Cyklostezka Bečva II
(-: od soutoku xoutoku :-)
Je polovina července a po třech týdnech, kdy jsme okopírovali tok Vsetínské i Rožnovské Bečvy se nacházíme u jejich soutoku, nebo-li, jak se tady říká, U spoje. Kde taky jinde než ve Valašském Meziříčí, tedy ve Valmezu. Pokud se podaří, do večera dojedeme k Tovačovu, kde se Bečva odevzdá korytu poněkud věhlasnější řeky Moravy
Poté, co jsme přetrpěli přesun nevalašsky vyhlížející periférií Valašského Meziříčí s přemírou hal, komínů a stožárů se ocitáme v jedné ze tří set českých Lhot či Lhotek. Ta naše je samozřejmě nad Bečvou a kromě jiného ve svém závěru vyniká zcela nezaměnitelnou vůní. Ať už se jedná o obydlí tura domácího či prasárnu, dovnitř nás kvůli nebezpečí nákazy nepustí. Mohli bychom chytit buď prasečí chřipku nebo nemoc šílených krav.
O pár kilometrů dál už vjíždíme na pohodovou, nedávno vybudovanou cyklostezku. Budeme míjet zapocené cyklisty, udýchané bruslařky a červeně zářící vlčí máky ve žloutnoucích lánech obilí.
Pokud nám nestačí vzduchové chlazení, můžeme jej na chvilku zaměnit za vodní. Štěrkáč u Hustopečí vyniká slušnou vodní hladinou, rozkvetlým okolím a zatím i absencí nápadně vyhlížejících plážových povalečů.
Stavitele cyklostezky je třeba do nebe vychválit za rychlou a kvalitní práci, následné značkaře naopak upozornit na to, že jejich draze pořízené cedule už více než rok bicyklistům nalhávají, že do Skaličky vede jen těžko sjízdná terénní trasa. Dokonale hladký asfalt musí závidět veškeré tuzemské silnice o drkotavé dálnici ku Praze ani nemluvě.
Poté, co mineme rekreační areál s občerstvovací stanicí Jachta, ocitneme se opět v krajině rybářů, žab a dotěrných komárů. Dokonalý pokoj nám naopak dají občasní naturisté, kteří v letních měsících vytrvale obléhají jeden z poloostrovů. Přátele z řad paparazzi však předem varujeme, že zde pořízené snímky by byly neprodejné. Playboy a jim podobné oduševnělé plátky by po zveřejnění plešatých borců s převažujícím pivním mozolem, případně dam americky barokních tvarů nejpozději do týdne zkrachovaly.
Kousek za obcí Milotice nás cyklostezka vyprovodí na druhý břeh. Bečva je tu už o poznání širší a vodnatější, přemírou ryb ale dvakrát neoplývá. Delší čas tu totiž pytlačí stohlavá hejna nezvaných kormoránů. Zdejším rybářům nezbývá, než chodit do samoobsluhy na sardinky.
Hned za visutou lávkou narazíme na velkostatek s přilehlou kolonií rodinných domků. Jejich exteriér, který se přizpůsobuje vytrvalým útokům přírodních živlů signalizuje výskyt méně přizpůsobivé menšiny tuzemské populace. Dlužno podotknout, že průjezd vychrtlých cyklistů je zatím v pohodě tolerován.
Krajinou, v níž je problémem narazit na kámen, natož na nějakou skálu, přijedeme zanedlouho do Skaličky. To už ale opět jemně drkotáme po okresní silnici o níž se dělíme s traktoristy a majiteli plně naložených koleček. Valašsko se už dokonale převtělilo v zemědělsky využívanou Hanou.
V nedalekém Ústí s do Bečvy vlévá Malhotický potok a nad krajinu nenápadně vyčnívá pradávné Slovanské hradisko. Podle některých náznaků nebylo ve své době neznámé ani bratrům věrozvěstům, kteří sem před jedenácti stoletími doputovali z makedonské Soluně.
Cyklostezka Bečva pochopitelně nemůže minout věhlasné lázně s nepřekvapivým názvem Teplice. Lázeňským hostům tu v areálu vyvěrá několik druhů oživujících vod a v přilehlé Zbrašovské aragonitové jeskyni smrtící plyn. Součástí léčby většiny pacientů jsou prý jen prvně uvedené možnosti.
Do Hranic, které jsou pochopitelně na Moravě, je to od Teplic jen co by kamenem dohodil. Jsou spojovány především se známou propastí. Její definitivní hloubku se ani v dobách výletů do vesmíru nepodařilo přesně určit. I kdyby zůstal v platnosti současný údaj hovořící o nějakých šesti stech metrech, byly by to jedna z nejhlubších prohlubní na planetě. Kromě toho je v Hranicích pozoruhodná židovská synagoga a neméně pozoruhodný propagátor všeho židovského, můj kamarád, Jindřich Kimler.
Další pokračování nám nabídne bezproblémovou jízdu po levém břehu. Stezka je opět určena pouze bezmotorovým přibližovadlům a pro pohodlí jejich majitelů se zde nabízí kvalitní povrch, zastřešená odpočívadla a přívětivě zastíněné lesní partie.
Asfalt ale zanedlouho vystřídá poněkud prašnější komunikace, která nás dovede do těsné blízkosti přísně chráněné vodní plochy. Pokud neklame údaj na vývěsní tabuli, měla by tu svůj život vezdejší trávit jedna ze supervzácných sladkovodních škeblí. V krajině, kde se konzumují nanejvýš kapři, štiky a zenáči má naštěstí slušnou šanci na přežití.
Na kopci po levé straně nám po několika kilometrech zůstane rozlehlé návrší, kde se rozkládá kamenný hrad Helfštýn. Bude znám především umělecky nadaným mistrům kovářského řemesla, jakož i kovaným obdivovatelům jejich vykovaných výtvorů. Jejich pravidelné setkávání tu má už velice dlouhou tradici.
Podél chráněných tůní s živočichy, kteří holdují vodě se přesuneme k městu, které donedávna mohlo za rozdělání nejednoho ohně. Značka Solo Lipník byla známá hospodyňkám, kuřákům, trampům i nepolepšitelným žhářům. Na věčnou památku tu patrně postavili nepřehlédnutelný obelisk znázorňující vztyčenou zápalku v nadživotní velikosti. Stojí za to odskočit si od Bečvy i o něco blíže ke středu města. Budeme překvapeni nejen starými budovami a především zachovanou částí historických hradeb.
Popojedeme jen o kousek dál a jsme u Jadranu. Ten pravý nám připomíná barva i čistota vody, jakož i zřetelný výskyt jedinců, kteří se z úcty k originálu pohybují tak, jak je Pán Bůh stvořil. Jsou docela skromní. Zatímco jejich nesmiřitelní konkurenti z řad milovníků mokrého textilu okupují celé tři třetiny pobřeží, jim stačí jen jedna jediná a k tomu ještě na odvrácené straně.
Pakliže nás omrzí stojaté vody Jadranu, můžeme se posunout o pár mil níž, kde nám Bečva vytvořila nádherné oblázkové pláže. Stačí praštit kolem o zem, vlastně o štěrk, přesednout na vzdušné křeslo v těsné blízkosti proudícího toku a přemítat o tom jak je ten náš život neuvěřitelně krásný.
Ale to už jsme o nějakou desítku kilometrů dál, v okresním městě Přerově. Zůstává otázkou, jak tu katolická většina vnímá někdejšího obyvatele, Jana Amose Komenského. Je o něm totiž známo, že coby biskup konkurenční Jednoty bratrské s Biblí v ruce narážel na tehdejší diskutabilní či přímo do nebe čnící církevní výčnělky. Ostatně, ani tenkrát si tu příliš dlouho nepobyl.
Současníkům však Přerov spíše rezonuje s písničkami populárního Pavla Nováka. Někdejší tělocvikář až do svého nedávného skonání pravidelně koncertoval i na jednom ze zdejších náměstí. Předpokládejme však, že coby pedagog dbal na dobré mravy a neparkoval, tak,jako my, na zapovězených místech. Bdělým strážcům pořádku však budiž připsáno k dobru, že k našemu vozidlu odtahovou službu neposlali.
Z Přerova míříme přímo k nedalekému cíli. Nejdříve po úzké cyklostezce s širokou čárou a vyčnívajícími bodláky, poté po široké dálnici s úzkou krajnicí a úhledně zastřiženými kukuřičnými poli. Dokonale placatá krajina věstí, že jsme doputovali do samého centra veleúrodné Hané.
Poslední obcí na trase jsou pravidelně zaplavované Troubky. Díky exportované valašské prsti tu roste parádní zelí a na bujné trávě se popásají pohlední koníci. Velké vodě vděčí většina obyvatel za novou fasádu, ne-li celý dům. Neboť, jak se říká, všecko zlé je k něčemu dobré. Troubky jsou dnes díky Bečvě nejpohlednější hanáckou dědinou.
Po sedmasedmdesáti kilometrech jsme konečně v cíli. Soutok Bečvy a Moravy připomíná Rio Negro a kalnou Amazonku. Která řeka v našem případě vyhrává, je nad slunce jasné. Alespoň v čistotě, tedy v nevypsané soutěži fair play. Takže, šťastnou cestu k moři, průzračná voděnko z valašských hor...
Než se vydáme na zpáteční cestu ještě si na chvilku pohovíme u břehů blízkého štěrkáče. Říkají mu Donbas. Jestli se něco na Moravě opravdu podobá Jadranu, pak je to právě toto umělé jezero. Čistší a modřejší nikde nenajdete. Díky vodě určené k pití tu zakázali koupání. Nebýt toho, tak do Chorvatska skoro nikdo nejezdí...
Nejenom modrozelené vody zdobí krajinu při soutoku. V obilí kvetou červené máky a bílé heřmánky, na stromech dozrály rudé třešně. Podvečer s loučením je více než příjemný
Protože plánujeme vlakový přesun, vezmeme to přes poslední most překlenující Bečvu a posuneme se k Tovačovu. V Annínském jezeře si dopřejeme poslední koupel a pak už prašnou cestou drkotáme k poslednímu vlaku. Z Kojetína vyrážíme po osmé, v městě u soutoku Bečev jsme o desáté. Na tachomtru opět kolem stovky kilometrů.
Žádné komentáře:
Okomentovat