Krajinou kRakova Krakowa – I

Wadowice a Wieliczka

Kuba Rak (kRak) a Krakow mají už na první pohled nemálo společného. Není divu, že ve funkci nového náčelníka PPP (Pospolitosti Potrhlých Poutníků) Samari jeho první cesta míří právě sem. Na třídenní výlet ve druhé polovině března se postupně hlásí neuvěřitelných jedenáct  natěšených duší. Ale jak už to bývá zvykem, žádná takováto akce se neobejde bez odpadlíků. Tentokrát  se nejedná o starší či slabší kusy, ale o mladé a statné, povinnostmi přidušené borkyně či borce.

Coby zdaleka nejzchátralejší kousek jsem jmenován převozníkem. Mým úkolem bude pomocí starého známého renaulta přemístit čtyřčlennou posádku z Moravy do Krakova a pokud možno i zpět. Mezi odvážné patří Joha, Zdeňa a zmíněný kRak. Zbytek světa vystartuje o poznání později ve felicii svěžího, bystrého, šťastně zamilovaného Marťana. Milou zátěží se mu stanou Samarináčelnice Petra a dobro(ne)volníci Pavla s Dominikem.

Po čtvrté ranní vyrážíme ze Zlína a sebevědomě pádíme k Otrokovicím. Otrocky se držím předem naplánované trasy aniž bych si uvědomil, že omluvená otrokovická Jitka teď otročí někde v Praze. Nevadí, dvacet kiláků navíc je poměrně snesitelná ztráta. Vědom si své úspěšně pokračující stařecké demence, svěřuji navigaci vedoucímu výpravy. Ten se sice během cesty věnuje barvitému líčení vojenskopolitických problémů světa i přilehlého vesmíru, ale na těšínskou hraniční čáru bez problémů trefíme.  Na co tu však ne a ne trefit, je toužebně vyhlížená cedule s nápisem  WC. Nevyhnutelným důsledkem je proto mírné přihnojení okolní policejní zeleně. Budiž nám přičteno ke cti, že zmíněný dobrý skutek se uskutečňuje ještě na půdě naší milované vlasti.

Další plánovanou zastávkou je rodné město populárního Karola Wojtyly. Svět ho sice zná pod přezdívkou Jan Pavel II., ale všichni vědí, že ten i ten pochází z jihopolských Wadowic. Po dvou hodinách cesty se nám zdá, že jsme na místě. Na periférii odstavíme zadýchané přibližovadlo a loudavou chůzí míříme ke vzdálené věži kostela. Pro jistotu se ve čtvrtině trasy ptáme paní učitelek se štrúdlem dětí na špacíru. Učitelky všech zemí ví naprosto všechno a tak naši nevědomost pohotově napravují. Malý Karlík s narodil ještě o deset kilometrů dál.

Wadowice  po několikerém vracení nakonec zvládáme. Nevítá nás tu posvátné město s nadpozemskou atmosférou, ale vysoké zdi věznice s pichlavými ostnatými dráty. Náměstí s kostelem a rodným stavením je o kousek dál. Rachotí tu stavební stroje a kmitají pracující. Jan Pavel v nadživotní velikosti na ně blahosklonně dohlíží. Jak by ne, opravuje se totiž dům, ve kterém v roce 1920 spatřil světlo světa. Ve vedlejším kostele byl zase pokřtěn, učil se tu odříkávat  Otčenáš a jako devítiletý oplakával smrt maminky. Už ve Wadovicích si také pochutnával na známém krémovém moučníku. Neodoláme a ve vedlejší cukrárně si na něm pochutnáváme také. Je výtečný!

Náčelník expedice se předem připravoval a natisknul štosy map a plánů krakovského bludiště.

Navzdory jeho dobré snaze se nám podaří zabloudit už na samém předměstí. Motáme se jako štamgast po litru zdejší vodky až skončíme v nám neznámém místě coby ztroskotanci. Kubova nenapodobitelná výřečnost nakonec slaví úspěch. Solné doly ve Wieliczce skutečně nacházíme!

Trochu se nám ale nedaří najít způsob vniknutí do zdejšího podsvětí. Asi dvakrát jsme vykázáni či odkázáni na později a tak se nám při hodinovém vyčkávání nabízí šance nácviku užitečné trpělivosti. Kdo si počká, ten se někdy i dočká. Tři sta osmdesát dřevěných schodů a jsme o nějakou tu stovku metrů níž. Potom se už  pod bdělou ostrahou paní průvodkyně posunujeme od jedné komnaty ke druhé. Některé vyhlížejí komorně, jiné bombasticky. Podzemní jezera, koncertní sál, katedrála. Sochy a svícny, všecko ze soli. Ale také představa nesmírné dřiny těch, kteří tu po staletí kutali. Obyčejná sůl není ani zdaleka zadarmo. Podobně jako zdejší vstupné. Tři stovky a to pouze pro domorodce. Spustit se tu s Germány, máme to o třetinu víc. Nenápadně se k nim připojujeme až v samém závěru. Díky tomu jsme na povrchu o hodinu dřív.

Krajinou kRakova Krakowa – II

 Krakovské krásy a kradení

Přecpané silnice avizují, že putování do krakovského centra může být zajímavé. Naše nezřetelné mapy v kombinaci s místním značením a notorickou zálibou v jednosměrkách  mají za následek, že si dopolední bloudění pěkně zopakujeme. S tím rozdílem, že se odehrává ve dvakrát hustším provozu a na pětkrát užších ulicích, navíc ve společnosti nevyzpytatelných chodců a záhadně odbočujících tramvají. Situaci opět zachraňuje verbálně nadaný kRak. Náhodného krakovského občana dovede okouzlit natolik, že ten  mu ochotně, podrobně  a patřičně srozumitelně nastíní klikatění až k samému cíli. Nachází se na Štěpánském náměstí, jen kousíček od věhlasného Hlavního rynku.  Dojíždíme tam už skoro za tmy.

Objednaný apartmán v hotelu Antique dá za dva třípokojáky. Při našem standardu by tu pohodlně přespala padesátka nocležníků. Zatím jsme tu čtyři a musíme se hledat. Marťanova osádka přijíždí kolem desáté. Jejich cestování se, na rozdíl od nás, obešlo bez bludných zajížděk. I při plném počtu to tu zavání prázdnotou. Ale jen do chvíle, než se zjeví Kuba. I tady je ho hned všude plno.

Ještě před přistáním“Marťanů“si odskakujeme do Starého města. Kostely, věže, sochy i samotný hrad jsou parádně nasvíceny, v ulicích je lidí tak akorát. Nemůžeme si to, třeba v porovnání s naší Stověžatou, vynachválit. Stačí ale dočkat příštího rána. Na krakovském rynku to vypadá, jakoby se tu sjela polovina polského národa. Stánkaři s pečivem, květinami, zápalkami, suvenýry a dalšími komoditami, bez kterých nelze přežít, tu o přízeň soutěží s muzikanty, malíři, kejklíři, živými sochami a celou flotilou koňmi tažených kočárů.

Je pochopitelné, že nemůžeme vynechat ani návštěvu sídla polských králů, věhlasný Wawel. Slunečné jarní počasí sem vylákalo houfy poddaných ze všech koutů planety. Mnohotvárná architektura se tu nenásilně snoubí s mnohotvárností štěbetajících davů. Navzdory přepestré nabídce ušlechtilých vjemů nás po několika hodinách přepadá únava. Na nohy nám dopomáhá až vegánský trojboj z místního „Prašádu“ a neplánovaný únik z centrálního mraveniště.

Ve spontánně seskupené čtveřici  opouštíme rámusící pěší zónu. Namísto očekávaného klidu postranních ulic slyšíme zoufalé volání. Celkem brzo nám dochází, že nepůjde o žádnou legrácku. Z ohrazeného parčíku před kostelem někdo volá cosi o unikajícím zloději. Zdeňa se hned přidává a varovný signál o výskytu škodné patřičně zesiluje. V příští vteřině se proti nám staví ke všemu odhodlaný borec středního věku. Zaťaté pěsti, postava kulturisty a pronikavý pohled očí, v nichž se zračí ďábel,  prozrazují až příliš nebezpečného protivníka. Zvláště při reálné představě, že na lup nevyráží neozbrojen. Naše odhodlané, v češtině pronášené varování s hrozbou nahlášení na policii jej přece jenom zarazí a tak udělá pár kroků zpátky. Ukradenou peněženku demonstrativně odhazuje. Přestože to dělá nesmírně mazaně, nemůžeme si nevšimnout , že před odhozením z ní cosi vytahuje. Na naši  nevraživost reaguje cynickým prohlášením, že vše vrátil a s výsměšným pohledem náčelníka podsvětí mizí v proudícím davu.

Zatímco se zmateně dohadujeme, co v dané situaci udělat či neudělat, Dominik nenápadně odchází k okradenému. Starší muž sedí na zemi a nemůže vstát. Zloděj jej údajně při okrádání zkopal a pravděpodobně mu zlomil jedinou zdravou nohu. Tu druhou měl už předtím nefunkční a chodil o francouzských holích. V peněžence mu chybí asi 150 zlotých, tedy necelá tisícikoruna. Dominik vytáčí stodvanáctku a anglicky popisuje situaci. Za necelých deset minut přijíždí houkající záchranka. Přidáváme pár informací a opouštíme bojiště. Neopouští nás ale palčivé otázky, zda jsme nemohli udělat víc.

Uchození a přecpaní dojmy zalézáme do klidných a bezpečných pozic našeho penzionu. Chtělo by to něco na odreagování. Nejlépe muzikoterapii. Za chvíli se už na všechny strany ozývá cinkání sklenic, řinčení nádobí, brnkání sušáku, troubení nástavce a přerušované vytí vysavače. Originální hudební produkci přerušuje až čím dál patrnější kručení žaludků a z toho vyplývající nezbytnost chystání večeře. I tentokrát je vegánská a tím pádem výtečná. Kubův žaludek bezmasou invazi opět přežívá a tím pasuje svého majitele na válečného hrdinu.