
   

Jak se zdá, ani po návratu do Consulu se německého vlivu nezbavíme. Někdy po půlnoci, tedy v době, kdy se ubíráme na kutě, slyšíme z venku zoufalé volání. Evidentně to vypadá na člověka v tísni. Jak správně odhadujeme, jedná se o německého nešťastníka Ronalda. Nasával někde v baru a při návratu se jej jeho dva spolustolovníci snažili okrást. Nestát se to přímo před hotelem, kdoví, jak by to dopadlo. Útočníci se zachránili  útěkem. Kdo ale zachrání před prokletím alkoholu notorického smolaře Ronalda?

Letmý pohled do mapy nás naláká k návštěvě pobřežní rezervace Irakli. Je to asi pětadvacet kilometrů daleko, nemáme auto a žádná linka tam nejezdí. Domlouváme se s šoférem menšího busu. Za smluvenou cenu je nám ochoten v nejbližším místě přibrzdit  a při zpáteční cestě z Varny nás zase přibrat. Dva kilometry k moři a dva zpátky nepředstavuje nejmenší problém.  Ujednáno, uděláno. Kolem desáté jsme na nádherné písečné pláži. Je nejméně tři kilometry dlouhá. Na začátku jen prázdný autokemp a několik chatek. U vody tak deset lidí. V jednu chvíli i stejně tolik krav. Přístup do vody naprosto ideální. Není divu, že si Irakli zopakujeme  i následující den.

Jednoho podvečera si dopřávám sólovýšlap na nejbližší kopec. Holé návrší je v mnoha směrech zajímavé, přestože tady dnes avizované růžkaté zmije ani dvoumetrové stromové užovky nezahlédnu. Kvetoucí louky s vysokými stvoly divizen mi to bohatě vynahrazují.
.

Nemálo zajímavé je rovněž pozorování blížící se bouřky. Temně modrý mrak je čím dál temnější a ve chvíli našeho vzájemného setkání všechno zahalí šedivou tmou. Nějakým zázrakem právě v tuto chvíli neplánovaně narazím na turistický přístřešek pro  mně podobné blázny. Prudké přívaly nebeské vláhy i tentokrát přečkávám v relativní pohodě. Půloblouk Slunečného pobřeží teď vypadá více než zajímavě. Na žádné pohlednici jsem jej takto neviděl.

Popravdě jsem jej zatím neviděl ani zblízka. Vyhrazujeme si na to jeden z posledních večerů.

Což je dobře, protože opravdu není o co stát. Z bulharského Las Vegas, kde se to hemží kejklíři, nahaněči a jinými pochybnými existencemi, odcházíme dokonale otráveni. Zvláště po návštěvě místní směnárny, kde jsme vydřiduchům, přes předchozí varování, naletěli. Dost dobře nechápeme, jak si může normální smrtelník vybrat takovýto Babylon jako místo k dovolené na zotavnou. Zotavujeme se z toho dodnes.

Závěrečný den už nemíníme rozmělňovat cestováním a tak jdeme jen kousek nad Sveti Vlas. K našemu milému překvapení tady nalézáme romantická zákoutí s plážičkami mezi vysokými balvany. A opět skoro žádní lidé. Postsovětská populace je soustředěna výhradně na pláži před jejich hotelem. Individualismus je pro komunismem odkojeného jedince sprostým slovem. Díky tomu si poslední černomořské lenošení nemůžeme vynachválit.

Všecko krásné, naštěstí i to ostatní, jednou končí. Ve dvě v noci vyrážíme k aeroportu a za svítání vzlétáme. Po ránu jsme ve Vídni a kolem desáté v moravské domovině. Byla to pěkná dovolená.  Zdá se, že máme Nejvyššímu za co děkovat…