Slunečné pobřeží Bulgárie 2
taková (ne)normální dovolená

Zvídavějším jedincům pouhé přímoří zpravidla nestačí a touží nahlédnout, jak to vypadá ve vnitrozemí. Využíváme nabídky německé cestovky a hlásíme se na takzvaný Safari Trip. Na nepříliš pohodlném zadním sedadle japonského džípu Suzuki nejdříve absolvujeme stokilometrový silniční přesun. První zastávka početné kolony terénních vozů je na břehu horského potoka nedaleko tureckých hranic. S vyfasovanou holí směřujeme v sevřeném, dokonale disciplinovaném zástupu Němců a jejich  dámských protějšků úzkým chodníkem proti proudu. Po včerejším deští je tu docela kluzko. Domorodí zajišťovači hladkého průběhu mají plné ruce práce. Zdá se, že je v některých případech tuze baví. To když se objektem jejich průvodcovské služby stane Němka půvabných křivek či pozdějšího data narození. Naneštěstí je jich v našem manšaftu poskrovnu. Nevím, jak kdo, ale já si tentokrát všímám spíše jiných přírodních krás. Peřeje, tůně, skalní díry a temně zelené příšeří působí dojmem pralesa. K patřičnému vychutnání tu ale není ani špetka nezbytné samoty.

Silnicí se potom posuneme se o kousek dál, do zapadlé vesnice Brshlian. Ta  představuje ukázku původního způsobu života, jakýsi živý skanzen. Seschlá stařenka tu před typickým obydlím nabízí čerstvou úrodu za své zahrádky. Racionalitou prosáklé Germány její nepříliš výstavní jahody evidentně nezajímají. Přestože Bulhaři nejsou úplně čistokrevnými Slovany, slovanská sounáležitost zapůsobila. Uzavíráme obchod a červené plody bez omytí konzumujeme. Hygieny dbalí Němci jsou zděšením bez sebe.

Aby západní turista získal co nejdokonalejší obraz o zdejších zašlých časech, precizně fungující německá cestovka pro ně zajistila vystoupení místního folklórního souboru. Krojované dámy penzijního věku  zpívají, předou a nakonec vyzývají k tanci. Za chvíli jsou v jednom kole Bulharky, Němci, Němkyně i Rusová. Pokud nepočítám domorodkyně, v ladnosti pohybu mezi zbytkem světa  posledně jmenovaná naprosto jasně vyniká.

Má-li se celá akce honosit vznešeným názvem Safari, je třeba aspoň na chvíli odskočit do terénu. Deset patnáct kiláků natřásání po hřebenu zdejšího pohoří je na mne zoufale málo, jiným, například mé choti, to ale stačí nad hlavu. Posledním zastavením je nepříliš mohutná ale o to sympatičtější kaskáda.
   

Jak se zdá, ani po návratu do Consulu se německého vlivu nezbavíme. Někdy po půlnoci, tedy v době, kdy se ubíráme na kutě, slyšíme z venku zoufalé volání. Evidentně to vypadá na člověka v tísni. Jak správně odhadujeme, jedná se o německého nešťastníka Ronalda. Nasával někde v baru a při návratu se jej jeho dva spolustolovníci snažili okrást. Nestát se to přímo před hotelem, kdoví, jak by to dopadlo. Útočníci se zachránili  útěkem. Kdo ale zachrání před prokletím alkoholu notorického smolaře Ronalda?

Letmý pohled do mapy nás naláká k návštěvě pobřežní rezervace Irakli. Je to asi pětadvacet kilometrů daleko, nemáme auto a žádná linka tam nejezdí. Domlouváme se s šoférem menšího busu. Za smluvenou cenu je nám ochoten v nejbližším místě přibrzdit  a při zpáteční cestě z Varny nás zase přibrat. Dva kilometry k moři a dva zpátky nepředstavuje nejmenší problém.  Ujednáno, uděláno. Kolem desáté jsme na nádherné písečné pláži. Je nejméně tři kilometry dlouhá. Na začátku jen prázdný autokemp a několik chatek. U vody tak deset lidí. V jednu chvíli i stejně tolik krav. Přístup do vody naprosto ideální. Není divu, že si Irakli zopakujeme  i následující den.

Jednoho podvečera si dopřávám sólovýšlap na nejbližší kopec. Holé návrší je v mnoha směrech zajímavé, přestože tady dnes avizované růžkaté zmije ani dvoumetrové stromové užovky nezahlédnu. Kvetoucí louky s vysokými stvoly divizen mi to bohatě vynahrazují.
.

Nemálo zajímavé je rovněž pozorování blížící se bouřky. Temně modrý mrak je čím dál temnější a ve chvíli našeho vzájemného setkání všechno zahalí šedivou tmou. Nějakým zázrakem právě v tuto chvíli neplánovaně narazím na turistický přístřešek pro  mně podobné blázny. Prudké přívaly nebeské vláhy i tentokrát přečkávám v relativní pohodě. Půloblouk Slunečného pobřeží teď vypadá více než zajímavě. Na žádné pohlednici jsem jej takto neviděl.

Popravdě jsem jej zatím neviděl ani zblízka. Vyhrazujeme si na to jeden z posledních večerů.

Což je dobře, protože opravdu není o co stát. Z bulharského Las Vegas, kde se to hemží kejklíři, nahaněči a jinými pochybnými existencemi, odcházíme dokonale otráveni. Zvláště po návštěvě místní směnárny, kde jsme vydřiduchům, přes předchozí varování, naletěli. Dost dobře nechápeme, jak si může normální smrtelník vybrat takovýto Babylon jako místo k dovolené na zotavnou. Zotavujeme se z toho dodnes.

Závěrečný den už nemíníme rozmělňovat cestováním a tak jdeme jen kousek nad Sveti Vlas. K našemu milému překvapení tady nalézáme romantická zákoutí s plážičkami mezi vysokými balvany. A opět skoro žádní lidé. Postsovětská populace je soustředěna výhradně na pláži před jejich hotelem. Individualismus je pro komunismem odkojeného jedince sprostým slovem. Díky tomu si poslední černomořské lenošení nemůžeme vynachválit.

Všecko krásné, naštěstí i to ostatní, jednou končí. Ve dvě v noci vyrážíme k aeroportu a za svítání vzlétáme. Po ránu jsme ve Vídni a kolem desáté v moravské domovině. Byla to pěkná dovolená.  Zdá se, že máme Nejvyššímu za co děkovat…