- Liptovské jarní
lenošení -
Kořeny zmíněného lenošení sahají až do minulého roku.
Konkrétně k 7. dni posledního měsíce, kdy moje maličkost dosáhla k 7.
křížkům. Pětice ušlechtilých lidumilů se slitovala nad většícím starcem a k životnímu
jubileu mu věnovala jeden z nejkrásnějších dárků - opakování loňského
pobytu v pohádkovém saunovém světě na prahu Tatranského národního parku.
Stalo se tak při společném hodování třicítky spřízněných duší v prostorách
reprezentační velkovýkrmny vegetariánsky postižených jedinců,
v zelenorůžové meziříčské jídelně Vitalitě.
Součástí daru bylo i vícero dalších veleužitečných
náležitostí, doplněných dokonale srozumitelným návodem k použití, který
vzešel z inspirovaného pera uznávaného valašského kumštýře Dalibora. Kromě
zmíněného umělce se na narozeninovém veledíle podílel i jistý apoštol Pavel,
dva věřící Tomášové a především nenapravitelně akční pedagožka Hana, jenž celou
akci vymyslela a následně také veleúspěšně zrežírovala.
Čtyři dny před velikonočními svátky se se svou půvabnou
bělovlasou chotí vydávám k modrým dálavám. Zastavujeme až u zelenkavých
pastvin obklopujících věhlasný salašnický areál Krajinka. Žinčice a česnečka s ovčím sýrem dávají neklamně
najevo, že jsme se opět ocitli v milovaném světě slovenských hor, na Liptově.
Do cílového Podbánského je to už jen hodinka pohodového
natřásání. Nevyužíváme služeb místní autostrády, ale klikaté silice kopírující
zátočiny fotogenické Liptovské Mary. Vzdálené hradby Nízkých i Západních Tater
nás doprovázejí až k nepsanému králi zdejších velehor, bájnému zasněženému
Kriváni.
Naznačenou nabídkou přepůvabných vodních atrakcí však oplývá
nedaleký ubytovací velkokomplex s tajuplným názvem Permon. V temném
podsvětí i na světle denním skrývá nejméně dvacítku více či méně rafinovaných
atrakcí. Od všech možných i nemožných druhů saun až po solné jeskyně a ochlazovací bazén v podobě přírodního
podtatranského jezírka. Ledovou vodu tu brázdí nádherně duhoví pstruzí a na
hladině se odráží už vzpomínaná silueta dokonale bílého Kriváně. Nezapomenutelným zážitkem je pozorovat tento štít z rozvířených útrob
čtyřicet stupňů teplé vířivky. Absolutní pocit blaha se ale dostaví ve chvíli,
kdy nad obzor ještě vystoupá dokonale kulatý kotouč jasně zářícího měsíce. Šest
hodin v pohádkovém světě netušených rozkoší nám dnes nabídlo to
nekrásnější možné zakončení.
Zatímco byl včerejšek o dvacetistupňových teplotách a nádherně
blankytném nebi, dnes tomu bude naopak. Krajem se honí šedivé cáry mlhovin a
okolní hory jen občas obnaží něco se svých půvabů. Severní průvan změnil Tichou
dolinu v nepříliš lákavé místo k vycházení. Navlečeme svetry,
nasadíme kapuce a vyrážíme proti proudu bystřiny.
Okolí Permonu zrovna nevykazuje známky romantické
středoevropské rekreační lokality. Připadáme si jako na Sibiři či daleké
Aljašce. Může za to ničivá vichřice, která se tudy před nějakými čtrnácti lety
nemilosrdně přehnala. A také poněkud naivní, naneštěstí dost vlivní ochránci
přírody. Zabránili odtěžení padlých stromů a tím nabídli něžnému broučku
kůrovci přebohatou možnost potravy. Ten teď s přehledem mění zelené
tatranské hvozdy v nepříliš vábný svět šedivých pahýlů. Tvrzení, že si příroda
sama hravě pomůže, je samozřejmě pravdivé. Problém je v tom, že možná za sto,
možná až za tisíc let.
Navzdory všemu se i tady dá objevit bezpočet půvabů.
Všechno je, jak známo o psychice. Pozitivní nastavení automaticky pátrá po
kráse. I všelijak porušený svět jí skýtá stále dost. Nehledě na současný
severák, dávné vichry i nenasytné lýkožrouty.
Jet na Liptov jenom na otočku by bylo tak trochu škoda.
Přemísťujeme se proto o padesát kilometrů na západ, do populární Bešeňové.
Pamatujeme doby, kdy se v neznámé dědině čvachtali domorodci ve dvou
vybagrovaných jamách. Samozřejmě zadarmo. Dnes tu stojí věhlasný areál se
světáckým názvem Gino Paradise. A patřičně mastným vstupným, které se rok od
roku zvyšuje. Ubytujeme se v místním Agrothermalu, ale za vodou budeme
jezdit k sousedům. Kúpeľe Lúčky jsou odtud jenom pár kilometrů. Lidí je tu
pramálo a vstupné snesitelné. Zvláště když se využije předvelikonoční sleva.
Návštěva termálních bazénů i saunového světa přijde na deset eur. Pro dva lidi na čtyři hodiny.
V případě teplomilných stařešinů, což je náš případ, ideální kombinace.
Za pozornost stojí i samotné Lúčky. Lázeňské městečko se
usadilo pod svahy Choče, strmého, šestnáct set metrů vysokého vápencového
vrcholu Oplývá parádní polohou,
travertinovými útvary a především nádherným vodopádem. Ten díky výskytu teplých
pramenů, které tu do kaskádovitého potoka neustále vtékají, nikdy nezamrzá.
Vraťme se ale do vzpomínané Bešeňové. Drtivá většina
smrtelníků zná jenom její nazrzlé termální bazény. Netuší, že jen kousek od
nich se na svahu vypíná pestrobarevná travertinová kopa. Zvláště v zimě či
brzy na jaře září hned několika odstíny zemitých barev. Ty jsou však určeny jen
pro fajnšmekry. Ti je na rozdíl od poloslepých davů umí nejen objevit, ale i
patřičně vychutnat.
Mezi nevýznamnější přírodní zajímavosti Chočských vrchů
patří i kaňonovitá Prosiecká dolina. Protentokrát nahlédneme je do její vstupní
části. Za našich mladých let se tu musel našinec brodit chladným potokem. Dnes
je tady pohodlný tratuár schůdný i pro největší nemehla. Ale i tak tu zůstává
pár úseků, které dokáží zvednout hladinu adrenalinu. Zvláště, když ta vodní je
poněkud zvýšená a navíc se s nebe snáší vytrvalý déšť. Za lehkou námahu se nám pak dostává i několika
barevných potěšení. V podobě růžových lýkovců, žlutých blatouchů a fialových konikleců. A
třeba také spirálovité ulity pomalu putujícího hlemýždě.
Při ústí doliny stojí dvě zajímavé tabule. Je nanejvýš
chvályhodné, že se zdejším návštěvníkům neporušené krásy dostává náležité
osvěty. Informace o rozpadu některých běžně užívaných věcí jsou alarmující.
Doufejme, že si je aspoň pár jedinců vezme k srdci. Než nás umělohmotná
éra božského konzumu dočista zadusí.
Mraky se lehce rozplynuly. Za svitu nízkého slunce
kopírujeme břehy nedaleké přehrady. Odbočujeme na cestu, kde jsme dočista sami.
To je ta nejsprávnější chvíle ke zvolnění a tichému nasávání.
V místech Liptovské Mary byly obydlené vesnice. Poté,
co je nadobro zatopila voda, zůstala jen věž jednoho kostela. Patrně
nejdůležitější stavby někdejší osady. Dosud ční k nebi. Bezduchým neříká
nic, těm ostatním něco napovídá. Že nejdůležitějšími věcmi nemusí být věci. V zrcadle věčnosti se odráží něco
nekonečně monumentálnějšího…
Vracíme se k poslednímu nočnímu odpočinku. Majestátný
Choč i jeho nebližší sousedé se loučí s právě končícím dnem. Loučíme se
také. S náručí díků i neslyšně vyslovovaných proseb. Nekonečnem míří
k Nekonečnému. A přesto blízkému, či vůbec nejbližšímu…
Pátý den pobytu vychází na pátek. Přezdívá se mu Velký. Pro
některé největší za všech pátků. A možná také všech možných i nemožných svátků…
Poklidnou cestu Povážím přerušujeme v Riece. Řeka tu už
dávno neproudí. Zadržela ji přehrada. Stojatou vodu nabízí i nedaleký zatopený
lom. V modrozelené hladině se odráží bílé malofatranské vrcholy. Nedaleká
mírná zatáčka se stala málem osudnou pro otce našeho nejstaršího vnoučete. Před
více než dvacítkou let tu do jejich autobusu narazil kamion. Na místě zůstalo
pět mrtvých. Mezi nimi i Martinův kamarád. Deset kilometrů od Martina…
Ještě, že jsou ty Velikonoce…
------------------------------------------------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat