U JADRANU VE STANU

Část 1. - Na Murteru s deníkem

                                                                                                               

      Den první

První den týdne je teplý a slunečný. Starým dobrým renaultem přesvištíme Moravské Slovácko a potom už brázdíme Moravské pole. První leží v Česku, druhé v Rakousku. Morava opět přišla zkrátka. Zastavujeme až u krásného modrého Dunaje. Tady, v Hainburgu, má místy nádech do hněda. Nákladním i osobním lodím je to fuk. Nám vlastně také. Modrozelené si užijeme až na Jadranu. Dělí nás od něj ještě přes sedm stovek kilometrů.

Západním okrajem někdejší Východní Evropy míříme na jih. Maďarské okresky nabízí bezpočet kruháčů, nezapamatovatelné názvy obcí a vyjeté koleje. K večeru dodrkotáme do pohraničního Letenye. Přejmenováváme ho na Pletenye. Spletená síť nepochopitelně značených dálničních nájezdů, kde právě probíhá totální reorganizace, nás poplete natolik, že tu nedobrovolně kroužíme půldruhé hodiny a najedeme navíc kolem padesáti kilometrů. Většinu po dálnici bez dálniční viněty. Nový přechod do chorvatského Goričanu nakonec přece jenom nacházíme. Jediné, co celníka evidentně zajímá, je český alkohol. Netušíme, že právě začíná aféra s metanolem.

Poloprázdnou dálnicí se pak na půl plynu posunujeme k Záhřebu, Karlovaci a Plitvickým jezerům. Nevidíme ani jedno ani druhé ani třetí. Je pozdní večer a bere nás to na spaní. Zaléháme do auta na rušném odpočívadle kdesi v krasových pustinách. Do cíle zbývá nějakých dvě stě padesát kiláků.

Den druhý

Vstáváme ještě za tmy a pádíme dál. Velebný východ slunce zaznamenáváme před Velebitem. Pár tunelů a už sjíždíme k maslenickému přemostění mořského zálivu. Na rozdíl od Dunaje je krásně modrý. Po další stovce kilometrů jsme u cíle. Je jím kemp Kosirina na ostrově Murter. Jak se později ukáže, nejlepší tábořiště v celém Chorvatsku. Tedy, jak pro koho…

První, co mě udivuje, je absence jakékoliv recepce. Zastavuji na volném plácku a jdu se poptat jak to tu chodí.  K mému překvapení je nejbližší auto z Česka a navíc se honosí zlínskou značkou. Majitele modrého Forda podle nářečí tipuji na Valachy. Nakonec zjistíme, že jsme všichni z jednoho města, tedy z Valmezu. Tak tomu se říká náhoda!

Skalkovi nejsou v Kosirině žádnými greenhorny. Doporučují nám čerstvě uvolněný plácek dvacet metrů od nich. Mezi námi táboří v obytném voze dvojice Slovinců. Paní se promenáduje zásadně bez šatů. Přesněji řečeno, bez ničeho. Naštěstí je štíhlá a zdálky docela pohledná. Potvrzuje se nám to, co Skalkovi říkali hned v úvodu: Kosirina, to je správná divočina!

Naše plátěné přístřeší maskáčového typu okupuje plácek, který je považován za „VIP“. Very Important Persons ovšem nespávají ve stanu. Každopádně to máme jen pár metrů do moře, stejně tolik k pitné vodě a jen o kousek dál ke sprchám a toaletám. Třicet metrů směrem nahoru už začíná buš s jalovci, piniemi a pokroucenými olivami. Zazobaní majitelé obytných automobilů za pár milionů nám evidentně závidí. Mají smůlu, přijeli pozdě.

Kolem poledne jsme už u vody. V těsné blízkosti kempu je pobřeží s nepřeberným množstvím plochých skalních bloků. Vydržíme tu až do západu slunce. Ztrácí se za horizontem nedalekých Kornatských ostrovů. Lepší místo k loučení s prvním dnem u moře jsme si snad ani nemohli vybrat.

Den třetí

Zatímco je pro mne, milovníka spaní pod širákem, nocování ve stanu poměrně luxusní záležitostí, Dáša, tedy moje žena, si musí pomalu zvykat. Naposled takto spala někdy před třinácti roky při cestování americkým divokým západem. Budiž jí však přičteno ke cti, že dnešní reprízu bere neobyčejně statečně.

Ranní čaj či káva se šploucháním modrých vln a kulisou zelených, nízko nasvícených ostrůvků  však dá na případné nepohodlí snadno zapomenout. Dnes máme namířeno do nejbližšího městečka, jehož název je totožný s pojmenováním ostrova. Přes kopec to bude do Murteru sotva tři čtyři kilometry. Cestu nám zpříjemňují výhledy na všecky možné strany a v neposlední řadě také několik fíkovníků lemujících kamennými zídkamí ohraničenou polní cestu. Jejich plody jsou neodolatelné.

Stoupající teplota i únava způsobují, že v Murteru měníme plány. Zamíříme k moři a prohlídku města necháme na jindy. I tak to chvíli trvá než narazíme na to správné místo k přímořskému povalování. Oficiální pláže s plavčíkem, zmrzlinou a štěbetajícími davy dvakrát nemusíme. Uvelebujeme se u oblázkové zátoky ve stínu voňavých pinií.

Večerní posezení před Skalkovic Fordem se poněkud protahuje. Při konzumaci všemožných dobrot se dobře povídá. Dovídáme se, že naši krajané nejsou žádná béčka. Honza je bývalý maratónec, atletický trenér, horolezec, turista, lyžař, bicyklista a kdoví co ještě. V současné době také vášnivý vzpěrač pivních lahví či plechovek. Kromě posledně jmenovaného bude na tom jeho žena Pavla podobně.

Den čtvrtý

Ráno je opět ukázkové. Nebe modré a voda ještě víc. Včera jsme cestou podél pobřeží objevili skvělou pláž. Leží sotva patnáct dvacet minut od stanu. Programově tam prolenošíme  skoro celý den. Víme proč. Zítra má totiž přichvátat déšť a pozítří bura. Podvečerní šmouhy tomu nasvědčují.

Vlahý podvečer láká k procházce do potemnělých ulic. Autem popojíždíme do Murteru a nedaleké Betiny. Mají tu prostorná přístaviště s jachtami a cukrárnu s dobrou zmrzlinou. Kromě toho samozřejmě také typická středomořská zákoutí s kamennými domy, kluzkou dlažbou a veleúzkými uličkami.

Změna počasí je patrná ještě téhož večera. Zvedá se vítr a stan začíná vyluzovat prapodivné zvuky. K ukolébavce mají docela daleko. Později se přidává bicí v podobě hutných dešťových kapek. Vzdálené blýskání je čím dál zřetelnější, stejně jako zvuková kulisa rachotících hromů. Na klidné spaní můžeme zapomenout.

Den pátý

Celonoční superhlučné plápolání stanových stěn střídá ranní bouřková repríza. Narozdíl od večerní premiéry je o mnoho bohatší na sešup nebeské vláhy. Kalná voda nejdřív zaplavuje předsíňku a chvíli nato už proudí pod pogumovanou podlážkou. Bílé kafe se valí přímo do moře a z jadranského smaragdu se rázem stává dvoubarevný melír. Teplota klesá k desíti nad nulou. Po hodině se prudký liják mění na přeháňky a silný vítr v buru. Léto budiž pochváleno!

Po poledni se začíná souvislá mraková clona protrhávat. Startujeme renaulta a vyrážíme do města. Sotva dorazíme do Tribunje, začíná opět vytrvale pršet. V kombinaci s burácivým vichrem není o co stát. Udržet deštník je teď docela problém. Tribunské uličky raději měníme za útulnější interiér našeho přibližovadla.

Zvolili jsme dovolenou u vody a tak se přesouváme se do Vodic. Město dnes dělá svému názvu čest. Voda je doslova všude. Šplouchá v moři, řítí se z okapů, proudí ulicemi bez kanálů. Dášiny sandály nemají šanci. K tomu čím dál citelnější zima. Na Sněžce, Pradědu, dokonce na nedalekém Velebitu  prý leží sníh.

Večer připomíná zimní táboření. Navlečeni všemi dostupnými textiliemi zalézáme do spacáků. Jak se zdá, ani tato noc nebude krátká.

Den šestý

Jestliže byl večerní blizard nepříjemný, pak noční uragán všechno převyšuje. Kroutí tyčkami, smýká stanem ze strany na stranu a Dášu vytrvale fackuje do tváře. Těsný kontakt s přírodou  si vybírá svou daň. Co ví o zdejší buře naši sousedé z karavanů?

Krajany z modrého Forda to už přestalo bavit, po ránu zvedají kotvy a vyráží na sever. Na rozdíl od nich se stáčíme k jihu. Jedeme do Šibeníku. Mraky řídnou, zato provoz houstne. Suneme se rychlostí hlemýždě.

Historické centrum nezklamalo. Nabídlo hrad, uličky v příkrých svazích a nádherné náměstí s katedrálou Sv. Jakuba. Mezi davy z poloviny Evropy najednou zahlédneme známé tváře. Trojice Pohunkových, které doma potkáme tak jednou za rok, je překvapená stejně jako my. Jak je ten svět malý!

Návrat k Murteru je sice poznamenán menšími navigačními problémy, ty nám však vadí daleko míň než opětovný návrat monzunu. Naštěstí se jedná o úplně poslední dějství. Večer po něm zbývají jen kaluže a neustupující zima.

Před zalehnutím, jen chvíli poté, co dotěrný vichr vystřídalo hrobové ticho, registrujeme poblíž stanu neobvyklý rámus. Německý autobus tu vyklopil třicítku mladých Germánů. Do půlnoci máme kolem sebe stanové městečko. Jak se zdá, o zábavu bude postaráno.

Den sedmý

Ranní nebe je opět azurové, takže po obvyklé snídani a mořském břehu pádíme nejkratší cestou k vodě. Celý přenádherný den prolenošíme na zavedené štěrkové pláži, kterou jsme okupovali před pár dny. Společnost nám dělají potetovaná blondýna, černovlasý manekýn a jejich nazrzlý pes. Bydlí v nedalekém, dobře zašitém kamenném stavení, které prý jeho majitel pronajímá za sto eur na jednu noc. Nás to vychází osmkrát levněji.

Večery začínají být o něco delší a tak se přesunujeme do nedalekého Tisna. Procházka podél moře, po liduprázdných uličkách a pod vyzvánějícími zvony kostelní věže je stejně příjemná jako letmá ochutnávka zdejší čokoládové zmrzliny.

Zatímco v Tisnu bylo jako po vymření, v bezprostřední blízkosti našeho stanu je neobvykle rušno. Nachází se tady totiž něco jako společenská místnost, kterou toho času ovládá vzpomínaná Deutsche Jugend. Jejich nepříliš libozvučná, halasně používaná mateřština musí být slyšet  až na protějším italském břehu. Tiše doufáme, že nejpozději v jedenáct v kempu opět zavládne nerušený noční klid. Odbíjí půlnoc, ale rozjařený Manschaft nejenže neutichá, ale otevírá další a další sklenice. Po dvou neklidných nocích  v duchu přemítám, jestli jsou z historického hlediska pro svět větší pohromou větry, deště nebo Němci. V tuto chvíli je odpověď naprosto jasná. Takže žádné korigování Benešových dekretů, ale ještě přitvrdit! Bohorovní Ubermenschen si nic jiného nezaslouží!

Ve dvě v noci, kdy už přiopilí potomci zakladatelů Třetí říše začínají zakopávat o šňůry našeho stanu, to nevydržím a se zuřivostí buldoka vybíhám ven. První je na ráně negermánsky vyhlížející dívčí stvoření sotva zletilého věku. Anglicko německou slátaninou na ni okamžitě vyhrknu, že tady je veřejný kemp a ne nějaký Deutsche Gasthaus, že se nedá schlaffen, když dělají takový Schweinerein a že chci ihned mluvit s jejich Furherem. Něžná Madchen okamžitě chápe, která bije, asi pětkrát za sebou se omlouvá a s podáním pravice svatosvatě slibuje, že od tohoto okamžiku už bude v táboře jen stille Nacht, heilige Nacht…

Dlužno podotknout, že od této chvíle se změnila nejen zvuková kulisa, ale také náš pohled na germánské sousedy. Po celý zbytek pobytu máme kolem sebe sice trochu hlučnou, ale velice sympatickou skupinu slušných mladých lidí. Jak se později ukáže, vyrazili do Chorvatska na týdenní potápěčský výcvik.

Den osmý

Příští den opět avizuje jadranskou pohodu a my se rozhodujeme pozměnit povalovací lokalitu. Obkroužíme autem několik možností až zakotvíme v takřka liduprázdné zátoce pod přímořskou obcí Jezera. Pinie, skály, volavky a průzračná hladina několika modrých odstínů nám bude dělat milou společnost po zbývající chvíle nádherného dne.

Náš kemp je naprosto výjimečný také  tím, že se tu dá rozdělat oheň. Stačí odskočit do nedaleké buše, nalámat suché větve jalovců, oliv či pinií a oranžová vatra může plápolat až do půlnoci. Od dnešního večera to bude víceméně každodenním rituálem.

Den devátý

Už třetí den po sobě je pěkně a my volíme jistotu na naší nejoblíbenější pláži z bělavého štěrku. Jednou z výhod je skvěle upravený přístup do vody. Sestupuje se z uměle vytvořeného přístavního mola. Kolem je sice bezpočet černých mořských ježků, ale vstupní prostor je spolehlivě „odminován“.

Sladké chvíle bezstarostného lenošení nám zpříjemňuje pohled na bezhlučně plující jachty. Bavíme se jejich počítáním. V jednu chvíli jich na hladině vidíme rovných sedmadvacet.

Den desátý

Protože nenáležím k povalečům, kterým stačí po dlouhých čtrnáct dní vystavovat svou chátrající tělesnou schránku na jednom a témž místě, zkoušíme pro tentokrát pohodlný plácek s výhledem na blízký ostrůvek a  náš trochu vzdálenější kemp. Jestli nám tu něco vadí, pak je to poměrně značná frekvence tzv. plážových turistů. Někteří z nich, především starší ročníky s výrazněji vyvinutým břišním svalstvem se nerozpakují usadit na přehledné místo a z nevelké vzdálenosti detailně pozorovat nejrůzněji tvarované křivky něžnější části lidské populace. Možná je to od nás nehezké, ale bavíme se tím, že jim to co nejvíce znesnadňujeme.

Den jedenáctý

Ne každý den je posvícení, takže po čtyřech dnech azura zakrývá nebe oblačná šeď. Jedeme do Murteru a cestou přibíráme celému kempu dobře známou prodavačku rajčat a smažených koblih. Její ranní pronikavé volání „paradajkáá, krasíí“, doplněné folklórně laděnými popěvky o zamilovaných Marianách bývalo zkrátka nepřeslechnutelné. Jak se nám svěřuje, musí si nějak přivydělat, protože důchod jejího manžela ve výši necelých tří tisíc našich korun na vyžití dvou osob jednoduše nestačí.

Hlavní město ostrova nevyniká jen rozlehlým přístavištěm jachet, ale také opravnou nejrůznějších plavidel. Krátké zastavení je pro suchozemce neobyčejně zajímavé. Rachotí tu kladiva a brusky, voní barvy a čerstvé steaky opékané v modrém kouři hned vedle opravovaných lodí.

Dopřáváme si malý výlet na  ostrůvek Šklojič a jenom tiše litujeme, že není tak krásně jako včera či předevčírem. Výhledy na členité okolí mohly být o mnoho působivější.

Při výjezdu na hlavní silnici na nás vehementně mává nepřehlédnutelná dvojice. Poměrně brzo v ní rozeznáme krajany. Jsou tu s „univerzitou“ na výcviku outdoorových aktivit a právě mají nějakou bojovku. Potřebují se co nejdříve dostat na druhý konec ostrova a pokud možno předstihnout své soupeře. Deset kilometrů navíc nám nic neudělá a študáci budou mít radost. Využíváme toho a jdeme prozkoumat nově zbudovanou pěší zónu z Jezery do Tisna. Procházka pod vonícími piniemi je opravdu příjemná.

Zbytek dne věnujeme letmému průzkumu jedné z nepoznaných zátok. Přes pobřežní kamenné bloky se posuneme až do těsné blízkosti dalšího z ostrovů viditelných z kempu. K našemu překvapení je s pevninou spojen uměle navršenou šíjí.

Abychom nezapomněli, že jsme na Jadranu, s večerem se zase hlásí o slovo odpočatá bura. Předchází jí obvyklá bouřka s prudkým lijákem. Ten není naštěstí tak vydatný jako před týdnem. O co je slabší déšť, o to výraznější je řádění nočního vichru. Chvílemi se zdá, že uletíme i se stanem.

Den dvanáctý

To, po čem jsme celou burácivou noc v koutku duše toužili, se stává skutečností. Zbytky mraků unáší chladivý vítr a poslední jadranský den je opět ve znamení modré oblohy. Jdu zaplatit pobyt do sousední Plitke Valy a zároveň se rozhlížím po místním tábořišti. Výhled k Betině je tu sice nádherný, ale kemp jako takový na naši divokou Kosirinu ani zdaleka nemá. Navíc to tu má bura přímo na ráně a řádí jako pominutá.

Bura nebura, jsme tu poslední den, takže jdeme k moři. Koupání je dnes náramné. Poryvy větru každou chvíli zvedají vodní tříšť a mrskají ji přímo do tváře. Dál od břehu už hladině vládou jen bíle načeřené vlny.

Postupně se proudění zklidňuje, na obzoru se začínají pohupovat první jachty a kromě nás se na pobřeží uvelebuje ještě několik lidí. Patřičně si vychutnáváme závěrečné chvíle sladkého nicnedělání.  Slunce pomalu klesá k obzoru a když se schová za nejbližší borovici, nastává čas loučení.

Vracíme se do kempu a  než stačíme pobalit stan a vše, co po dva týdny ukrýval, je tady úplná tma. Takže ještě malá zajížďka k murterské benzince, koupit pár sýrů v marketu a vyráží se na sever. Je právě dvacet nula čtyři.

Poloprázdná dálnice se s postupujícím časem takřka vylidňuje a o slovo se uchází neodbytný spánek. Kolem jedenácté zastavujeme, abychom si dali nezbytných dvacet. Netušíme, že jich bude nejméně šestkrát tolik.

Den třináctý

Dálniční noční pouť pro nás končí na přechodu do Maďarska.  Ještě kousek po místní okresce a pak zatáčíme na volný plácek u lesa. Z Murteru do Murarátky, kam jsme právě dojeli, to dělá asi polovinu z celkové trasy. Ukládáme se do horizontální polohy v zadní části našeho kombíku a spíme jako zabití.

Zpáteční putování maďarskou pusztou není kdovíjak příjemné. Po většinu cesty jsme sevřeni mezi dvěma kamiony, což nám dokonale znemožňuje výhled na dopravní značení. Díky tomu  nejméně dvakrát špatně odbočíme, což nás stojí nějakou dvacítku kilometrů navíc.

Ještě před Bratislavou to stříhneme  do fotogenického rakouského Hainburgu a kousek za mostem přes největší evropský veletok rozbalujeme polní kuchyni. Zatímco se  tady vyhříváme na příjemném podzimním sluníčku, od syna Michala  přichází překvapivá zvěst: “Zdravíme z hřebenu Nízkých Tater, brodíme se po kolena ve sněhu a místy je to docela dobrodružné“.

Na nás už čekají jen poklidné rakouské roviny kolem dolního toku Moravy a poněkud nervózní posunování jižním Slováckem. Nejzajímavější je to v pohraniční Břeclavi. Na projetí této okresní metropole potřebujeme bezmála tři čtvrtě hodiny.

Severní Valašsko, kde se nachází naše domovina, zastihujeme už za tmy. Relativně pohodový, bezmála tisícikilometrový posun nám zabral třiadvacet hodin. Pro závodně laděné hazardéry žádná sláva, ale v našem případě určitě nešlo o závodění. Dojeli jsme ve zdraví a to se počítá!