neděle 16. dubna 2017

- Liptovské  jarní  lenošení -
 

Kořeny zmíněného lenošení sahají až do minulého roku. Konkrétně k 7. dni posledního měsíce, kdy moje maličkost dosáhla k 7. křížkům. Pětice ušlechtilých lidumilů se slitovala nad většícím starcem a k životnímu jubileu mu věnovala jeden z nejkrásnějších dárků - opakování loňského pobytu v pohádkovém saunovém světě na prahu Tatranského národního parku. Stalo se tak při společném hodování třicítky spřízněných duší v prostorách reprezentační velkovýkrmny vegetariánsky postižených jedinců, v zelenorůžové meziříčské jídelně Vitalitě.
 
 
 
 
 

Součástí daru bylo i vícero dalších veleužitečných náležitostí, doplněných dokonale srozumitelným návodem k použití, který vzešel z inspirovaného pera uznávaného valašského kumštýře Dalibora. Kromě zmíněného umělce se na narozeninovém veledíle podílel i jistý apoštol Pavel, dva věřící Tomášové a především nenapravitelně akční pedagožka Hana, jenž celou akci vymyslela a následně také veleúspěšně zrežírovala.
 
 
 
 
 
 
 

Čtyři dny před velikonočními svátky se se svou půvabnou bělovlasou chotí vydávám k modrým dálavám. Zastavujeme až u zelenkavých pastvin obklopujících věhlasný salašnický areál Krajinka. Žinčice a  česnečka s ovčím sýrem dávají neklamně najevo, že jsme se opět ocitli v milovaném světě slovenských hor, na Liptově.
 
 

Do cílového Podbánského je to už jen hodinka pohodového natřásání. Nevyužíváme služeb místní autostrády, ale klikaté silice kopírující zátočiny fotogenické Liptovské Mary. Vzdálené hradby Nízkých i Západních Tater nás doprovázejí až k nepsanému králi zdejších velehor, bájnému zasněženému Kriváni.
 
 

Hotel Pieris leží takřka na jeho úpatí. Nepátráme po počtu jeho hvězdiček, ale podle úrovně služeb a vystupování místních stevardek jich bude „neurekom“. Vše ještě umocňuje nepřehlédnutelná jarní výzdoba bezprostředního okolí. Zima je v nenávratnu a jaro se vehementně hlásí o své místo na slunci. Běžní lufťáci naopak zalezli za pec, což činí tuto lokalitu na čas až překrásně liduprázdnou.
 
 
 
 

Naznačenou nabídkou  přepůvabných vodních atrakcí však oplývá nedaleký ubytovací velkokomplex s tajuplným názvem Permon. V temném podsvětí i na světle denním skrývá nejméně dvacítku více či méně rafinovaných atrakcí. Od všech možných i nemožných druhů saun až po solné jeskyně a  ochlazovací bazén v podobě přírodního podtatranského jezírka. Ledovou vodu tu brázdí nádherně duhoví pstruzí a na hladině se odráží už vzpomínaná silueta dokonale bílého Kriváně.  Nezapomenutelným zážitkem je  pozorovat tento štít z rozvířených útrob čtyřicet stupňů teplé vířivky. Absolutní pocit blaha se ale dostaví ve chvíli, kdy nad obzor ještě vystoupá dokonale kulatý kotouč jasně zářícího měsíce. Šest hodin v pohádkovém světě netušených rozkoší nám dnes nabídlo to nekrásnější možné zakončení.
 
 

Zatímco byl včerejšek o dvacetistupňových teplotách a nádherně blankytném nebi, dnes tomu bude naopak. Krajem se honí šedivé cáry mlhovin a okolní hory jen občas obnaží něco se svých půvabů. Severní průvan změnil Tichou dolinu v nepříliš lákavé místo k vycházení. Navlečeme svetry, nasadíme kapuce a vyrážíme proti proudu bystřiny.

 
 
 

Okolí Permonu zrovna nevykazuje známky romantické středoevropské rekreační lokality. Připadáme si jako na Sibiři či daleké Aljašce. Může za to ničivá vichřice, která se tudy před nějakými čtrnácti lety nemilosrdně přehnala. A také poněkud naivní, naneštěstí dost vlivní ochránci přírody. Zabránili odtěžení padlých stromů a tím nabídli něžnému broučku kůrovci přebohatou možnost potravy. Ten teď s přehledem mění zelené tatranské hvozdy v nepříliš vábný svět šedivých pahýlů. Tvrzení, že si příroda sama hravě pomůže, je samozřejmě pravdivé. Problém je v tom, že možná za sto, možná až za tisíc let.
 
 
 
 
 

Navzdory všemu se i tady dá objevit bezpočet půvabů. Všechno je, jak známo o psychice. Pozitivní nastavení automaticky pátrá po kráse. I všelijak porušený svět jí skýtá stále dost. Nehledě na současný severák, dávné vichry i nenasytné lýkožrouty.
 
 
 
 

Jet na Liptov jenom na otočku by bylo tak trochu škoda. Přemísťujeme se proto o padesát kilometrů na západ, do populární Bešeňové. Pamatujeme doby, kdy se v neznámé dědině čvachtali domorodci ve dvou vybagrovaných jamách. Samozřejmě zadarmo. Dnes tu stojí věhlasný areál se světáckým názvem Gino Paradise. A patřičně mastným vstupným, které se rok od roku zvyšuje. Ubytujeme se v místním Agrothermalu, ale za vodou budeme jezdit k sousedům. Kúpeľe Lúčky jsou odtud jenom pár kilometrů. Lidí je tu pramálo a vstupné snesitelné. Zvláště když se využije předvelikonoční sleva. Návštěva termálních bazénů i saunového světa  přijde na deset eur. Pro dva lidi na čtyři hodiny. V případě teplomilných stařešinů, což je náš případ, ideální kombinace.
 
 
 

Za pozornost stojí i samotné Lúčky. Lázeňské městečko se usadilo pod svahy Choče, strmého, šestnáct set metrů vysokého vápencového vrcholu  Oplývá parádní polohou, travertinovými útvary a především nádherným vodopádem. Ten díky výskytu teplých pramenů, které tu do kaskádovitého potoka neustále vtékají, nikdy nezamrzá.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Vraťme se ale do vzpomínané Bešeňové. Drtivá většina smrtelníků zná jenom její nazrzlé termální bazény. Netuší, že jen kousek od nich se na svahu vypíná pestrobarevná travertinová kopa. Zvláště v zimě či brzy na jaře září hned několika odstíny zemitých barev. Ty jsou však určeny jen pro fajnšmekry. Ti je na rozdíl od poloslepých davů umí nejen objevit, ale i patřičně vychutnat.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Mezi nevýznamnější přírodní zajímavosti Chočských vrchů patří i kaňonovitá Prosiecká dolina. Protentokrát nahlédneme je do její vstupní části. Za našich mladých let se tu musel našinec brodit chladným potokem. Dnes je tady pohodlný tratuár schůdný i pro největší nemehla. Ale i tak tu zůstává pár úseků, které dokáží zvednout hladinu adrenalinu. Zvláště, když ta vodní je poněkud zvýšená a navíc se s nebe snáší vytrvalý déšť.  Za lehkou námahu se nám pak dostává i několika barevných potěšení. V podobě růžových lýkovců, žlutých blatouchů a fialových konikleců. A třeba také spirálovité ulity pomalu putujícího hlemýždě.
 
 
 
 

 
 
 
 
 
 
 
Při ústí doliny stojí dvě zajímavé tabule. Je nanejvýš chvályhodné, že se zdejším návštěvníkům neporušené krásy dostává náležité osvěty. Informace o rozpadu některých běžně užívaných věcí jsou alarmující. Doufejme, že si je aspoň pár jedinců vezme k srdci. Než nás umělohmotná éra božského konzumu dočista zadusí.
 
 
 

Mraky se lehce rozplynuly. Za svitu nízkého slunce kopírujeme břehy nedaleké přehrady. Odbočujeme na cestu, kde jsme dočista sami. To je ta nejsprávnější chvíle ke zvolnění a tichému nasávání.
  
 
 

V místech Liptovské Mary byly obydlené vesnice. Poté, co je nadobro zatopila voda, zůstala jen věž jednoho kostela. Patrně nejdůležitější stavby někdejší osady. Dosud ční k nebi. Bezduchým neříká nic, těm ostatním něco napovídá. Že nejdůležitějšími věcmi nemusí být  věci. V zrcadle věčnosti se odráží něco nekonečně monumentálnějšího…

 
 
 
 
 
 
 

Vracíme se k poslednímu nočnímu odpočinku. Majestátný Choč i jeho nebližší sousedé se loučí s právě končícím dnem. Loučíme se také. S náručí díků i neslyšně vyslovovaných proseb. Nekonečnem míří k Nekonečnému. A přesto blízkému, či vůbec nejbližšímu…
 
 

Pátý den pobytu vychází na pátek. Přezdívá se mu Velký. Pro některé největší za všech pátků. A možná také všech možných i nemožných svátků…
 

Poklidnou cestu Povážím přerušujeme v Riece. Řeka tu už dávno neproudí. Zadržela ji přehrada. Stojatou vodu nabízí i nedaleký zatopený lom. V modrozelené hladině se odráží bílé malofatranské vrcholy. Nedaleká mírná zatáčka se stala málem osudnou pro otce našeho nejstaršího vnoučete. Před více než dvacítkou let tu do jejich autobusu narazil kamion. Na místě zůstalo pět mrtvých. Mezi nimi i Martinův kamarád. Deset kilometrů od Martina…

 
 
 
Ještě, že jsou ty Velikonoce…
 
 
------------------------------------------------------------------
 




 

Žádné komentáře:

Okomentovat