ÁZERBAJDŽÁN S CK SLEVA

- Ze Stověžaté k těžním věžím -

 

 

--------------------------------------------------------------------------------------------

Ten nápad přišel už o rok dřív. Nenapravitelně akční Slávek, díky němuž jsem měl před časem možnost poznat část Putinovy a hlavně Čingischánovy říše, přichází začátkem roku 2015 s dalším návrhem. Spolu se svou věrnou profesní  souputnicí Evou mají zálusk na jednu z méně známých zakavkazských republik. Zatímco Arménii s Gruzií už zná kdejaký český světoběžník, vedle ležící Ázerbajdžán  je pro většinu tuzemských vandráků poměrně velkou neznámou. A protože jsme se při zmíněné dálněvýchodní expedici ani jednou nepobili, dokonce ani řádně nepohádali, výhodná pozice třetího vzadu je i tentokrát nabídnuta mé maličkosti. Opět to vnímám jako nezaslouženou poctu, chcete-li, dar milosti.

Neuplyne ale ani čtvrt roku a nadějný plán se hatí. Arabským jarem nabuzení borci si v jedné z muslimských zemí počíhali na pár západních lufťáků a teď za jejich propuštění žádají více než tučné výkupné. A protože zmíněná destinace taktéž náleží k Mohamedově rajónu, zatím absolutně nebojácný Vítězslav ztrácí jistotu. Je totiž více než pravděpodobné, že v případě obdobné situace by nepříliš zazobaný český stát zachraňoval pouze naši mladou, schopnou a perspektivní psycholožku Evu. Jednak ji potřebuje k hašení nejrůznějších krizových situací a v neposlední řadě z ní ještě drahných pár let může tahat daně či zdravotní a sociální pojištění. Šedivé starce, kteří naopak díky vyměřeným důchodům jen vytrvale ze státního rozpočtu nasávají, by v rámci blaha většiny raději ponechal v péči semitských lidumilů. Každopádně se nějaký ten pátek počká a pak se třeba uvidí.

Těch pátků sice přeběhlo pěkných pár desítek, ale kdo si počká, ten se dočká. O celý rok později  se Náčelník ozývá znova. Únosů, atentátů a dalších atrakcí militantních apoštolů  sice přibylo, ale do kraje kavkazských mohamedánů se tentokrát přece jenom pojede!

 

Nevyužít takovou nabídku by mohl jen totální chuďas anebo blázen. Tak jako před dvěma roky se opět nemusím obtěžovat jakoukoliv přípravou. Všechno ráda a spolehlivě zajistí osvědčená cestovka. Na seznamu ji zatím nehledejte, ale jmenuje se Sleva. Jednak dokáže ukecat neskutečné ceny, ale hlavně je v názvu kus lingvistické logiky. Jak se dá vytušit, název vychází z vlastních jmen mých spolucestovatelů. Zatím to Slávek ani Eva vůbec netuší. Až to jednou zjistí, kamenování mě nemine :-)

Každopádně je namístě hned v úvodu vyslovit obrovské poděkování. Patří Slávkově a mojí manželce. Ukažte mi ženy, které svým životním partnerům dopřejí splnění dětských snů. Bez remcání a jakýchkoliv podmínek. Zas tak moc jich nenajdete. Kvalita vztahu se neměří vzletnými slovy. V projeveném gestu vidíme kus oběti a zdaleka to nebereme jako samozřejmost. I tady se dá hovořit o daru milosti. Vzácném a křehkém zároveň. Posunuje nás k většímu respektu a zavazuje k zodpovědnosti.  

CK Sleva vše skutečně perfektně předchystala a tak se v poslední srpnové dekádě scházíme na prvním terminálu ruzyňského aerodromu. Tentokrát se svěřujeme do péče osvědčeného ruského Aeroflotu. Člověk by to nečekal, ale i tam má náš nedostižný Náčelník své známé.

 

Půlnoční airbus se hřmotně vznese nad pražské věže a po dvou a půl hodinách klidného plachtění tiše klesá k Putinovi. Šeremetěvo nám dnes nepřichystalo pražádné překvapení a tak se za chvíli přesunujeme do neplacené noclehárny. Na holé zemi tu už klimbají žlutí, černí snědí i bledí a k našemu překvapení to ruským strážcům pořádku ani trochu nevadí. V horizontální poloze tu bez újmy na zdraví i peněžence přečkáváme až do časných dopoledních hodin. V tuto dobu nám totiž startuje vzdušný expres mířící přes východní stepi k západním břehům Kaspického moře.

 

Odér cílové destinace zaznamenáváme už v letadle. Černovlasí, sympaticky přičmoudlí pasažéři naznačují, že míříme k jižnějším končinám. Pravého Ázerbajdžánce jsem snad zatím ještě neviděl. Připomínají mi mediálně daleko známější Čečence. Ať už je to jakkoliv, míříme do kraje obávaných kavkazských bojovníků. Vševědoucí internet nás už stačil varovat, že si není radno s nimi zahrávat. V případě neshody se prý chovají neadekvátně.

 

Po více než třech hodinách v povětří se začínáme snášet k nažloutlé pevnině. Supermoderní letiště Hejdara Alijeva  nás vítá vzorným pořádkem a nepřehlédnutelnou armádou uniformovaných zřízenců. Obavy z nebezpečně divokého Kavkazu berou za své. Jsme v Baku, dvoumilionové metropoli veškerých Azerů. Věže naší Matičky jsme vyměnili za věže trčící z naftových polí.

 

Mladý, pohledný a evidentně schopný taxíkář nás naloží do svého naleštěného off-roadu a prostřednictvím širokých bulvárů posunuje blíže ke středu. K našemu překvapení se kolem nás nemíhají zchátralé chatrče sovětského stylu, ale  novotou zářící věžáky nejmodernějšího ražení. Ropná velmoc, na kterou si současný Ázerbajdžán hraje, chce zapůsobit už prvním dojmem. Což se jí daří přímo obdivuhodně.

 

Propleteme se hustým provozem centrální části města a zakotvíme v úzké uličce lemované původní zástavbou. Právě tady má své sídlo místní pobočka mezinárodní humanitární organizace ADRA, která je nám už z tuzemska poněkud povědomá. Náš Náčelník byl jistý čas nejvyšším kormidelníkem jedné z jejich českých sekcí, zatímco moje maličkost v onu dobu náležela k jeho na slovo poslušným poddaným. A protože Vítězslav dokáže vítězně využít každou příležitost, navázal nejprve kontakt se zdejším ředitelem. Ten jeho vyhlášeným vyjednávacím schopnostem neměl šanci odolat a tak postupně přistoupil na všechno, oč jej Slávek požádal. Nedlouho před plánovaným odletem však došlo k nečekané ztrátě komunikace. Ta byla, jak se později ukázalo, způsobena direktivním převelením zmíněného direktora do válkou zmítaných oblastí východní Ukrajiny. Dopilování posledních náležitostí tak spadlo do klína jeho sekretářce, absolutně nevýbušné Metaně. Naše psychologicky fundovaná spolucestovatelka Eva s ní pak na dálku a v dokonalé pohodě dokonala vše, co bylo dokonat potřeba. Oběma dámám tedy náleží naše hluboká, přehluboká poklona.

 

Jmenovaná Metana nás už vyhlíží na pečlivě vymetených schodech u vstupu do místní Adry. S nehraným šarmem obyvatelky hlavního města a všudypřítomným úsměvem dává zřetelně najevo, že jsme tu  více než vítanými hosty. Představuje předem připravená místa k  přebývání a poskytuje pár pro cizince důležitých informací. Neopomene podotknout, že nás má dokonale prolustrované. Může za to internet, před kterým se už skoro nikdo nikde neschová.

 

 

Dárek vždycky potěší. CK Sleva, která jej vybírala, se trefuje do černého. Naše hostitelka se totiž ukazuje jako velká parádnice s vytříbeným smyslem pro krásu. Dílo českých rukou v podobě křišťálové brože ji proto málem dojímá k slzám. Po něčem přesně takovém  prý už odedávna netrpělivě toužila. Její sen se jí právě naplnil. K naší, a hlavně její nefalšované radosti.

 

Před domem už čeká i naše budoucí přibližovadlo. Bílá japonská toyota s náhonem na všechny čtyři. Nic lepšího jsme si nemohli přát. Navíc za cenu o třetinu nižší než nabízí konkurence. Auto jinak slouží místní Adře k nezbytným přesunům za realizovanými projekty. Tentokrát si dopřeje malou výjimku. Zatím se neví, zda mu to bude k dobrému. Vědět dopředu, kudy jej zvědaví cizinci poženou, asi by už před startem vyhlásilo stávkovou pohotovost.

 

 V Metanině doprovodu vyrážíme na první průzkum nejbližšího okolí. Ochotná průvodkyně nás protáhne jednou z hlavních tříd, a ještě než nám naposled zamává, lehce naznačí, kudy se dá dojít k nejvyhlášenějším připomínkám zdejší historie. Na tu však zatím nemáme čas. Našim prvořadým zájmem je v tuto chvíli nákup kvalitních map a energetické náplně k plynovému minivařiči. Bez těchto nezbytností se buď co nevidět ztratíme, anebo pojdeme hlady.

  

 

Něco tak samozřejmého jako je informační centrum s bohatou nabídkou autoatlasů, turistických  průvodců a běžných speciálek hledáme v hlavním městě marně. K dostání jsou jen plány Baku a nepoužitelná mapa s vykreslením ázerbajdžánských pamětihodností. Chybí v ní však to nejpodstatnější – komunikace, po kterých se k nim lze dopravit. Něco, co je mapě jakž takž podobné, visí jen za sklem v adrácké kanceláři. Museli bychom to na cestu přibalit i s rámem, což se nám jeví jako poněkud nepraktické. Nezbývá, než se spolehnout na složitě pořízenou aplikaci ve Slávkově mobilním telefonu.

 

 

Podobně dopadáme i s nákupem bombičky k vařiči. V zemi, kde zemní plyn volně uniká do prostoru, se něco podobného vůbec nevyskytuje. A tak si na tržišti pořizujeme běžnou  propan-butanovou láhev i s namontovaným hořákem. V přepočtu nás to vyjde levněji než u nás pořízená bombička. Auto tuto těžkou, leč nezbytnou výbavu polní kuchyně naprosto lehce uveze.

 

Když už jsme se tak zvaným london taxíkem, což je asi nejběžnější druh zdejší dopravní obsluhy, přemístili k oné tržnici, nebylo by špatné se tu na chvíli pozdržet. Letmá procházka napovídá, že kromě toho, co aktuálně potřebujeme, je tu k dostání všecko možné i nemožné. Od rezavých hřebíků přes cukrové melouny až k benzínu nabízenému v petkách  od fanty a koka-koly. Důležitější je však zjištění, že běžní domorodci jsou vůči nám velice úslužní a neobyčejně přátelští.

 

 

 

 

Netušíme sice, kam nás přesně taxíkář dovezl, ale rozhodujeme se pro samostatný návrat po svých. Něco ušetříme, něco uvidíme, a třeba i něco zažijeme. Například zatím neznámý pocit ztroskotance, který není s to najít cestu k domovu.

 

Intuicí naznačený směr nás vede méně frekventovanými ulicemi staré zástavby. Kupodivu tu není žádný donebevolající nepořádek. Kromě architektonických zajímavostí nás překvapují i některé vzácné exempláře dosud sloužícího vozového parku. Taková stará třírychlostní Volha, stejně jako její předchůdkyně Poběda, což není nic jiného než mazaně okopírovaný Opel, se u nás už pěkných pár desetiletí v běžném provozu nevyskytují.

 

 

Je to skoro neuvěřitelné, ale cestu k našemu hodinu vzdálenému útočišti nacházíme bez větších problémů i ponižujícího doptávání. Může za to především Eva. Na rozdíl od své edenské pramáti to má v hlavě patřičně srovnané a na úlisné hadí nabídky svádějící na scestí nebere nejmenší zřetel. Ne nadarmo jí bylo proto svěřeno veškeré navigování našich budoucích přesunů.

 

Vrcholový management cestovky je díky cestě z Prahy do Baku už poněkud zchvácený a tak se rozhoduje pro neprodlené otestování  lůžkové části naší ubytovny. Eva směřuje do skrovné komůrky, zatímco Slávek okupuje rozložitou manželskou postel v poměrně prostorné ložnici. Než se na jeden z jejich okrajů uvelebí i moje maličkost, dopřeje si ještě nenáročnou večerní procházku. Ta se oproti plánu protáhne až k samotnému mořskému nábřeží. Je plné lidí, světel a nejrůznějších atrakcí. Jak se zdá, toto město nás určitě nezklame. Na jeho důkladnější prohlídku si však vyhrazujeme až poslední dny našeho zdejšího pobývání.

 

 

(-: pokračování někdy příště :-)