Na
Liptově s dcerou Evou
Eva je neobyčejně
milé děvče, u níž se vzácně snoubí krása hlubokého ducha,
přívětivé duše a ladného těla. Přestože je o generaci
mladší, patří k nejlepším kamarádkám mé půvabné choti.
Bereme ji tak trochu jako adoptivní dceru. A protože koncem
minulého roku dospěla k významnému životnímu jubileu, dostala
od nás nenápadný dárek. Několik dní časně jarní dovolené.
Samozřejmě, pod našim bedlivým dohledem:-)
Ve druhé polovině
měsíce dubna proto společně vyrážíme k východu. Prvním
zastavením je návrší nad rodnou dědinou jednoho z největších
Slováků. Terchovské stráně už opustil poslední sníh a
Jánošikovy diery lákají první milovníky příkrých skal,
vodních kaskád a kovových žebříků. My se protentokrát se
spokojíme jen s nenáročnou relaxační procházkou, abychom po
konzumaci místní jehněčí zelňačky pokračovali přes Oravu k
našemu liptovskému cíli.
V pohodě se
protáhneme nízkým sedlem pod převysokým Velkým Chočem a za
lázeňskými Lúčkami odbočujeme doleva.. Vesnička jménem
Kalameny se pomalu stává pojmem. Plytké jezírko s termální
vodou, kde se navíc nevybírá žádné vstupné, nemůžeme prostě
vynechat. Podobně jako ostatní vyznavači teplých koupelí, se tu
potom zastavujeme skoro každý další den.
Našim útočištěm
se stávají rozlehlé Liptovské Sliače. Už dávno jsem z map
vyzvěděl, že se tu vyskytují travertiny a z tisku vyčetl zprávu
o tom , že tu kdysi nějaký neobyčejně drzý brtník málem
skalpoval místního domorodce. Průjezd nezvykle dlouhou dědinou
však ukazuje, že tu nežijí nebezpeční medvědi, ale milí a
pracovití lidé, kteří se o vzhled svého bydliště náležitě
starají.
Ubytování
nacházíme v nádherně udržovaném apartmánovém domku na samém
konci vesnice. Vlastní jej náramně sympatická rodinka středního
věku, a jak se později prořekne, na nezájem o poskytnutí jejich
přístřeší si určitě stěžovat nemohou. Ani trochu se jim
nedivíme.
Jenom
kousek od našeho útočiště se k nebi vypíná nepřehlédnutelné
avantgardní stavení. Tak trochu připomíná něco jako
zaparkovaný létající talíř pro mimozemšťany. Ve skutečnosti
se jedná o nedávno vybudovaný katolický kostel. Tak jak už to v
takovýchto případech bývá, někomu se líbí moc a jiný by jej
nechal co nejdříve rozbombardovat.
Nechejme
aktuální modernu na slovo
vzatým odborníkům a
porozhlédněme se raději po pozůstatcích historie. V porovnání
se vzpomenutým výkřikem poslední architektonické módy působí
nekonfliktně a o poznání pokorněji. Ať už se jedná o staré
rodinné domky nebo jiný svatostánek z předminulých staletí.
Středobodem
našeho pětidenního lenošení se stávají už jmenované Lúčky.
Konkrétně lázeňská část, kde nechybí vodní
plocha s ohřívanou teplou vodou a hlavně bazén
s nahnědlou, parádně prohřátou, nepochybně
přenáramně léčivou
termální tekutinou.
Jsme
na dobrovolné lázeňské dovolené, a tak si nemíníme hrát za
každou cenu na Skoty. Vitální svět, což je několik druhů saun
a dalších, veskrze vodních atrakcí, je taktéž našim každodenním
dostaveníčkem. Nevíme, jak ostatní, ale naše rodinná trojka
odtud pokaždé odchází jako znovuzrozená. A pokud dožijeme
podzimu, neservírujeme si tu přesně
stejné repete.
Malé
překvapení zatím bezproblémové dovolené nám poskytuje naše
přibližovadlo. Přestože ujelo teprve tisícovku kilometrů, hlásí
nějakou poruchu na motoru. Nezbývá, než se s ním vypravit do
třicet kilometrů vzdáleného Mikuláše. Zmíněnou nepříjemnost
nahrazuje cesta kolem Liptovské Mary. Nabízí
nádherná panoramata ověnčená prstenci okolních hor. Dobrou
zprávou je, že i tak má auto šanci nás dopravit až domů. Až
tady se později ukáže, že za vším vězí jistý hlodavec. Mrška
kuna překousala jeden z kabelů...
Jednoho
vlahého podvečera si dopřáváme i lehkou vycházku do kaňonovité
Kvačianské doliny. Donedávna tudy vedla i hlavní spojnice mezi
Liptovem a Oravou. Skalnatou cestu nad strmými srázy, samozřejmě
bez svodidel, jsme kdysi ještě stačili absolvovat. Někdy v
polovině sedmdesátých let s docela přetíženou
„dvanáctsetdvojkou“. Brzy nato riskantní komunikaci zavřeli a
dneska slouží už jen pěšákům a odvážným bicyklistům.
Vraťme
se však zpátky do naší sympatické dědiny. Vzpomenuté
travertiny
tu sice ještě jsou, ale už dávno nežijí. Soudruzi,
toužící po blahu všeho lidu, kdysi minerální vodu, která tento
přírodní zázrak utvářela, potrubím svedli do obydlených míst,
a tak tu od těch dob ční k nebi jenom dva prázdné, trochu
posmutnělé krátery.
Abychom
zmíněným dobrodincům úplně nekřivdili, nechali tu trošce
chutné kyselky přece jenom vytékat. Z osmi uměle vytvořených
pramínků se můžete svobodně napojit, případně si bublinkovou
tekutinu do zásoby načepovat.
Netušíme,
čím jsme si to zasloužili, ale po celý čas pobytu vládne přímo
ukázkové počasí. Podezříváme z toho naši adoptivní dceru
Evu. Patří totiž k
vytrvalým, hluboce věřícím modlitebnicím. Bylo by hříchem
bezplatných nebeských darů v podobě modré oblohy a hřejivého
slunce nevyužít. Někteří se oddávají lapání jarního bronzu
a všichni kratším či delším procházkám. Výhledy k oběma
Fatrám, Chočským vrchům a všem možným Tatrám jsou prostě
nezapomenutelné.
Máme
tu poslední podvečer a s ním i náznak loučení. Z holých návrší
máváme zapadajícímu slunci i pod námi ležící dědině.
Cítíme, že máme za co děkovat. Myšlenky
se obracejí k poznenáhlu tmavnoucí obloze. Za chvíli je poseta
miliony světélkujících
hvězd. Tušíme za nimi
Někoho, kdo nás má nekonečně
rád...
Další,
opět nádherně slunečný den, je ve znamení návratu. Po
obvyklých dopoledních lázeňských radovánkách se spouštíme
kolem Váhu k západu. Příjemnou tečku nám poskytne tradiční
zastavení v salaši Krajinka. Skvělé menu, převážně z ovčích
zdrojů, ani tentokrát nemá chybu. S
náramně příjemným pohlazením po těle i po duši se poté
přehoupneme přes javornické pahrbky a údolím Rožnovské Bečvy
se v poklidu dostáváme k našim trvalým hnízdištím.
Takže,
milá Evo, převeliké díky! Byla jsi úžasná, a proto tě za
trest opět někdy někam přiberem
:-)
-----------------------------------------------------------------------------
-----------------------------------------------------------------------------
