Od Kanady ke Třeboni

na bicyklu

(-: ne na koni :-)

 

část první

Po loňském cyklistickém dobrodružství na baltských březích míříme tentokrát do Kanady. Není však třeba přeplout či přeplachtit Velkou louži, stačí osedlat osvědčeného vínového mercedesa a dodrkotat tam po tuzemských silnicích. Nejedná se totiž o severnější část Severní Ameriky, ale o Kanadu Českou. Za volant opět usedá neohrožený kočí Tomáš, který nebere v úvahu úctyhodné stáří vozidla, slušný náklad ani některé zákazové dopravní značky. Například odstavený patnáctikilometrový úsek jedné opravované komunikace absolvuje bez nehody i pozornosti dopravní policie.

 

 

 

Autokempink Zvůle sice nezeje prázdnotou, ale pár míst pro naše plátěné přístřešky tu ještě naštěstí zbylo. K večeru se už k nebi tyčí čtveřice známých stanů a z malého ohniště stoupá namodralý dým. Jak se zdá, toto přechodné bydliště nám má šanci nabídnout vše, co budeme během příštích tří dnů k přežití potřebovat.

 

 

 

 

 

 

Pohodové ráno láká k malé procházce po nejbližším okolí. A čistá voda zatím liduprázdného rybníka k první osvěžující koupeli. Ve vlhkém mechu na břehu vyrostlo do rána několik sympatických pozdravů. Vypadá to, že tu určitě hlady nepomřeme.

 

 

 

Trasa prvního dne zamíří nejdříve ke Slavonicím. Ukazatele na prvním kilometru avizují více než zajímavé destinace. Ještě jsme se ani pořádně nerozjeli a už na nás kdosi vypíná zadnici! A ne jen tak ledajakou! Úvodní zastávka celého putování se tedy odehrává u „Ďáblovy prdele“. Alespoň tak to vznešeně hlásají veškeré informační cedule.

 

 

 

 

 

 

 

 

Vyšlapaný chodník začíná z ďábelských lokalit klesat do ještě nižších sfér. Naskakuji na oře a hodlám se s ním spustit ze zalesněného, zatraceně prudkého svahu. Je vyšperkován celou řadou vystouplých kořenů. „Franto, neblbni, jsme teprve na začátku!“, snaží se mě odradit starostlivá Lucie. Nedbám na její dobře míněné varování a povoluji uzdu. Neujedu ani dva metry a kolo se staví na přední. Pak už si jen pamatuji na nějaký záhadný přemet přes řídítka s vyděšeným pohledem do proklatě hlubokého srázu. Jakýmsi zázrakem dopadám na obě dolní končetiny, které se pak značně zvýšeným kmitočtem snaží utlumit docela slušnou dopadovou rychlost. Kupodivu neztrácím hlavu ani rovnováhu, takže celý manévr končí jen utrženou boční brašnou a bicyklem ladně zaparkovaným na jednom ze stromů. Co na to řeknou má aktuálně rozbolavělá záda, ukáže až čas. Na tachometru jsou zaznamenány teprve dva ujeté kilometry…

 

Sjedeme k fotogenicky vyhlížejícím k jezírkům a poté zase stoupáme na protější návrší. Tyčí se tu docela nová rozhledna. Pohled z nejvyššího patra odkrývá blízkou i vzdálenější kanadskou vrchovinu a také zajímavé kreace v bezprostředním okolí. Borůvkové plantáže, které evidentně nikdo neošetřuje pak nabízejí přeukrutně zdravé, navíc absolutně bezplatné osvěžení.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tuzemská Kanada neoplývá jen kouzelnými lesy a loukami, ale také celou řadou pohádkových vesniček. Do jedné z nich jsme právě přibyli. Dýchá to tu poklidem a takřka dokonalou harmonií.

 

 

 

 

Přesvištíme Český Rudolec a dál se svěřujeme tak zvané Graselově stezce. Klikatí se s námi přes lesy i houštiny a dokonce nás zavede k lokalitě s úrodou žlutých lišek a hřibů praváků. Samozřejmě nám to nedá, aby tu měly bohapustě shnít. Nacpáváme jimi jednu z igelitek a krajinou lesů a skal pádíme vesele dál.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Lesní pěšiny nás poté zavedou i k samotnému loupežnickému doupěti. Grasel sice skončil na šibenici, ale jeho sláva neutuchá. Podle něj se nenazývá pouze zmiňovaná stezka, ale výrazné stopy jeho jména nesou i nejrůznější současní bandité, chcete-li grázlové.

 

 

 

 

 

 

Přestože se pohybujeme v rajonu někdejších lupičů, krajina oplývá spoustou nejrůznějších půvabů. Bezprostřední okolí polních cest teď vyzdobily letní květy, jejichž barvy a vůně nás doprovázejí až do blízkosti Slavonic.

 

 

 

 

 

 

 

Kousek nad zmíněným městem se vypíná pozoruhodný kostel. Jeho význam dokresluje i údajná návštěva jednoho z největších světových grázlů. Adolf Hitler, který pocházel z nedaleka, sem prý jednou zavítal a před svatostánkem se mu prý udělalo tak špatně, že musel místo, na kterém právě stojíme, urychleně opustit.

 

 

 

 

 

Slavné Slavonice opět zažívají údobí zasloužené slávy Za komančů to byl zapadákov největšího kalibru, ve kterém vlály rudé zástavy, pobíhali pohraničníci a běžný smrtelník se tu dostal jen na propustku. Dnes tu už bez zábran vane západní vítr a po zatuchlých dobách reálného socialismu není ani památky.

 

 

 

 

 

Nedaleko odtud leží také znovuzrozená obec Maříž. O její věhlas se zasloužili především majitelé pozoruhodné keramické dílny, kde si našinec může, samozřejmě za patřičně tučný obnos, pomalovat svůj vlastní hrnek. Naší starostí je však především naplnění slušně kručících žaludků. Děje se tak přímo ve firemní hospodě za vydatného skrápění dešťových kapek. Jen kousek od nás prý nepadala z nebe voda, ale pořádné kousky bílého ledu.

 

 

 

 

 

Lesními cestami pak vystoupáme až k samotným hraničním kamenům. Můžeme si svobodně vybrat. Buď zůstat na rodné Moravě nebo se spustit do Rakous či do bratrských Čech. Volíme třetí možnost a přes Staré Město uháníme k Landštejnu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Interiér fotogenického hradu má už po zavírací hodině, takže se musíme spokojit jen s venkovní obhlídkou. Turistické davy se už naštěstí vypařily, takže na ni máme dostatek času, prostoru i patřičné pohody.

 

 

 

 

 

 

 

 

S kochánímilovnou Lucynou to tady trochu přeháníme, a tak nám rychlá smečka ujíždí do neznáma. Posun severním směrem se v našem případě nekoná po asfaltových silnicích, ale po modře značené turistické trase přes věčně zelené lesy. Po polední bouřce jsou svěží a nádherně provoněné.

 

 

 

Valaši to asi neví, ale Rožnov má dvojníka. Ten zdejší sice čítá jenom pár chalup, zato jedna z nich je nepřehlédnutelná. Sídlí zde majitelé početného stáda zubrů, kteří s náramnou chutí spásají trávu okolních luk.

 

 

 

 

 

K večeru jsme opět v našem domovském kempu ve Zvůli. Znovu se rozhořívá oheň a pod hvězdnatým nebem se rozebírá nejen první společně prožitý den, ale na povrch vyplouvají i vzpomínky na nejrůznější minulé akce. V daném případě se samozřejmě jedná především o akce s účastí bicyklů.

 

 

Po ránu a po snídani vyrážíme na sever. Míjíme rozkvetlé louky, projíždíme přes háje i lesíky a zastavujeme v pohádkově kouzelných kanadských vesnicích.

 

 

 

 

 

 

Na trase lze vidět všecko možné i nemožné, ale kovový kříž, který stojí uprostřed silnice, se nám jeví jako výjimečná rarita. To, že jej nesejmuli současní zdivočelí řidič ani nedávní, rudě zbarvení likvidátoři náboženského tmářství se nám jeví jako přelud či těžko představitelný zázrak.

 

 

 

 

 

Je nadmíru potěšitelné, že i v době kokakol a sprajtů se tu a tam objeví udržované vodní prameny. Ten, u kterého se cestou občerstvujeme, však není jen tak obyčejný. Před několika lety se stal Top studánkou roku na celé širé Vysočině.

 

 

 

 

Jedním z cílů dnešního kodrcání je skalnatý vrch Hradisko. Nevede k němu asfaltka ani jakž tak sjízdná cesta. Kamenitá komunikace, po níž se občas protáhne jen lesní traktor, je tvrdým oříškem i pro většinu našich horských bicyklů. Tomáš ji na svém oři sice zvládá, ale v některých úsecích musí i on také zcela nedobrovolně z kola ven.

 

 

 

 

 

Romantická výšina nám poskytuje pohodový oddych s výhledem do kraje i na okolní stromoví. Nás však v tuto chvíli zaměstnává starost, kudy se nejlépe dostat k nejbližší čerpací stanici k doplnění ztracených kalorií.

 

 

 

 

 

Klesající silničky nám umožňují velice svižný přesun do nedalekého Mrákotína. Přestože padáme hladem do mrákot, rozhodneme se na radu jedné Mrákoťanky pokračovat pod mraky pokrytým nebem dál.

 

 

V Krahulčí sice nevidíme žádného krahujce, ale doporučená hospoda tu naštěstí opravdu stojí. A porce tu podávají opravdu pořádné. Pořádné je ale také velké klíště pořádně zavrtané do mého ramene. K jeho vyproštění nejdříve používáme nehty, poté kapesní nůž a když si ani tak potvora nedá říct, přibíráme ještě jeden z příboráků. Z čím dál větší rány už sice vytéká červená, ale vykleštění klíštěte se stále nedaří. Ještě, že Michal odkudsi vyhrabal pinzetu. Až ta neodbytného parazita definitivně likviduje!

 

 

O Telči, kam se zanedlouho zdárně dostáváme, toho už bylo napsáno tolik, že je zbytečné to na tomto místě opakovat. Město, které si jako jedno z mála českých sídel vzalo pod ochranu samo velké UNESCO, se prostě musí osobně navštívit. Na kolech jsme tady vůbec poprvé. Protáhlé náměstí s nekonečnou řadou architektonických zajímavostí je dnes kupodivu poloprázdné. Vychutnáváme si jej proto v poklidu, stejně jako černou zmrzlinu z belgické čokolády.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Mírně zvlněnou krajinou teď míříme k jihozápadu. Na polích dozrává obilí a kolem cest ještě zbyly poslední třešně. Nevíme proč, ale vesničky jsou jako po vymření. Buďto jsou domorodci v právi nebo vymřeli. Případně vysedávají u televize či nepostradatelného počítače.

 

 

 

 

 

Zastavujeme u informační tabule ve vesnici Šach. Dovídáme se například, jak tu v dávné době temna tehdejší totalitní moc vyšachovala jednu z nepoddajných rodin. Patřila k odbojným evangelíkům, kterým šla tehdejší vrchnost po krku. Nevybíravé perzekuce se nesly nad celým krajem a postihly nemálo lidí, pro které byla svoboda vyznání cennější než vlastní život. K uctění jejich památky je zde vybudována poměrně dlouhá naučná stezka. Nese název Cestou české a valdenské reformace. Je pro nás ctí, aspoň kousek z ní dneska absolvovat na kole.

 

 

 

 

 

 

 

 

Českokanadské cykloputování pokračuje k Valtínovu. Projíždíme opět přes lesy, paseky, podél polí a zelených luk. Netušíme, čí je to vina, ale okraje cest, pěšin i silniček jsou vyzdobeny nejrůznějšími polními květy. Nepotkáváme skoro žádné lidi. Popravdě, ani trochu nám tu nechybí.

 

 

 

 

 

 

 

 

Uvidět dnes v Česku kdysi běžný jalovec se rovná zázraku. Jeden z nich se nám nabízí jen kousek před cílem. Několik docela slušných exemplářů zde přežívá jenom proto, že tu kdosi před léty vyhlásil něco jako rezervaci.

 

 

 

 

 

A jsme opět ve Zvůli! I poslední ze zdejších večerů se soustřeďuje kolem hořícího ohýnku. Probíráme všecko možné a v ešusu se smaží masáky. Shodujeme se na jednom: Kempy bez možnosti rozdělání ohně jsou kempy o ničem!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

(-: pokračování někdy příště :-)