EKU-VÝLET JAVORNÍK

- aneb -

Šťastná třináctka a pes

Ten kdo prohlásil třináctku za nešťastné číslo, nemohl být křesťan. A pokud by byl, tak neuměl počítat. Jestliže k základní partě, z níž křesťanství povstalo, připočteme i jejich Mistra, k jinému počtu za žádnou cenu dojít nemůžeme. Právě tolik duší se schází na startu prvního ekumenického výletu na Kelčský Javorník. (Snad nám to nebude mít paní majitelka za zlé, ale jejího  přítulného dvojbarevného psíka jsme mezi duše nezapočítali.)

Sluší se připomenout, že ještě nepříliš dávno bylo něco takového nepředstavitelné. To, že se u nás už protestanti s katolíky neperou, hodnotí různí lidé různě. Jedni tvrdí, že konečně dostali rozum, jiní to pokládají za zásah Vyšší moci. Najdou  se pochopitelně i takoví, kteří v tom vidí rafinované tahy Lucifera.

I v tomto případě je třeba za vším hledat ženu. Jarka, extrémně pohledná dáma v nejlepších letech, má za sebou bohatou trampskou minulost. V současné době patří mezi nadšené vyznavače vzpomenutého nazaretského Mistra a jeho rodiny. Na posledním ekumenickém setkání vyrukovala s originálním nápadem. Když už se dokážeme setkat v běžném kostele, proč bychom to nemohli zkusit přímo v zelené Boží katedrále?

Domlouváme se na polovinu dubna. Tři dny před startem je na smluvené datum hlášen déšť. Později je předpověď upravena na přeháňky. Třetí varianta už připouští pouze zataženou oblohu. Nad pomyslnou startovní čarou u rajnochovického nádraží však z azurové oblohy sálá zlaté jarní slunce. A potom, že se zázraky nedějí!

Zmíněná třináctka, včetně čtyřnohého ochránce,  vyráží po silnici k Podhradní Lhotě. Nejvyšší kopec Hostýnských vrchů se hrdě tyčí přímo před námi. Od jeho vrcholu nás však dělí nějakých sedm kilometrů. A pokud dobře počítáme, musíme své tělesné schránky vytlačit o dobrých pět set metrů výš. Věříme, že to zvládneme. Jak jinak, než s Boží pomocí?!

Jak z názvu jmenované Lhoty vyplývá, musel se někde nad ní tyčit hrad. A dokonce nejen jeden. Zubříč ani Šaumburk, jak se ony dávné pevnosti nazývaly, se sice už pár století netyčí, zato návrší, na nichž kdysi stávaly, jsou pořád stejně vysoké. A cesty k nim oplývají zatraceně prudkým náklonem. Kdo chce dnes zdolat Javorník, nezbývá než se s nakloněnou rovinou jaksepatří popasovat.

A máme tu první odpočinek. Kdysi tu stával hrad, dnes tu stojíme my. Po Šaumburku tady zbyl jen hradní příkop a poházené šutry. Co zůstane jednou po nás, to je zatím ve hvězdách. Neúprosný zákon entropie směruje všecko k zániku. Ti skromnější  s tím počítají, jiní hledají řešení. Jak se zdá, naše třináctka  jej už nalezla. Většině jsme sice za blázny, ale na tom až tak nefrčí. Naděje na život po životě za to bezpochyby stojí.

Kamenitou cestou pak  stoupáme k výšinám. Tvoří se malé skupinky, které čeká průběžné přelévání. Ať se už přidružím ke kterékoliv, nikde kupodivu nezaslechnu módní řeči o drahotě, islamistech a o našich přeneschopných politicích. Možná mám štěstí, ale celý zbytek cesty na vrchol mě provází sdílení osobních zážitků mých duchovních sourozenců, které se až příliš nápadně dotýkají nadpřirozena. A protože ani pro mne nejsou podobné doteky úplně cizí, znovu si bytostně uvědomuji, že ono „Něco nad námi“ skutečně, byť naprosto nepochopitelně, existuje. A v našich případech má i docela konkrétní kontury.

Nejvyšší bod Hostýnských vrchů čítá 866 metrů nad mořem. Abychom  dosáhli devítistovky, nedávno nám tu postavili šestatřicetimetrovou rozhlednu. Ti, kterým se po točitých schodech podaří vydrápat až nahoru, bezesporu nebudou litovat. Na jedné straně žírné hanácké roviny, na druhé namodralá panoramata valašských kopců. Východní obzor zdobí štíhlý komín Babišovy chemičky, západní zas baculatá střecha hostýnského svatostánku. Není to asi od nás pěkné, ale na ty, co zůstali na pevné zemi, teď zíráme pěkně „spatra“.

Sympaťák Dan je přímým potomkem jednoho z nejuznávanějších tuzemských teologů. Vypadá to, že se podědil. Zatímco on pokračuje ve šlépějích svého dědy, my poslušně následujeme jeho stopy. Končí u lesem zarostené skalky na Jehelníku. Rozezvučí se struny dvou kytar a do okolí proniká zpívané poselství dobré zprávy. Následuje čtení posvátných textů z daleko nejrozšířenější knihy světa. Pojednávají o uvěznění jednoho z nejznámějších Ježíšových následovníků. Ale především o jeho následném, dokonale zázračném vysvobození. Danovo zamyšlení pak míří k sebereflexi. Neocitají se náhodou naši sourozenci z různých končin dnes  také za mřížemi? A nedostáváme se do nejrůznějších vězení často i my sami? Existuje řešení? Může být podobné jako v případě zmíněného apoštola?

Kdosi kdysi prohlásil, že dýcháním duše je modlitba. Povzdechy, prosby, děkování i chvály míří ke korunám smrků a potom ještě dál. Zkušenosti přítomných dokazují, že nekončí ani u modré oblohy. V zelené katedrále teď dochází k přímému kontaktu s Nekonečným. Mystérium Jeho přítomnosti je hmatatelné. Utváří se kruh a spojují se ruce. Třináct úst opakuje slova, která před staletími opakovalo dvanáct Mistrových učedníků. Může být ještě krásnější bohoslužba?

Příštích pět šest kilometrů už půjde víceméně z kopce. Přestože kráčíme stále jenom lesem, našim cílem je Loukov. Nejen na loukách, ale i mezi stromy se už objevily  květy.  Z šedivých větviček buků vyrazily první lístky, spící modříny ozdobila svěží zeleň zmrtvýchvstalého jehličí. Celé Boží stvoření jakoby děkovalo za nové jaro. Děkujeme s ním. Za nové jaro v našich vztazích, touhách i nadějích.

Loukovské nádraží avizuje příjezd motoráčku. Po železných kolejích nás přemístí k dosahu našich domovů. Nezbytné loučení je přívětivě optimistické. Jako by v něm zněla slova známé křesťanské písničky. „To není, není loučení, byť chvěl se nám i hlas, jsme vírou v Krista spojeni a sejdeme se zas…“

-----------------(-:-)------------------