Dneska do Slezska

------------------------

Bratři, sestry a soudruzi

v Jablunkově, v Chotěbuzi

----------------------------------------

 

Každoroční výjezd meziříčské adventistické družiny tentokrát míří k severovýchodu. Právě sem totiž sahají kořeny její současné Nejvyšší Náčelnice. V povodí řeky Olzy se děvucha naučila číst, psát, pašovat  polské zboží a následně balit tamější mládence. Aby se nakonec usídlila na opačné straně Beskyd s lehce zámožným bratislavským intelektuálem.
 

 

Prvním zastavením na trase je sympatické pohraniční maloměsto Jablunkov. Čeština se tu pere s polštinou a především se svérázným místním dialektem. Když tady začnou mluvit "po našimu", ubohý český našinec si připadá jako v Japonsku.
 









 

Dost možná se mírně zastrčený Jablunkov dostane brzy do centra tuzemského dění a později i do učebnic vlastivědy. To, pokud se ambiciózní Horáček nedostane nahoru, a všemu lidu drahý Zeman bude převálcován Drahošem. Zmíněný prezidentský kandidát pochází právě z této lokality.

 

 

 

 

Jenom kousek od pohledného centra se nachází nepříliš nápadná budova někdejšího kláštera. Vytrvale chátrající objekt získal před nedávnem nového majitele. Neobvykle akční skupina zdejších křesťanů tu začala budovat Muzeum bible. Má být jediným svého druhu na světě.

 

 

 

 

 

V historických prostorách bývalé kaple se otevírá nový svět. Nejrozšířenější kniha na světě tu prezentuje pestrou škálu nejrůznějších podob. Miniaturní výtisky střídají neobvykle objemné exempláře, současná vydání zase omšelé svazky z dob dávno minulých. Většina nese patrné stopy častého používání. Kromě Biblí jsou tady k vidění také kancionály, modlitební knížky a tištěné ukázky soudobé duchovní tvorby. Jako nemálo zajímavé se jeví rovněž vyprávění zakladatele a zároveň duše celého muzea. Podle jeho slov se na jeho postupném budování podílí nejen místní radnice, ale i bezpočet dalších, často i zcela neznámých lidí. Je potěšitelné, že nejčtenější a zároveň nejpronásledovanější knižní dílo na zemi v propadlišti dějin nezapadlo, ale do dnešní prapodivné doby má spoustě lidí stále co říct.

 

 

 

Křesťanská éra je poté vystřídána exkursem do pradávného pohanství. Výrazné návrší poblíž Chotěbuzi si totiž za své útočiště vyhlédli nejen tajemní Keltové, ale i pozdější Slované. Ještě před výstupem na jejich někdejší hradiště jsou návštěvníci uvítáni nepřehlédnutelnými rytinami. Některé vystrkují své vnady v podobě rohů, jiné si zvolily poněkud oblejší pahorkatiny svých tělesných partií.

 

Těžko odolatelnou upoutávkou na trase je tzv. Rybí dům. Ve svých temných útrobách skrývá celou řadu akvárií. Přežívá v nich celá řada pestrobarevných podvodních živočichů. Zatímco si drtivá většina z nich bezstarostně skotačí, dvoumetrový sumec mele z posledního. Zítra se možná objeví na jídelním lístku místní restaurace jako nejdražší doporučená pochoutka.

 

 

Žízeň a hlad jsou největšími nepřáteli všeobecné pohody, a proto je v následujících chvílích veškeré sborové účastenstvo svou Náčelnicí nahnáno do již zmíněné rybí restaurace. Sumce si pro jistotu nevybírá nikdo. Pstruh se jeví jako daleko jistější volba. Navíc, alespoň podle letmého nahlédnutí do jídelního lístku, nevychází draho. To, že nevelký kousek lososovitého potěšení vyjde na dobré tři stovky, se většina dovídá až u elektronicky evidované pokladny. Pravdou však zůstává, že v kombinaci s nezávadným chmelovým mokem se jedná o zcela nevšední gastronomický zážitek

 

 

 

Jistý Petr, jehož biblický prapředek byl vyhlášeným rybářem, si samozřejmě nemůže objednat nic jiného, než předmět lovu svého zmíněného jmenovce. Třístovková porce však k uspokojení jeho náročných chuťových buněk zdaleka nestačí, a tak si k vedle sedícímu sladkému potěšení pro jistotu dopřává ještě neméně slastný duplikát na talíři. Není divu, že si z permanentního životního cukrování uhnal cukrovku...

 

Konečně se vzpomínaná křesťanská množina posunuje k pohanskému sídlišti svých slovanských prapředků. Svět s absencí počítačů, mobilů, ústředního topení a automatických praček vypadá sice náramně romanticky, ale žádná z přítomných hospodyněk ( natož jejich pánských ekvivalentů) by jej za současnou proklínanou realitu ani náhodou neměnila.

 

 

 

 

 

Mírumilovnost šiřitelů pokoje se ukazuje hned v příštích okamžicích. Zdaleka nejoblíbenější akcí dne se stává lukostřelba. Sestry i bratří se předhánějí v tom, kdo elegantněji skolí k zemi případného narušitele. Patrně to berou jako vítaný trénink na očekávanou dobu pronásledování. Veškeré šelmy, které se během troubení objeví na lovecké scéně, se musí třást. Proti neohroženým amazonkám a chrabrým gedeonům  nemají ani tu nejmenší šanci.

 

 

Pokud je ze všeobecné euforie někdo v rozpacích, pak to jsou přítomní pastorové. Starší z nich už  svištění šípů neslyší, mladší je zase nevidí. Patrně nestačil uhnout, a tak je po střelbě nalezen na zemi. Budiž mu proto lehká a než se zase probudí, čest jeho světlé památce!

 

 

 

Výjezd valašských nájezdníků končí blaženou nadějí. Že nadchází plodné období a díky tomu ostatky ze Hřbitovní jedna ani náhodou nevyhynou!

 

(-: A proto, vždycky s úsměvem a zpátky ni krok! :-)