Ekuvýlet k ledopádům
---------------------------------------------------------------------------------------------
Pětadvacátý únor je některým z nás povědomý. Kolem
tohoto data se v ulicích třepotaly
rudé vlajky, svítily stejně zbarvené hvězdy a oprýskané fasády zdobila
duchaplná hesla o konečném vítězství pracujícího lidu. Vsetínskému náměstí vévodil
Kléma Gottwald osvícený s hůry. Tedy, z půdy vedle stojící Pančavy. Zdálo
se, že Den znárodnění je nepohnutelný a jeho důsledky předem dané. Samozřejmě,
na věčné časy a nikdy jinak!
Na šedesáté deváté výročí zapomenutého Vítězného února se na
meziříčském nádraží schází devatero poutníků. Míří do černého. Tedy do oblasti,
která byla touto barvou vyšrafována na nástěnce někdejší Večerní university marx-leninismu. Znamenalo
to jediné. Sídlí tu nejtemnější náboženští tmáři, na které je nutno si náležitě
posvítit! Jedeme tedy do Lidečka a jeho okolí.
Sotva opustíme hornolidečské vlakové nádraží, jsme směrováni
k Betlému. Ten si ale necháme na jindy. Má se nacházet v moderně
pojatém místním kostele a podle všeho už dobré dva roky přitahuje pozornost vánočně
naladěných návštěvníků.
Žlutá značka začíná mírně stoupat nad obec. V nohou
máme sotva jeden ušlapaný kilometr a už jsme vybízeni k prvnímu zastavení.
Přítomná mláďata však tentokrát nemají nárok. Relaxační zařízení je určeno jen
patřičně vyzrálým ročníkům. Jeho bohulibých služeb proto využívají jen ti
nejzchátralejší.
Ve větších či menších rozestupech vystoupáme na temeno
oblého návrší. Jeden Betlém jsme záměrně minuli, ale tento prostě nejde
vynechat. Potkáváme tu Marii se známým dítětem v náručí. Švitorka, autorka
ekumenických výšlapů, a tím pádem naše Matka představená, je radostí bez sebe.
Na svoji „Maminečku“ nedá dopustit. Kdykoliv
na ni narazí, nápadně omládne. Ať už se na jednu z nejvýraznějších
biblických osobností díváme jakkoliv, jedno je jasné. Díky tajemnému spojení
Mariina těla s neuchopitelným Duchem Svatým přišel na svět ten,
v jehož jménu jsme dnes vyrazili k výšinám. V dobré víře, že se
i v tomto případě řídíme jejím nesmazatelným odkazem “ Staň se podle vůle
Páně…“
Součástí neobvyklého náhorního areálu je rovněž zajímavě
pojatá připomínka těch, kteří odešli. Nám, co se i dnes hlásíme
k náboženským tmářům, tu problikává jiskřička naděje. Od Betléma se můžeme
posunout ke Golgotě. Ke vztyčenému kříži, jako poslední kotvě trčící k temnému
nebi. A především nahlédnout do prázdného hrobu. A probudit se
do překvapivého velikonočního rána s modrou oblohou a klenbou
nekonečna. Kam se na něj hrabe únor, jakkoli vítězný!?
Jsme na Valašsku, a k němu už odedávna patří stáda a
stádečka pasoucích se ovcí. Dost dobře
teď nejde nevzpomenout na nejznámější ze všech žalmů. A také na zaznamenanou
prorockou vizi o jednom ovčinci a jednom pastýři. Malá ochutnávka se nám
právě nabízí. Jak se ukazuje, není to vůbec špatné. Některé to s těmi
ohrádkami už příliš nebaví.
Pokud někdo tvrdí, že předjaří je nezajímavé až protivné,
nemusí mít vždycky pravdu. Stačí se jen trochu porozhlédnut. Mizí sníh a pukají
ledy. Nemůže za to však žádný z lidí. Poručit větru a dešti, potažmo mrazu
a slunci bylo sice jedním ze závazků zmíněných narudlých věrozvěstů, jeho
splnění se však natěšené lidstvo nedočkalo. Naštěstí! A tak se můžeme dodneška
obdivovat namrzlým plátkům i barevným ledopádům. Doufejme, že k nim do
večera dorazíme.
Ten kříž na kraji lesa tu stával odnepaměti. Stačí od něj seběhnout do údolí, a jsme v rodišti známého Štěpána Trochty. Díky
jeho vztahu k Ukřižovanému si pobyl tři roky v koncentráku a pětkrát tolik
v lágrech komunistů. Selezián, skaut a pozdější kardinál zemřel
v roce 1974 poté, co jej normalizační soudruzi podrobili nevybíravému
výslechu. Bylo mu devětašedesát. Přesně tolik, jako dnes Vítěznému únoru. Po
něm neštěkne ani pes, zatímco mučedník Štěpán
si, byť osmnáct let po své smrti, vysloužil od prezidenta Havla Řád
Tomáše G. Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Co je to
však proti přízni Zmrtvýchvstalého?
Na obzoru se konečně objevuje silueta nejvýše položené obce
na Valašsku, která se uvelebila na sedm set metrů vysokém kopčisku. Pulčín je
součástí Francovy Lhoty. Právě odtud pro některé z nás vloni startovala
šestidenní cyklistická Túr de Fránc končící až v dalekém jihočeském
Františkově.
Do vesnice na hoře ležící však dnes žádný bicyklista
nepáchne. Parkoviště je přecpané pohodlnějšími přibližovadly všech možných
tuzemských, případně jiných poznávacích značek. Brzo k nim přibudou i auta
našich souputníků, kteří zvolili variantu B. Béčka by měla dosvištět každou
chvíli, takže rychle do hospody u Wilíka, kde bychom mohli doplnit cestou
poztrácené kalorie.
Vstup do restauračního zařízení je impozantní. Vypadá to na cílenou
výzdobu ke vzpomínaným slavným únorovým dnům. Gottwald, Lenin, Stalin a další velikáni
dějin tu však po zásluze visí už dobré čtvrtstoletí. Na věčné časy budou
připomínat rozkošnou éru pokroku, míru a vlády všeho rádoby pracujícího lidu.
V dalších komnatách jsou vystaveny jiné šelmy.
Divočáci, vlci, lišáci a další obyvatelé zdejších hvozdů se nechali stáhnout
z kůže, aby tu v jejich přítomnosti vyhládlým lidským smrtelníkům
lépe zachutnalo. Neporoučíme si kančí kýty ani jezevčí guláš, ale obyčejnou
kyselici, či nefalšovaný vývar z fazolí. Někteří to ještě jistí
borůvkovými knedlíky na domácím tvarohu. Nebyl to záměr, ale zasedli jsme k tomu nejsprávnějšímu stolu. Jeho číslo je totožné s počtem poutníků v naší skupině. Ten se vyšplhal k baťovské devítce.
Nájezd béček je sice nekoordinovaný, zato početně výrazný.
Pokud připočítáme i Dana, který se tu vydal kázat slovo života přímo
z církevního pohřbu, potom celkový počet zúčastněných duší sahá až
k úctyhodné dvacítce. Ta se pak v rozličných vlnách vydává na pochod
ke zmiňovaným Pulčínským ledopádům.
K několika ledo-pádům však dochází ještě na cestě ke
jmenované přírodní atrakci. Dokonale zmrzlá pěšina pocukrovaná jemnou vrstvou
včerejšího sněhu je natolik zrádná, že jen málokterý jedinec se na ní udrží
v trvale vzpřímeném stavu. Někteří, přesněji řečeno některé, si na pozadí,
případně jiných lokalitách svých tělesných schránek odnáší více či méně výrazné
suvenýry. Přestože je v tuto chvíli mazaně zakrývají různobarevnými textilními vrstvami, stejně všechny co nevidět nápadně zmodrají.
Konečně se dostáváme k místu dotyčnému. Doklouzali
jsme k tak zvanému Propadlému hradu, který si ve zlatých dobách
českého trampingu pronajala zlínská osada Ancona. Pamatujeme doby, kdy tu hořely
večerní ohně, zněly tóny kytar a vonělo nefalšované kamarádství. O ledopádech
věděli jen ti, kteří tu dávali dobrou noc, Tedy, lišky a trampové. Ony tu
bydlely a my sem chodívali pěšky z lidečskékého nádraží.
Doby se změnily. Informační technologie, televizi
nevyjímaje, sem přilákaly davy. Navzdory
hrozivě klouzajícímu podloží se tu baculatí strýčkové, vychrtlé anorektičky,
namakaní borci, barokní tchýně i bledí
intelektuálové snaží zblízka či zdáli zahlédnout vyhlášený zázrak. Objevuje se
takřka každým rokem a může za něj voda, mráz a zvláštní sněžná řasa, která
umělecké dílo probarvuje do žlutohněda.
Přestože rozhraní února a března je nejvíce doporučovaným
datem návštěvy, letošní trefa není zrovna nejpřesnější. Díky dvěma teplým
týdnům ubylo mohutnosti i krásy. Ledopády se začínají kvapně převtělovat
v pouhá torza. Je v tom i cosi poučného. Chceme-li zamrzlé tvary
odstranit lidskou silou, málokdy se to podaří. Když přijde na scénu sluníčko,
dějí se zázraky. Ledy tají a vzduch začíná vonět po jaru.
Veškerá dvacetihlavá pospolitost se poté přesunuje
k nedalekému skalnímu městu. Přezdívá se mu Izby. V těchto
pískovcových komnatách se v sedmnáctém století scházeli tehdejší totalitou
pronásledovaní evangelíci. Nechodili
sem, samozřejmě, na výlet. Příslušníci pobělohorské Jednoty bratrské tu
přicházeli naslouchat Božímu slovu a přijímat Večeři Páně. Samozřejmě tajně,
většinou v noci. Napovídají tomu dosud dochované názvy některých míst či
skalních útvarů jako Českobratrský stůl, Propadlý kostel, Kazatelna či Bratrský
sbor.
Co se to stalo, že potomci těch, kteří tu kdysi ve velkém
strachu zalézali do slují, se právě v těchto místech scházejí
s potomky jejich pronásledovatelů? Věhlasní církevní historici, jakož i
nejrůznější odborníci na Boží vůli mohou docházet k různým odpovědím. Na
jednom se možná přece jenom shodnou. Že i na valašské hory začalo dotírat jarní
sluníčko. A ledy, jakkoli mocné, začaly roztávat.
Jeden ze zázraků duchovního jara se právě odehrává mezi
chladnými pulčínskými stěnami. Švitorka hrábne do strun a ozvěna roznáší do
okolí nejnádhernější zprávu. Ovce, které přeskočily z různých ohrádek,
zpívají o darované lásce a o přátelství.
A také o společné touze vstoupit do Božích nádvoří. O chválení svatého jména a
přebývání v Jeho hlubinách…
Dan otevírá Knihu knih. Stejnou, kterou jeho prapředkové
museli rafinovaně ukrývat. Ve skalních slujích je teď po několika staletích opět
slyšet Boží zvěst. Tentokrát se jedná o přímá Ježíšova slova. O druhé míli, o
dobrořečení pronásledovatelům, dokonce o něčem tak nepředstavitelném, jako je
milování nepřátel. Právě tady je možno najít platformu k řešení prakticky
všech světových problémů. Posluchač si po takových slovech může vystačit
s racionální odpovědí, že je to jednoduše nemožné. Anebo také odpovědět s Marií:
„Staň se podle vůle Páně“. Ve kterém případě lze asi dojít k zázraku?
Pulčínské skály, navyklé na romantické písně trampů, jsou
nuceny se opět zaposlouchat do dávno zapomenutého žánru. O vyvyšování zatím
nepřekonaného jména. Nad tímto dnem, nad každým člověkem, nade vším stvořením.
A také odrážet k nebi upřímně vyslovovaná slova díků, tichých chval i
pokorných proseb soustředěných modlitebníků.
Skalní bohoslužba současných učedníků nemůže končit jinak
než modlitbou společnou. Držíme se za ruce a jednohlasně vyznáváme totéž, co
někdejší Ježíšovi nejbližší. Kromě touhy po zajištění chleba vezdejšího i
přání, ať se stane podle Jeho vůle. A ať nám všem odpustí naše viny. Tak, jako
jsme odpustili našim viníkům. V této chvíli a v tomto prostředí to zní
naprosto autenticky.
Pomalu se šeří. Extrémně akční teta Iva si i na dnešní výlet
přichystala soutěžní překvapení. Předčítá právnickou mluvou přetlumočená
přísloví. Obecný člověk se nestačí divit, jak ti školení advokáti dokážou věci
zamotat. Vrátit jejich sdělení do roviny selského rozumu, to je dát jim původní
znění, dá občas i docela zabrat. Je to k nevíře, ale veškeré zauzlované
výplody odtažitých intelektuálů jsou nakonec úspěšně přetlumočeny. Účastníci,
bez ohledu na výkon, věk, pohlaví, natož církevní příslušnost jsou poté
náležitě odměněni. Něčím sladkým na zub a něčím užitečným pro život.
Zpáteční cesta kopíruje červenou značku k Pulčínu. Díky
vyčnívajícím kořenům, velkým šutrům a především šikovně ukrytým ledovým zbytkům
se v některých případech jedná o záležitost přenáramně napínavou. Jistý
Pavel to jistí sklouznutím na pozadí, jiní při překonávání atraktivních pasáží
zaměstnávají veškeré končetiny, další volí vzájemnou spolupráci. Důležitá je
skutečnost, že i finálová část výšlapu se odehrává bez výraznějších ztrát na
zdraví a hlavně náladě putujících.
V doprovodu Švitorky zdoláváme poslední ledové
stoupání. Z jejich švitořivých úst se k tmavnoucí obloze vznáší
polohlasná modlitba. Za pochodu děkuje štědrému nebi za nečekaně krásné počasí.
Za tolik nádherných lidí, kteří se zúčastnili. Za Dana a jeho nezapomenutelnou
promluvu. A hlavně za zřetelnou přítomnost Toho, kterého jsme na výšlap
pozvali.
Západní obzor avizuje závěr nevšedního dne. Poslední paprsky
loučícího se slunce vybízí ke ztišení. Jedna z nejstarších účastnic
dnešního výletu se zasněně dívá k dálavám a pološeptem recituje poetické,
v duši uložené vyznání jednoho z nejznámějších českých básníků. O
zemi krásné, zemi milované. Nemáme důvod se k ní v duchu nepřipojit.
Mineme novou 100dolu na pulčínské Stodolní ulici a za chvíli
už vplujeme do postávajícího davu před Williho trampskou hospodou. Někteří by
ještě poseděli, většinu to však láká k opuštěným domácím krbům. Ať tak či
tak, první ekuvýšlap letošního roku se začíná vrývat do paměti. A pokud se
někomu vryje i pod kůži, o účastníky příštího výletu je předem postaráno.
Fajn. Pulčiny, kde jsou ty časy... LS
OdpovědětVymazat