Rally prasečí chřipky

Svinec – Prasetín

přes Čunín, Vepřovou a Vepříkov

Etapa III. Vepřová – Vepříkov – Prasetín

Noc pod Vepřovou proběhla bez návštěvy hajných, desperátů i divokých vepřů, takže můžeme směle vyrazit k Vepříkovu. Po zelené a později modré značce pádíme k severozápadu. Dobrých deset kilometrů si to svištíme po dokonale hladké lesní cestě, která se navíc pořád mírně svažuje. Pětatřicítky sice nepovolily, ale při svižné jízdě zdejšími hvozdy nám ani trochu nevadí. Konečně úsek, který lze nazvat dokonale pohodovým.

Dostali jsme se do údolí říčky Doubravky. Její tok budeme věrně  kopírovat až do Chotěboře. Má to však mírný zádrhel. Dobrých pět kilometrů  povede trasa hlubokým kaňonem. Na průměrných dvacet třicet musíme rychle zapomenout. Rychlost se snižuje na desetinu. Vystupující kořeny a vyčnívající skály tvoří tu sjízdnější variantu. Kamenné prahy a hluboké padáky zvládají jen hazardéři. Zatím bez újmy na těle i na duši. Samozřejmě, převážně bicyklové. Ta druhá dostává taktéž zabrat, protože nejdůležitějším svalem se v tomto terénu stává hlava. Čím chladnější, tím lepší. Ale kde ji zchladit, když tu máme stále nepolevující tropy?

Nejméně třetinu adrenalinové trasy se převtělujeme v nedobrovolné pěšáky. Běžný tuzemský turista, kterého tu a tam potkáme či doženeme, nechápavě kroutí hlavou. Vzít si kola tam, kde je problém s obyčejnou chůzí, musí podle nich svědčit buď o naší  totální neznalosti nebo o absolutní debilitě. Tak jako tak, všechny schody, řetězy, výplazy i splazy  nakonec zdárně zvládáme. Až na jednoho. V místě, kde už je bezproblémový chodníček, navíc stoupající vzhůru, si smolař Ondra uštědří takovou ránu, že odpolední pokračování raději absolvuje v útrobách doprovodného vozidla.

Chotěboř je přívětivé město se sympatickým náměstím. Přívětivé sympatie však poněkud otupuje všudypřítomný pekelný žár. Chotěbořanky ani jejich chotě tu moc nevidět, ti se raději boří do křesel v klimatizovaných chotěbořských interiérech. Centrum teď  okupují nanejvýš bezdomovci, lufťáci a blázniví dálkoví bicyklisté. Ti i oni se houfují kolem výčepů a obležených zmrzlinových stánků.

Modrá značka nás posléze vyvede z města, a k našemu potěšení pokračuje příjemně zastíněnými lesními úseky. Stoupání i klesání jsou docela mírná, cesty i pěšiny víceméně sjízdné, takže se dá mluvit  o všeobecné spokojenosti. Později se musíme uchýlit na místní okresky a po nich doputovat do dalšího veledůležitého místa na trase, do Vepříkova.

Ve Vepříkově se Rally prasečí chřipky  konečně setkává s vepřem. Ale pouze v obecním znaku. Dívá se na nás u uvítací tabule a vznešeně plápolá i na obecní zástavě. To, že se domorodci k sudokopytníkovi, jemuž vděčí za svůj název, nepostavili zády, je bezesporu přenáramně sympatické. Ale celkový vzhled dědiny příbuznost se vžitým symbolem nepořádku jaksi nepřipomíná. Mají tu čisto a díky kvetoucím zahrádkám i docela voňavo.

Pokračujeme k jihozápadu, sjíždíme do Jiříkova a začínáme si připadat jako v Jiříkově vidění. Před námi je nejméně patnáct poctivých kilometrů ve sluneční výhni. Silničky i polní cesty se klikatí typickou zemědělskou pahorkatinou s minimem stínu. Zdaleka nejhorší je překonávání táhlých kopců na závětrné straně. Bezmála čtyřicetistupňová teplota s totální absencí větru by udolala i supermany.

Malinká úleva přichází za obcí Malčín. Žlutá značka nás směruje do lesa a  dokonce směřuje k Dobré Vodě. K našemu milému překvapení se nejedná jen o název. Napájíme se u studánky, z níž údajně pil i nejvěhlasnější český vojevůdce. Železný Žižka tu zarputile vyhlíží křižáky, zatímco údajná panna jménem Maria jej z koruny rozložitého buku nenápadně pozoruje. Aby toho nebylo málo, nějaký osvícený apoštol svaté pravdy tady ještě  vyhlašuje nemilosrdný džihád učení proroka Mohameda.  Raději rychle pryč, než se tu něco semele!

Rychlá klesání lesními a polními cestičkami končí  až u bájné  Sázavy. „Pohleď“, vybízí nás modrobílý nápis u trati, aniž by blíže naznačil směr doporučovaného hledění. Možná měl na mysli zmiňovanou řeku, možná nevšední přemostění, kterým se dostáváme na druhou stranu. Nejspíše nás ale nabádá, abychom se pořádně podívali do mapy. Ta by nám napověděla, že náš dnešní cíl, Lipnice nad Sázavou, sice bude čnít nad jmenovaným tokem, ale o více než  šest kilometrů dál a hlavně o pár stovek metrů výš.

Nenápadné stoupání se čím dál více utahuje. Narážíme na smíšenou skupinu odpočatých bicyklistů.  Obstarožní gentlemani s vystouplými bříšky i jejich stejně baculaté squaw nás v kopci s přehledem předjíždějí. Nenecháváme se vyprovokovat a v nesnesitelném horku udržujeme snesitelné tempo. Čím jsme blíže ke zdaleka viditelnému hradu, tím víc udýchaných odpadlíků doháníme. Jejich nedávná pyšná jízda nakonec u mnoha z nich končí nečekaně potupnou tlačenkou.

Hradní výšiny dobýváme sice v sedle, ale na pokraji vyčerpání. Někteří sjedou na zastíněné náměstí, jiní si ještě dopřávají krátké rande se zdejším rodákem. Jaroslav Hašek sice nešvejkuje, ale pouhou svojí přítomností provokuje. Přinejmenším namodralé vyznavače českého vlastenectví, kteří mu nikdy nezapomenou, že přeběhl k rudým. Existují obavy, že ti toho o nešťastné sibiřské anabázi našich opěvovaných legionářů příliš mnoho nevědí. Anebo vědět nechtějí. Jakkoli byl lipnický rodák postavou kontroverzní, svým známým veledílem řekl víc než kterýkoliv namachrovaný intelektuál.

V podhradí si dopřáváme nezbytný odpočinek a také dávku žlutozlatých vitamínů z bývalé hradní zahrady.

Antonín sice už pátral po budoucím nocležišti, ale v blízkém okolí vyvýšeného městečka na žádný vhodný plácek nenarazil. A tak se složitě doptává shromážděné čtveřice přiopilých domorodců. Doporučují lesy obklopený rybníček v nepříliš vzdáleném údolí.  Sledujeme tedy doprovodné berlingo a v jeho prašném víru pádíme uvedeným směrem. Než za chvíli zjistíme, že lákavou vodní plochu okupuje nějaký pražský zazobanec, který tu kromě placeného ubytování nabízí i nezapomenutelnou vůni z přidružené kachní farmy.

Nezbývá, než se pohlédnout po něčem voňavějším. Šmírujeme dosti dlouho po zdejších hvozdech až narazíme na jednoho Moraváka. Prostějovský Jiří Wolker, který tu údajně kdysi vandroval, má u potůčku malý kamenný pomník. Kousek odtud je i parádní ohniště, takže o posledním nocležišti je rozhodnuto.

Všecky večery i noci byly nadprůměrně vlahé, ale ten dnešní trhá rekord. Ještě hodinu před půlnocí ukazuje teploměr čtyřiadvacet nad nulou. U ohně, kde někteří vydrží ještě dlouho po dvanácté, je to ještě víc. Důvod prodlévání je zřejmý. Bažinatý terén v kombinaci s neobvyklým teplem sem přilákaly celé letky krvežíznivých komárů. Každý to řeší jak umí, většinou více či méně neúčinnými repelenty. Protože ničím podobným neoplývám, zkouším novinku. Namažu si obnaženou tvář popelem z ohniště. Ne, že bych o pronikavě bzučících potvorách nevěděl, ale na uvedený make-up si nakonec  netroufnou.

Přiospalé  ráno nás vyhání z přetopených  spacáků o něco dřív než je obvyklé. Před námi je finálový den, takže musíme vypadat. Tělo se v potoce zbavuje celotýdenních prašných nánosů a dochází i na první použití skladovaných  kosmetických zbytečností. Surovčíkovic kvarteto se z logistických důvodů odporoučí už v polovině dnešní trasy, takže prasetínský cíl zachrání jen Michal a moje obstarožní maličkost. Trasa vyhlíží nevinně, takže se nic mimořádného už nemůže stát.

Napojujeme se na modrou značku a dobrých dvanáct kilometrů pádíme lesem. Tedy, pádíme pouze z kopců, a navzdory kamení, výmolům a dalším podobným vychytávkám, v docela svižném tempu. Město, do nějž se kdysi přestěhoval jistý Hliník, dobýváme ještě před vyzváněním poledního klekání.

Humpolecké náměstí a jeho nejbližší okolí nám poskytne vítanou příležitost k neplánované přestávce. Zmrzlinou se doplňují  vytřepané kalorie, dochází na hromadný  nákup  magnesiem obohacených minerálek a v dobrém rozmaru se klábosí na zastíněném schodišti. Tomáše a jeho družinu čeká už jen nějakých patnáct dvacet kilometrů, takže nejbližší budoucnost představuje jen  naprosto bezproblémovou brnkačku.

Vystoupáme společně na kopec, nadjedeme udrncanou Dé jedničku a pak se už v relativní pohodě posunujeme zelenou krajinou  k Červené Řečici. Odbočíme do lesů, abychom si ještě trochu užili hrbolatých cest, uzoučkých chodníků a adrenalinových sjezdů. Při jednom z těch rychlejších mě, už pokolikáté, zastavuje defekt. Oprávněně ho považujeme  za poslední neplánované zdržení a po briskním vyřešení tohoto problému sjíždíme do povodí  říčky Želivky.

Popravdě jsme v tomto úseku čekali daleko sjízdnější komunikaci. Klikatá pěšina vinoucí se v těsné blízkosti líně tekoucí hladiny je plná kořenů a až příliš často se ztrácí v porostech vysokých trav a všudypřítomných kopřiv žahavek. Suvenýry v podobě zarudlých puntíků se postupně zjevují na veškerých částech nechráněných dolních končetin. Ochutnávka deštných pralesů končí až u pevného mostu, kterým se přemístíme na opačnou stranu. Konečně slušná cesta bez jakéhokoliv rizika.

Šlapu si to spokojeně úzkou lesní šotolinou a myšlenky míří ke Stíhačce Janě, pádící nějakých sto metrů přede mnou. Napadá mě, že musí být zcela výjimečným stvořením. Matka dvou odrůstajících dcer s námi už projela skoro celou republiku a nepamatuji si, že by kdy měla vážnější poruchu či nějaký pád. Také letos je obdivuhodná v kopcích a  v terénních sjezdech sviští jako vítr. Přesto, že sedlá trekové kolo s poměrně úzkými plášti, nepotkal ji ani jeden  defekt. Aniž stačím domyslet veškeré aspekty její geniality, zahlédnu ji před sebou, jak se válí v pomalu sedajícím mračně prachu.

Michal, který vše viděl z bezprostřední blízkosti ani samotná aktérka nechápou, jak k tomu mohlo dojít. Naprosto neškodné klesání štěrkem vysypanou lesní cestou nevykazuje jediný náznak příčiny havárie. Vysvětlení se najde až při důkladnější prohlídce ležícího vraku. Totálně zdemolovaný přední blatník prozrazuje, že se pod něj za jízdy dostal menší kámen a zablokoval přední kolo. V takovéto situaci nemůže následovat nic jiného než nevyhnutelný pád.

Jana se pomalu zvedá ze země a podle výrazu její tváře to vypadá na závažnější problém. Určitě to nebudou odřeniny na hlavě či na ostatních částech těla. Její ruka vykazuje při sebemenším pohybu nesnesitelnou bolest. Dcera Tereza, která se připravuje na kariéru záchranářky, se v dané chvíli zmůže jenom na ošetření povrchových ran. Je nad slunce jasné, že havarovaná Stíhačka musí do nemocnice.

Pomocí mobilních telefonů se snažíme spojit s doprovodným vozidlem. Antonín dostává informace, kde se asi nacházíme. Než se k nám ale spletí různých cest dostane, uplyne bezmála jedna předlouhá hodina. A to ještě můžeme mluvit o štěstí. Stát se to na nedostupných lesních pěšinách, bylo by vše mnohonásobně složitější.

Jana i s Tomem tedy pádí do nejbližšího špitálu a zbytek světa pokračuje do Červené Řečice. Je ironií osudu, že těsně za místem nešťastné události už začínají zcela hladké komunikace a zmíněné klesání bylo také úplně posledním kamenitým sjezdem. Dál už čeká jen příjemná projížďka kolem Želivky a pár orientačně náročnějších úseků po vyasfaltovaných okreskách.

V Řečici, kde kromě střech a fasády radnice nic červeného nevidíme, končí své přerušované putování jak dorostenka Tereza, tak její nepřehlédnutelný nápadník Ondra. Vyčkají tu ve stínu smluveného příjezdu valašské dodávky, která je má přesunout k domovskému dálnému východu.

Cyklotrasou číslo dvanáct osmnáct pak ve dvou pokračujeme  k Milotičkám a Útěchovicím. Milou útěchou je nám jen občasný krátký sjezd, který pravidelně střídá dlouhá stoupání. Vražednou výheň chladíme bohatým nasáváním kyselky, jejíž teplota je už totožná s číslem na teploměru. Tolik tekutin za tak krátkou dobu jsme zatím asi v životě nepozřeli.

V Samšíně zatáčíme doleva  a až do Pacova se posunujeme značně frekventovanou silnicí. A jak je to v kraji zvykem, buď nahoru anebo dolů. Sviští tu staré škodovky i naleštěné limuzíny, funí těžké náklaďáky a předjíždějí nás traktory s nákladem vymlácené slámy. Rušný provoz, rozpálený asfalt a častá absence osvěžujícího vánku dělá z tohoto úseku hotové peklo. Ani dnes tu ke čtyřicítce příliš mnoho nechybí.

Na přepůvabném pacovském náměstí se musíme trochu zpacifikovat, jinak ten zatracený Prasetín nedobudeme. Ve chřtánu mizí další litry minerálky a několik kopečků zmrzliny. Zdravotní reformátoři by nás asi nepochválili, ale za dané situace se tato kombinace jeví jako přímo ideální. Do dvaceti minut jsme opět na nohou a po půl hodině už v sedlech stoupáme do dalšího protivného kopce. Prostřednictvím mobilu dostáváme napjatě očekávanou zprávu o zdravotním stavu havarované Stíhačky. Tomáš je až nečekaně stručný, takže doručená sms  sděluje pouze to nejzákladnější: „Jana je naživu“.

Krajně nezáživné silniční putování přerušuje odbočka do lesa. Stačí trochu kamení, kořenů či jehličí a hned jsme v nesrovnatelně lepší náladě. Nechybí tu ani několik zpestření v podobě docela přívětivých sjezdů. Protáhneme se lidnatou chatovou zástavbou s několika rybníky a pak už nezbývá než se poprat s jedním z posledních náročnějších stoupání. Hrbolatá lesní cesta se mění v pěšinu a ta v sotva postřehnutelný chodníček. Vede nás proti proudu bublajícího potůčku bažinami a vysokou trávou. Abychom nezapomněli, že je léto, závěrečný výšvih se opět odbývá v otevřené krajině bez jakéhokoliv stínu.

Do cíle zbývají už jenom tři poslední kilometry. První dva si opět užíváme ve společnosti svištících aut, busů a kamionů, ten poslední vede, jak jinak, než do kopce! Závěrečné finále zdoláváme tempem hlemýždě, ale pořád  hrdinně v sedlech. Rally prasečí chřipky je tedy v Prasetíně! Po takřka rovných 420 kilometrech.

Malá jihočeská vesnice leží na mírném  návrší, nějakých pětadvacet kilometrů od Tábora. Horko zahnalo všechno živé do chalup či stájí, takže se ani tady nedovíme, jaký je tu stav lidí, natož prasat a prasnic. Nemůžeme samozřejmě odtušit, zda se i tady odehrávají nějaké prasárny. Co je ale nad slunce jasné, není tu ani náznak typického odéru prozrazujícího přítomnost prasečárny. Dost možná si díky tomu obec svůj hrdý název nezaslouží a proto bude za trest přejmenována.

Nakládáme bicykly a po šesti dnech nepřetržitého šlapání se svěřujeme útulnému interiéru  doprovodného berlinga. Užíváme si absolutní slasti pohybu bez jakékoliv námahy. Nějaká ta dopravní zácpa se ve srovnání s nedávnou minulostí jeví jako dokonale nepodstatná záležitost. Za necelou hodinu jsme v Pelhřimově, a namísto u muzea kuriozit brzdíme u nemocnice.

Během chvilky se můžeme přesvědčit, že je Stíhačka Jana skutečně naživu. Nechybí jí  schopnost vzpřímené chůze, dokonce ani smysl pro humor. Zafačovaná ruka visící na šátku však naznačuje nějaký problém. Rentgen odhalil pošramocené rameno a naštípnutou lopatku. Čeká ji prý operace a pravděpodobně i trvalé následky v podobě omezené pohyblivosti.

Dálný východ zastihujeme dlouho po západě. Za nějaký ten týden se dovídáme, že nesmrtelná Jana jezdí opět jezdí do práce. Jak jinak než na kole! Dokonce bez jakékoliv operace. Doufejme, že to bude stejné i s trvalými následky. Jak Stíhačku známe, nebudou mít dlouhého trvání.