VELIKONOCE

ve Strážnickém pomoraví

 

 

 

Stal se zázrak a moje chřadnoucí maličkost se dočkala dalšího výročí Zmrtvýchvstání. Velikonoce je tedy třeba náležitě oslavit. V mém případě nejméně dvoudenním pobytem v jediné autentické Boží katedrále. Ta se po zimním spánku právě odívá nádherným, svěže zeleným jarním hávem.

 

 

Vzhledem k tomu, že někteří z mých minulých souputníků už pečují o své děti, další o vnoučata a zbylí už ztratili chuť vandrovat, případně odcválali do věčných lovišť, nezbývá než abych prastarou tradici velikonočních čundrů zachraňoval sám. Překročená dvaasedmdesátka je na takovéto sólo akce věkem přímo ideálním.

 

 

Díky štědrému kormidelníkovi Babišovi se do bezmála sto kilometrů vzdáleného Bzence dostávám za pouhých pětatřicet českých korun. Sotva vypadnu z vlaku, vítá mě tu směsice vůní kvetoucího šeříku a rašících pupenů borovic. Ty tady někdy v osmnáctém století vysázeli osvícení borci poté, co se na odlesněných rovinách začal převalovat písek a oblast si vysloužila pojmenování Moravská Sahara.

 

 

 

 

Jenom kousek od nádraží začíná jedna z nejpodivuhodnějších přírodních rezervací. Honosí se názvem Váté písky a zabírá plochu obdélníku o stranách padesáti metrů a pěti a půl kilometru. Jejím středem probíhá dokonale rovná železniční trať, jejíž existence vznik chráněného území vlastně zavinila. Dlouhodobě udržovaný protipožární pás na písečném podloží, které místy tvoří až třicetimetrové vrstvy, hostí některé rostliny a živočichy, kteří se prakticky nikde jinde v naší zemi nevyskytují.

 

 

 

 

 

Mezi nejvzácnější exempláře zmíněné rezervace patří především okrasná tráva kavyl písečný a nevysoké stvoly divizny brunátné. Zatímco se prvně jmenovaný jedinec zatím drží pěkně při zemi, nápadně vínové květy jmenované divizny už zdobí některá stanoviště v blízkosti solitérních borovic.

 

 

 

 

 

 

Překonám borovicí osázený pás někdejší pískovny a ocitám se ve světě naprosto odlišném. Malou ochutnávku vysušené písečné stepi vystřídala modrá hladina vody a listnaté stromy obalené několika odstíny jarní zeleně. Přírodní rezervace Osypané břehy chrání meandrující tok řeky Moravy, která tudy protéká mezi až třináct metrů vysokými nánosy navátých písků.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Prodírám se snesitelně vzrostlými plantážemi žahavých kopřiv, přelézám spadlé kmeny nejrůznějších listnáčů a připadám si jako v Amazonském pralese. Lužní les je nepochybně nekrásnější právě v tomto ročním období. Vychutnávám si samotu i parádní barevné kontrasty, které dokáže vykouzlit jen tušený neviditelný Umělec.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pokud bychom měli volit krále zdejší divočiny, byl by jím nepochybně evropský bobr. Stopy jeho přítomnosti jsou skoro na každém kroku. Z příkrých břehů vedou k vodě vyšlapané cestičky a tu a tam se objevují kuželovitě ohryzané kmeny stromů. Některé ještě stojí, jiné se už odporoučely k zemi. A nemusí se zdaleka jednat pouze o nějaké proutky či uzounké kmínky. Bobří hryzáky si tu už dokázaly poradit i s docela úctyhodnými velikány.

 

 

 

 

 

Mé stařecké dýchací průduchy zachytily před časem nějaký bacil a tak chraptím jako zasloužilý tuberák. Penicilin jsem nepozřel už nějakých dvacet roků a tak se léčím, co je právě po ruce. Jarní medicína v podobě medvědího česneku se tady naštěstí nabízí v nepřeberném množství. Kromě ověřených léčebných účinků nabízí nevtíravou nabídku něžné estetiky. Drobné bílé květy teď začínají ozdobovat kdejaké stinné zákoutí.

 

 

 

 

Kopíruji neregulované břehy zdejší bobří řeky až narazím na další chráněné území. Rezervace Oskovec leží na obou březích líného toku a měly by údajně usnadňovat život koloniím čápů a volavek. Ať se snažím sebevíc, podaří se mi zahlédnout pouze jediný volavčí exemplář. Zato občas narazím na neskutečně mohutná těla nedávno padlých stromových obrů. Poskytují teď útočiště bezpočtu živých tvorů, kteří se bez přítomnosti tlející dřevní hmoty jednoduše neobejdou.

 

 

 

 

 

 

  

Při svém průzkumném posunu lesním mlázím narazím na nevelký tok říčky Veličky. Brodit se bahnem jejího koryta mě ani trochu neláká, a tak se začnu prodírat proti jejímu proudu. Po několika stovkách metrů mě zachraňují už vzpomínaní bobři. Dostatečně silný strom, který před časem poslali k zemi slouží jako docela spolehlivý můstek. V pohodě se dostávám na protější břeh a mohu nerušeně pokračovat v dalším posunu zelenou katedrálou.

 

 

 

 

Ve chvíli, kdy se modré nebe začíná zahalovat šedým mraky, dorazím na dokonale opuštěnou pláž. Bylo by škoda toho aspoň trochu nevyužít. Medvědočesnekovou terapii doplňuji lehkou vodoléčbou. Jak se o den později ukáže, její účinky jsou spíše opačné. Každopádně se však jedná o vůbec první letošní tuzemskou koupací premiéru.

 

 

 

  

Opouští království vody, bobrů a lesních velikánů, abych se línou chůzí přemístil k nejbližšímu lidskému sídlu. Obec Petrov měl někdy kolem roku 1400 založit jistý Petr z Kravař, jemuž patřilo tehdejší strážnické panství. Dneska v této přívětivé dědině přežívá asi třináct stovek smrtelníků. Hned na okraji nás vítá nejmodernější přístav obnoveného Baťova kanálu. O kousek dál se zase staví do cesty sympatická věžovitá kaplička. Většina fasád dnes vyhlíží naprosto civilně, přesto se tu a tam objeví výtvarný náznak upozorňující, že se nacházíme na svérázném Slovácku.
 

 

 

 

 

 

 

 

 

Je nemálo zajímavé, že celé Strážnicko bylo až do neslavné Bílé hory protestantské. Samozřejmě za tuto svobodymilovnou troufalost muselo přiměřeně zaplatit. Při zavádění totalitních pořádků tu měl být zničen nejen odbojný kostel, ale i modlitebna s přilehlým hřbitovem. Soustředěný nátlak nakonec slavil úspěch a dnes tu není po svéhlavých protestantech ani památky. Moderní katolický kostel však vyrostl až kolem roku 2000, když předtím jeho základní kámen na Velehradě posvětil sám papež Jan Pavel II.

 

 

 

 

Zdaleka největším petrovským tahákem jsou však vyhlášené vinné sklepy zvané Plže. Třiašedesát klenutých podzemních prostor o výměře patnáct krát pět metrů umožňuje vyzrávat stovkám hektolitrů ušlechtilého moku, jejichž zdroj se nachází na nedalekých, pečlivě obhospodařovaných viničních tratích. Už roku 1983 byl tento soubor lidových staveb vyhlášen památkovou rezervací a díky tomu si dodnes uchovává svůj původní starobylý ráz.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Den se pomalu chýlí ke svému závěru, což avizuje nebytnost přesunu k nějakému pokojnému nocležišti. Vydám se mezi obilnými a řepkovými lány směrem k nedalekým modře zbarveným Bílým Karpatům. Zemědělsky využívané podhůří nezapře svůj fotogenický půvab. Obdělávaná pole později vystřídají vinice a ty už se svažují k Sudoměřickému potoku zvanému Mandát. Právě tady bych se měl uložit k dnešnímu nočnímu odpočinku.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rudé slunce zapadá za potemnělý horizont vzdálených chřibských kopců a v těsné blízkosti zmíněného potoka se rozhořívá oranžová vatra. Nabízí dostatek žáru i světla i a pochopitelně také možnost přípravy dostatečně teplé večeře. Mezi korunami rašících stromů se objevuje Velký vůz a okolní krajinu začíná ozařovat obrovský kotouč vycházející luny. Nacházím se totiž v místě, kterému se přezdívá Měsíční údolí.

 

 

 

 

 

Veškerá romantika však končí jen chvíli poté, co zalezu do svého úsporného pidistanu. Hodinu po půlnoci se přívětivý šelest větvoví začíná měnit na poněkud hlasitější produkci, která nakonec vyústí v dramatické burácení. Svištící blizard se opírá do stromů a ty se hrozivě kymácejí přímo nad mým plátěným přístřeškem. Ten stojí naneštěstí v místě, kde se před časem nějaký obstarožní velikán skácel k zemi. O nějakém spánku spravedlivých nemůže být v tuto chvíli ani řeči. Venku se žení čerti a v nitru probíhá nelítostný boj mezi myšlenkou zůstat v pohodlí útulného stanu nebo raději vyrazit na vichrem olizované otevřené prostranství. Nakonec vítězí ta bezpečnější z variant. S karimatkou si ustýlám na louce v těsné blízkosti nekonečného, bíle natřeného plotu. Za ním se už nachází výsostné území bratří Slováků, kteří výstavbou drátěné ohrady brání pohybu přeběhlíků. Zatím se jedná jen o srny či jeleny, které by po vykrmení na travnatých slovenských pastvinách mohl sejmout nějaký nenasytný moravský myslivec.

 

 

 

 

Pád stromů, meteoritu ani vlády se nakonec nekonal a tak mohu po ránu vyrazit za dalším dobrodružstvím. Mezi vzrostlým trním a hložím se vydrápu na nejbližší kopec, kde mě už vítají nedozírné prostory zdejších viničných tratí. Bezcílně se toulám krajem až se posunu k západním svahům strážnického kopce zvaného Žerotín. Tady už nepučí jenom vinná réva, ale začínají rozkvétat úhledné sady jabloní, hrušní a meruněk.

 

 

 

 

 

 

Širokou polní cestou pak zamířím zpátky k Petrovu. Na holém návrší stále dotírá neutuchajíci vichřice. Její poryvy jsou tak silné, že mě občas pohodí na druhou stranu komunikace a moje chůze připomíná návrat flámujícího opilce z noční návštěvy vinného sklepa. I tady potkávám skromná útočiště drobných vinařů a nezbytné kapličky s vyjádřenými prosbami o nezbytnou nebeskou podporu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jsem opět v Petrově. Chátrající areál někdejšího JZD mu sice na kráse nepřidává, ale je otázkou chvíle, kdy se i tato připomínka komančovské nadvlády změní k nepoznání. Protáhnu se úhlednou ulicí kolem už známé kapličky, minu zcela opuštěný přístav a podél kanálů a mrtvých ramen zamířím opět k bobří řece Moravě.

 

  

Scénář je podobný jako včera. Jenom co dojdu k povědomé prázdné pláži, nebe se zatáhne temnými mračny a ty v kombinaci s neslábnoucím větrem přemění tento písečný břeh v místo neklidné a k pobývání přemálo útulné. Nezbývá, než v tuto chvíli pozvat na scénu společníka, který v takových chvílích nezklame. Plameny ohně vrátí život a obsah ešusu promění v jednu z největších životních slastí. A končící Velikonoce naplní nadějí, že všecko, jakkoli mrazivé, se nakonec proteplí. Ohněm Ducha, na který vichry ani ty nejtemnější chmury jednoduše nemají.
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tradiční putování končí přesně tak, jak by správný vandr měl vypadat. Jemným deštíkem a milou útěchou, že nastalý nečas už za pár hodin vystřídá tušená pohoda vyhřátého domova.

 

 

 

-

 

------------------ (-:  :-) ------------------