VELKOU FATROU (i) NA LYŽÍCH

Ten nápad přichází začátkem roku na celorodinné sešlosti. U slavnostního menu vzpomínám na zašlé časy, kdy jsme se s bráchou vydali na zimní přejezd Velké Fatry. Nejstaršího syna Michala ten pětadvacet roků starý příběh evidentně zaujme a navrhuje reprízu. Stanoví se datum a další náležitosti. Tentokrát to vezmeme v obráceném gardu, tedy z Harmance do Ružomberoku. Než se však vydáme na cestu, dovolte letmé nahlédnutí do zažloutlých stránek prastarých kronik. Vracíme se o čtvrtstoletí zpátky, na konec března roku 1988.

Takže, zase zpátky, do současné reality. Michalovi je zhruba tolik, co mně před pětadvaceti. Oslovujeme kamarády a známé. Na mírně ztřeštěný podnik se přihlašují jen další dva. Naštěstí…

Dalibor je otrlý borec v Kristových létech. Kromě trápení violoncella, kterým si zajišťuje chléb vezdejší, občas potrápí i svou slušně vybavenou tělesnou schránku. Podobně jako Michal se několikrát vydal na nejextrémnější outdoorový amatérský závod „Pět beskydských vrcholů“. Jednou jej absolvovali dokonce spolu.

Benjamínkem výpravy se stává Martin, poměrně čerstvý absolvent zlínské University Tomáše Bati. Po vzoru zakladatele slavné ševcovské firmy rozjíždí kariéru manuelní prací. Nadějný inženýr zatím opravuje a seřizuje šlapací stroje. Známe se nejenom z několika vandrů, ale především z dobrovolnických akcí na  Ukrajině či v povodněmi postižených oblastech.

Měsíc březen je přesně ve své polovině. Večerní zprávy jsou zlověstné. Slovensko postihla sněhová kalamita. Vichřice lámala stromy a převrátila  několik kamionů. Sněhové závěje zastavily řadu vlaků. Na některých úsecích dálnic je přerušen provoz. Platí zákaz vycházení na hřebeny. Rychlost větru tu dosahovala sto padesáti kilometrů v hodině. Ve tři nad ránem tedy vyrážíme na východ.

Zasněženými silnicemi se posunujeme k Bumbálce. Silničáři tentokrát nezaspali. V rozbředlých vrstvách nasoleného sněhu naštěstí neuvíznul žádný kamion. Opatrně překonáme klouzavé úseky pohraničních hor a pak už se bez problémů dostáváme do rodiště kontroverzního slovenského hrdiny Andreje Hlinky, Ružomberka. Na kostele, před nímž odstavujeme vozidlo, právě odbila šestá hodina.

Kolem sedmé ranní nám odjíždí autobus do Bánské Bystrice. Tady máme hodinu na přestup, takže v pohodě posnídáme. Mám v plánu likvidaci většiny proviantu. Je lepší jej uskladnit v žaludku než poponášet na hřbetě.

Hlavní nádraží středoslovenské metropole nám připravuje nemilé překvapení. Vyvěšené jízdní řády žádný spoj našim směrem nevedou. Až tady zjišťujeme, že žádaná banskobystrická přestupní stanice leží sedm kilometrů nazpátek. Nemáme nejmenší šanci spoj do Harmance stihnout.

Michal si všímá informační budky. Dobře informovaná zřízenkyně poskytuje cennou radu. Urychleně se přesunout na nedaleké stanoviště MHD. Harmaneckou linku stíháme, plánované obžerství nikoliv. Martin za jízdy vybaluje sáček s buchtami. Vypadají tuze lákavě. S nemalou chutí se zahryznu do první z nich. Týden stará falzeta na jedničce vlevo nevydržela. Dobrých osm stovek v háji! Dobře nám to začíná!

Čtvrt hodiny po deváté opouštíme pohodlí busu a vyrážíme k horám. Varování před brtníky s přehledem přehlížíme. Na pořadu dne jsou jiné starosti. Tou první je překonání takřka sedmisetmetrového převýšení na Kráľovu studňu. Doufáme, že předlouhou Bystrickou dolinou povede lyžařská stopa.

Stopa tu sice vede, ale jenom od traktoru. Navíc je totálně přemrzlá. Běžky jsou nám k ničemu. To ještě netušíme, že podobně tomu bude i během dobré třetiny nastávající cesty. Po dvou kilometrech posunu panenskou přírodou zaslechneme poněkud nepřirozené hvízdání. Vypadá to na vlak. Skutečně, pár desítek metrů nad námi si to mezi vzrostlými stromy funí motorová souprava. Horská trať, překonávající masív Velké Fatry, se pyšní množstvím tunelů a je prý nejkrásnější na Slovensku. Rádi tomu věříme.

Dnešní obloha se chová podle předpovědi. Chvílemi je dokonale azurová. Navzdory tomu je v dolině jako v ledničce. Kouzelník Mráz si pohrával s bystrou vodou a některé části Bystrické doliny přizdobil nenapodobitelnými křišťálovými výtvory.

Druhá část hlubokého údolí je už beze stop vlaků či lesních traktorů. Zmrzlou krustu tu pokrývá milosrdná vrstva nového sněhu. Máme neskutečné štěstí. Před námi tu prošli dva nebo tři poutníci na lyžích. Stoupáme v jejich čerstvých stopách. Svítí slunce a vůbec tu nefouká. Ideální místo na lehkou svačinku.

Informační šipka žlutě značené cesty avizuje hodinové stoupání ke Kráľově studni. Dalibor s Michalem jsou už daleko ve předu. Sněhu neustále přibývá a čím dál víc se lepí na paty. Krosna řeže do ramen. Dostavují se první příznaky nepříjemné únavy. Netrénované svalstvo vetšících končetin se neodbytně ozývá. Bolest ve stehnech střídají křeče. V posledních metrech melu z posledního.

Hodinové posezení v chatě a důkladný doping hořkou čokoládou mě opět staví na nohy. Čeká nás pramálo přívětivé stoupání na vrchol Krížné. Holý hřbet je vytrvale bičován severním větrem. A ten neumí být, jak prozrazuje známá písnička, jiný než krutý. Včerejší uragán navíc  odvál veškerý napadaný sníh. Dokonale zmrzlý firn má blízko k ledu. Něco jako běžkařská stopa  se tu neobjeví ani v náznaku. Na běžkách tady, na rozdíl od starých časů, už nikdo nejezdí. Zachumlaní borci či borkyně jsou vybaveni výhradně skialpinistickým náčiním. Jsme tu evidentně za exoty.

Většinu cesty stoupám s lyžemi pod paží. Neustálé podkluzování totiž neskutečně vysiluje. Vzpomínám na patnáct roků starý příběh s tragickým koncem. Právě tady, na vrcholu Krížné, padl únavou jeden z účastníků zimního velkofatranského přechodu. Uvědomuji si, jak je to neuvěřitelně snadné.

O co jsou svízelnější venkovní podmínky, o to jsou krásnější výhledy do kraje. Nízké i Vysoké Tatry, Malá Fatra a všecky okolní hory nám zdaleka mávají na pozdrav. Stejně jako hluboko zařezané doliny pod námi. Na vychutnání nádhery však není čas ani nálada. Do večera je nedaleko a nás čeká ještě pěkných pár kilometrů větrnými pláněmi.

Na Ostredku, který se výškou málem vyrovná krkonošské Sněžce, nás opouští narůžovělé, zatraceně zubaté slunce. Sjezd po přemrzlém firnu se stává peklem. Opět mě přepadává bolest svalů a nepříjemné křeče. Každé zaplužení či nájezd do zatáčky je hotovým utrpením. Nejvyšší bod Velké Fatry sjíždím na několikrát a v předlouhých serpentinách. Potíže tohoto druhu jsou pro mne naprostou neznámou. Marná sláva, vypadá to, že jsem starý a měl bych držet krok se svými vrstevníky. Ti si teď nazuli papuče a lyžařské terény sledují nanejvýš prostřednictvím televizní obrazovky. Popravdě řečeno, ani těchto krutých chvílích jim vůbec nezávidím. Virtuální zážitek je jen pseudozážitek! Jestli někoho lituji, pak jsou to moji souputníci. Už poněkolikáté musí na nejzchátralejší kus docela dlouho vyčkávat. V mrazu a vichřici není zrovna o co stát.

Na zdolání prudkých svahů Suchého raději lyže odepínáme. Vrstvy sněhu naváté na ledový povrch jsou nevyzpytatelné. Co deset metrů, to nečekané uklouznutí. Jediné, co mě teď zajímá, je nedovolit, abych upustil byť jen jednu z lyží. Hluboko v dolině by ji už nikdo nenašel.

Už z dálky vidíme, že naše zamýšlené útočiště, zateplená salaš po Suchým, je obsazená. Čím dál hustějším šerem proto pokračujeme na Kyšky. Při pokusu o sjezd jednoho krátkého svahu si v poslední vteřině všimnu kolmého schodu, k němuž se nezadržitelně řítím. Strhnu lyže doprava na dovysoka navátý sněhový kužel. Nohy letí do vzduchu, horní část těla zatížená báglem zůstává dole. Je to asi nepochopitelné, ale díky připnutým běžkám se za nic na světě nemohu postavit. Pomocí loktů se po chvíli posunu ke zmíněné kolmé hraně. Sešoupnu o dva metry níž a přistávám v dokonalém kráteru. Samozřejmě, opět s nohama nahoře. Kdo to nezakusil, neuvěří. Bágl na zádech a lyže na nohách jsou prý v takovýchto případech nejhorší kombinací. Někde jsem četl, že pár nešťastníků na to dokonce doplatilo životem. Nejméně pět minut zápolím s terénem i totálně vyčerpaným tělem. Nějakým zázrakem se mi podaří posunout těžiště ze dna kráteru do vyšších pater. Z posledních sil se stavím na podlamující se nohy. Bolest přecházející do křečí je nesnesitelná. Kamarádi, kterým jsem zmizel  dohledu, se právě vracejí.

Rozlehlé pláně pod Ploskou zastihujeme za tmy. V nám dobře známé maringotce problikává světlo. I další z nadějných nocležišť je tedy passé. Ve hře zůstává jen nedaleká nezateplená salaš. Pochodujeme k ní hlubokým sněhem. Jak se zdá, měla by být volná. Posuneme vyvrácené dveře a vstupujeme dovnitř. Včerejší stopadesátikilometrový hurikán se vyznamenal. Celý interiér zkrášlil mnohacentimetrovou sněhovou vrstvou. Stůl, vincek i skromnou zásobu dřeva zakrývá slušivý bílý přehoz, šňůry na prádlo připomínají výzdobu svatebního sálu. Smysl pro krásu však přehlušuje pragmatická otázka. Dá se v tomto ledovém království spát? Venku je nejmíň patnáct pod nulou.

Mezi nejnapínavější chvíle vandrování patří rozkřesávání ohňů. V našem případě se nejdříve  musí přebrodit bílá pláň a poté v řídkém lesíku identifikovat co nejvíce suchých větví. Při půldruhametrové sněhové pokrývce a poměrně slušné tmě je to vyloženě detektivní záležitost. Člověk si tady najednou uvědomí, co všechno může stát za cenou tepla.

První pokusy o rozehřátí vincku jsou žalostné. Vodou nasáklé bukové větvičky ne a ne rozhořet. Podaří se to až po několikaminutové intervenci plynového minivařiče. I tak je v

v chajdě tuze neútulno. Situaci řeší až otevřený oheň. Sedáme na matrace kolem a začínáme roztávat. Večerní čaj z roztopeného sněhu a pestré menu z donesených zásob spolehlivě smazávají nedávno prožité útrapy.

Mladá garda, vědoma si dobrého vychování, zaléhá ještě před půlnocí. Posedávám u doutnajících uhlíků nejméně do jedné. Svalové křeče se  přes nejrůznější hořčíkové dotace  stále hlásí o slovo. V dobrém úmyslu přihazuji pár kousků na oheň. První se probírá Michal, po něm Dalík. Ten dokonce střelhbitě startuje do mrazu. Musí to prý rozdýchat. V chalupě je totiž nedýchatelno. Marťan spí spokojeně dál. Musíme se přesvědčit, zda však neusnul spánkem věčným. Naštěstí ne. Za prvé je mladý a za druhé, jak sám přiznává, v tomto směru trénovaný.

Navzdory nízké teplotě si zbylé nocležení drží nečekaně vysoký standard. Teplý spacák je v takovém případě k nezaplacení. Ráno se z něj ani trochu nechce. Přestože už vysvitlo slunce a obloha je opět do modra. Nejdůležitější ovšem je, že se už křeče nevrátily. Vypadá to, že budu moci pokračovat.

Kotel čaje a středně vydatná snídaně startuje další dějství. Junioři se ochotně ujímají části mé zátěže. Kolem deváté vyrážíme vstříc dalším dobrodružstvím. Tentokrát nás bude popohánět jihovýchodní vítr. Na obnažených pláních má opět sílu vichřice. S běžkami pod paží jsme do hodiny na vrcholu Ploské. Dál už nás čekají jen zasněžené terény v závětří. Konečně si užijeme běžkování.

Naděje se rozplývá už při objíždění Čierného kameňa. Sněhu je tu sice až až, zato kličkování mezi stromy a jejich vývraty se stává nemálo napínavým. Řízené pády, coby poslední možnost bezpečného zastavení, se stávají úkazem naprosto běžným.

Kousek za Čerňákem ční do vesmíru ostrý kopec Kračkov. Vichr tu dovádí jako zběsilý. Horší je to však s úhlem stoupání, kterému se nelze vyhnout. Tady už není totálně zmrzlá krusta, ale půlmetrová vrstva udusaného sněhu. Boříme se po kolena, místy i výš. Je to neskutečně vysilující. Včerejší únava se opět ozývá.

Nedaleký Rakytov, jehož vrchol ční o tři sta metrů výš, se dá naštěstí objet traverzem. „Dávejte si bacha“, upozorňuje nás postarší borec přicházející z protisměru,“ nahoře jsou velké převěje a mohly by strhnout lavinu“. Mojí hlavní starostí však zůstává, abych nestrhal stařecké tělo. Prošlapaný chodník mírně stoupá úbočím. Neustále podkluzující lyže si i tady vybírají svou daň. Pod posledním příkrým výšvihem na Skalnou Alpu jsem totálně vyřízený.

Krok za krokem se posunuji do větrem bičovaného svahu. Odpočinkové přestávky jsou čím dál častější. Nádherné panoráma  s výhledem na Nízké Tatry  sotva registruji. Na manipulaci s foťákem už jednoduše nemám. Před vrcholem se pokouším o přinutí běžek. Starý typ vázání vyžaduje vyvinutí dosti značné námahy. Zkouším to několikrát, ale marně. Brodím se dál sněhem. Propadá se čím dál hlouběji. Každé dva metry odpočívám. Meluzína si tu pohvizduje svoji dramatickou melodii a velkou rychlostí unáší vyfoukané zbytky sněhu. Do chaty na Smrekovici zbývá sotva kilometr.

Po asi pětadvacátém pokusu se mi konečně zadaří. Boj ochablých svalů s odporným perem je  korunován vítězstvím! Vázání zacvaklo! Hurá! Ujedu však patnáct dvacet metrů a k nemalému překvapení se ocitám  na značně zledovatělých šikmých plochách. Běžky jsou mi na obtíž. I kdybych se tu však měl zabít, tak je z nohy nesundám! Hotel, kde už delší čas posedává schopnější část výpravy, však po jistých navigačních problémech přece jenom dobývám.

Společně rozebíráme můj aktuální zdravotní stav a stanovujeme diagnózu. Podle všech příznaků to vypadá na dehydrataci. Sedm hodin zátěže a jen pár deci tekutin se muselo nějak projevit. Když k tomu přidáme vysušující mrazivý vítr a vše vynásobíme koeficientem zchátralosti, výsledek je jasný. Dávám si dva kuřecí vývary a nějaké nealko. Po deseti minutách začínám vnímat, po dvaceti jsem odhodlán vyrazit do poslední třetiny. Rozcestník to odhaduje na čtyři a půl hodiny.

U hospodského stolu vymýšlíme taktický plán. Rychlá dvojka, tedy Dalík s Martinem vyrazí napřed a pak nám přijedou autem naproti. V Michalově doprovodu se pokusím přesunout do Vlkolínce. Když pohneme kostrou , mohli bychom se vejít do tří hodin. Ciferník ukazuje o jednu víc. Než se vybrcháme, je tady půl páté.

Dlouhé stoupání na Malou Smrekovicu je v pohodě. Snad až na to, že se mi tu poprvé samovolně odepíná lyže. Následují nádherně houpavé úseky v řídkém smrkovém lese. Rozepínání vázání je hustší a hustší. Slunce se ztrácí za obzorem. Nesjízdné padáky sklouzáváme bez lyží. Než přijedeme k Šiprúnskému sedlu, je úplná tma.

Dál už pokračujeme ve světle dvou čelovek. Ta moje oplývá intenzitou hřbitovní svíčky. Na rovnějších úsecích je to zábava. Poněkud jiné na podšiprúnských pláních. Řítíme se svorně z kopce a rychle začínáme ztrácet pojem o prostoru. Programový pád je nevyhnutelný, synchronizace naprosto dokonalá. K vidění jsou jen dvě světýlka v neuvěřitelně chaotických křivkách.

Rychlá dvojka vysílá potěšující zprávu: Jsme u auta a vyrážíme naproti. Nám do Vlkolínce zbývá nějakých pět šest kilometrů. Ostré výstupy a ještě ostřejší padáky máme za sebou, teď je před námi jen mírně klesající finále. Superprotivná operace v podobě připínání mých běžek, která je teď možná pouze za asistence Michalovy silné paže, se ukazuje zbytečnou. Stávkující vázání se před úplně posledním zacvaknutím nadobro odporoučelo. Stejně máme neskutečné štěstí. Nebo spíše Pána Boha na své straně. Stát se to někde před Šiprúněm, jsme namydlení. Brodit se potmě nad kolena ve sněhu si dost dobře neumíme představit.

Klesání, které jsme na lyžích mohli zvládnout za deset patnáct minut, se v pěší variantě protahuje na čtyřnásobek. V cílovém Vlkolínci jsme těsně po deváté. Za dvanáct hodin od ranního startu. Pokud připočítáme včerejších deset, pak nám na překonání Velké Fatry vyšlo nějakých dvaadvacet hodin. Díky mému supervýkonu, žádná sláva. Mladí to mohli stihnout  o hodně rychleji. Možná jako my s bráchou před čtvrtstoletím. Tenkrát nám v pohodě stačilo devatenáct.

Usedám do kokpitu svého kombíku a zkouším vyzout běžkové boty. Nějak to nejde. Vlněné ponožky jsou v přední části dokonale přimrzlé. Zkoušíme osvědčený styl tahání řepy. Michal tahá seč může, zase nic. Mohli jsme sice ještě přizvat Dalíka s Martinem, případně vlkolínské vlky, vlčice a vlčata, výsledek by byl pravděpodobně úplně stejný. Zpáteční cestu  proto absolvuji stylově. Jedu z lyží naboso. Ve Valmezu jsme o půl jedné, Martin u Luhačovic o hodinu později.

Tak, ať žije romantika! A za pětadvacet let další repríza! To by mi bylo rovných jednadevadesát J.