Dolomity napodruhé

Stejně jako včera, také dnes nejdříve směřujeme ke Cortině. Zastavujeme na povědomém Falzzaregu  a v kabině lanovky se za pár minut a poměrně dost eur vyhupujeme do výšky přesahující 2 700 m n.m. Nebe se pomalu, ale jistě zatahuje temně šedivými mraky. Sílí vítr a s ním i čím dál protivnější pocit chladu. Vycházka se tentokrát omezuje pouze na návštěvu blízkého skalního ostrohu s typickým vrcholovým křížem.

Původní plán počítal s pěším přesunem do sedla pod námi. Náčelník Jura však tuto variantu celkem pochopitelně nedoporučuje. Na podstatné části trasy leží sníh a slabší nátury by mohly na značně nakloněné rovině chytit nekontrolovaný skluz s následným nepříliš hladkým přistáním. A tak se posouváme pouze k nedalekému vyústění strategických podzemních chodeb, které údajně za první světové provrtaly celou horu a udělaly z ní kamenný alpský ementál. Nic proti takovýmto hrátkám, akorát že tu po nich zbylo až příliš mnoho nebožtíků. Samozřejmě, nikoli z řad bojechtivých mocipánů, ale z nedobrovolně naverbovaných mladíků či živitelů rodin. Ať si říká kdo chce co chce, každá válka je vůl, či spíše ničím neomluvitelné svinstvo.

Tento dojem poté ještě umocňuje návštěva válečného muzea. Zatímco většinu sofistikovaně vyhlížejících borců zajímají nejrůznější zabíjecí aparáty, moje maličkost se spíš zastavuje u vystavených lebek, náhrobních křížů a fotografií zamordovaných. Války naneštěstí nejen byly, ale jsou a dozajista také budou. Lidská blbost je zkrátka bezmezná.

Soutěžní disciplíny poněkud jiného než vojenského ražení nám připomíná dvouhodinová zastávka v Cortině. Město poválečných olympijských her a veleznámé středisko zimních sportů tentokrát opanovali motorkáři. Ale i pěší procházka nabízí pro průměrně vnímavého návštěvníka dost zajímavostí k vidění, případně ochutnání. Taková nefalšovaná italská zmrzlina  s kulisou alpských stavení a nebetyčných štítů dozajista stojí za návštěvu.

Po návratu a italsky pojaté večeři si odskakuji na známou vyhlídku. Okolní špidlaté hory, osvětlená městečka i nehybná vodní hladina se chystají k nočnímu odpočinku. Nesviští tu kulky ani nevybuchují granáty. I tak se dá žít…

Poslední den nás vítá modrá obloha a narůstající teplota. Posunujeme se o pár desítek kilometrů dál a zastavujeme u známého jezera Misurina. V její hladině se zrcadlí jižní část dominanty, kterou se zanedlouho chystáme pěkně po svých obejít.

Placená horská silnice vystoupá až k úpatí pověstných Tří zubů. Na obchvat nejfotografovanější dolomitské scenérie se vydává nepřetržitý had Taliánů, Germánů a nejméně dvě výpravu Slovanů z moravských luhů a hájů. Jak se zdá, Vsacan i Kudrna mají dost podobné spády.

První úsek je víceméně pohodový. Nádherné výhledy na vzpomínanou trojici i okolní horstva berou dech. Pláně, štíty, květiny i načervenalý sníh tvoří spolu s modrou oblohou zcela unikátní, nezapomenutelnou kombinaci.

Jen co se přehoupneme přes plýtké sedlo, cestu začínají svírat vysokánské sněhové bariéry. Takovou bílou nadílku tu v červnu prý už dlouho nepamatují. Končíme u prostorné chyty s reálnou vidinou občerstvení. Jsme ovšem v Itálii, takže lidmi obsypané restaurační zařízení je zavřeno na sedm západů. Zdejší ekonomika si to patrně může klidně dovolit.

Odvrácená  strana však nabízí docela nevšední pohled na dvojici vysokohorských jezer. Jejich hladina se právě zbavuje ledového příkrovu a tento přerod oplývá velezajímavými barevnými kreacemi. Nepotrvá dlouho a z vody se začne zrcadlit jen modravé či šedivé nebe.

Uzavření okruhu znamená překonat několik stoupání a klesání po poněkud užším chodníku. Tři zuby jsou z tohoto úhlu pohledu konečně hodny svého názvu. Budou nás doprovázet až k další z chat, u které se pochopitelně nemůžeme nezastavit .Mezitím se budeme obdivovat nejen bizarním kmenným útvarům, ale i barvám drobných květů, které nám horskou pěšinu samy od sebe přenádherně vyzdobily.

Posezení u chaty skýtá nejen načerpání ztracených sil, ale i čerstvé vody z nedaleké průzračné bystřiny. Někdo si po chvíli všímá miniaturní tečky přilepené a jednom ze „zubů“. Až dalekohled v ní najde horolezce, který i se svým kolegou startuje na kolmou cestu k vrcholu. Dnes to dozajista nezvládnou. Popřejme jim pohodové lezení a klidný bivak někde v půli kolmice. Tito borci nejsou žádná ořezávátka. Pouhé kecání u piva je patrně moc nenaplňuje..

Nám už nezbývá než dokončit obchvat a zakotvit u přistaveného autobusu. Scházíme se překvapivě všichni a v jednoznačně povznesené náladě. Dolomity, perla všech Alp, jsou, zkrátka, dokonale opojné

… 

Čtyřdenní Dolomity se jednoznačně vydařily. Takže, zase někdy někde na viděnou! Jak jinak než se Vsacan Tourem !!!