Ukrajina očima dobrovolníků

- vernisáž výstavy fotografií -

plakát

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

 Ukrajina očima dobrovolníků

tisková zpráva 

Valašskomeziříčský Klub zdraví ve spolupráci se Zdravým městem Valašské Meziříčí a zlínským humanitárním sdružením Samari pořádá v prostorech Domu služeb na Křižné ulici (v někdejší cukrárně) výstavu fotografií pod názvem Ukrajina očima dobrovolníků. Vernisáž se koná ve čtvrtek 21. února 2013 v 18 hodin. Součástí zahájení bude beseda s účastníky bezplatných brigád na bývalé Podkarpatské Rusi a také malá ochutnávka v ukrajinském stylu. Výstava potrvá do 21. března 2013.

Přibližně osmdesát amatérských snímků  od pěti přímých účastníků ukrajinských prázdninových brigád, uskutečňovaných v létech 2005 až 2011, přibližuje nejen různé formy pomoci českých dobrovolníků, ale také pohledy na zakarpatskou krajinu a všední život jejich obyvatel. Zaměřují se jak na oblast horské vesnice Rodnikovy Huty, kde se v režii několika neziskových organizací opravovala škola a ozdravovna pro děti z okolí Černobylu, tak na rovinatý kraj kolem Vinogradova, kde, opět díky dobrovolníkům, došlo k postupné revitalizaci kardiologického oddělení okresní nemocnice. Obě zmíněná místa mají s naší republikou jistou souvislost. Vinogradovskou nemocnici budovali za první republiky čeští stavitelé a za vznikem Rodnikovy Huty stojí naši podnikatelé, kteří tu ještě za Rakouska – Uherska zřídili sklářskou huť. Rozvojová pomoc koordinovaná občanskými sdruženími ze Zlína a Valašského Meziříčí však nebyla přínosem jen pro ukrajinské domorodce. Obohatila i samotné brigádníky. Přinejmenším, jak sami přiznávají, si začali vážit věcí, které předtím doma považovali za naprostou samozřejmost. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 přípravy

Výstava se narodila v roce 2008 ve zlínském Samari. Její první verze nabízela pohled dvou dobrovolníků na  Podkarpatskou Rus mezi léty 2005 až 2007. Premiéra se odehrála pod záštitou hejtmana Libora Lukáše v přízemí zlínského Baťova mrakodrapu.

premiéra

 na Krajském úřadě

O rok později byla výstava obohacena o snímky Dominika a Petry, přímých účastníků prázdninové brigády ve vinogradovské nemocnici. Samari umístilo fotografie na vlastní panely, které bylo možno jednoduše přemísťovat z místa na místo. Inovovanou podobu měli jako první možnost zhlédnout absolventi policejní školy v Holešově. Expozice postupně navštívila hned několik zlínských štací. Kromě středních škol to byly například prostory Pracovního úřadu či Baťovy univerzity. 

  

Ukrajina I

budoucí policistky

Ukrajina II

budoucí policisté

 Ukrajina III

Po tříletém odpočinku se výstava opět dává do pohybu. Zájem projevuje padesát kilometrů vzdálené Valašské Meziříčí. Vlastní přípravy startují už v polovině února. Nejdříve je nutné přemístění panelů a příslušenství z jedné zlínské garáže do záložních prostor meziříčské vegetariánské jídelny Vitality. To je možné pouze za předpokladu, že za volantem velkého auta sedí šofér s málo vyvinutým břišním svalstvem. Majitel pivního mozolu by se po naložení nákladu do kokpitu jednoduše nenasoukal. I tak je řízení vozidla docela zajímavé. Tělo je nalepené na volantu a čelo málem mlátí do skla. Jak jinak než čelního!

nakládání

místo určení

stísněný prostor

 Vitalita

Vitální kuchařky jídelny Vitalita mají pohotovost už den před zahájením. Jejich úkolem je příprava ochutnávky v ukrajinském stylu. Informace o receptech poskytuje literatura a po telefonu i jedna z přímých účastnic podkarpatských brigád, Samarináčelnice Petra. Jedná se o trojboj v podobě pirožků, holubců a speciálního guláše z rostlinných zdrojů.

 kuchařky

Půl hodiny před startem je v jídelně nečekaně rušno. Příčinou je avizovaná invaze sedmé velmoci s kamerou. Televize Beskyd pod taktovkou nezničitelné matadorky valašského televizního dění, paní Dáši Církvové, na příští minuty zcela suverénně ovládne celý výstavní prostor. Za zpovědním mikrofonem se nedobrovolně střídají více či méně roztřepaní účastníci dobrovolnických aktivit. Koktajícího starce, tedy moji maličkost,  střídá velezasloužilý brigádník Dominik, po něm se před kameru staví šarmantní zlínská koordinátorka Johana a  důstojný závěr obstarává její meziříčská konkurentka, věčně usměvavá paní Naďa. Divácká obec tak z našich úst získá informace, bez kterých by zaručeně nepřežila.

Dáša Církvová

kameraman

Dominik

Johana

 Naďa

Po šesté večerní je odstartováno. Nejdříve se musím sám květnatě uvést, protože zavedená moderátorka, teta Květa, to pro služební povinnosti ve vzkvétajícím meziříčském podniku na zpracování černých sazí, nestihla. Na pečlivě seřazené poznámky, které jsem předtím poctivě promýšlel, v tuto chvíli suverénně zapomínám. Snažím se o duchaplný úvod z patra.  Po třetí větě mě vyvádí z míry vyzvánění mobilu. Který debil si ho nevypnul? Příští vteřina je však vteřinou pravdy. Disharmonické avízo se line z mé kapsy!!!

Polozmatečná prezentace základních informací v mém podání je po deseti nudných minutách naštěstí u konce. Teď konečně spustíme něco, co zvědavé davy uspokojí. Profesionálně ozvučený videozáznam jedné z brigád bude nepochybně trhákem večera!

Po dvouminutovém manévrování se na plátně objevuje jak takž viditelný obraz. Obecenstvo zbystří. Začíná napínat uši. Dramatická pomlka však ústí do všeobecné rezignace. Jemný šepot počítače je takřka neslyšitelný. Nezbytné reprobedny zůstaly ve Zlíně. Éra němého filmu je zase zpátky!

Navrhuji zrušení představení a rozžehnutí světel. Samarinevolnictvo, usazené v prvních řadách však odmítá. Nechce přijít o možnost prezentace vlastního hereckého umění, když obsadilo všecky hlavní role.

Němí hrdinové tedy ovládají plátno a já se snažím o komentování filmového dění. Sotva načnu souvislou větu, děj se hned posune někam jinam. Chytám se znovu, ale situace se opakuje. Tragikomedie končí až po dvaceti nekonečných minutách. Chudáci diváci!

Situaci naštěstí zachraňuje poslední dějství. Ke slovu se dostávají autentičtí aktéři.

Sdílejí své vzpomínky na dávné ukrajinské časy. Vystavené snímky tak dostávají ostřejší kontury. Podkarpatská realita se prezentuje v plnějším podání. Pokud někdo nepatrně vybočuje, pak je to určitě Zdeněk. Na otázku, co ho motivovalo k dobročinné návštěvě Ukrajiny, odpovídá překvapivě: „Ženská“! Přestože to nebylo hned, dočkal se. Ale až doma v Česku. A není zdaleka sám. Mezi přítomnými jsou tři páry, u kterých více či méně ukrajinské dobročinění  figuruje. Kromě nich se ví o nejméně dvou dalších. Ty se už ale překulily do stavu manželského.

 fronta

Happy end  zajišťuje finálová ochutnávka. Vyhládlé davy jsou dokonce ochotné vystát frontu. Obsluhující majitelka Soňa, jakkoli vitální, sotva stíhá. Ukrajinský trojboj slaví ve Vitalitě nekompromisní úspěch.

šenkýřka Soňa

 ochutnávka

Nekonvenční vernisáž v poněkud volnějším duchu končí až po další hodině. Setkání dobrých lidí se obvykle protahují. Jestli do této krevní skupiny někdo patří především, pak to nepochybně budou dobrovolníci.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------

a na dokreslení ještě několik záběrů: 

zájem

do řady!

na stojáka

Dominátor a Čapítko

výběr

dobrou chuť!

valašský pastýř

Samariděcka

upřený pohled

zákusek

fotovzpomínky

návštěva z radnice

chcete přidat?

fotoalba

umělci

Samarináčenice

spokojenost

(((-: zlínsko meziříčské přátelství :-)))

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Malý relax pod Velkou Račou

Samarimláďata, která v posledních létech či měsících dospěla do údobí párování, zatoužila po čerstvém vzduchu, sněhu a zimních radovánkách. Do zamluvené dřevěnice na horním konci kysucké Oščadnice  přizvala taktéž moji trouchnivějící maličkost. Patrně se domnívala, že vzhledem ke značnému počtu křížků na mém životním indexu se zmůžu maximálně na přikládání do kamen. Do jisté míry hádala správně.

mapa

 Chalupa pri potočiku

Posledního dne prvního měsíce se devět natěšených duší, namačkaných do dvou přeplněných přibližovadlech přesunuje do zmíněné lokality pod Velkou Račou. První radovánky jsou na pořadu hned před cílovou páskou. Zdeňkova noblesní fordka se navzdory značnému počtu koní pod kapotou nemíní hnout z místa. Může zato především gumové obutí ve formě dokonale vybroušených módních slicků. Pohybu vpřed napomůže až použití dvou lopat a tlačenka několika lidských sil.

 příjezd

Bodrý pan majitel předává klíče a další osud svého stavení pak svěřuje nejen naší devítce, ale pravděpodobně i bezpočtu andělů strážných. V dobré víře, že se sympatické dílo jeho rukou nepromění v kůlničku na dříví, případně v hromadu popela.

okolí

 výhled z okna

První odpoledne věnujeme mapování nejbližšího okolí. Mláďata pěšky, stařec na lyžích. Z úpatí kopce Kykula jsou docela pěkné výhledy do údolí i na protější svahy. Tam někde by se mělo odehrávat budoucí hlavní dějství. Dvě třetiny osádky totiž tvoří sjezdaři. Zatím se boří po kolena ve sněhu.

horní konec

kanonáda

Laliky

zimní radovánky

na vysoké noze

 osada Kyčerka

Ještě téhož večera se veškeré osazenstvo „Chalupy při potočiku“, jak se naše útočiště nazývá, přesunuje do devět kilometrů vzdálené Dedovky. Až na jediného dědka výpravy, který si návrat ordinuje jako lehkou večerní procházku, tu zůstávají všichni. Zatímco se většina  bude zahřívat co nejrychlejším zdoláváním osvětlené šikmé plochy, nejčerstvější přítomné dvojici k pocitu tepla zatím postačí realita vzájemné fyzické blízkosti.

 oščadnický kostel

Dalšího dne už lyže obouvají všichni. Wendy s Dominátorem a moje maličkost obstarožní běžky, zbytek světa sází na střelhbité sjezdovky. Na  programu tedy opět převládne rychlost, balanc a případná výroba lavórů.

Dedovka

 sjezdovka

Zatímco se mláďata prohání po račanských pláních, já se na nejvyšší horu Kysúc vydávám nemalou oklikou. Krajina, kterou ještě donedávna pokrývaly souvislé lesy, dostala mafiánský sestřih ve stylu skinheads. Obnažená temena okolních kopců s bílými puntíky pařezů vyhlíží poněkud cizokrajně. Potěšující je ovšem skutečnost, že skoro  každé místo nabízí nádherný výhled do kraje.

výhledy

 holé kopce

Z více než dvanáct set metrů vysokého vrcholu Velké Rači je vidět nejen na Slovensko a do Polska, ale západní obzor odkrývá i východní končiny rodné Moravy. Javornický hřeben, Lysá hora a kouřové signály Třineckých železáren  jsou milým pohlazením nedaleké domoviny.

na vrcholu Velké Rači

smrky

 výhled k západu

Pestrobarevný ruch račanských sjezdovek mě příliš netankuje a tak se mezi svištícími teenagery, kroužícími batolaty a plužícími stařenkami, kteří mě naprosto suverénně předjíždějí, raději co nejdříve klidím do liduprázdného ústraní. Potulování mezi těžko přístupnými osadami na nedalekých svazích je pro tuláka samotáře opět tím pravým ořechovým.

osada pod Račou

severní kotlina

osamělý kostelík

 Velká Rača z odstupu

Večerní sešlost u plápolajícího krbu je, podobně jako včera, ve znamení nebeského klidu a pomalého odumírání. Ale jen do chvíle, než jeden z nejletitějších  Samarinevolníků vyladí svou oblíbenou stanici Šlágr. Po její patnáctiminutové produkci se už střídají nejrůznější aktivisté se svými pantomimickými kreacemi. Zdaleka největší záchvaty smíchu vybuzuje šlágry vybičovaný Zdeněk. Byť se předtím, patrně z nezměrné úcty k budoucí hlavě státu, vytrvale zdráhá. Vylosoval si totiž nonverbální představení poněkud nadčasového slovního spojení -„bujení Zemana“. 

   

únava

doping

paroháč

věštění

 bujení

Všeobecné pozdně večerní veselí potom střídají časté noční sólopřesuny k neustále obsazovanému koutku tělesné úlevy. Ze včerejšího postrachu kysuckých sjezdovek se do rána stávají lazaři. Naštěstí ne navždycky. Za úspěchem jejich poměrně brzkého vzkříšení stojí zvýšená konzumace česneku, zázvoru a uhelného prachu. Nepolepšitelní hazardéři to navíc jistí cíleným popichováním od šamanky Johanky. Její jehly jsou prý ostřejší než lokty i jazyk dohromady.

Coby nejzchátralejší kus nemám co ztratit a tak se k poledni vydávám směrem na půlnoc. Severní horizont totiž tvoří rozlehlá, donedávna zalesněná kotlina. Díky nižšímu tlaku se vyšší partie zahalily do bílé tmy. Krajina, kterou dnes sdílím jen s liškami, jeleny a vlky, dostala pohádkový, takřka mystický nádech. Pomalu míjím bílé pláně, zadumané lesy a liduprázdné osady. Vnímám jen svištění běžek, hvízdání větru a rytmus vlastního srdce. Miluji takové chvíle. Asi jsem cvok, nebo co…

mlhy

les

vlčí stopa

dřevěnice

buky

nadílka

slávobrána

 návrat

Zmrtvýchvstalou osádku „Chalupy při potočiku“ zastihuji až za šera. Ukázněně dolaďuje ráno započatou léčebnou proceduru. U praskajících kamen a supertvrdých bramborových křížal tentokrát vydrží jen majitelé ocelového zdraví, případně chrupu. Ale i ti se k zahřívání postelí dnes vydávají až nečekaně brzo. Živočišné teplo v nich pak udržují až do příštího dopoledne.

poslední večeře

fascinace brambůrky

Přesvědčivým důkazem vzkříšení včerejších lazarů je demonstrace nezdolného Dominátora. Ozdravný proces završuje lázeňským pobytem v léčivém proudu nedalekého potoka.

lázeňský host

vodoléčba

 modlitba

Závěrečnou kapitolu oščadnické balady opět vylepšuje několikrát vzpomínaný Zdeněk. Těsně před startem k domovu se postará o nečekanou zápletku. Nemůže objevit klíče od své milované fordky. Poté, co zúčastněné osazenstvo veledůkladně prohledá všecka zákoutí a několikanásobně obrátí veškeré kapsy, zmíněná nezbytnost se přece jen v jedné z kapes objeví. Samozřejmě, ve Zdeňkově.

 odjezd

Po sedmi kilometrech ladné jízdy se fordka vzpíná dalšímu pokračování. Tentokrát kvůli několika párům. Pár spárovaných holí se totiž nepozorovaně zašilo v temnu pivnice. „Chalupa při potočiku“ proto Zdeňkovi vděčí za další návštěvu. Chybějící dvojice jsou vypátrány a výprava je konečně kompletní. Ke svým moravským hnízdům se v klidu a míru vrátí ještě téhož dne. Malý relax pod Vekou Račou tak končí takřka dokonalým happy endem.

(((-: a to su já, oduševnělý autor :-)))