Z podzimních Krkonoš
 

- vzpomínek plný koš -
 

---------------------------------------------------------------

 

 

 

aneb
 

 

Není žádná fuška
 

rejdit s CK Hruška
 

Jsou cestovní kanceláře, které najdeme na patřičném seznamu, ale nefungují, naproti tomu lze najít takové, které fungují, ale žádnou registraci nemají. Výše zmíněná cestovka patří mezi ty druhé. Bodrý Valach Zdeněk Hruška už dobrých pár let pořádá pod hlavičkou meziříčské Apoštolské církve cyklovýlety, autobusové zájezdy a jiné bohulibé turistické aktivity. K plné spokojenosti zúčastněných a zcela samozřejmě i bez nároku na odměnu. Ať už se s uvedenou agenturou vydáte za humna nebo do Tramtárie, nebudete zklamáni. Náčelník, kterého nerozhází Babiš, Kim-Čong-Un ani srážka s kometou, všechno dopředu pečlivě připraví a vy se pak můžete oddávat jen bezstarostnému posunování. O to se v našem případě postarala nepřehlédnutelná Valaška se svým výkonným, ostře žlutým krytým vozem.

 

Krkonoše, den první
 

K nejvyšším českým pahorkům je to z našeho dálného východu dobrých pět hodin poctivé jízdy. Na úpatí Sněžky jsme někdy před jedenáctou. Navzdory svému názvu tam není sníh a v Peci, kam jsme šťastně doputovali, slunce zrovna nepeče. Je polovina října, ideální čas na horské vandrování. Přestože většinoví apoštoláci náleží k letničním, létání zatím nezvládají. Pokud se chtějí dostat na vrchol jmenovaného návrší, nezbude než tam dojít po svých. Případně využít, samozřejmě za tučný peníz, služeb lanové dráhy. Což je případ drtivé většiny. Vyloženě růžové chvíle je však ani tak nečekají. Lanovka jede jen na Růžovou horu.

 

Je to jistě nemalá ostuda, ale na nejvyšším bodě Země české má noha ještě nestanula. Letos, kdy mi začíná táhnout k osmi křížkům, je k tomu ideální příležitost. Pod dohledem nejmladšího synátora startujeme k výšinám. Samozřejmě poctivě, tedy s výhradním použitím vlastních končetin. Modrá značka stoupající nahoru Obřím dolem se nám jeví jako nejschůdnější alternativa.

 

 

 

 

 

 

K našemu překvapení je tu takřka liduprázdno. Více či méně oplácané masy se svěřily už zmiňovaným, elektromotorem poháněným ocelovým lanům. V dobré víře, že se pod jejich (nad)váhou nepřetrhnou. Je to více než chvályhodné, protože nás nikdo nebrzdí v rozběhu, či spíše nedýchá na upocená záda.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Podstatně jiné to začne být u Slezské boudy. Hustá mezinárodní slezina tu slézá či vylézá nepřehlédnutelný skalnatý jehlan. Udýchané české nány, funící germánští penzisti, zapocené polské kobiety, jakož i další více či méně exotická individua tu svorně bojují s kamenitým terénem, nadmořskou výškou, ochablým svalstvem, převislými břišními partiemi, případně americky zaobleným pozadím. Zdobí je však nesporný fakt, že patří k oné vzácnější krevní skupině, která se nespokojí s vysedáváním v kavárnách, barech či před tetelícími se obrazovkami s pochybnou virtuální realitou.
 

 

 

 

 

 

 

Vrchol Česka působí poněkud rozpačitě. Přinejmenším proto, že jeho pohlednější polovina náleží Polákům. Tuzemskou architekturu tu reprezentuje jenom prapodivná piksle ze skla a dřevěných prken, ve které jsou nízké stropy, vysoké ceny a málo místa k rozšoupnutí. Důležité je, že tu neprší a nefučí, což se v těchto výškách především počítá. Výhledy jsou odtud ale nezapomenutelné.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Severní sestupová cesta, kterou vydláždili naši severní sousedé, je o poznání delší a také pohodlnější. Nabíráme západní kurs a širokými tratuáry, jenž se tu a tam převtělí v dřevěné nadzemní lávky, neúprosně míříme k rozložité Luční boudě. S přehledem ignorujeme pestrou nabídku lákadel včetně údajně vlastnoručně vařeného místního piva. Pokud by mělo být skutečně originální, muselo by být vařeno z okolo rostoucích lučních trav, což je krajně nepravděpodobné.

 

 

 

 

 

 

Slušnou asfaltkou, připomínající běžnou okresní silnici, se poté posuneme na docela holou větrnou hůrku. Blizzard tu řádí jak na severní točně a tak není divu, že v těchto nevlídných Krakonošových končinách nejeden nešťastník přišel o život. Na jejich památku tu vztyčili nevelké stavení připomínající kapličku. Přestože jsme v zemi neznabohů, nechybí tu kříž. Doufejme, že se aspoň někdo z uvedených stačil této záchranné kotvy ještě za života zachytit…

 

 

 

 

 

Přes nenápadné návrší se překlopíme na druhou stranu. Otevírají se nám výhledy k dalekým severním stráním i blízkým, nádherně barevným náhorním planinám. Mineme chatu Výrovka a svižným tempem pádíme k Chalupě na rozcestí. Údaj na směrovce nás šokuje. Do Pece nám zbývá ještě rovných šest kilometrů. Máme na to necelou hodinu.

 

 

 

 

 

Když si po nějaké čtvrthodince zrychleného přesunu konečně všimneme značky, z hrůzou zjistíme, že je červená. Málem z toho zezelenáme, protože naše zelená odbočila hned za rozcestím. Máme dvě možnosti. Buďto se tam vrátit nebo cestu zkrátit. Samozřejmě přes přísně zakázané území nejchráněnější zóny. Nikomu to neříkejte, ale volíme druhou variantu. Navzdory hrozbě pokuty, vězení, případně postřelení bdělým strážcem nedotknutelnosti zdejší přírody kličkujeme mezi kosodřevinou, zakrslými smrky a pomalu tlejícími vývraty. Do desíti minut jsme na správné cestě. Není moc široká, což je dobrým znamením, že nemíří do pekel, nýbrž do Peci.

 

 

 

Střídáním běhu a rychlé chůze se zatraceně svižně přibližujeme k cíli. Obklopuje nás čím dál malebnější krajina, což se ve spojení s ubývajícím časem jeví jako nepříliš dobrá kombinace. Konečně jsme v údolí. Synátor Jakub tu rozpoznává červenou Karkulku, ve které před dvaceti roky absolvoval doktorem nařízený ozdravný proces. Patrně to zabralo, protože na jeho fyzičku, díky které v pohodě zvládá krkolomné horské přesuny, jednoduše už dávno nemám.

 

 

 

 

 

 

V Peci jsme sedm minut před odjezdem našeho autobusu. Vládne tu absolutní pohoda. Zchvácení poutníci se v trousí ze všech stran a hodin vesele přibývá. Někteří přichvátají s citelným přesčasem, někteří s utrženou podrážkou. Náčelník je bohorovně klidný. Večeři ve Stážném stihneme, tak proč se nechávat vyvést z míry něčím tak nepodstatným, jako je pár evidentně zchvácených opozdilců?

 

 

 

 

 

Přestože je naše nocležiště hned za kopcem, jedeme tam skoro hodinu. Obchvat přes Vrchlabí měří snad padesát kilometrů. Ve Strážném se vrháme nejdřív do Vltavy a až posléze do náruče Roubenky, případně Diany. Ta první nám poskytuje večeři, druhé zase rozestlané postele.

 

 

 

Krkonoše, den prostřední
 

Dnes má být vůbec nejkrásnější den. Zatím to na něj nevypadá. Od toho jsme věřící, abychom tomu uvěřili. Náš luxusní autokar nás ve Špindlu předá chudší konkurenci, která se za pár desetikorun postará o přemístění ke Špindlerově boudě. Krkonošská magistrála tu připomíná Václavák. Běžní turisté s hůlkami, baťůžky, případně jen s dobrou vůlí se tu mísí s nabuzenými borci v trenýrkách, kteří někam usilovně chvátají, ač je nikdo nehoní. Zřetelná numera, kterými jsou viditelně označeni prý určitě nejsou vězeňská čísla, takže se nemusíme nikterak znepokojovat. V jednom šiku doputujeme k Petrovým boudám, které právě vstávají z popela, a potom se svěřujeme poněkud užšímu kamenitému chodníku.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Příští úsek mezi mokřady, horskými smrky, případně jejich vztyčenými torzy, patří k nejkrásnějším. Na vině je samozřejmě také hřejivé sluníčko, které čím dál častěji obnažuje svoji hřejivou tvář. Míjíme Ptačí kameny, které k zastávce nelákají jen nebeské ptactvo, nýbrž i ubohé pozemské kajícníky. Roztodivná stezka, která místy vyhlíží i mírně krkolomně, nás dovede až ke Brádlerovým boudám. Tady dochází k očekávanému dělení. Nikoliv na ovce a kozly, ale na poutníky více či méně výkonné, případně pohodlné. Má životní souputnice se, k mojí nemalé radosti, odvážně zařazuje k těm druhým.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ve dvojici pak projdeme podél Martinovy boudy, abychom se dál protáhli k labským pramenům. Modrá obloha se postupně vytrácí a okolní svět začínají zahalovat decentní cáry proudící mlhy. Bereme to jako přechodnou záležitost a s úsměvem na rtech pokračujeme dál. Ostatně, i ona bílá tma má svoje neopakovatelné kouzlo.

 

 

 

 

 

 

 

 

Mlha neustupuje ani poté, co se nám podaří překonat významný evropský veletok zvaný Labe. Nevydáváme se k jeho nedalekým pramenům, ale zamíříme pouze do jeho boudy. Neporoučíme si labskou vodu, nýbrž hovězí vývar za sedmdesát. V jeho síle se pak po hraně Labského dolu posunujeme dál. Slibované vděčné výhledy se sice nekonají, ale i tak je tu a tam něco málo k vidění. Třeba takový pančavský vodopád. Ten prostě nemá chybu! Chybou ovšem zůstává, že na dnešek vyšel víkend. Pražští pepíci se přesunuli do Krkonoš. Přibalili si své rozložité, plnoštíhlé i anorektické soudružky a v některých případech i více či méně rozdováděné ratolesti. Počet čtyřnohých šelem od ratlíků po bernardýny, kteří jim tvoří zuby ozbrojený doprovod, dokazuje, že současná Česká republika se stala jen těžko překonatelnou psí velmocí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Máme štěstí, že navzdory všudypřítomným mlhám dnes máme docela teplý den. Zastihnout nás tu taková sněhová bouře, možná dopadneme jako dva neslavně proslulí lyžařští závodníci. Hančovi tu postavili na památku kamennou mohylu, Vrbatovi dřevěnou boudu. Třeba tato dvě mementa poslouží k uvědomění, že hory mohou být nejen kouzelně krásné, ale i neobyčejně kruté. Příslušná dávka pokory je vždycky na místě. A zdaleka nejen na vysokých kopcích.

 

 

 

 

Krajina kolem Medvědína skutečně připomíná divočinu důstojnou pro život někdejšího krále tuzemských pralesů. Zatímco si do našich Beskyd tu a tam odskočí, Krakonošovy revíry zatím nechává bez povšimnutí. Šlechetní urození pánové je kdysi zcela nešlechetně pomordovali, takže současná česká chudina má útrum. Může si tady aspoň bezstarostně špacírovat a nezatěžovat se obavou, že padne před za oběť nějakému nenažranému brtníkovi.

 

 

 

 

 

 

 

 

Dolů ke Špindlu jde všechno už jenom s kopce. Včetně Horních Míseček, které se právě převtělují v šikovně maskované betonové útočiště pro horní chlapce z horních deseti tisíc. Nechejme zbohatlíky jejich nezáviděníhodnému osudu a všímejme si raději všudypřítomného Božího stvoření. Nejhezčí ze všech katedrál teď oplývá všemi možnými barvami. Stojí zato se na chvilku zastavit. A k nebi, které začíná opět lehce promodrávat, poslat náruč chvály a neslyšitelných díků.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pod dohledem andělů strážných se přesouváme zpátky do Strážného. Dříve než se ve Vltavě dovaří nepostradatelná česká klasika, vyrazím na krátkou vycházku po okolí. Zdejší chalupy mají duši a tak mohou směle dotvářet kouzelnou krkonošskou přírodu. Ukazuje se, že i člověk, pokud má špetku rozumu a dostatek citu, může být tvůrcem krásy, pokoje a celkové harmonie.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Krkonoše, den poslední
 

Ráno je jako vystřižené z žurnálu. V údolích se ještě válí bílé mlhy, ale obloha se vyšňořila do azurova. Vltavě i Roubence s Dianou dáváme ádié a pádíme k východu. Zastavujeme pod Černou horou v barevně rozjásaných Jánských lázních.

 

 

 

 

Víceméně kompaktní pospolitost se opět rozděluje. Tajní příznivci Darwinovy teorie se tu vracejí do korun stromů. Musí si ale napřed vystát slušnou frontu a zaplatit neméně slušné vstupné. Nedávno otevřená stezka, vedoucí nadpozemským světem, prý však stojí za to. Nemohu to potvrdit, ale z žabího pohledu vypadá opravdu impozantně. Tuším, že za svůj vzhled shrábla v architektonické soutěži i nějakou velice prestižní cenu.

 

 

Proudící davy, natož ve stromových korunách, zrovna nemusím a tak střídám osamocený pohyb v šumících lesích s náramně příjemným nahříváním stařeckého těla na slunečné pasece. Vydržel bych tu o mnoho déle, ale ten zpropadený čas je opět neúprosný. Spouštím se k civilizaci a nasávám vůně lázeňského městečka. Díky počasí, roční době a šikovným stavitelům je závěrečná procházka více než příjemnou tečkou za celým třídenním krkonošským putováním.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Usedáme do žlutého valašského dostavníku a v naprosté pohodě se přesouváme k našemu východnímu pohraničí. Vypadá to, že jsme navýsost spokojeni. Protože rejdit s CH Hruška není žádná fuška!

 

 

(-:  :-)