ZCHUDNI

na Kráľovej studni

 - část první -

                                  

   

Kráľova studňa leží kousek od Kráľovy skaly. Třicet kilometrů na sever jsou Kraľovany. Mezi tím se rozprostírá Veľká Fatra. Královský prostor všech vandráků. Jezdí sem zchudnout. Aby se vraceli mnohonásobně bohatší. Navzdory tomu, že tu nejsou bankomaty, hvězdičkové hotely, dokonce ani silnice. Chodí se tu pěšky, bydlí v salaších a pije ze studánek.

Za všechno může československá dvojice  čerstvě rozkvetlých horských lilií. Hanka s Eunikou  vystoupaly ke Kráľově studni před rokem. Tvrdí, že je zde naprosto přepychová salaš. Dokonale zateplená, s dostatkem matrací na spaní a především výkonným vinckem na vytápění. Takže, věc je nad slunce jasná. Sedmero zlínských Samarimláďat včetně někdejšího náčelníka, tedy, mé chátrající maličkosti, vyrazí na tradiční podzimní vandr právě sem.

S Petrou a Marťanem po ránu zaparkujeme na konci Blatnice a po zelené značce vyrážíme proti proudu potoka. Právě tady začínala před rovnými osmatřiceti lety dlouhá šňůra našich tábornických rodinných  dovolených. Dolní část Blatnické doliny tenkrát patřila jednoduchým stanům, plápolajícím ohňům a večerním písničkám. Děcka, tehdy dvouletá Ester a rok starší Michal, stejně jako jejich stejně letití bratranci a sestřenice  dodnes vzpomínají. Podobně i jejich rodičové. Místní potok odstartoval dlouhotrvající tradici ranních koupelí v nádherně ledových vodách. Někteří nadšenci, například moje choť Dáša, se jí, byť v modifikovaných podobách, nezřekli dodnes. Nemoci z nachlazení se tak staly pojmem víceméně neznámým.

Romantické údolí vyzdobené barevným listím a šedobílými vápencovými útesy  nepatří jen dřevorubcům, hajným a turistům. Svůj stálý domov zde našla i královská trojka karpatských šelem. Stopy rysa nevidíme, vlka možná, ale nejvyšší panovník zdejší divočiny svou přítomnost zdokumentoval naprosto dokonale. Ukázkový otisk jeho tlapy napovídá, že tady špacíroval někdy v noci nebo nad ránem.

Opouštíme šotolinovou cestu a začínáme stoupat. Nejdříve kamenitou necestou, která připomíná koryto potoka. Později sotva znatelnou pěšinou pokrytou slušnou podestýlkou bukového a javorového listí. Úhel stoupání se neustále zvětšuje. Rychlost posunu přesně naopak. Zastávky jsou čím dál častější  a tepová frekvence  se blíží maximu.

V poměrně slušných výškách si všímáme torza někdejší pekárny. Partyzáni, kteří za hroutící se vlády uřvaného mocipána s knírkem  zradili Hlinku i Slovenský štát se v těchto místech museli cítit jako v nebesích. Povstání nepovstání, vůně čerstvě upečeného chleba byla nepochybně neodolatelná.

Horší to měli, když pak své kulomety, pancéřovky a děla museli tahat na kopec. My máme sice jen ani ne dvacetikilové bágly, ale  funíme jak rozzuřené parní válce. Nadýchaný listový koberec zde ještě něžně přizdobil nedávno napadlý sníh. Značně nakloněná rovina v kombinaci s nevyzpytatelně klouzavým podložím a dohasínajícím rezervoárem tělesných sil není tou nejideálnější kombinací. Na prvním hřebenu meleme z posledního.

Náladu nám, tedy, pokud z toho vyjmeme Petru, zpravuje další důkaz přítomnosti brtníka. Stopa je nepochybně čerstvá, skoro ještě teplá. Huňáč tudíž operuje v nedalekém okolí. Pokud se potkáme, tak na důstojný boj už jednoduše nemáme. Nanejvýš na pád k zemi a kapitulující prohlášení: „Medvědi, snězte si nás…“

Neprošlapaný zasněžený chodníček mířící ke Smrekovu přehrazuje padlý bukový kmen. Bystré oči Samarináčelnice si všímají sněhem zakrytých hrbolků. Nádherný trs hlívy ústřičné nám vyrostl hned u nosu. Obědovečeře je vyřešena! Jen, abychom už byli na místě! A na místě byla salaš!  A salaš byla otevřená!

Do dvaceti minut už klesáme z plýtkého sedla. Před námi romantické pastviny, na obzoru holé fatranské hřebeny. Tady by se ale měla nacházet i toužebně vyhlížená koliba. Napínáme zrak. Nikde nic. Chvíle vzrušujícího pátrání však končí happy endem. Dřevěné útočiště se ukrývá za hradbou statných smrků a vyčnívajících skal. Je odemčené, neobydlené a nádherně uklizené. Teď už nás čeká jen bezstarostné pětidenní lenošení!

Popravdě, ještě nečeká. Nejdříve si, jak to už dávno známe, musíme zahrát na dřevorubce. Příští dvě tři hodiny olamujeme, snášíme a nejrůznějším způsobem zkracujeme  tlustší či tenčí pozůstatky okolního stromoví. Po nedávném monzunu jsou naneštěstí  dokonale promočené.

Značné procento obsahu vody pociťujeme už při prvních pokusech o rozdmýchání spásného plamene. Ani ty nejtenčí smrkové větvičky nechtějí být s ohněm zadobře. Nechytají a nechytají. Když si za přispění hřbitovní svíce dají konečně říct, postaví se na odpor klacíky naplněná kovová kamna. Zatím se jim ještě nedonesla obecně uznávaná zvěst o škodlivosti kouření. Čoudí, dýmají, ale hořet nebudou a nebudou. Obsluha si odskakuje k venkovnímu nadechnutí, ve spacáku zalezená ozdoba Dolní Lhoty, Burešova i veškerého Samari se začíná převtělovat v uzenáče. Dým se valí z komína, z kamen i ze dveří. No, uvidíme, kdo z koho.

Umíněný vincek vydrží trucovat sotva půldruhé hodiny. Postupně se umoudřuje a za večerního šera už jsme nejlepšími kamarády. Později se ukazuje jako absolutní král mezi zatím poznanými salašovými kamny. Jsme ostatně na Veľké Fatře, v královském prostoru veškerých vandráků. Navíc jen skok od Kráľovej studně a málem i na dohled od Kráľovej skaly.

Večerní salašení s voňavou veganskou krmí, teplým čajem,  blikajícími svíčkami  a oprášenými vzpomínkami na společně prožité vandry smývají útrapy spojené s nečekaně vyčerpávajícím výstupem. Nádherně klidná je i celá příští noc. Obejde se bez jakýchkoliv srážek. Dokonce i s králem zdejší divočiny.

První horské ráno si dalo neobyčejně záležet. Kouzelník mráz během noční temnoty vyzdobil okolí třpytivou nádherou. Tráva, stromy i keře se přioděly do gala. Vítají sobotu, vstupní bránu posledního říjnového víkendu.

Neméně působivý je i pohled na jižní svahy. Jejich větší část cudně ukrývá nádherně mléčná mlhovina. A s nimi i jejich mrznoucí obyvatele. My jsme naštěstí nad věcí. Svítí nám slunce. Není špatné vydrápat se k výšinám. Něco to stojí. Ale stojí to za to.

Vydatná vločková snídaně a přeslazený čaj mě přiměřeně vybavuje na dopolední putování. Kolem jedné se máme na nejvyšším fatranském vrcholu sejít s Hankou i Eunikou.  Nevydržely a taktéž vystoupaly nad hranici všednosti. Od včerejšího večera by měly okupovat chatku poblíž Borišova.

Stoupám důvěrně známým hřebenem ke Križné. Přestože jsem tu už snad podesáté, ani trochu se nenudím. Viděl jsem už bezpočet  atraktivních kopců a údolí, ale Fatra je Fatra. Nepochybně pro mne  zůstane nejoblíbenějším pohořím naší modré planety.

Na Ostredku jsem už před jednou. Vzpomínané lilie v nedohlednu. Patrně dřímaly poněkud přesčas a asi nestíhají. A tak si přes satelit si domlouváme rande na dalším návrší. Letmo zastrkuji zrcadlovku do brašny a uháním k severu. Ignoruji zimní značení a cestu si zkracuji letním traverzem. Balancuji po okraji vyhloubené pěšiny. Nalevo břečka, napravo sráz. Hvízdající severák. Nevidím, neslyším a v mokrých botách pádím na Suchý. Jsem tu coby dup.

V závětří u bílé skály stojím na čekané. Číhám na příchod neuvěřitelně činorodé  modelky Hanky a dívky krásného jména, Euniky. Budiž zdůrazněno, že zdaleka nejen jména. Míním demonstrovat akceschopnost dožívajícího vlka a s odjištěným foťákem skočit krasavicím do cesty. Už vidím jak se kosodřevinou blíží na dostřel. Automaticky sahám do fotobrašny. Ruka mi sjede až na samé dno. Aparát nikde!

Schlíple se vynořuji před ladně chvátající československou dvojici. Na šokující překvapení, natož srdcervoucí uvítací projev teď nemám náladu ani potřebné zařízení. Pokorně se svěřuji s nastalou situací a setkání poníženě dokumentuji jen kapesním kompaktem.

Moji zrcadlovku kupodivu nespatřil žádný z přicházejících poutníků. Docházím k jednoduchému závěru. Musí být někde na traverzu. Pokud spadla ze srázu, mám vystaráno.

Naštěstí, nespadla. Leží na rozhraní bláta  a rozbředlého sněhu.  Zvedám ji něžně z chladivé lázně. První snímek po znovuzrození patří vzpomínaným horským  liliím. Jsou sice lehce zacloněny zbytky sněhu a hlíny, na půvabu jim to však nikterak neubírá. Nejedná se totiž o žádné napomádované křehotinky z nákladně vytápěných skleníků.

Nejvyšší veľkofatranský bod už zdoláváme společně. Ve výškách české Sněžky a za hvízdání severovýchodního blizzardu rozbalujeme vrcholové prémie. Jsou sladké dvojnásob. Našli jsme se a přežili. My tři i chudinka zrcadlovka.

Krátce se rozloučíme a po obnažených hřebenech pádíme  každý svým směrem. Na Križné se zničehonic ocitnu v křížové palbě. Sněhová munice je odpalována z naprosto nečekané strany. Ohlédnu se, a co nevidím! Petru s Martinem! Kde se tu vzali? Odskočili si jen tak na nedalekou Majerovu skalu. A aniž bychom se předem domluvili, naše cesty se v jednu chvíli a na jednom místě překřížily. Kde taky jinde než na Križné ?!

Dál to s námi šlo už z kopce. Ten skončil až u vzpomínané Kráľovej studně. A není to studna ledajaká. Mohla by hostit celou královskou rodinu. Koryt je tu, pravda, habaděj J

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------