Od Kanady ke Třeboni

na bicyklu

(-: ne na koni :-)

 

 

 

část druhá

Zvůli, kde nám ke spokojenosti vůbec nic nechybí, se z vlastní vůle rozhodujeme opustit. Na další tři dny se přesuneme k rovinatějšímu Třeboňsku. Takže, poslední snídaně, poslední koupel v přírodní vodě a pádí se dál!

 

 

 

Díky nějakému komunikačnímu šumu se naše zatím kompaktní seskupení poněkud rozdělí. Lukášova skupina využívá k posunu do Nové Bystřice romantičtější jižní trasu, moje maličkost tam míří cestou severní. Obě vedou, až na malé výjimky, hlubokými lesy s minimálním výskytem aut či turistů.

 

 

 

 

Jenom kousek za městem se rozkládá prostorné golfové hřiště. Právě tady Michal před léty poprvé přičichl ke sportu lordů a jim podobných zazobanců. Což se mu stalo osudným, protože bez holí a bílého míčku už nedokáže žít.

 

 

 

 

Pomalu sjíždíme ke státní hranici. Po levé straně les, po pravé nádherně rozkvetlé louky. Zelená česká zem se s námi loučí červenými koberci vonící mateřídoušky. Není to až tak dávno, co tady pobíhali pohraniční vlčáci a do prostoru čněly rezivějící ostnaté dráty.

 

 

 

 

 

Proplujeme takřka neznatelnou hraniční čárou a jsme zase u golfu. I tady se na nás vesele zubí barevné květy, které obepínají celé nízko střižené hřiště. O kousek dál už začíná první rakouská vesnice. Na náš vkus až příliš upravená a proto méně romantická. Českokanadské pohádkové dědiny už nadobro skončily.

 

 

 

 

 

 

 

Mapa avizuje výskyt nějaké významné skály poblíž silnice. Když ji konečně vypátráme, nestačíme se divit. Mystický šutr, jak ji Rakušáci nazvali, je pouze trochu přerostlý pískovcový balvan. Má ale uprostřed zajímavou prohlubeň, která mohla sloužit k sezení. Možná tady kdysi trůnil zkamenělý vládce místních hvozdů, možná zdejší starosta.

 

 

 

 

Další zajímavostí na trase je nějaký v mapě zaznamenaný zámek. Něco podobného skutečně nalézáme. Pečlivě udržované stavení však slouží jako obytný dům. Zda v tepnách jejich obyvatel koluje modrá krev, se nám však už zjistit nedaří. Raději se z pootevřené brány do nádvoří svižně klidíme pryč. Pohledy projíždějících sousedů se nezdají dvakrát přátelské.

 

 

 

 

 

A jsme v centru zdejší oblasti, v městečku Lischau. Byly prý doby, kdy patřila k českému území. Dnes tu sice vévodí Germáni, ale to nám ani trochu nevadí. Aspoň je tu čisto a relativně bezpečno. A také dost draho. Taková prťavá kokakola tu třeba vyjde na dobrých osmdesát kaček.

 

 

 

 

Hned za městem je sympatická vodní plocha a nad ní se vypíná kamenný hrad. A protože jej komunisté nestačili znárodnit, o jeho návštěvě si můžeme nechat jenom zdát. Obývá jej hradní pán a tak ostatní mohou utřít nos.

 

 

 

 

 

 

Šotolinové cesty přes rakouské lesy oplývají nejméně jednou zvláštností. Praváky a křemenáče tu trčí málem z vozovky. Zlé jazyky tvrdí, že u jižních sousedů je sběr hub zakázán. My jsme ovšem Češi a je nám líto je tu nechat bohapustě shnít. Narveme je do ruksaků a svištíme dál.

 

 

 

 

 

A jsme opět u hranice. Tentokrát ji tvoří docela hluboký příkop. Milan i Tomáš se jej sice snaží zdolat kolmo, ale to se ani v jednom případě nedaří. Oba pokušitelé jsou vyhozeni ze sedla a poslušně vráceni na germánskou stranu.

 

 

 

 

 

 

Za hranicí končí cesta i veškerá legrace. K české civilizaci se musíme protáhnout podél romantického toku říčky Dračice. Sotva znatelný chodník se postupně vytrácí a tak se musíme prodírat kopřivami, vysokou trávou i houštinami a protahovat kola přes torza spadlých stromů či mechem obrostlé skály. Zatímco naturalisticky orientovaná Stíhačka Jana si to nemůže vynachválit, virózou postižená Lucyna z rodu Medvedů je na pokraji zhroucení.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Po necelé hodině konečně přetínáme cestu. Odpočinek je v tomto případě zcela na místě. Sportovně založený matador Tomáš volí spartánské uložení na vyhřátý asfalt. Napodobuje ho pouze jedna z místních užovek, která si ustýlá o necelé dva metry dál.

 

 

 

Název Dračice je v tomto případě zcela příznačný. Bystřina nepřestane cenit své zuby ani ve druhém úseku. Vedle jakž takž sjízdného chodníku opět nabízí několik zajímavých retardérů, kde je přenášení bicyklů zcela nezbytné.

 

 

 

 

 

 

 

 

Vítané zpestření na zatím terénně nenáročných trasách však končí ve Františkově. Ten název je pro většinu z nás více než povědomý. Před dvěma roky tu byl cíl tzv. Túr de Fránc, která začínala ve valašské Francově Lhotě. Měřila rovných 436 kilometrů. Dnes nás tu nevítá žádná slávobrána , ale jen pár upravených stavení a rezavějící vétřieska střežící nějakou rozpadající se fabriku.

 

 

 

 

Rozcestník za dědinou nás uvádí do rozpaků. Nabízí nám hned několik lákavých světoznámých destinací. Když jsme už v tom Františkově, tak volíme hlavní město Francie. Paříž totiž leží jen o pár set metrů dál.

 

 

 

 

 

Kemp výše uvedeného názvu sice nenabízí Eifelovku, ale příjemný stín štíhlých borovic. Uvelebíme se na jeho zadním okraji. Máme tu po ruce les, odkud budeme tahat palivo na nezbytný oheň. Jako v každém VIP tábořišti, je i tady možnost rozkřesání večerní a ranní vatry. Jak už bylo řečeno, bez ní je kempování víceméně o ničem.

 

 

 

 

 

Jen necelého půl kilometru odtud se nachází zatopená pískovna. Pokud si našinec lehce přivstane, může mu plnohodnotně nahradit ranní sprchu. Dokonce s možností více či méně dlouhé plavby po naprosto klidné hladině.

 

 

 

Oheň, jak už bylo předestřeno, se pravidelně rozhořívá také každé ráno. Kromě provonění kempu namodralým dýmem nabízí také možnost uklohnění něčeho teplého ke snídani. V mém případě to takřka pravidelně bývá kompot z darované igelitky letošních raných jablek. A k tomu nějaká snesitelně jedlá variace na včera nedojezené zbytky lesních hub.

 

 

 

 

 

Dneska opět míříme do Rakous. Předzvěstí je osada povědomě známého jména. Po třech dnech jsme zase v místě, kde zpravidla ústí tlusté střevo. Netušíme proč, ale zdejší jižní kraje si na takové názvy potrpí. Možná za to mohou komunisté, kteří z těchto rozkošných krajů p...l světa na dlouhý čas skutečně udělali.

 

 

 

 

 

Mírně zvlněnou krajinou, plnou zelených kapradin a voňavých lesů se bez jakýchkoliv zábran dostáváme na výsostné území našich sousedů. Země vyspělého kapitalismu nám nabízí absolutní klid a skoro prázdné komunikace. Pokud se na nich objeví nějaké vozidlo, jejich řidič se za námi trpělivě táhne třeba kilometr a předjíždí až na dokonale přehledném úseku. Vražedné kaskadérství známé z našich polodivokých silnic se tu prostě nenosí.
 

 

 

Přijíždíme do zemědělské krajiny s pečlivě obdělávanými poli. Neraší tu pouze typicky český trojboj v podání pšenice, řepka, kukuřice, ale najdeme zde i žito, oves anebo brambory. Zdá se, že zdejšímu polnohospodářství ani tolik nevládne chemie. Je patrné, že tady hrají prim přirozené a daleko šetrnější biologické postupy.


 

 

 

 

 

 

 

Přijíždíme k městečku Gmund a ještě před jeho branami nás vítá vstup do přírodního parku s názvem Blockheide. Před rozhlednou, na kterou se většina z nás později vydrápe, se koná poměrně velké srocení dříve narozených domorodců. Středem zájmu šedivých starců a chátrajících dam po sezóně není nikdo jiný než náš Velký komunikátor Milan. Protože vládne velice slušnou němčinou, může jim pohotově odpovídat na nejrůznější všetečné otázky. Týkají se, samozřejmě, současného života v Zemanově panství, které bývalo za starých časů součástí jejich říše.

 

 

 

 

 

Na rozdíl od Rakušanů, kteří k posunu používají výhradně své více či méně opotřebované horní končetiny, naše česká sedma sedlá své ke všemu odhodlané bicykly. Ty nás pak po klikatých chodnících plných vyčnívajících skal a kořenů protahují pozoruhodným světem skalních bloků, jehličnatých lesů, luk a fotogenických vodních ploch.



 

 

 

 

 

 

 

 

 

Konečně sjíždíme do zmiňovaného města u naší hranice. Kdysi prý bývalo součástí vedle nich ležících Českých Velenic. Kromě pěkného kostela nás tu zaujme tok Čechům důvěrně známé Lužnice. Jeden by to nečekal, ale vyčuhují z něj docela objemné pískovcové balvany. Můžeme je pozorovat z mostu, jenom kousek od samotného gmundského centra.

 

 

 

Protáhneme se kolem nefunkční celnice a jsme zase doma. Hned za čárou na nás vykukuje celá série výstavních zadnic, jakož i jiných vnadných partií převážně ženských těl. Jsou z kamene a podle všeho by měly sloužit k vyšperkování zahrad zazobaných rakouských penzistů, kterým už jejich scvrklé Frau podobný estetický zážitek nabídnout nedokáží.

 

 

 

 

Přestože jsme na české straně, na oběd míříme k Vietnamcům. Obsluhuje nás tuze milé šikmooké stvoření, pro které není práce nesnesitelným utrpením, ale nanejvýš příjemnou zábavou. Kdo touží po exkluzívní servírce, ať zaloví mezi Asiatkami.

 

 

 

Cyklotrasa se vine kolem líně tekoucí Lužnice a vytrvale směřuje k severu. Občas zabrousí do nějaké pohraniční vesnice, ale většinou nám dopřává pohodovou jízdu v náramně příjemném lesním stínu.

 

 

 

 

Je už pokročilé odpoledne, ale teplota se stále pohybuje kolem třicítky. Zničehonic se uprostřed borovicového lesa objeví dlouhá písková hráz. Nedá nám to a pracně vyšplháme na její hranu. Nevěříme svým očím. Před námi se rozprostírá rozlehlá hladina, jejíž tyrkysová barva si nezadá s vyhlášeným Jadranem. Podobně jako řada ostatních ignorujeme přísné zákazy vstupu do těžebního prostoru a nakládáme svá unavená těla do překvapivě čisté a přívětivě studené vodní lázně. Jedná se o jeden z nejpříjemnějších okamžiků dne i celého letošního cyklovýletu.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

Příštího dne se hned po ránu vracíme k toku Lužnice. V Suchdole zamáváme početným vodákům a drkotavou polňačkou kopírujeme pravý břeh nechvalně známé Majdaleny. Při nedávné povodni se její hráz protrhla a smetla řadu obytných domů. Dnes je někdejší pískovna opět plná a voda přímo ukázkově průzračná.

 

 

 

Pokračujeme dál podél série velkých rybníků. Cyklistů utěšeně přibývá a za chvíli to už na trase vypadá jako při nějaké cyklistické demonstraci. Stále se držíme zmíněné řeky a cestou míjíme mohutné duby. Úctyhodná výška i obvod jejich kmenů ukazují na úctyhodné stáří. Staletí veteráni nás bezesporu s přehledem přežijí.

 

 

 

 

 

 

 

Kolem poledne jsme u krále českých rybníků. Nejen českých, ale i evropských, a dost možná, že i světových. Rožmberk už pamatuje předminulé století a stále slouží svému účelu. Jeho břehy zatím nepřervala žádná z povodní. Projíždíme dlouhou hrází a za nekonečnou hladinou vidíme vykukovat třeboňské věže. Právě tam máme dneska všichni namířeno.

 

 

 

 

 

 

 

Ocitáme se v zemědělsky využívané rovinaté krajině. Silnici, po níž právě svištíme, lemuje stromořadí s obsypanými jabloněmi. K našemu potěšení se jedná o známá raná jablka, která je možno ihned konzumovat. Samozřejmě zastavujeme a dopřáváme si tuze zdravé a absolutně bezplatné občerstvení.

 

 

 

Jihočeské vesnice jsou pojmem. Z nějakého neznámého důvodu je nezachvátil stavební boom socialistických časů, takže si dodnes zachovaly svůj vzhled a přívětivě osobitý půvab.

 

 

Okolo Třeboně se už nepasou koně, ale vyrostly tu paneláky. Naštěstí centrum města zůstalo řádění rudých architektů ušetřeno. Náměstí i okolní uličky hýří životem. Nás však v tuto chvíli zajímá jediné. Kde najít nějaké pěkné a cenově únosné posezení k zaplnění hlasitě kručících žaludků.

 

 

 

 

 

 

Včera jsme ochutnali Vietnam, dnes pro změnu okoštujeme Indii. Opět se setkáváme s vysoce nadstandardní obsluhou. Rozená Nepálka nás evidentně nemíní napálit, ale s úsměvem a roztomilou češtinou servíruje čerstvé výtvory přítomného indického kuchaře. Asijská volba ani tentokrát nezklamala!

 

 

 

 

 

 

Třeboňsko by nebylo kompletní, kdybychom minuli věhlasný rybník Svět. Převalují se tu kapři, čvachtají kačeny a hladinu brázdí otevřené plavidlo s výletníky. Konkuruje jí štíhlá osmiveslice s vychrtlými mladoveslaři a jednou barokně tvarovanou bubenicí. Zamáváme na pozdrav a mizíme v nejbližších lesních zákoutích.

 

 

 

Pokud někdo vášnivě miluje přímé linie, ať si zajede právě sem. Většina cyklotrasy, která nás vede zpátky do Paříže postrádá obvyklé zatáčky. Nejen to, ale i snesitelně rovný povrch. Komunikace je totiž poskládaná z betonových panelů. Po hodině monotónního pravidelného drncání nám začíná hrabat. Pokleslou náladu spravuje až poslední úsek cesty bez panelového šílenství.

 

 

 

 

Jsme opět ve světě pískoven. Ta, ke které přijíždíme, má název Cep II. Nestojí tu naštěstí ozbrojení husité, ale na hladině se vznášejí sací bagry a tlačné remorkéry. Hladina kdysi krásně modrozelené vodní plochy se za poslední roky změnila k nepoznání. Má barvu naředěného bílého kafe s občasným výskytem černých ropných produktů. Domorodcům to evidentně nevadí a klidně se tu namáčejí. Naše kumpánie však zavelí k ústupu a chystá se dobýt nějakou průzračnější vodní alternativu. Tedy, až na moji poněkud skromnější maličkost.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nedá mi to, a po sedmi letech, kdy jsem se tu čvachtal naposled, jezero obkroužím a dostávám se na protější stranu. Voda je tu čistější a romantická zákoutí s ukázkovým plážovým pískem takřka liduprázdná. Dopřávám si parádní, absolutně bezproblémový relax. Místo opouštím až s posledními paprsky pomalu se schovávajícího sluníčka.

 

 

 

 

 

Přesunuji se k Paříži. Definitivně končí nejen letošní cyklistické putování, ale i poslední den našeho pobytu. Západ se barví do ruda. Nad obzorem začínají problikávat první hvězdy. K nekonečné klenbě posílám tiché díky za společně prožitý týden. Tentokrát se obešel bez jediného škrábnutí. Zítra budeme odjíždět zase o mnoho bohatší.

 

 

 

V kempu už plápolá oheň. Lucyna chystá závěrečné překvapení. Koupila mouku, uhnětla těsto a dovnitř dala nakrájená jablka z třeboňského příkopu. Štrúdl na ohni, to tu ještě nebylo!

 

 

 

 

 

Po půlhodince napětí tasíme pekařský experiment z improvizované pece. Přestože nesplňuje obvyklé estetické náležitosti, chutná přímo skvěle. Sladká tečka nakonec se nakonec vydařila!

 

 

 

 

 

Ráno je už jen ve znamení balení a svižného odjezdu na jindřichohradecké nádraží. Nejmladší člen cyklosestavy Lukáš, totiž, na rozdíl od nás, míří do Stověžaté. Deset minut před odjezdem vlaku zjišťujeme že příjezdová cesta do města je totálně ucpaná. Náhradní řešení v podobě průtahu centrem se podobá horroru. Milan žhaví telefon a přemlouvá nádražní operátorku, ať zmíněný spoj všemi přípustnými způsoby pozdrží. Ta namítá, že to není dost dobře možné. Vlak přijíždí do stanice. My však stojíme na červené. Jen co blikne zelená, Tomáš se přes všecky  zákazy protáhne s mercedesem málem až do kolejiště. Lukáš vyskakuje a uhání jako zajíc na honu. Naskakuje jako poslední a vlak se rozjíždí. Stačí zamávat z okna a pak už mizí v nenávratnu.


 

 

 

 

 

 

 

 

Ve Valmezu jsme ještě za světla. Před Dekorou sundáváme kola i bágly a loučíme se s pozůstalou pěticí. Sotva zmizí za prvním rohem, nasedám na svůj stroj. Zdá se mi poněkud zkrácený. Řídítka jsem totiž nastavil přesně opačně. Vypadá to, že bych toho ježdění měl už konečně nechat:-)

 

 

 

 

(-: a to je konec :-)