Retrovandr Nízké Tatry

-  aneb  -

Ke Králově holi nechodit bez holí!

 

 

 

 

Zatímco si většina kamarádů hole přibalila, moje maličkost je nechala doma. Půjde se hřebenovka, takže na co? Nějak mi nedošlo, že se bude pochodovat ke Králově holi. Trasa od Čertovice tu totiž připomíná hřbet velblouda. Hole se nakonec chtě nechtě uplatnily. Jedna smrková, druhá buková. Podpíraly starce cestou k holi i z hole. Nebýt jich, je dodnes dole…

 

Putovní vandr na zmíněném hřebenu se už jednou odehrál. Bylo to někdy po Velké sametové a šlo se opačným směrem. Zapsal se do dějin privatizací chleba a mým prvním setkáním s medvědem. Zbaběle jsem před ním utekl…

 

 

 

Než se postavíme na startovní čáru, nezbude než absolvovat několik logistických operací. Nejdřív se Robertovým přibližovadlem přemístit do Mikuláše, pak se busem přesunout do obce Hybe a odtud dálkovou linkou vystoupat ke zmíněné Čertovici. Doby se změnily. Na rozdíl od dávné minulosti se začíná v hospodě. U slovenské česnečky, české držkové a moravského chmelového moku.

 

 

 

Jen co vystoupáme ze sedla, je tady první varování. Výskyt brtníků tu hlásají dvojjazyčné cedule. Nechávají mě klidným. Trojí setkání mám za sebou a jsem stále naživu. Kdyby šli po starších a slabších kusech, jak hlásají jejich ochránci, dávno jsem už roztrhaný. Medvěd je tvor inteligentní a zimní zásobu tuku by mu v našem případě zajistil někdo vhodnější. Laďa s Adélou by si proto měli dát opravdového majzla!

 

 

 

 

Řádění šelem nezaznamenáváme, naopak řádění někdejší vichřice je dodnes více než patrné. Vyholila polovinu tatranských lesů a poutníkům tak umožnila vděčné výhledy. Průhledná divočina dnes oplývá neobyčejným půvabem. Může za to nejúžasnější mistr barevného tónování. Jmenuje se podzim.

 

 

 

Vyšlapaná stezka se noří do smrkových houštin. Z mechu tu vykukují nejen červené muchomůrky, ale i ukázkové exempláře praváků. Za chvíli jich máme skoro plnou kabelu. Dost dobře ale nevíme, kterak s nimi na putovním vandru naložit.

 

 

 

 

 

 

 

Z dilematu nás vysvobozuje náhodné setkání s početnou skupinou krajanů. Synci i děvuchy pochází z Frýdecka a odskočili si na hřeben z chaty v nedaleké Vyšné Boci. Humanitárnímu daru v podobě zaručeně pravých hřibů se v žádném případě nebrání. Nám se odlehčí a jim se nabízí naděje na skvělou večeři. Jako protihodnotu si vysluhujeme balíček slaných sušenek z nějaké superzdravé výživy.

 

 

 

 

Ramža je mezi nízkotatranskými turisty pojem. Nabízí zdroj vody, možnost legálního rozdělání ohně a v neposlední řadě i solidní střechu nad hlavou. V někdejší salaši, která zatím zeje prázdnotou, se však dlouho nezdržíme. Zkusíme se posunout o nějakých pět kilometrů dál, kde by se měl nacházet vhodný plácek ke vztyčení našich plátěných přístřešků.

 

 

 

 

Chodník se snaží traverzovat úbočí prudkého kopce s názvem Vrbovica. Kupodivu tu žádné vrby nerostou. K nebi se tyčí jen horské smrky, pokroucené buky a o poznání nižší porost jeřábů. Vyvrácené kmeny, které přirozeně nikdo neodklízí, leží takřka na každém kroku. Někde se dají obejít, někde podlézt a jinde jen pracně přelézat. S nabaleným báglem je to přenáramné potěšení. Stejně jako neustálé stoupání a klesání, které neskutečně se klikatící stezka nabízí.

 

 

 

 

 

 

Závěrečný výšvih na hřeben je vražedný. Navzdory tomu se tam nakonec všichni nějak vydrápeme. Někdo v záři zapadajícího slunce, někdo už skoro za tmy. Na Havraní polaně vládne kosa a hvízdá studený vítr. Nacházíme se ve výšce rovných čtrnácti set metrů.

 

 

Netrvá to dlouho a na travnaté pasece vyrůstají dva stany a rozhořívá se sálající vatra. Rozložitý pravák, který rostl hned vedle značené cesty, se postupně mění v neodolatelnou delikatesu. Stačí k tomu trocha oleje, špetka soli a životodárné oranžové plameny.

 

 

 

 

První noc ve stanu se vyvíjí zajímavě. Laďa je věhlasným expertem na všechno na světě, ale v nočním chrápání jede extraligu. Robert sice také nepatří v uvedené disciplíně k trapným outsiderům, v celonočním koncertu však hraje pouze jemně slyšitelné druhé housle. V této společnosti si člověk sice příliš nepospí, na druhou stranu nemusí mít nejmenší obavy z případné medvědí návštěvy.

 

Cáry mraků, které celou noc olizovaly naši polanu se s novým ránem pomalu zvedají a tak je čas vyrazit o kousek dál. V cestě nám stojí bezmála sedmnáct set metrů vysoká Homolka. Postupné nabírání výšky je sice náročné, ale kvalit včerejšího podvečerního výstupu nedosahují.

 

 

 

 

Obzor se postupně otevírá a nová scéna překvapuje zajímavými scenériemi. Vrcholové pláně opanovaly porosty rudnoucího borůvčí, které v kombinaci s osamělými smrčky a zelenými shluky nízkých jalovců připomínají spíš pěstěný anglický park než výtvor nikým neomezované volné přírody.

 

 

 

  

Zdejší krajina je štědrá nejen na přírodní krásy. Zcela zdarma nabízí i neobyčejné osvěžení. Borůvky už sice mají své žně za sebou, naopak jejich příbuzné brusinky jsou díky nočním mrazíkům přímo v ideální formě.

 



 

 

 

 

Hřebenová stezka, na které takřka výhradně potkáváme česky mluvící vandrovníky, se poté občas schová do více či méně hustého lesíku a kromě několika výjimek nenápadně ztrácí těžce nabytou výšku. Závěrečné klesání do sedla Priehyba však překonává veškeré představy. Kamenitý chodník padá kolmo dolů a jen málokdo jej zdolává bez ztráty nezbytné rovnováhy.

 

 

 

Ocitli jsme se v nejnižším bodě celého hřebene, což znamená pouhých jedenáct set metrů nad mořem. Před námi se tyčí další výzva. Nazývá se Velká Vápenice. Na přímý výstup se cítí jen Robert s Michalem. Moje maličkost spolu s Laďou a Adélou to vezme úbočím k dalšímu sedlu, které se pro změnu nazývá Priehybka. A právě tady se rodí už v úvodu vzpomínané trekingové hole. Jsou zaručeně bio a jejich podpora je nezanedbatelná. Ztracená výška se brzo vrací zpátky a ještě před západem slunce jsme na místě. Vzpomínaná vrcholová dvojka nás co nevidět dohání. S tím rozdílem, že do Priehybky sestupuje z Vápenice.

 

 

 

 

 

 

 

 

Za končícího světla se jdu porozhlédnout po nějakém vodním zdroji. Místo něj však narazím na borůvkový koláč. Nemá jej na svědomí žádný vyhlášený pekař, ale samotný král zdejší divočiny. Záměrně si toto zjištění nechávám jen pro sebe. Někteří nejmenovaní jedinci by do rána neusnuli.

 

 

 

 

Krásnější místo pro stany si snad ani nejde představit. Obzor poznenáhlu tmavne a na černé nebe vyplouvá jasně zářící půlměsíc. Velký vůz a ostatní souhvězdí jej následují. Rozhořívají se vařiče a svěží vítr roznáší směsici vůní z připravovaných večeří. Víme, že by to být nemělo, ale i tady nakonec problikává komorní ohýnek. Nejromantičtější večer celého vandru končí až s posledním uhlíkem. Následuje chladná noc se zvukovou kulisou Laďova vokálního doprovodu. Brtník, navzdory naší okupaci jeho výsostného území, se díky tomu ani tentokrát k výpadu neodvážil.

 

 

 

Následující ráno bude patřit k nezapomenutelným. Slunce se právě hrabe z korun nedalekých smrků a začíná nasvěcovat jinovatkou vyzdobené stany i jejich přilehlé okolí. Občas se přes hřeben převalí chuchvalec šedobílé mlhy a pocit chladu tím velice citelně znásobí. Co je to však proti nádheře, kterou toto ranní představení nabízí?

 

 

 

 

 

 

 

S Ádou si hned vzápětí odbíháme na neodolatelný vrchol vzpomínané Vápenice. Vítr si pohrává s cáry mraků a dramaticky dotváří pohled k východnímu obzoru. Noční mráz zvýraznil rezavou trávu, červené brusinky i plody modročerných borůvek svými bílými krystaly. Z kosodřeviny vykukují nápadné hlavičky muchomůrek i žlutě zbarvených klouzků. Ploché temeno sedmnáct set metrů vysokého velikána je zcela bez lidí. Ideální chvíle k modlitbám a tichému usebrání.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Sedlo Priehybka však mezitím nápadně ožívá. Osmahlí obyvatelé jižního podhůří vyrazili k výšinám. Prázdné kbelíky míní vlastnoručně naplnit více než žádaným zbožím. Za litr brusinek shrábnou okolo tří eur. Vzhledem k vynaloženému úsilí víceméně směšná suma. K tomu je třeba přičíst i jisté riziko. Všemocní strážci nedotknutelnosti zdejší přírody jim jdou po krku a těžce nasbíraný kbelík zmíněné pochoutky před očima vysypou. A ještě prý napaří pořádnou pokutu. Zatímco by měli Cikány k práci motivovat, dělají přesný opak. Jak je vidět, i ochránci mohou patřit mezi debily. Ony brusinky se tu totiž sbíraly odnepaměti.

 

 

 

Balíme stany a vyrážíme dál. Zatímco známou útulnu na Andrejcové míjíme bez povšimnutí, nemůžeme si nevšimnout údajů na směrových tabulích. Jsou natolik podivné, že se nestačíme divit. Jak se zdá, červenou trasu ocejchoval nějaký běžec, modrou v pohodě prošel běžný turista. Anebo stanovené časy odhadl někdo v kanceláři. Proto doporučujeme brát psané údaje s rezervou, případně uvedené číslo raději násobit dvěma. Normální smrtelník s nabaleným batohem, což je většina zdejších uživatelů, rudě značenou trasu prostě nestíhá.

 

 

 

 

 

Poslední významné sedlo naší pouti se jmenuje Ždiarské. Z bývalé koliby tu ční do vesmíru jen její proděravělá střecha. Doplňujeme nezbytné kalorie a hned vzápětí se zakusujeme do hrozivě vyhlížejícího svahu hory Bartková. Pokud jej zdoláme, jsme na nejlepší cestě k cílové Králově holi.

 

 

 

 

 

Zmíněné návrší ženského rodu nás příjemně překvapilo. Nějakým zázrakem ty tři stovky výškových metrů zvládáme v naprosté pohodě. Vystoupali jsme nad hranici lesa a teď už si budeme užívat jen travnatých ploch a dalekých výhledů.

 

 

 

 

 

Zalézáme do závětří. Větrem ošlehané tváře teď pro změnu vystavujeme příjemně sálajícímu sluníčku. Bohatá úroda brusinek láká k lehké ochutnávce. V mém případě trvá nejméně celou příští půlhodinu. Naslouchám zpovzdálí známým hlasů a připadám si jako před léty. Jeden hlas mi tu však chybí. Filipův. Nedávno nám odešel na Velký vandr…

 

 

 

Nádhernými horskými pláněmi pak stoupáme ke Strednej holi. Nad hlavou krouží krkavci a z kopce dolů drkotají bicyklisté. Míjíme zeleně zbarvené kameny i bílé kvádry křemene. S výhledem na všecky světové strany si dopřáváme poslední dnešní zastavení. Čekáme tu na Dalibora, který by nám měl být v patách.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Uznávaný hudební virtuos a nepřekonatelný rychlochodec se však kupodivu neobjevuje. Až později se dovídáme, že namísto k východu zamířil na západ. Není na tom nic divného, protože tak je to už nějaký čas běžné. V našem případě ale sehrál jistou roli i menší komunikační šum. Nedá se nic dělat, s Dalíkem se prostě nepotkáme.

 

 

 

 

O necelé tři kilometry dál se už hrdě vypíná naše cílová štace. Kráľova hoľa mi něco připomíná. Její výška je, alespoň na starých mapách, shodná s rokem mého narození. Na rozdíl ode mne tu byla dávno přede mnou a nepochybně bude i dlouho po mně. Michal vybíral dobře. Toto impozantní návrší je více než důstojným zakončením celého putování. Už pro ty nádherné výhledy k protějším Vysokým Tatrám.

 

 

 

 

 

 

Dál už jde všecko jenom s kopce. A ten je tady pořádný. Klopýtáme přes balvany a po očku pozorujeme hasnoucí okolí a pomalu zapadající slunce. Na památku nám nechává jen oranžově zbarvený západní obzor. Ale i ten se po chvíli promění a splyne s všeobjímající černou tmou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Predné sedlo, kde míníme trávit poslední noc, nás vítá poněkud chladně. Ve světle čelovek vztyčíme stany a rychle zakládáme závěrečnou vatru. Zatímco se ona stará se o dodávku tepla, Laďa zajišťuje neváznoucí komunikaci. Jeho sborové telenovely jsou nepřeslechnutelné. Vytrvalejšího kulturního referenta bychom jen těžko hledali. Do toho svítí měsíc a blikají nebeské hvězdy. Romantika jako vyšitá!

 

 

 

Noc je jasná a tím pádem chladná. Ranní teploměr ukazuje mínus čtyři. Kouzelné jíní i dnes okrášlilo stany, trávu a celé okolí. Máme dost času a tak nikam nespěcháme. V pohodě si vychutnáváme nejkrásnější ráno s oblohou bez mráčku a rychle stoupající teplotou.

 

 

 

 

 

Sešup k civilizaci je svižný a absolutně bezproblémový. Zatím vždycky poslední Laďa se vytrvale objevuje na špici. Mile nás překvapuje i šumný vzhled podhorské dědiny. Jmenuje se příhodně, tedy Šumiac. Mají tu ještě dost původních chalup a skvělou kulisu v pozadí. Co jiného, než donekonečna opěvovanou Kráľovu hoľu !?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V nedaleké Červenej Skale naskakujeme na modrý autobus, abychom se přes několik zelených údolí přiblížili k bělavým vrcholům Vysokých Tater. S nízkými nároky na komfort cestování se poté ve stoje přemístíme rychlíkem k Mikuláši. Pětimístný citroen tu už netrpělivě čeká, aby nás, navzdory několika kolonám, spolehlivě dopravil k našim východomoravským hnízdištím. Děje se tak víceméně v pohodě a kupodivu ještě téhož dne k večeru.

 

 

((-:  :-))