Ekuvýlet  k ledopádům

 

---------------------------------------------------------------------------------------------

 

Pětadvacátý únor je některým z nás povědomý. Kolem tohoto data se v ulicích třepotaly  rudé vlajky, svítily stejně zbarvené hvězdy a oprýskané fasády zdobila duchaplná hesla o konečném vítězství pracujícího lidu. Vsetínskému náměstí vévodil Kléma Gottwald osvícený s hůry. Tedy, z půdy vedle stojící Pančavy. Zdálo se, že Den znárodnění je nepohnutelný a jeho důsledky předem dané. Samozřejmě, na věčné časy a nikdy jinak!

 

Na šedesáté deváté výročí zapomenutého Vítězného února se na meziříčském nádraží schází devatero poutníků. Míří do černého. Tedy do oblasti, která byla touto barvou vyšrafována na nástěnce někdejší  Večerní university marx-leninismu. Znamenalo to jediné. Sídlí tu nejtemnější náboženští tmáři, na které je nutno si náležitě posvítit! Jedeme tedy do Lidečka a jeho okolí.

 

Sotva opustíme hornolidečské vlakové nádraží, jsme směrováni k Betlému. Ten si ale necháme na jindy. Má se nacházet v moderně pojatém místním kostele a podle všeho už dobré dva roky přitahuje pozornost vánočně naladěných návštěvníků.

 

Žlutá značka začíná mírně stoupat nad obec. V nohou máme sotva jeden ušlapaný kilometr a už jsme vybízeni k prvnímu zastavení. Přítomná mláďata však tentokrát nemají nárok. Relaxační zařízení je určeno jen patřičně vyzrálým ročníkům. Jeho bohulibých služeb proto využívají jen ti nejzchátralejší.

 

Ve větších či menších rozestupech vystoupáme na temeno oblého návrší. Jeden Betlém jsme záměrně minuli, ale tento prostě nejde vynechat. Potkáváme tu Marii se známým dítětem v náručí. Švitorka, autorka ekumenických výšlapů, a tím pádem naše Matka představená, je radostí bez sebe. Na svoji „Maminečku“ nedá dopustit.  Kdykoliv na ni narazí, nápadně omládne. Ať už se na jednu z nejvýraznějších biblických osobností díváme jakkoliv, jedno je jasné. Díky tajemnému spojení Mariina těla s neuchopitelným Duchem Svatým přišel na svět ten, v jehož jménu jsme dnes vyrazili k výšinám. V dobré víře, že se i v tomto případě řídíme jejím nesmazatelným odkazem “ Staň se podle vůle Páně…“

Součástí neobvyklého náhorního areálu je rovněž zajímavě pojatá připomínka těch, kteří odešli. Nám, co se i dnes hlásíme k náboženským tmářům, tu problikává jiskřička naděje. Od Betléma se můžeme posunout ke Golgotě. Ke vztyčenému kříži, jako poslední kotvě trčící k temnému nebi. A především nahlédnout do prázdného hrobu. A probudit se do překvapivého velikonočního rána s modrou oblohou a klenbou nekonečna. Kam se na něj hrabe únor, jakkoli vítězný!?

Jsme na Valašsku, a k němu už odedávna patří stáda a stádečka pasoucích se  ovcí. Dost dobře teď nejde nevzpomenout na nejznámější ze všech žalmů. A také na zaznamenanou prorockou vizi o jednom ovčinci a jednom pastýři. Malá ochutnávka se nám právě nabízí. Jak se ukazuje, není to vůbec špatné. Některé to s těmi ohrádkami už příliš nebaví.

Pokud někdo tvrdí, že předjaří je nezajímavé až protivné, nemusí mít vždycky pravdu. Stačí se jen trochu porozhlédnut. Mizí sníh a pukají ledy. Nemůže za to však žádný z lidí. Poručit větru a dešti, potažmo mrazu a slunci bylo sice jedním ze závazků zmíněných narudlých věrozvěstů, jeho splnění se však natěšené lidstvo nedočkalo. Naštěstí! A tak se můžeme dodneška obdivovat namrzlým plátkům i barevným ledopádům. Doufejme, že k nim do večera dorazíme.

 

Ten kříž na kraji lesa tu stával odnepaměti.  Stačí od něj seběhnout do údolí, a jsme  v rodišti známého Štěpána Trochty. Díky jeho vztahu k Ukřižovanému si pobyl tři roky v koncentráku a pětkrát tolik v lágrech komunistů. Selezián, skaut a pozdější kardinál zemřel v roce 1974 poté, co jej normalizační soudruzi podrobili nevybíravému výslechu. Bylo mu devětašedesát. Přesně tolik, jako dnes Vítěznému únoru. Po něm neštěkne ani pes, zatímco mučedník Štěpán  si, byť osmnáct let po své smrti, vysloužil od prezidenta Havla Řád Tomáše G. Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Co je to však proti přízni  Zmrtvýchvstalého?

Správně vidíme jen srdcem, tvrdí jedna známá postava od známého spisovatele. Je nádherné právě s takovými sdílet naše běžné i životní cesty. Všimnou si toho, co většina nevidí. Švitorka k nim bezesporu náleží. Už na minulém výšlapu si povšimla kamenného srdíčka. A dneska znovu. Bere to jako neklamné znamení toho, že kráčíme v harmonii s vůlí Nejvyššího.

Na obzoru se konečně objevuje silueta nejvýše položené obce na Valašsku, která se uvelebila na sedm set metrů vysokém kopčisku. Pulčín je součástí Francovy Lhoty. Právě odtud pro některé z nás vloni startovala šestidenní cyklistická Túr de Fránc končící až v dalekém jihočeském Františkově.

Do vesnice na hoře ležící však dnes žádný bicyklista nepáchne. Parkoviště je přecpané pohodlnějšími přibližovadly všech možných tuzemských, případně jiných poznávacích značek. Brzo k nim přibudou i auta našich souputníků, kteří zvolili variantu B. Béčka by měla dosvištět každou chvíli, takže rychle do hospody u Wilíka, kde bychom mohli doplnit cestou poztrácené kalorie.

Vstup do restauračního zařízení je impozantní. Vypadá to na cílenou výzdobu ke vzpomínaným slavným únorovým dnům. Gottwald, Lenin, Stalin a další velikáni dějin tu však po zásluze visí už dobré čtvrtstoletí. Na věčné časy budou připomínat rozkošnou éru pokroku, míru a vlády všeho rádoby pracujícího lidu.

V dalších komnatách jsou vystaveny jiné šelmy. Divočáci, vlci, lišáci a další obyvatelé zdejších hvozdů se nechali stáhnout z kůže, aby tu v jejich přítomnosti vyhládlým lidským smrtelníkům lépe zachutnalo. Neporoučíme si kančí kýty ani jezevčí guláš, ale obyčejnou kyselici, či nefalšovaný vývar z fazolí. Někteří to ještě jistí borůvkovými knedlíky na domácím tvarohu. Nebyl to záměr, ale zasedli jsme k tomu nejsprávnějšímu stolu. Jeho číslo je totožné s počtem poutníků v naší skupině. Ten se vyšplhal k baťovské devítce.

Nájezd béček je sice nekoordinovaný, zato početně výrazný. Pokud připočítáme i Dana, který se tu vydal kázat slovo života přímo z církevního pohřbu, potom celkový počet zúčastněných duší sahá až k úctyhodné dvacítce. Ta se pak v rozličných vlnách vydává na pochod ke zmiňovaným Pulčínským ledopádům.

K několika ledo-pádům však dochází ještě na cestě ke jmenované přírodní atrakci. Dokonale zmrzlá pěšina pocukrovaná jemnou vrstvou včerejšího sněhu je natolik zrádná, že jen málokterý jedinec se na ní udrží v trvale vzpřímeném stavu. Někteří, přesněji řečeno některé, si na pozadí, případně jiných lokalitách svých tělesných schránek odnáší více či méně výrazné suvenýry. Přestože je v tuto chvíli mazaně zakrývají různobarevnými textilními vrstvami, stejně všechny co nevidět nápadně zmodrají.

Konečně se dostáváme k místu dotyčnému. Doklouzali jsme k tak zvanému Propadlému hradu, který si ve zlatých dobách českého trampingu pronajala zlínská osada Ancona. Pamatujeme doby, kdy tu hořely večerní ohně, zněly tóny kytar a vonělo nefalšované kamarádství. O ledopádech věděli jen ti, kteří tu dávali dobrou noc, Tedy, lišky a trampové. Ony tu bydlely a my sem chodívali pěšky z lidečskékého nádraží.

 

Doby se změnily. Informační technologie, televizi nevyjímaje,  sem přilákaly davy. Navzdory hrozivě klouzajícímu podloží se tu baculatí strýčkové, vychrtlé anorektičky, namakaní borci, barokní tchýně  i bledí intelektuálové snaží zblízka či zdáli zahlédnout vyhlášený zázrak. Objevuje se takřka každým rokem a může za něj voda, mráz a zvláštní sněžná řasa, která umělecké dílo probarvuje do žlutohněda.

 

 

Přestože rozhraní února a března je nejvíce doporučovaným datem návštěvy, letošní trefa není zrovna nejpřesnější. Díky dvěma teplým týdnům ubylo mohutnosti i krásy. Ledopády se začínají kvapně převtělovat v pouhá torza. Je v tom i cosi poučného. Chceme-li zamrzlé tvary odstranit lidskou silou, málokdy se to podaří. Když přijde na scénu sluníčko, dějí se zázraky. Ledy tají a vzduch začíná vonět po jaru.

Veškerá dvacetihlavá pospolitost se poté přesunuje k nedalekému skalnímu městu. Přezdívá se mu Izby. V těchto pískovcových komnatách se v sedmnáctém století scházeli tehdejší totalitou pronásledovaní  evangelíci. Nechodili sem, samozřejmě, na výlet. Příslušníci pobělohorské Jednoty bratrské tu přicházeli naslouchat Božímu slovu a přijímat Večeři Páně. Samozřejmě tajně, většinou v noci. Napovídají tomu dosud dochované názvy některých míst či skalních útvarů jako Českobratrský stůl, Propadlý kostel, Kazatelna či Bratrský sbor.

Co se to stalo, že potomci těch, kteří tu kdysi ve velkém strachu zalézali do slují, se právě v těchto místech scházejí s potomky jejich pronásledovatelů? Věhlasní církevní historici, jakož i nejrůznější odborníci na Boží vůli mohou docházet k různým odpovědím. Na jednom se možná přece jenom shodnou. Že i na valašské hory začalo dotírat jarní sluníčko. A ledy, jakkoli mocné, začaly roztávat.

Jeden ze zázraků duchovního jara se právě odehrává mezi chladnými pulčínskými stěnami. Švitorka hrábne do strun a ozvěna roznáší do okolí nejnádhernější zprávu. Ovce, které přeskočily z různých ohrádek, zpívají  o darované lásce a o přátelství. A také o společné touze vstoupit do Božích nádvoří. O chválení svatého jména a přebývání v Jeho hlubinách…

Dan otevírá Knihu knih. Stejnou, kterou jeho prapředkové museli rafinovaně ukrývat. Ve skalních slujích je teď po několika staletích opět slyšet Boží zvěst. Tentokrát se jedná o přímá Ježíšova slova. O druhé míli, o dobrořečení pronásledovatelům, dokonce o něčem tak nepředstavitelném, jako je milování nepřátel. Právě tady je možno najít platformu k řešení prakticky všech světových problémů. Posluchač si po takových slovech může vystačit s racionální odpovědí, že je to jednoduše nemožné. Anebo také odpovědět s Marií: „Staň se podle vůle Páně“. Ve kterém případě lze asi dojít k zázraku?
 

Pulčínské skály, navyklé na romantické písně trampů, jsou nuceny se opět zaposlouchat do dávno zapomenutého žánru. O vyvyšování zatím nepřekonaného jména. Nad tímto dnem, nad každým člověkem, nade vším stvořením. A také odrážet k nebi upřímně vyslovovaná slova díků, tichých chval i pokorných proseb soustředěných modlitebníků.

Skalní bohoslužba současných učedníků nemůže končit jinak než modlitbou společnou. Držíme se za ruce a jednohlasně vyznáváme totéž, co někdejší Ježíšovi nejbližší. Kromě touhy po zajištění chleba vezdejšího i přání, ať se stane podle Jeho vůle. A ať nám všem odpustí naše viny. Tak, jako jsme odpustili našim viníkům. V této chvíli a v tomto prostředí to zní naprosto autenticky.

Pomalu se šeří. Extrémně akční teta Iva si i na dnešní výlet přichystala soutěžní překvapení. Předčítá právnickou mluvou přetlumočená přísloví. Obecný člověk se nestačí divit, jak ti školení advokáti dokážou věci zamotat. Vrátit jejich sdělení do roviny selského rozumu, to je dát jim původní znění, dá občas i docela zabrat. Je to k nevíře, ale veškeré zauzlované výplody odtažitých intelektuálů jsou nakonec úspěšně přetlumočeny. Účastníci, bez ohledu na výkon, věk, pohlaví, natož církevní příslušnost jsou poté náležitě odměněni. Něčím sladkým na zub a něčím užitečným pro život.

Zpáteční cesta kopíruje červenou značku k Pulčínu. Díky vyčnívajícím kořenům, velkým šutrům a především šikovně ukrytým ledovým zbytkům se v některých případech jedná o záležitost přenáramně napínavou. Jistý Pavel to jistí sklouznutím na pozadí, jiní při překonávání atraktivních pasáží zaměstnávají veškeré končetiny, další volí vzájemnou spolupráci. Důležitá je skutečnost, že i finálová část výšlapu se odehrává bez výraznějších ztrát na zdraví a hlavně náladě putujících.

V doprovodu Švitorky zdoláváme poslední ledové stoupání. Z jejich švitořivých úst se k tmavnoucí obloze vznáší polohlasná modlitba. Za pochodu děkuje štědrému nebi za nečekaně krásné počasí. Za tolik nádherných lidí, kteří se zúčastnili. Za Dana a jeho nezapomenutelnou promluvu. A hlavně za zřetelnou přítomnost Toho, kterého jsme na výšlap pozvali.

 

Západní obzor avizuje závěr nevšedního dne. Poslední paprsky loučícího se slunce vybízí ke ztišení. Jedna z nejstarších účastnic dnešního výletu se zasněně dívá k dálavám a pološeptem recituje poetické, v duši uložené vyznání jednoho z nejznámějších českých básníků. O zemi krásné, zemi milované. Nemáme důvod se k ní v duchu nepřipojit.

Mineme novou 100dolu na pulčínské Stodolní ulici a za chvíli už vplujeme do postávajícího davu před Williho trampskou hospodou. Někteří by ještě poseděli, většinu to však láká k opuštěným domácím krbům. Ať tak či tak, první ekuvýšlap letošního roku se začíná vrývat do paměti. A pokud se někomu vryje i pod kůži, o účastníky příštího výletu je předem postaráno.
 

Hlavně však, jak stojí psáno, staň se podle vůle Páně! A když je dnes výročí Vítězného února, dodejme se soudruhy, A NIKDY JINAK!! Amen!!!

(-:  :-)