Rok v Zátoce milosrdenství

Za krásou a dokonalým relaxem se nemusí jezdit daleko. V mém případě nějakých čtyřicet minut na kole. Takže, prakticky zadarmo. Potkat tam člověka je skoro výjimka. K vidění jsou spíš čápi, volavky, ledňáčci a vlaštovky břehule. Říkám jim švitorky. Vodu obývá několik druhů ryb, kolem břehů se potulují srny, divočáci a v noci i bobři. Občas se tu objeví i někdo z mé krevní skupiny. Člověk si tady nemusí na nic hrát, může být sám sebou. Hledět na nebe, číst knížku, modlit se či meditovat. A všímat si drobností, které jsou v podstatě zázraky. Květů, brouků, hub, motýlů a třeba i rajských jablíček, která tu rostou sama od sebe. Když to počasí dovolí, dá se vklouznout do vody anebo tělo jen tak vystavovat hřejícímu slunci. Je to moje nejmilejší katedrála. Vracím se tu po celý rok. To místo jsem nazval Zátokou milosrdenství.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

(-:  :-)