Krajinou kRakova Krakowa – II

 Krakovské krásy a kradení

Přecpané silnice avizují, že putování do krakovského centra může být zajímavé. Naše nezřetelné mapy v kombinaci s místním značením a notorickou zálibou v jednosměrkách  mají za následek, že si dopolední bloudění pěkně zopakujeme. S tím rozdílem, že se odehrává ve dvakrát hustším provozu a na pětkrát užších ulicích, navíc ve společnosti nevyzpytatelných chodců a záhadně odbočujících tramvají. Situaci opět zachraňuje verbálně nadaný kRak. Náhodného krakovského občana dovede okouzlit natolik, že ten  mu ochotně, podrobně  a patřičně srozumitelně nastíní klikatění až k samému cíli. Nachází se na Štěpánském náměstí, jen kousíček od věhlasného Hlavního rynku.  Dojíždíme tam už skoro za tmy.

Objednaný apartmán v hotelu Antique dá za dva třípokojáky. Při našem standardu by tu pohodlně přespala padesátka nocležníků. Zatím jsme tu čtyři a musíme se hledat. Marťanova osádka přijíždí kolem desáté. Jejich cestování se, na rozdíl od nás, obešlo bez bludných zajížděk. I při plném počtu to tu zavání prázdnotou. Ale jen do chvíle, než se zjeví Kuba. I tady je ho hned všude plno.

Ještě před přistáním“Marťanů“si odskakujeme do Starého města. Kostely, věže, sochy i samotný hrad jsou parádně nasvíceny, v ulicích je lidí tak akorát. Nemůžeme si to, třeba v porovnání s naší Stověžatou, vynachválit. Stačí ale dočkat příštího rána. Na krakovském rynku to vypadá, jakoby se tu sjela polovina polského národa. Stánkaři s pečivem, květinami, zápalkami, suvenýry a dalšími komoditami, bez kterých nelze přežít, tu o přízeň soutěží s muzikanty, malíři, kejklíři, živými sochami a celou flotilou koňmi tažených kočárů.

Je pochopitelné, že nemůžeme vynechat ani návštěvu sídla polských králů, věhlasný Wawel. Slunečné jarní počasí sem vylákalo houfy poddaných ze všech koutů planety. Mnohotvárná architektura se tu nenásilně snoubí s mnohotvárností štěbetajících davů. Navzdory přepestré nabídce ušlechtilých vjemů nás po několika hodinách přepadá únava. Na nohy nám dopomáhá až vegánský trojboj z místního „Prašádu“ a neplánovaný únik z centrálního mraveniště.

Ve spontánně seskupené čtveřici  opouštíme rámusící pěší zónu. Namísto očekávaného klidu postranních ulic slyšíme zoufalé volání. Celkem brzo nám dochází, že nepůjde o žádnou legrácku. Z ohrazeného parčíku před kostelem někdo volá cosi o unikajícím zloději. Zdeňa se hned přidává a varovný signál o výskytu škodné patřičně zesiluje. V příští vteřině se proti nám staví ke všemu odhodlaný borec středního věku. Zaťaté pěsti, postava kulturisty a pronikavý pohled očí, v nichž se zračí ďábel,  prozrazují až příliš nebezpečného protivníka. Zvláště při reálné představě, že na lup nevyráží neozbrojen. Naše odhodlané, v češtině pronášené varování s hrozbou nahlášení na policii jej přece jenom zarazí a tak udělá pár kroků zpátky. Ukradenou peněženku demonstrativně odhazuje. Přestože to dělá nesmírně mazaně, nemůžeme si nevšimnout , že před odhozením z ní cosi vytahuje. Na naši  nevraživost reaguje cynickým prohlášením, že vše vrátil a s výsměšným pohledem náčelníka podsvětí mizí v proudícím davu.

Zatímco se zmateně dohadujeme, co v dané situaci udělat či neudělat, Dominik nenápadně odchází k okradenému. Starší muž sedí na zemi a nemůže vstát. Zloděj jej údajně při okrádání zkopal a pravděpodobně mu zlomil jedinou zdravou nohu. Tu druhou měl už předtím nefunkční a chodil o francouzských holích. V peněžence mu chybí asi 150 zlotých, tedy necelá tisícikoruna. Dominik vytáčí stodvanáctku a anglicky popisuje situaci. Za necelých deset minut přijíždí houkající záchranka. Přidáváme pár informací a opouštíme bojiště. Neopouští nás ale palčivé otázky, zda jsme nemohli udělat víc.

Uchození a přecpaní dojmy zalézáme do klidných a bezpečných pozic našeho penzionu. Chtělo by to něco na odreagování. Nejlépe muzikoterapii. Za chvíli se už na všechny strany ozývá cinkání sklenic, řinčení nádobí, brnkání sušáku, troubení nástavce a přerušované vytí vysavače. Originální hudební produkci přerušuje až čím dál patrnější kručení žaludků a z toho vyplývající nezbytnost chystání večeře. I tentokrát je vegánská a tím pádem výtečná. Kubův žaludek bezmasou invazi opět přežívá a tím pasuje svého majitele na válečného hrdinu.