Zimní Kanáry v horách


GRAN CANARIA 2

Ochutnali jsme pouště i mořské pobřeží, teď by to chtělo vystoupat k horám. Vede tam bezpočet klikatých cest a autoůjčovna je na každém rohu. Úplně nám stačí malý bílý renault. Jen co spolu vyjedeme kousek nad město, zhluboka na nás  dýchne závan exotiky. Kaktusy sice známe z květináčů, ale tady jich máme celé háje!

Krajinou bezlesých kopců pak můžeme dojet až do samého středu ostrova. Vévodí mu Roque Nueblo, neboli Skála mraků. Měří přes osmnáct set metrů a pro staré Kanářany měla posvátný význam. Nemračte se, ale pokud se chcete ke Skále mraků dostat, jinak než pěšky to nepůjde. Ručím vám za to, že nebudete litovat.

Možná jste si také všimli, že na rozdíl od jiných částí ostrova  máme kolem sebe jehličnaté stromy. Jedná se o zvláštní druh pinie. Roste jen ve větších výškách a z pochopitelných důvodů je předmětem zvláštní ochrany.

Na Kanárech si můžete vybírat. Omrzí-li vás slaná voda oceánu, nic vám nebrání vyrazit k některé z přehradních nádrží. Ale pokud byste u ní mínili polenošit, přijeďte o něco později. V lednu tu bývá mlhavo a dost často i prší. Což je i náš dnešní případ.

Motorizovaní milovníci přímek to budou mít na Kanárech těžší. Z neustálého zatáčení se jim brzo zatočí hlava. Pokud mezi ně zrovna nepatříte a netrpíte-li navíc závratí, nepochybně si tu s námi přijdete na své. Cesty mají většinou kvalitní asfaltový povrch a tak na cestování vnitrozemím budete dlouho rádi vzpomínat
.

Když už máme to auto, tak si dopřejeme příchuť Divokého západu. Kovboje a stáda divokých koní tu sice nepotkáme, zato ráz krajiny nás okamžitě přenese do romantikou nabitých Skalistých hor či někde do Utahu.

Stačí ale přejet o několik mil na sever a už jsme v deprimující divočině deštného pralesa. Člověk by málem čekal, že mu za krk skočí šimpanz nebo pavián. Ne nadarmo se o Gran Canarii říká, že je to kontinent v malém.

Možná, že patříte mezi umělecky orientované příznivce barevných kreací. Tak, to v žádném případě nemůžeme vynechat zastávku u skalních stěn Los Azulejos. Opravdu se tomto případě nejedná o dílo talentovaných sprejerů. To si tu jen Matička příroda  krátila chvíli s kombinováním několika zemitých odstínů.

Západ ostrova připomíná drsnou Skandinávii. Nebe tu bývá zamračené, skály divoké a šedivé, pláže černé. Ale kdo si dá trochu práce, ten i v temné depresi objeví krásu. Jenom na černém pozadí může dokonale vyniknout.

Když už jsme na tom západě, zkusíme se na obávaný Atlantik podívat pěkně spatra. Kousek nad San Nicolasem je na příkré skalní stěně Mirador del Balcon. Jenom pozor, ať z toho balkonu nepřepadnete!  Asi ne, protože na něm díky nebývalé koncentraci čpavku dlouho nevydržíte. Vyčůraní návštěvníci jej používají jako toaletu.

Jestliže vás už hory unavily, zajdeme opět mezi lidi. V údolí s krkolomným názvem Guayadeque narazíme na hodně neobvyklou vesnici. Domorodci se vůbec neobtěžovali se stavěním zdí, zakrýváním střechy a jinými zbytečnostmi. Vykutali díru do skály, osadili tam dveře, sem tam nějaké to okno, vystrčili rouru od kamen a už si mohli užívat domácího pohodlí. Tato doupata jsou obývána už nějakou tu stovku let a současní majitelé by prý neměnili.

Ne každý bývá spokojen na dědině a tak si odskočíme do města. To, do kterého míříme, je prý odedávna centrem kanárských křesťanů. Jmenuje se Teror. Pokud si teď pro jistotu chcete přesednout do tanku, zůstaňte klidní. Zdejší Teroristé jsou absolutně neškodní.

Navštívili jsme toho už dost, ale zatím nám cestu nepřekřížilo jediné zvíře. Na ostrově jich prý opravdu moc nežije. Raději se vypravíme do zoologické zahrady. Ta je zároveň  zahradou botanickou. Určitě si nenechte ujít dvě akce. Velkolepou show s delfíny a představení s ochočenými, volně létajícími dravci.

                                                                                  

 A co tak při zpáteční cestě předčasně vystoupit a vzít to domů pouštní „zkratkou“? Vypadá to na slušný vítr, takže v dunách může být veselo. A také, že je! Písečná bouře zvedá všecko, co jí leží v cestě vysoko do vzduchu, zvířená zrnka bičují tváře, viditelnost klesla na pár desítek metrů. Překonávání dun je v tom nečase nečekaně náročné. Poušť, zvláště za vichru, je prostě báječná!

Kanárský týden se nám pomalu chýlí ke konci. A tak si poslední den ještě dáme lehký špacír mezi kaktusy a všechno završíme  podvečerní promenádou po nejznámější pláži. Jestliže náležíte k početné krevní skupině unuděných přímořských povalečů, asi jsme vám moc radosti neudělali. V tom případě na naši variantu Kanárů zapomeňte. Patříte-li ke konkurenci, nezapomenete, ani kdybyste chtěli.

Takže, příjemný přelet Sahary, Středomoří a zbytku Evropy! A na shledanou v některém z jiných koutů naší krásné modré planety!