VELIKONOCE

v javornické divočině
 

 

Patrně jsem křesťan na baterky, když na největší křesťanský svátek nechodím do kostela. Nechodím do kostela, chodím ale do chrámu. Do toho, který nevyzdobil žádný z dávno zesnulých barokních umělců, ale sám živý Mistr nad mistry. Katedrálu s nekonečnou nebeskou klenbou nikdo a nic na světě nepřekoná.

 

Nedělní svátek zmrtvýchvstání vyhlíží nevábně. Před svítáním lije jako z konve, za rozbřesku slušně prší a v době, kdy kousek za slovenskou čárou vystupuji z takřka prázdného pacifiku, už jen drobně mrholí. Pohledná obec Záriečie, kupodivu nesídlí za řekou, ale za potokem. Vedle ležící sympatické Mestečko zase není žádné malé město, ale obyčejná dědina. A nedaleký kamenný útvar nazývaný Skála, není ani tak skálou, jako spíš nedávno opuštěným lomem. Ještě dřív než se tu kutači šutrů pustili do díla, čnělo tady k nebi nejen vápencové bradlo, ale i na něm postavený neveliký hrad. Alespoň tak to hlásají přítomné vývěsní tabule, které už také znatelně rozežírá neúprosně nenasytný hlodavec čas.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ignoruji lesem stoupající modrou značku a přes louky a osetá pole mířím k východu. Což jsem neměl dělat. Noční déšť proměnil úrodnou prsť v nevábnou, dokonale lepivou plastelinu. Rychlost posunu se úměrně snižuje s přibývajícími blátivými nánosy a sváteční výlet se začíná převtělovat v galeje.

 

 

Po kilometrovém polním přesunu se mi do cesty staví polní cesta. Je sice také slušně rozbahněná, na minulý úsek však ani zdaleka nemá. Navíc se zakusuje do listnatého lesa, který je toho času bez listí. Bloumám krajem sám a nebýt zpěvu ptáků a občasného setkání se srnčí zvěří, připadal bych si jako v zemi mrtvých. Přestože si zdejší pobožný národ připomíná den Ježíšova vzkříšení.

 

 

 

 

Ať už se mi chce nebo ne, musím stůj co stůj překonat jeden z javornických hřebenů. Opouštím zmíněnou blátivou cestu a zabočuji do řídce porostlého svahu. Zetlelé bukové listí ukrývá bezpočet neskutečně kluzkých větví. Zlámat si tady dolní hnátu, zkomplikuji život nejen sobě, ale i smečce nezbytných záchranářů. Žádný podobný exces si prostě nemohu dovolit. Těžce a přitom opatrně postupuji nahoru. Zvedá se severní vítr a dešťové kapky střídá poletující sníh.

 

 

Konečně jsem se vydrápal na další komunikaci. Sevřeným úvozem stoupá do prudkého kopce. Bláto tentokrát připomíná hrnčířskou hlínu. Hrozně to podkluzuje a každý pokus o další krok se rovná utrpení. Bágl na zádech se zdá čím dál těžší. Velikonoční meditace teď přenechám svým duchovnějším sourozencům. V kostelním tichu či v pohodlí vyhřátých domovů k tomu mají poněkud lepší příležitost.

 

Později se už svěřuji jenom pralesní divočině. Míjím zajímavě pokroucené stromy, prodírám se mlázím a překonávám čvachtající bažiny. Jedna z nich je obzvláště půvabná. Vyčnívají z ní souměrné kupky připomínající neučesané hlavy divochů.

 

 

 

 

Konečně jsem na hřebenu. Spouštím se do katastru Dolní Marikové. Také tady mě vítá neudržovaný les nabízející tisíce půvabů. Ten autentický přírodní svět bez lidí si náramně užívám. Po nedávno přestálém plahočení působí jako hojivý balzám.

 

 

 

 

 

V paletě okrových, hnědých a zelených tónů se najednou objevuje velice výrazný akcent. Fialově růžový lýkovec jako by tu vůbec nepatřil. Jeho drobné květy doslova září a navíc omamně voní. Pozemské galeje se změnily v nebeský ráj.

 

 

 

 

V příjemném rozmaru klesám romantickou doubravou a je mi skoro do zpěvu. Pomalu se blížím k vyvrácenému pozůstatku někdejšího statného listnáče. Je porostlý výrazným, krásně zeleným mechem. Zničehonic mě zarazí podivné zachrochtání. Z dobře maskovaného úkrytu divoce startuje nerudný divočák. Sotva stačím vytasit kapesní fotoaparát, černá skvrna mizí v nenávratnu. Typické zvuky prozrazující krajní nespokojenost zdejšího vládce jej pak po celou dobu divého cvalu zřetelně doprovází. Kdoví, odkud se tady vzal. Dost možná emigroval se sousedního, prasečím morem zamořeného Zlínska, kde to měl už nějaký čas nenávratně spočítané.

 

 

Ocitám se opět na dně. Naštěstí jenom jednoho plochého údolí. Odtud se musím vyškrábat na další vrchol. Jmenuje se Michalová. Pokud mapy neklamou, měla by se tam objevit osamělá vápencová skaliska. Naberu tušený směr a začínám se zakusovat do mírného svahu. I tady mám štěstí na původní, nikým nezušlechťovaný lesní porost. Nabízí tisíckrát víc krásy než obvyklé, lesními barony nadiktované monokultury.
 

 

 

 

 

 

 

 

Nadešel čas oběda a znavené tělo si žádá chybějící kalorie. Tentokrát to bude vskutku sváteční menu. Řízek ze včerejška a velikonoční mazanec. Ve společnosti ohně, modrého dýmu a teplého čaje se jedná o navýsost vydařenou záležitost. Navzdory tomu, že občas vzduchem prolétne sněhová vločka a v korunách hvízdá severák.

 

Na vrcholu zmíněného kopce se usídlila prostorná louka a tak se díky ní otevírá rozhled na nejméně dvě světové strany. Jedna je reprezentována ladnými javornickými horami, druhá míří až k divočeji tvarovaným Strážovským vrchům.

 

 

 

 

Konečně jsem u avizovaných, víceméně neznámých vápencových bradel. Nevede sem žádná turistická cesta a podle všeho sem občas zavítají jen domorodci z dlouhého marikovského údolí. Pod největším ze zdejších skalních útvarů dokonce stojí přístřešek a vedle něj vyvěrá docela vydatný pramen. Také na tomto návrší stávalo kdysi opevněné, pravděpodobně docela rozsáhlé slovanské hradiště.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vyšlapaná stezka padá do centra Dolní Marikové. V prudkém svahu porostlém letitými smrky zahlédnu povalený náhrobní kámen. Za chvíli další a další. I při své podprůměrné inteligenci lehce rozpoznám hebrejská písmena. O někdejší židovský hřbitov se kupodivu nikdo nestará. Je to přinejmenším podivné. Ať už se na Izraelity díváme jakkoli, špetku úcty by si bezpochyby zasloužili. Přinejmenším proto, že ten, kterého většina světa dnes vzpomíná, byl vlastně také Hebrejec.

 

 

 

 

 

 

Údolím s varovným názvem Besné se protáhnu bez úhony. Pokud nepočítám několik běsnících psů, je tu rajský klid a sváteční pohoda. Domorodci se zavřeli do svých útulných chalup a při flašce borovičky či místní samohonky teď asi usilovně meditují nad velikonočním poselstvím. Naštěstí není přitom vyloučeno, že řada z nich jej může brát až smrtelně vážně.

 

 

 

 

 

 

Na řadě je další nezbytný výstup na hřeben. V pořadí už třetí, a jak se bláhově domnívám, úplně poslední. Mrazivá mizérie poznenáhlu ustala a na obloze se čím dál častěji objevuje usměvavé sluníčko. Stoupání k modré značce je pozvolné a cesty jen snesitelně rozblácené. Teď už mě čeká jen hřebenová pohodička s pátráním po nějakém vhodném koutku k přenocování.

 

 

 

 

 

 

Pohoda však trvá jen nějakých deset patnáct minut. Značená cesta se začíná zavrtávat do čím dál prudšího svahu. Stařecké tělo začíná mlít z posledního. Rozhodnu se svah pokořit méně únavnými dlouhými traverzy. K nemalému překvapení po jisté době znovu narazím na modrou. Poněkud nepochopitelně se stáčí k severozápadu. Přitom cíl cesty je na straně přesně opačné. Zakreslení na mapě se žádným případným obchvatem přitom nepočítá. Opouštím značku a řídím se pouze polohou zapadajícího slunce. Dělám dobře. Jak se později ukáže, ona modrá, na kterou jsem náhodou narazil, je pravděpodobně pozdější odbočkou mířící zpátky k Dolní Marikové. Dvacet let stará mapa však o ní ještě zhola nic neví.

 

S přibývajícím šerem se lesními porosty prodírám k jihovýchodu. Směr je víceméně správný, žádoucí hřebenovou trasu však úspěšně míjím. Pokračuji totiž souběžným, ale poněkud bočním hřebenem.

 

 

Slunce už dávno zmizelo za divokým českým západem a východiskem z nouze je teď rychlé zabivakování. Rovný plácek pod mohutnými stromy se jeví jak přímo ideální. Z posledních sil vztyčuji k nebi půlmetrový pidistan a sbírám dřevo na nezbytnou večerní vatru. Zanedlouho už tasím velikonoční mazanec a zapíjím jej horkým čajem. Vznikl z toho, co bylo v báglu po ruce. Ze sušených rozinek a loňské cibule.

 

 

Pokud je na takovýchto vandrech něco obzvláště příjemné, pak je to chvíle, která právě nastala. K temnému nebi šlehají oranžové plameny a mezi korunami smrků a borovic problikávají stříbrné hvězdy. Po chvíli se k nim přifaří bledý měsíc, aby okolní kulisy obdařil lehkým světlem a tajemnými stíny. Nadešla chvíle posvátného sdílení. S Tím, který je nahoře i s těmi, co zůstali doma. Své lepší polovičce i nejvěrnějším kamarádům rozesílám esemesky, k výšinám zase stoupají neslyšné modlitby. Do spacáku zalézám až půlhodinu po půlnoci.

 

 

 

Nad ránem zaznamenávám jemné, sotva slyšitelné zvuky. Tuším, že se venku něco děje. Ta změna je přímo velkolepá! Sváteční pondělí se obalilo doběla. Přesně totéž jsem zažil před rokem. Z toho plyne zcela jasné poučení. Kdo si chce užít správnou vánoční náladu, ať vyrazí ven na velikonoce!

 

 

 

 

 

 

Zimní atmosféru rozpouští znovu vzkříšený ranní oheň. Má však jednu zanedbatelnou vadu. Stoupající teplý vzduch uvolňuje načechrané chomáčky čerstvého sněhu a něžně je spouští z větví stromů dolů. Ty přistávají nejen na zemi, ale i na povytaženém spacáku, v ešusu s horkým čajem a nezřídka kdy i za mým obnaženým krkem.

 

 

 

 

Nezbývá než vyrazit dál. Před tím je však nutné zamést veškeré stopy. Nikdo nemusí vědět, že tu někdo v noci tábořil. Starou skautskou zásadu dneska ctí málokdo. Touha po zviditelnění si našla cestu i do lesů. A zdaleka nejen v podobě nezamaskovaných ohnišť. Papírové ubrousky, igelity a pohozené pet flašky tu nejsou zrovna dvakrát vítané.
 

 

 

Včerejší, byť jen mírné vybočení z ideálního směru mě stojí další stoupání na hřeben. Tentokrát je úplně jiné než všecky předchozí. Jemně zasněžená krajina a modrá obloha přebila nevyhnutelnou námahu v docela příjemnou záležitost. Bílou plání pochoduji vzhůru a nejednou si uvědomuji jednu překvapivou skutečnost. Autentické Velikonoce, alespoň ty před dvěma tisíci roky, nebyly o žádné přívětivé pohodě. Začaly zatčením, pokračovaly nesením kříže a bičováním. Končily potupnou, nesmírně krutou smrtí. A tak mě napadá, že to moje včerejší celodenní trápení, kdy nebyl prostor pro posvátné přemítání, nemuselo být až tak od věci. Možná mě ke skutečnému Kristu přiblížilo víc než formální vysedávání v načančaném kostele či způsobné přejídání se u svátečně prostřeného stolu.

 

 

 

 

 

 

Naštěstí ty nejvýznamnější svátky nejsou jen o negacích. Ono dávné nedělní ráno veškerou bolest neskutečně přebilo. Svědkové událostí hovoří o nevýslovné radosti, kterou je třeba šířit dál. Symbolické náznaky Dobré zprávy mi připomíná i aktuální současnost. Včerejší bláto, zimu a déšť překryl bílý sníh a slunce na modré obloze. Zablácené boty i textilie znovu září čistotou. Všechno se obrátilo o sto osmdesát stupňů.

 

 

 

 

Velikonoční meditace končí u příkrého svahu. Bukový les s navátými nánosy loňského listí zakryla milosrdná běloba. Pomalý posun nahoru nemá daleko k horolezeckému výstupu. Plný bágl na zádech a sedm křížků za krkem není v tomto případě tou nejlepší kombinací. Každé šlápnutí na dokonale ukrytý klacek znamená nedobrovolné sklouznutí. Opět nezbývá než zatnout nejen zuby, ale hlavně ochablé stařecké svaly a pokračovat až na vrchol.

 

 

 

 

To, co mě čeká na nejvyšším bodě, mi bere dech. Dokonalá vánoční idylka. Včetně Marie a malého Ježíška. Kdo a proč tuto plastiku umístil právě na tento zapomenutý kopec, zůstává záhadou. Možná to tady ční právě kvůli mně. Připomíná mi třicetileté údobí jednoho nevšedního života, který dnes vymezují už vzpomínané dva největší křesťanské svátky.

 

 

 

 

 

Po nějakém čase konečně narazím i na hledanou značenou trasu. Klikatí se smíšenými lesy a po pár kilometrech míjí prosluněnou paseku. Na jejím okraji se vyjímá čerstvě postavený přístřešek se stolem a bytelnými lavicemi. Hned vedle je dokonce parádní ohniště i s nachystanou zásobou nařezaného dřeva. Když si přečtu, kdo že to tady vybudoval, nevěřím svým očím. Jedná se asi o první případ, kdy myslivci udělali něco pro potulné vandráky. Místní borci jsou tak přímým protipólem nechvalně proslulých polovníků z velkofatranské Lubochnianské doliny. Ti, nejenže pro ostatní milovníky přírody nehnuli prstem, ale dokonce všecky dávno vybudované salaše, kam by se turisté mohli uchýlit, raději sprostě vypálili. Alespoň tak to opakovaně tvrdí důvěrní znalci tamních poměrů.

 

 

 

 

Kolem poledne se ocitám na rozložitém sedle pod výrazným vápencovým vrcholem zvaným Klapy. Dopolední nadvláda zimy se tu před očima převtěluje v léto. Nedá mi to, abych toho patřičně nevyužil. Vyhledám zastrčené zákoutí a dopřávám si dvě hodinky slastné relaxace. Přestože nenáležím ke katolické většině, jistou inspirací je mi při podobných příležitostech jeden ze světců. Konkrétně můj jmenovec z Assisi. Učaroval mi nejen vztahem k Božímu stvoření, ale také snahou o minimalizaci pokrytectví. Včetně toho textilního.

 

 

 

 

 

 

Do cílové Považské Bystrice zbývají sotva dvě hodinky pohodové chůze. Provází mě svěží vánek a teploty kolem přívětivé dvacítky. Takřka dokonalá absence lidí mi tu ani trochu nevadí. Otevírají se výhledy na nový typ krajiny a na přehradou zatopené údolí Váhu. Okresní město s paneláky a dominantou dálničního mostu dobývám v absolutní pohodě. Na těle, na duchu i na duši.

 

 

 

 

Tak, ať žijí velikonoce!!!