Ekuvýlet  cyrilometodějský

- z Pusteven až do Rožnova -

 

Radhošť není zdaleka jen dostaveníčkem pohanského Radegasta. Na jeho vrcholu ční k nebi neskonale důležitější sousoší. Cyril s Metodějem do moravských úvalů posunuli „Dobrou zprávu“ a podstatnou měrou se tím zasloužili o to, že nejen na této hoře začalo být nebe na dosah. A protože kalendář avizuje blízký svátek zmíněných věrozvěstů, nemůže být v tuto dobu lepší volba, než nasměrovat v pořadí už šestý ekuvýšlap právě k temeni vzpomínaného bájného návrší.

 

Ranním autobusem se na Pustevny vydává jen skromný čtyřčlenný předvoj. Vítá jej tu nevábné staveniště, zamračené nebe a honící se cáry mléčné mlhy. Ostatky Jurkovičových výtvorů se ztrácí v mracích a vedle stojící Tanečnici také není dvakrát do tance.

 

 

Smíšený kvartet si navzdory tomu ordinuje lehkou rozcvičku. Tříkilometrový testík naznačí, v jakém duchu se ponese příští pokračování. Zadumané smrčiny, lesklé kaluže ani kamenité chodníky však nemají nejmenší šanci dobře naladěné poutníky rozhodit. Čím je počasí protivnější, tím více smíchu se z lesa ozývá. Většina totiž žije nadějí, že neúprosně šedivé nebe se dříve či později přebarví do azurova.

 

 

 

 

 

 

Tanečnicí se nenazývá jen nedaleký hotel, ale už o mnoho déle i mírný vrchol nad Pustevnami. Dávné poustevníky tu připomínají jen kamenné věžičky obtékané mlhavými závoji. Liduprázdné prostory voní tajemnem a lákají k nostalgickému usebrání. Má škodu ten, kdo v tomto nečase zůstal doma za pecí…

 

 

 

 

 

 

Jsme zpátky na místě startu. Tentokrát nás zdraví dřevěné postavy hlídající nový Libušín. Právě vstává z popela. Mistři tesaři používají k jeho znovuzrození stejné technologie jako jejich prapředkové. Doufejme, že co nevidět budou opět Pustevny Pustevnami. Všem žhářům a škarohlídům navzdory…

 

 

 

Svět pohádkových mlžných oparů měníme za útulný interiér dřevěné hospůdky. Študácký smažák sice nepatří mezi vyhlášené valašské speciality, poskytuje však jakou takou naději, že nebude zušlechtěn nějakou, dnes už takřka nezbytnou, prasárnou.

 

 

Nebe začíná poznenáhlu ukazovat svoji přívětivější tvář, a tak se vydáváme znovu na čerstvý vzduch. Konečně tu máme terén hodný pořádných hor. Skalnatý chodník vedoucí k Cyrilce se tak stává první šancí k nenápadnému protažení ztuhlého tělesného svalstva. Tento úkon je zdrojem výronu endorfinů, což je vedle trhajícího se nebe jistou zárukou báječné nálady.

 

 

 

Máme tu poledne a s ním i očekávaný příjezd hlavní úderky. Plnohodnotná sedma, vedená samotnou Maminečkou představenou, přistává rovněž na Pustevnách a bez jakéhokoliv rozptylování nabírá kurs mířící ke vzpomínaným bráchům ze Soluně.

 

 

 

 

 

Sotva, co v potu tváře překonají výživné schodiště, čeká je rozzuřená tvář kamenného Radegasta. Švitorka na to reaguje po svém. Na pohanského hrůzovládce se ožene červeným deštníkem a s bohorovným klidem smířené křesťanky vede svou družinu k zeleným výšinám.

 

 

 

 

 

 

 

To, co bylo ještě nedávno předmětem nesmělé víry, se v tuto chvíli stává skutečností. Obloha nápadně zmodrala. Máme důvodné podezření, že i v tomto má prsty už vzpomínaná Maminečka představená. Zatím se ještě nestalo, aby se za její přítomnosti nerozhostilo pěkné počasí. Vypadá to, že má u nebeské rodiny nějaké známosti. Není proto od věci se s takovými kamarádit…

 

Pouť k věrozvěstům teď nemá chybu. Svítí slunce, pofukuje přívětivý větřík a okolní stromy, květiny, tráva i kapradí oplývají vděčností. V duchu dávného bratra Františka zpívají k oslavě Toho, který dal dohromady i naši dnešní pospolitost.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Radegast, neradegast, sjednocená jedenáctka Kristových učedníků si u hotelu pohanského názvu dopřává lehčího občerstvení. S dobrou vírou, že i dary k posílení těla pocházejí z rukou Všemohoucího, a pokud o to smrtelník stojí, mohou nést i pečeť božského požehnání.

 

 

 

 

 

Ekuvýlet bez duchovního zastavení si už dost dobře nejde představit. Tentokrát mu předchází mírné rozptýlení. Nedostižná teta Iva si i pro dnešek nachystala několik mazaných soutěžních vychytávek.

 

 

Začíná se finančnictvím, tedy předáváním desetikoruny bez použití prstů či dlaní, pokračuje společným hledáním kýženého názvu a končí rafinovanou skládankou jednoho biblického textu.

 

 

 

 

 

 

Protože jsou všichni zúčastnění nakonec prohlášeni za vítěze, čeká je i tentokrát víceméně nezasloužená odměna. Teta Iva patrně někde vyloupila sklad křesťanské literatury a tak se radhošťská jižní stráň na chvíli mění ve veřejnou čítárnu.

 

 

 

 

Historicky poprvé  na ekuvýlet nedoskákal největší středoevropský Zajíček. Velký Honza se však mezi nás přenáší prostřednictvím všeobsáhlé mobilní sítě. Všecky pěkně pozdravuje, přeje všeobecnou pohodu a hlavně velký příděl nezaslouženého Božího požehnání. 







 

Přestože dnes sladké dřevo odpočívá ve Švitorčině obýváku, nemůže se vše obejít bez společných chvalozpěvů. A přestože text plánované promluvy pro změnu vězí v domácím šuplíku tety Ivy, na nezbytnou katechezi stejně nakonec dojde. Maminečka ji předčítá z mobilového displeje. Myšlenky třiadvacetiletého mladíka poukazující na existenci a působení Svatého Ducha jsou natolik inspirativní, že vyvolají hned několik následných reakcí. Jsou ze života a proto dokonale autentické. Někteří z přítomných povídají o tom, jak je kontakt se zmíněným fenoménem zasáhl, jiní barvitě líčí, jak dramaticky je přivedl k zásadnímu obrácení a další se svěřují se svým životním kotrmelcem i následným omilostněním.

 

 

 

 

 

 

Na holém návrší, kde se kdysi obětovalo pohanským bůžkům, se poté ozývá několik modliteb. Jsou směrovány k živému, všudypřítomnému, všemohoucímu Bohu. I tentokrát se učedníci několika odstínů spojují v jeden kruh. Stmeluje je společná prosba ke společnému Otci. A proto i vědomí, že jsou tím pádem vlastními sourozenci.

 

 

 

Cyril s Metodějem by dnes měli asi radost. Zpráva, kterou sem propašovali, nezapadla. Přes všechny možné i nemožné překážky dosud žije. Posiluje víru, dodává naději a voní láskou. Všem opojným Radegastům navzdory…

 

 

 

 

 

 

S bílými mraky na modré obloze se spouštíme k Černé hoře. Kousek pod vrcholem potkáváme zvláštního poutníka. Švitorčin dobrý známý tlačí své kolo nahoru. Patrně v tom nehraje hlavní roli sportovní hledisko. Míří tam, kde je nebe na dosah. Bude to nepochybně náš brácha.

 

 

 

Pomalu se vzdalujeme vrcholu nejvyšší hory v okolí. Dopolední mlhy rozfoukal vítr a v tuto chvíli po nich není ani památky. Stejně jako duchovní vánek pomalu, ale vytrvale odnáší zatuchlé pachy nešťastné křesťanské nesnášenlivosti. Lepší se dýchá a cesty životem se stávají neskonale příjemnějšími.

 



 

 

 

 

Pod Černou horou ční temný kříž. Bílé na černém je pod ním napsáno to, čeho jsme byli před hodinou očitými svědky. Naše vůle, alespoň co se týká zmíněné duchovní zastávky, mířila jinam. Švitorka, jak o sobě tvrdí, byla před plánovanou promluvou úplně vygumovaná. Nakonec se vše naprosto spontánně převtělilo v něco, co nikdo ani ve snu neplánoval. A co způsobilo, že teď musíme hodně spěchat, abychom stihli poslední rozumný spoj.

 

Rožnovské finále nabírá na dramatičnosti. Ještě, že si Bohdan přibalil severské hole! Díky jim se jižansky vyhlížející Maminečka zdárně propracovává kupředu. A před cílem nakonec všem ukazuje záda. Jak stojí ve Svatých písmech: První budou poslední a poslední pro změnu první…

Drama končí na rožnovském nádraží. Mírně zchvácení poutníci se ve spěchu loučí a nastupují do svých přibližovadel. S výtečnou náladou a nepovadlou nadějí na příští setkání. Dá-li Bůh, tak po prázdninách opět někde na viděnou!

 

 

 

(-: amen :-)