Do Lačnova (nejen) za šafrány

Lační jedinci toužící po první barevné nádheře míří na jaře do Lačnova. Na přelomu března a dubna tu zpravidla rozkvétají modrofialové kvítky šafránů. V prvním aprílovém týdnu proto zaparkujeme u místního kostela a bez jakýchkoliv předchozích informací zkusíme nějakou lokalitu jejich případného výskytu vypátrat.

 

 

Ještě dříve, než se po rozlehlých pastvinách spustíme do protějšího údolí, všimneme si místního kostela. Nestojí, jak to bývá obvyklé, v centru dění, ale na jeho okraji. Vyrostl tady díky tajícím ledům „pražského jara“. Přestože byl dokončen v roce 1969, vysvěcení se už nedočkal. Osvícení normalizační soudruzi jej dovolili využívat pouze jako obřadní síň. Svému pravému účelu začal sloužit až po Velké sametové, konkrétně od Léta Páně 1991.

 

 

Jaro se teprve začíná hlásit o slovo a hovězím dobytkem spásané louky vykazují nesmělé náznaky jarní zeleně doplněné ojedinělými barevnými akcenty. Kromě nesmrtelných sedmikrásek se při okrajích objevují nevelké shluky orsejů, fialek či modrých a růžových plicníků. Na několikahektarové pastvině se nakonec podaří najít i dva osamělé exempláře zmíněných krokusů. Že tady tu intenzivní dobytkářskou invazi přežily, se jeví jako nemalý zázrak.

 

 

 

 

 

 

 

Nepatrná stružka se o něco níž vlévá do potoka Smolinka. V nádherném údolí meandrujícího toku byla před dávnými časy vyhlášena malá přírodní rezervace, či spíše památka. Měla údajně chránit právě ony silně ohrožené fialové květy. Kromě pomalu rezivějící tabule, se tady však zhola nic fialového nevyskytuje. Pamatuji doby, kdy louku pokrývaly celé šafránové koberce. Zlé jazyky tvrdí, že za jejich likvidaci může tvrdě propagované zintenzivnění zemědělské výroby. Je namístě se ptát, co dělali v té době ochránci přírody a zda byl vůbec někdo někdy za nastíněný zločin popotahován. Naštěstí se ještě někde ve stínu pučících olší vyskytne sem tam nějaká sasanka a osamělý trs čím dále vzácnějšího petrklíče.

 

 

 

 

 

Posuneme se proti línému proudu klikatého potoka o kousek dál. Podle zřetelných náznaků se i tady dodnes popásají domestikovaní sudokopytníci poskytující hladovému lidstvu nezbytné mléko a ušlechtilou svalovinu na biftek či svíčkovou. Mezi pokroucenými starými vrbami nebo v blízkosti mokřin však překvapivě vyčuhují zmiňované vzácné krokusy. Ale to, že jedno z takovýchto vzácných míst osadili nenažraní dřovobaroni smrkovou monokulturou, hlava prostě nebere. Za dva tři roky tu po bezbranných květinkách nebude ani památky. Byznys je byznys, a jedině ten se počítá…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nebudeme si kazit náladu a vydrápeme se na nejbližší kopec . Za jeho horizontem leží obec Smolina, kde se kdysi narodil Josef Valčík, jeden z aktérů slavného atentátu na Heydricha. Pokud bychom se posunuli až k pramenům potoka, narazili bychom na o něco méně známé Vařákovy paseky, které krvelační nacisté vypálili a kde rudí komančové posléze vymýtili i skoro všechny zmiňované šafrány. Díky dobrým lidem se však několik posledních kousků podařilo zachránit a dnes tu prý už přežívá kolem tisícovky jedinců.

 

 

 

 

 

Probouzející se pastviny teď kromě drobných žlutých kvítků ovládly i ultramarinové ostrůvky rozkvetlých fialek. Z úlů vylétly včely a z osamělých úkrytů čmeláci a další pozoruhodní přelétavci. Kraj dýchá jarem a  co nevidět se obalí osvěžujícím hávem několika odstínů blahodárné zeleně.

 

 

 

 

 

 

Na to, že každé volné prostranství zdobí strážní budky vševládného zeleného bratrstva, si už běžný tulák musel chtě nechtě zvyknout. Vášniví milovníci přírody, kteří zástupce divoké fauny vidí nejraději na pekáči, však poskočili s dobou a vybavili se dokonce mobilními pozorovatelnami. O tom, že tato bohulibá stanoviště nebývale zkvalitňují ráz valašské krajiny, nemůže být ani řeči. S požehnáním bratra hejtmana, jakož i dalších vysoce posazených papalášů tu budou borovičkou dotovaní lidoví střelmistři asi netrpělivě vyhlížet dalšího valašského medvěda, který pak nepochybně skončí na nějakém dokonale utajeném mysliveckém talíři. Podobně jako jeho loňský brácha při svém dobrodružném putování na Horní Vsacko. Alespoň tak to tvrdí tamější znalci, jakož i průměrně chápaví smrtelníci z lidu obecného.

 

 

 

Konečně tu máme Lačnov jako na dlani. Tato dědina, o níž se písemné zmínky objevují kolem roku 1424, má dnes asi 860 obyvatel. Za dávných dob, tedy v druhé polovině 17. století, trpěla nejen opakovanými násilnými vpády kuruců, ale především nájezdem Tatarů, kteří tu roku 1663 povraždili asi devadesát nevinných domorodců.

 

 

 

Jak je vidět, obyvatelé horního konce, jemuž se prý přezdívá Kozinec, patří mezi velké milovníky dřevní hmoty. Naštípané kmeny tu tvoří celé hradby a jeden zanícený dřevorubec kvůli rozšíření své sbírky dokonce sejmul i statného nositele žluté turistické značky. S její barvou dokonale korespondují i kruhové obrazce nějakých lišejníků. Kdo si chce originální galerii pod širým nebem prohlédnout, ať si laskavě pospíší. Příští topná sezóna vše asi změní k nepoznání.

 

 

 

 

 

 

 

Expozice poněkud jiného druhu se nachází jen nedaleko odtud. Oplocený areál by měl být upomínkou na zmíněné vypálené Vařákovy paseky, jakož i jednu podobně postiženou slovenskou osadu. Měl by údajně i co nejvíce připomínat jejich někdejší vzhled. Není na závadu se ovšem zahledět na plány meziříčského architekta Závady a porovnat je s danou realitou. Současní budovatelé stavbu pojali po svém a s přehledem ignorovali navržené nízké stropy, jakož i spoustu dalších detailů na hospodářských budovách. Běžný pískovec, který používali Valaši, nahradili nějakými cizorodými kamennými kvádry, na dvůr dokonce položili prefabrikované zatravňovací dlaždice. K umocnění valašského dojmu tu už chybí jen zaparkované SUV a pózující zazobanec s vyholenou pleší, náušnicí a bohatě potetovanýma rukama.

 

 

 

Vlastní dědina a především její současní obyvatelé jsou však o něčem úplně jiném. Zvlášť sympatická se jeví skutečnost, že obec obklopují úzké pásy dosud obdělávaných políček. Nudné družstevní lány tu samozřejmě také najdeme, ale Lačnovjané si je zatím drží pěkně od těla. Vedle nových domů s upravenými fasádami nechybí ani poslední upomínky na dožívající Valašsko. Kdo chodí s očima otevřenýma, toho tato obec zcela určitě nezklame.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Docela náhodou se pak ocitneme u jedné z vyhlášených šafránových lokalit. Vykazuje však jednu podstatnou chybu, která však není na její straně. Díky časnějšímu vpádu vyšších teplot kvítka vyrazila o dost dřív a teď tu po nich zbyly jen sotva viditelné pozůstatky. Reputaci zachraňuje pouze jediný dožívající exemplář. Podle tvrzení domorodců letos navíc vykvetlo nápadně méně cibulek než v létech předchozích. Možná je na vině loňské sucho, možná tajní zloději…

 

 

 

 

 

Poslední zastávkou jsou Sucháčkovy paseky. Navzdory svému názvu leží v těsné blízkosti mokřadů. Přestože by se tu mělo nacházet kolem deseti tisícovek fialových květů, k vidění je pouze pár chátrajících usedlostí a několik zlatožlutých podbělů. Jak už to chodí, kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Marná sláva, dožijeme-li dalšího roku, budeme muset vyrazit už s jarním táním.

 

 

 

 

 

 

 

 

Plnohodnotný život by měl začínat i končit kostelem. Právě tady končí i dnešní špacírování. Přestože nebylo odměněno fialovými koberci, nepochybně stálo za to. Lačnov má daleko více trumfů, než jen vyhlášené šafrány. Pro milovníky historie už několikrát vzpomínané fotogenické Vařákovy paseky, pro milovníky lezení nádherné, voštinami vyzdobené Lačnovské skály a pro vášnivé rybáře stejnojmenné rybníky.

 

 

 

Takže, když dá Pán Bůh, na shledanou v Lačnově!