VELIKONOCE
ve Strážnickém pomoraví
ve Strážnickém pomoraví
Stal se zázrak a moje chřadnoucí maličkost se dočkala dalšího
výročí Zmrtvýchvstání. Velikonoce je tedy třeba náležitě
oslavit. V mém případě nejméně dvoudenním pobytem v jediné
autentické Boží katedrále. Ta se po zimním spánku právě odívá
nádherným, svěže zeleným jarním hávem.
Vzhledem k tomu, že někteří z mých minulých souputníků už
pečují o své děti, další o vnoučata a zbylí už ztratili chuť
vandrovat, případně odcválali do věčných lovišť, nezbývá
než abych prastarou tradici velikonočních čundrů zachraňoval
sám. Překročená dvaasedmdesátka je na takovéto sólo akce věkem
přímo ideálním.
Díky štědrému kormidelníkovi Babišovi se do bezmála sto
kilometrů vzdáleného Bzence dostávám za pouhých pětatřicet
českých korun. Sotva vypadnu z vlaku, vítá mě tu směsice vůní
kvetoucího šeříku a rašících pupenů borovic. Ty tady někdy v
osmnáctém století vysázeli osvícení borci poté, co se na
odlesněných rovinách začal převalovat písek a oblast si
vysloužila pojmenování Moravská Sahara.
Jenom kousek od nádraží začíná jedna z nejpodivuhodnějších
přírodních rezervací. Honosí se názvem Váté písky a zabírá
plochu obdélníku o stranách padesáti metrů a pěti a půl
kilometru. Jejím středem probíhá dokonale rovná železniční
trať, jejíž existence vznik chráněného území vlastně
zavinila. Dlouhodobě udržovaný protipožární pás na písečném
podloží, které místy tvoří až třicetimetrové vrstvy, hostí
některé rostliny a živočichy, kteří se prakticky nikde jinde v
naší zemi nevyskytují.
Mezi nejvzácnější exempláře zmíněné rezervace patří
především okrasná tráva kavyl písečný a nevysoké stvoly
divizny brunátné. Zatímco se prvně jmenovaný jedinec zatím drží
pěkně při zemi, nápadně vínové květy jmenované divizny už
zdobí některá stanoviště v blízkosti solitérních borovic.
Překonám borovicí osázený pás někdejší pískovny a ocitám
se ve světě naprosto odlišném. Malou ochutnávku vysušené
písečné stepi vystřídala modrá hladina vody a listnaté stromy
obalené několika odstíny jarní zeleně. Přírodní rezervace
Osypané břehy chrání meandrující tok řeky Moravy, která
tudy protéká mezi až třináct metrů vysokými nánosy navátých
písků.
Prodírám se snesitelně vzrostlými plantážemi žahavých kopřiv,
přelézám spadlé kmeny nejrůznějších listnáčů a připadám
si jako v Amazonském pralese. Lužní les je nepochybně nekrásnější
právě v tomto ročním období. Vychutnávám si samotu i parádní
barevné kontrasty, které dokáže vykouzlit jen tušený
neviditelný Umělec.
Pokud bychom měli volit krále zdejší divočiny, byl by jím
nepochybně evropský bobr. Stopy jeho přítomnosti jsou skoro na
každém kroku. Z příkrých břehů vedou k vodě vyšlapané
cestičky a tu a tam se objevují kuželovitě ohryzané kmeny
stromů. Některé ještě stojí, jiné se už odporoučely k zemi.
A nemusí se zdaleka jednat pouze o nějaké proutky či uzounké
kmínky. Bobří hryzáky si tu už dokázaly poradit i s docela
úctyhodnými velikány.
Mé stařecké dýchací průduchy zachytily před časem nějaký
bacil a tak chraptím jako zasloužilý tuberák. Penicilin jsem
nepozřel už nějakých dvacet roků a tak se léčím, co je právě
po ruce. Jarní medicína v podobě medvědího česneku se tady
naštěstí nabízí v nepřeberném množství. Kromě ověřených
léčebných účinků nabízí nevtíravou nabídku něžné
estetiky. Drobné bílé květy teď začínají ozdobovat kdejaké
stinné zákoutí.
Kopíruji neregulované břehy zdejší bobří řeky až narazím na
další chráněné území. Rezervace Oskovec leží na obou březích
líného toku a měly by údajně usnadňovat život koloniím čápů
a volavek. Ať se snažím sebevíc, podaří se mi zahlédnout pouze
jediný volavčí exemplář. Zato občas narazím na neskutečně
mohutná těla nedávno padlých stromových obrů. Poskytují teď
útočiště bezpočtu živých tvorů, kteří se bez přítomnosti
tlející dřevní hmoty jednoduše neobejdou.
Při svém průzkumném posunu lesním mlázím narazím na nevelký
tok říčky Veličky. Brodit se bahnem jejího koryta mě ani trochu
neláká, a tak se začnu prodírat proti jejímu proudu. Po několika
stovkách metrů mě zachraňují už vzpomínaní bobři. Dostatečně
silný strom, který před časem poslali k zemi slouží jako docela
spolehlivý můstek. V pohodě se dostávám na protější břeh a
mohu nerušeně pokračovat v dalším posunu zelenou katedrálou.
Ve chvíli, kdy se modré nebe začíná zahalovat šedým mraky,
dorazím na dokonale opuštěnou pláž. Bylo by škoda toho aspoň
trochu nevyužít. Medvědočesnekovou terapii doplňuji lehkou
vodoléčbou. Jak se o den později ukáže, její účinky jsou
spíše opačné. Každopádně se však jedná o vůbec první
letošní tuzemskou koupací premiéru.
Opouští království vody, bobrů a lesních velikánů, abych se
línou chůzí přemístil k nejbližšímu lidskému sídlu. Obec
Petrov měl někdy kolem roku 1400 založit jistý Petr z Kravař,
jemuž patřilo tehdejší strážnické panství. Dneska v této
přívětivé dědině přežívá asi třináct stovek smrtelníků.
Hned na okraji nás vítá nejmodernější přístav obnoveného
Baťova kanálu. O kousek dál se zase staví do cesty sympatická
věžovitá kaplička. Většina fasád dnes vyhlíží naprosto
civilně, přesto se tu a tam objeví výtvarný náznak
upozorňující, že se nacházíme na svérázném Slovácku.
Je nemálo zajímavé, že celé Strážnicko bylo až do neslavné
Bílé hory protestantské. Samozřejmě za tuto svobodymilovnou
troufalost muselo přiměřeně zaplatit. Při zavádění
totalitních pořádků tu měl být zničen nejen odbojný kostel,
ale i modlitebna s přilehlým hřbitovem. Soustředěný nátlak
nakonec slavil úspěch a dnes tu není po svéhlavých protestantech
ani památky. Moderní katolický kostel však vyrostl až kolem roku
2000, když předtím jeho základní kámen na Velehradě posvětil
sám papež Jan Pavel II.
Zdaleka největším petrovským tahákem jsou však vyhlášené
vinné sklepy zvané Plže. Třiašedesát klenutých podzemních
prostor o výměře patnáct krát pět metrů umožňuje vyzrávat
stovkám hektolitrů ušlechtilého moku, jejichž zdroj se nachází
na nedalekých, pečlivě obhospodařovaných viničních tratích.
Už roku 1983 byl tento soubor lidových staveb vyhlášen památkovou
rezervací a díky tomu si dodnes uchovává svůj původní
starobylý ráz.
Den se pomalu chýlí ke svému závěru, což avizuje nebytnost
přesunu k nějakému pokojnému nocležišti. Vydám se mezi
obilnými a řepkovými lány směrem k nedalekým modře zbarveným
Bílým Karpatům. Zemědělsky využívané podhůří nezapře svůj
fotogenický půvab. Obdělávaná pole později vystřídají
vinice a ty už se svažují k Sudoměřickému potoku zvanému
Mandát. Právě tady bych se měl uložit k dnešnímu nočnímu
odpočinku.
Rudé slunce zapadá za potemnělý horizont vzdálených chřibských
kopců a v těsné blízkosti zmíněného potoka se rozhořívá
oranžová vatra. Nabízí dostatek žáru i světla i a pochopitelně
také možnost přípravy dostatečně teplé večeře. Mezi korunami
rašících stromů se objevuje Velký vůz a okolní krajinu začíná
ozařovat obrovský kotouč vycházející luny. Nacházím se totiž
v místě, kterému se přezdívá Měsíční údolí.
Veškerá romantika však končí jen chvíli poté, co zalezu do
svého úsporného pidistanu. Hodinu po půlnoci se přívětivý
šelest větvoví začíná měnit na poněkud hlasitější
produkci, která nakonec vyústí v dramatické burácení. Svištící
blizard se opírá do stromů a ty se hrozivě kymácejí přímo nad
mým plátěným přístřeškem. Ten stojí naneštěstí v místě,
kde se před časem nějaký obstarožní velikán skácel k zemi. O
nějakém spánku spravedlivých nemůže být v tuto chvíli ani
řeči. Venku se žení čerti a v nitru probíhá nelítostný boj
mezi myšlenkou zůstat v pohodlí útulného stanu nebo raději
vyrazit na vichrem olizované otevřené prostranství. Nakonec
vítězí ta bezpečnější z variant. S karimatkou si ustýlám na
louce v těsné blízkosti nekonečného, bíle natřeného plotu. Za
ním se už nachází výsostné území bratří Slováků, kteří
výstavbou drátěné ohrady brání pohybu přeběhlíků. Zatím se
jedná jen o srny či jeleny, které by po vykrmení na travnatých
slovenských pastvinách mohl sejmout nějaký nenasytný moravský
myslivec.
Pád stromů, meteoritu ani vlády se nakonec nekonal a tak mohu po
ránu vyrazit za dalším dobrodružstvím. Mezi vzrostlým trním a
hložím se vydrápu na nejbližší kopec, kde mě už vítají
nedozírné prostory zdejších viničných tratí. Bezcílně se
toulám krajem až se posunu k západním svahům strážnického
kopce zvaného Žerotín. Tady už nepučí jenom vinná réva, ale
začínají rozkvétat úhledné sady jabloní, hrušní a meruněk.
Širokou polní cestou pak zamířím zpátky k Petrovu. Na holém
návrší stále dotírá neutuchajíci vichřice. Její poryvy jsou
tak silné, že mě občas pohodí na druhou stranu komunikace a moje
chůze připomíná návrat flámujícího opilce z noční návštěvy
vinného sklepa. I tady potkávám skromná útočiště drobných
vinařů a nezbytné kapličky s vyjádřenými prosbami o nezbytnou
nebeskou podporu.
Jsem opět v Petrově. Chátrající areál někdejšího JZD mu sice
na kráse nepřidává, ale je otázkou chvíle, kdy se i tato
připomínka komančovské nadvlády změní k nepoznání. Protáhnu
se úhlednou ulicí kolem už známé kapličky, minu zcela opuštěný
přístav a podél kanálů a mrtvých ramen zamířím opět k bobří
řece Moravě.
Scénář je podobný jako včera. Jenom co dojdu k povědomé
prázdné pláži, nebe se zatáhne temnými mračny a ty v kombinaci
s neslábnoucím větrem přemění tento písečný břeh v místo
neklidné a k pobývání přemálo útulné. Nezbývá, než v tuto
chvíli pozvat na scénu společníka, který v takových chvílích
nezklame. Plameny ohně vrátí život a obsah ešusu promění v
jednu z největších životních slastí. A končící Velikonoce
naplní nadějí, že všecko, jakkoli mrazivé, se nakonec proteplí.
Ohněm Ducha, na který vichry ani ty nejtemnější chmury jednoduše
nemají.
Tradiční putování končí přesně tak, jak by správný vandr
měl vypadat. Jemným deštíkem a milou útěchou, že nastalý
nečas už za pár hodin vystřídá tušená pohoda vyhřátého
domova.
-
------------------ (-: :-) ------------------
