KRAJINOU KRASU
na kostitřasu
den první a druhý
SILICKÁ
A PLEŠIVECKÁ PLANINA
Poslední
ročníky spanilých jízd na šlapacích kostitřasech se ustálily
na neměnné sestavě osmi účastníků soustředěných kolem
Tomova služebního mercedesu. Předloni to byl polský břeh Baltu,
před rokem zase jihočeské a severorakouské pohraničí. Pro změnu
tentokrát zamíříme k východu. Předmětem našeho zájmu se
stanou cesty a necesty Slovenského krasu, jakož i přilehlého
maďarského Národního parku Aggtelek.
V
polovině nejteplejšího měsíce roku postupně naskakujeme do
zmíněného přibližovadla a za ranního kuropění vyrážíme k
hranicím současného slovenského státu. První zastávkou je
benzinová pumpa v Žilině, kde nečepujeme obvyklou naftu, ale, až
na jisté výjimky, ranní dávky kofeinového životabudiče.
Nejméně dva věhlasní odborníci z našich řad se poté detailně
zajímají o zaparkované lidové vozítko, které tu na noc odložil
nějaký ostravský sociální případ. Jeho finanční situace mu
patrně nedovolila větší než dvoumístné zakrslé autíčko,
které se s našim devítimístným obrem nemůže ani v nejmenším
srovnávat.
Proti
proudu váženého Váhu se poměrně vysokou rychlostí posuneme k
závěru Nízkých Tater, abychom u další čerpací stanice
sofistikovaně odčerpali přebytečné tělesné tekutiny.
Přívětivou kulisu nám při tom tvoří rozkvetlá kvítka slezu,
svištící auta a plížící se hlemýždi v čerstvě posečené
trávě.
Na
rozhraní Liptova a Spiše se stočíme k jihu, abychom se podél
Slovenského ráje pekelnými zákrutami protáhli na území více
či méně čistokrevných Maďarů. Zastavíme na nejvýše
položeném bodě nad obcí Borka. Borky i borci se neprodleně
ujímají svých šlapacích strojů a staví se na pomyslnou
startovní čáru. Převozník Antonín s naloženou bagáží, jakož
i sedm statečných odsouzených k vlastnímu pohonu dnes mají
předem určený společný cíl. Tím je jediný kemp v širokém
dalekém okolí. Leží až v Orbánově monarchii na okraji
pohraniční obce Aggtelek.
Pro
bicyklistu neexistuje nic krásnějšího než start na kopci.
Drkotavá asfaltka se hned po prvních metrech celkem slušně
svažuje do hlubin. Bez jediného šlápnutí se za chvíli na
tachometru objevuje padesátka a ve vytřeštěných očích zubatá.
Za svištění proudícího vzduchu a kvílení namáhaných brzd
vjíždíme do sevřeného údolí s čím dál strmějšími svahy
po stranách. Ocitli jsme se v opěvované Zádielské dolině.
Zmíněný,
tři stovky metrů hluboký kaňon, kterým protéká bystrý potok
Blatnica, je už od Léta Páně 1954 národní přírodní památkou.
Kromě vápencových skalních útvarů, kterým dominuje především
převysoká štíhlá Ihla, se v rezervaci objevuje spousta vzácných
květů a zákonem chráněných zástupců místní fauny. Kromě
dravého orla stěhovavého se tu samozřejmě nastěhoval i hnědý
brtník, který prý v blízkém okolí nedávno málem sejmul
nějakého místního intelektuála. Protože k nim nepatříme,
můžeme být naprosto klidní. Tedy, až na Lukáše. Kromě
inteligentního vzezření nabízí i nejšťavnatější sousto,
protože je z nás zdaleka nejmladší. Otázkou však zůstává,
jestli by medvěda neodradily jeho vzdušné cyklistické šortky,
které mu věnoval jeden z příbuzných s pádným odůvodněním,
že nejsou dostatečně sexy.
Zákaz
jízdy na kole sice uznáváme za správný, ale nerespektujeme jej
příliš důsledně. Protijdoucí davy natěšených poutníků v
ochotně uhýbají stranou, což ovšem neplatí pro jedinou výjimku,
která se opovážlivě staví do cesty. Obnažená průkazka ji poté
identifikuje jako certifikovaného ochránce zdejší přírody a tím
i opravňuje k ukládání patřičných trestů. Za použití
bicyklu se tu nebičuje a kupodivu ani netrestá holí. Stačí prý
jen zaplatit malou almužnu v hodnotě padesáti eur. Sjíždíme
proto bleskurychle ze sedel a další úsek už poníženě
absolvujeme po svých. Což má nemalou výhodu v tom, že si zdejší
dramatickou nádheru můžeme nesrovnatelně lépe vychutnat.
Tříkilometrový
průtah dolinou končí ve vesnici Zádiel. Nachází se v nadmořské
výšce nějakých 260 metrů a podle všeho tu může přežívat
kolem 170 smrtelníků, převážně důchodců. Jejich příbytky
okamžitě zaujmou jednu z platných členek našeho týmu.
Romantická Lucyna totiž kromě dobrého jídla, vlastních dětí a
svého milého Milana miluje především roztomilé staré chalupy a
chaloupky. A těch bude, jak se zdá, při letošním putování neurekom...
Se
zříceninou Turnianského hradu za zády se polními cestami
posunujeme směrem k západu. Míjíme obdělaná pole s právě
dozrávajícími bodláky ostropestřce i ladem ležící pláně
porostlé modrající se čekankou. Čekání na první kopec nemá
dlouhého trvání. Naštěstí je docela krátký, mírný a proto i
lehce překonatelný.
Následné
přívětivé klesání umožňuje i dosažení přívětivé
rychlosti. V jízdní dráze se však už zdálky objevují dvě
neznatelné překážky. Drncající bicykly budí pospávajícího
hlídače nedalekých stád, jakož i jeho psíka, až v posledním
okamžiku. Sotva se probere z růžového snění, profrčíme s
přáním dobrého rána na kolech kolem a rychle mizíme v
nedohledných pastvinách.
Hrbolaté
polňačky střídá dokonale hladká silnice první třídy. Podél
zrajícího obilí přizdobeného pestrobarevným polním kvítím
nás co nevidět přivede k nápadným vodním plochám. Bez
jakéhokoliv smočení je úctyhodně obkroužíme a dál už budeme
pokračovat cyklotrasou po levé straně širokého údolí. Je
vyznačena pouze v mapě, a jak se to tak jeví, žádný bicyklista
po ní zatím asi neprojel.
Rušnou
silnici i říčku jménem Turňa si necháváme pěkně od těla a
věrně kopírujeme nepříliš vzdálenou maďarskou hranici.
Liduprázdnou cestu, po které se občas protáhne nanejvýš
traktor, lemují neposečené louky plné květů a nejrůznějších
vůní. Po obou stranách prostorného úvalu vystupují příkré
vápencové svahy připomínající spíš Balkán než slovenskou
krajinu. Na vrcholech se pak rozkládají náhorní plošiny s
propastmi, závrty a jinými krasovými jevy.
Při
jednom letmém zastavení se slova ujímá nedostižná bylinářka
Jana a nadšeně zasvěcuje přítomné analfabety do nevšedních
tajů matky přírody. Mimochodem také do umění přežít jen na
kvetoucích bylinách. Milan se okamžitě vrhá na jasně žlutou
kozí bradu, nesměle ji strčí do svého věčně hladového
chřtánu, aby posléze potvrdil Janino tvrzení, že zmíněný
kvítek nemusí být prudce jedlý pouze pro mlsné bílé
sudokopytníky, ale i pro náročné huby labužníků z rodu homo
sapiens.
Narazit
v krajině vápenců na nefalšované jezírko se málem rovná
zázraku. To, které právě míjíme, oplývá nejen mnoha
zajímavostmi ze světa místní flóry, ale také jedním nevelkým
opeřencem, jenž dokáže bravurně plachtit ve vzduchu, a když na
to přijde, i docela čile pobíhat po řídce porostlé vodní
hladině.
S
poněkud domestikovanější faunou se potkáváme jen pár set metrů
odtud. Početnému ovčímu stádu zde šéfuje urostlý pastevec se
dvěma akčními podvraťáky. Jeden z nich se bez ohledu na pánovo
okřikování vrhá do loveckého dobrodružství. Malá šelma s
velkými tesáky si vybírá nejšťavnatější oběť z naší
skupiny a s vypětím veškerých psích sil uhání za zběsile
spurtující Lucynou. Čím hlasitěji ji Milan nutí k totálnímu
zastavení, tím houževnatěji šlape do nažhavených pedálů.
Pronásledovatel má smůlu. Vítězství je tentokrát na straně
člověka, takže zuřivý podvraťák musí utřít hubu a na lákavé
sousto z lýtkového svalu definitivně zapomenout. Hrdinka dne si po
zásluze odnáší zbrusu novou přezdívku. Po vzoru tuzemského
spurtera jí začínáme říkat Saganka.
Celou
trasu úbočím lemují nějaké tajemné značky. Netýkají se však
podivné cyklostezky, po které vytrvale pádíme k západu, ale od
východu se táhnoucímu plynovodu. Tu a tam je jeho potrubí
obnažené. Předpokládáme, že v tom tentokrát nemá prsty
opálenější část domorodců, kteří by si ruským plynem
přilepšovali ve svých romských obydlích. Podle nepotvrzených
zpráv však mají na svědomí zánik prakticky veškerých zdejších
kempů. Rabovali v nich prý tak vytrvale, že postupně ztratily
veškeré návštěvníky.
Po
delší době se konečně nacházíme v nějakém lidském sídle.
Silická Jablonica, jak se dědina jmenuje, nemá ani dvě stovky
obyvatel, zato se tu směstnaly hned dva kostely. Proti všem
předpokladům je daleko nejnavštěvovanější ten protestanský.
Usídlilo se tu totiž přes devadesát procent reformací
deformovaných Maďarů. V obci lze najít také několik typických
gemerských sedláckých domů. Pro zadýchanou Lucynku to bude jako
malá náplast za nedávno předvedený únikový manévr.
Za
Jablonicí se nenachází žádný jabloňový sad, ale úzká
silnice vytrvale stoupající na temeno Silické planiny. Úctyhodné
převýšení zdoláváme bezmála celou hodinu. Souvislý bukovo
habrový porost střídá na vrcholu rozlehlá pastvina přecházející
do obdělávaných luk a polí s obilím.
Náhorní
plošina, na kterou jsme se konečně těžce vydrápali, má úplně
jiný ráz než cokoli v údolí. Příjemně zvlněná kulturní
krajina ničím nepřipomíná, že jsme se ocitli na docela slušném
kopci. Vedle zmíněných polí se tu zabydlela i sympatická vodní
nádrž a z horizontu dokonce vykukuje věž kostela avizující
přítomnost nějaké vesnice.
Obec
Silica by se zde měla objevit už koncem třináctého století. Na
čerstvém vzduchu tu v současné době pobývá přibližně
pětistovka místních obyvatel. Reformovaný kostel dominuje
nejvyššímu bodu dědiny a před vandaly či případnými křižáky
jej chrání starodávné kamenné opevnění. Nacházíme se v
necelých šesti stovkách metrů nad mořem, což je v těchto
zeměpisných šířkách málem výška velehor.
Za
dědinou se noříme do listnatého lesa a chvíli poté k okraji
Silické lednice. Nejedná se o nepostradatelné kuchyňské
vybavení, ale o název nejvýznamnější ze zdejších
propastí. Má hloubku asi 110 metrů a až do prvních letních dnů
tu zpravidla vydrží skromná ledová výzdoba. Byla vytvořena
propadnutím stropu ponorného Černého potoka a navazující
podzemní prostory se táhnou do délky jedenácti set metrů. Jedná
se o nejníže položenou ledovou jeskyni na světě, která nechybí
na seznamu přírodních památek UNESCO. Sami tu toho, pravda, moc
nevidíme, protože vstup do zdejších chladných pekel je běžným
smrtelníkům striktně zakázán.
Červená
turistická značka má být, alespoň podle dostupných map, také
oficiální cyklotrasou. Přestože je doba dovolených, nepotkáváme
tu žádného pěšáka, natož bicyklistu. Snobi s horáky nad
padesát litrů si je přece nepůjdou ničit do takových terénů,
kterými právě projíždíme. Nehledě na to, že drtivá většina
z nich by zdejší skalnaté pěšiny bez naražených zadnic a
otlučených nosů asi nezvládla. Namachrovaní borci tohoto typu se
předvádí pouze na vyasfaltovaných cyklistických tratuárech.
Opouštíme
drkotavé lesní úseky a znovu se ocitáme na zvlněných náhorních
pláních. Silická planina je se svými 150 kilometry čtverečními
největším chráněným územím Slovenského krasu. Je zároveň
nejbohatší na krasové jevy a na jejím území se nachází i
čtyři významné jeskyně. Naproti tomu zde nenajdeme žádný
vodní tok, protože veškerá napršená tekutina prosakuje do
podzemí.
Zatímco
na vrcholových pláních teče voda nanejvýš z okapů, po sjezdu z
Kečovských luk narazíme na docela slušný potok. Je napájen ze
tří mohutných vyvěraček a říkají mu tu Jóšva.
Poslední
slovenskou obcí dnešního dne je Kečovo. Nachází se o nějakých
tři sta metrů níž než sousední dědiny na planině a hostí
necelých 400 starousedlíků. A jak je to v kraji zvykem, má i ona
dva kostely a převládajícím dorozumívacím jazykem je,
pochopitelně, nám absolutně nepochopitelná maďarština.
Netrvá
dlouho a ocitáme se na slovensko-maďarské hranici. Jak už bylo
předestřeno, naši dlouholetí slovanští bratia veškeré kempy v
okolí zlikvidovali, takže nezbývá než dát vydělat jejich
uherským rivalům. Což je poněkud sporné, protože v drtivé
většině jihoslovenských domorodců stejně koluje ugrofinská
krev.
Převozník
Antonín už netrpělivě stepuje v sympatickém tábořišti před
vesnicí Aggtelek. Na prostorné zelené ploše je kupodivu skoro
prázdno, a tak zabíráme absolutně nejlepší flek. Za chvíli tu
už k maďarskému nebi ční naše plátěné přístřešky a jen
co se trochu setmí, rozhořívá se v jejich blízkosti nádherně
sálající vatra.
Oranžové
plameny postupně přitáhnou veškeré účastníky naší výpravy
k ohni, kde se pak rozhostí parádní atmosféra plná společného
vzpomínání a více či méně duchaplného žertování. Bratranci
z rodu Tomanců tasí své kapesní hudební nástroje a tak se s
létajícími jiskrami vznáší k měsícem ozářenému nebi tklivé
melodie populárních hitů v podání Lukášovy harmoniky a
Michalova elektronického garáž bandu.
Nepříliš
teplá noc se postupně převtěluje v nádherně slunečné ráno.
Letos zásadně nikam nespěcháme, takže veškeré nezbytné úkony
spojené se startem nového dne probíhají v absolutní pohodě. V
kempu je parádní klídek, který jen občas příjemně naruší
náramně slušní francouzští táborníci, kteří tu tráví část
svého prázdninového volna.
.
Využíváme
převoznických služeb Tomova mercedesu a necháváme se i s koly
dopravit pár desítek kilometrů na sever. Technický stav
nejdražšího bicyklu vykazuje jisté nezanedbatelné slabiny, a tak
nejdříve zamíříme k nejbližšímu cykloservisu. Ten se však
nachází až v docela vzdálené Rožňavě.
Neplánovaná
návštěva okresního města, které vzniklo díky dávné těžbě
nejrůznějších nerostů a dnes má kolem dvaceti tisíc obyvatel,
nabízí hned několik pozoruhodných výhod. Michalův invalidní
kostitřas prochází díky velice ochotnému majiteli servisu
rychlou generálkou a většina výpravy zase nádherným rožňavským
centrem. Typická strážní věž, historické domy a kostely tu
tvoří kompaktní harmonický celek, který ve spojení se zelení
stromů a modří vysokého nebe nabízí přívětivé chvíle
vyčkávání na zmiňovanou opravu.
S
Lukášem a Antonínem vstupujeme do interiéru zdejší katedrály.
Ochotná paní kostelnice nám poskytuje základní informace a
upozorňuje na některé zajímavosti. Například na velice vzácný
originál od neznámého umělce, který měl být vystavován až v
samotném věčném městě Římě.
Naskakujeme
opět do auta, které nás pak poměrně dlouho přemísťuje do
oblasti Slovenského rudohoří, konkrétně do míst, kde se dodnes
těží nerost magnezit. Nedaleko od obce s příznačným názvem
Magnezitovce se ujímáme opět svých bicyklů, abychom vyrazili na
více než padesát kilometrů dlouhou trasu končící v našem
maďarském tábořišti.
Za
chvíli jsme už u první zajímavosti dnešní trasy, je jím
mohutný železniční viadukt, po kterém se však nikdy neprojel
žádný vlak. Betonové monstrum mělo být součástí železnice,
která měla spojovat slovenské oblasti, které po nástupu fašismu
od sebe odřízlo nové územní uspořádání. Maďaři izolovali
zmíněná území izolovali, proto se tehdejší Slovenský štát
rozhodl vybudovat tzv, Gemerskou spojku. Protože se však po
skončení Druhé světové vrátily původní hranice do starých
kolejí, na budované dráze se ani nové koleje nestačily položit,
a tak dnes nákladně budovaný úsek nové dráhy slouží jako
památník lidské blbosti. Podobně jako spousta jiných staveb,
například slovensko-české silniční přechody z přelomu
současného tisíciletí.
Slováci
však mají filipa, proto se rozhodli na nedokončenou trasu drážního
tělesa pustit cyklisty. Překonáváme zmíněný most a kopcovitou
krajinou se posunujeme dál. Co nevidět narazíme na další
železniční specifikum. Je jím 245 metrů dlouhý Koprášovský
tunel.
Na
svých mnohaletých bicyklistických toulkách jsme už projížděli
vším možným, tunelem ale určitě ne. Pro začátek si dáváme
ten kratší, ve kterém měl být za totáče sklad ovoce a
zeleniny.
Posuneme
se o nějaký kilometr dál a před námi nesrovnatelně náročnější
sousto. Slavošovský tunel, do něhož se právě hodláme ponořit,
měří bezmála dva a půl kilometru. Začal se hloubit Léta Páně
1941 a dokončen byl o tři roky později.
Nasazujeme
si čelovky a v jejich skromném světle putujeme nejméně patnáct
příštích minut dokonale temným podzemím. Trasa vede mírně do
kopce a její závěr končí strmým dřevěným schodištěm. Na
světle denním se potom potom potkáváme nejen se zdřevěnělými
zástupci místní fauny, ale také se stylizovaným vláčkem, který
připomíná původní záměr právě absolvovaného podzemního
putování.
Díky
mírnému klesání na docela obstojných cestách jsme za chvíli v
lidnaté dědině s názvem Slavošovce. . V sedmnáctém a osmnáctém
století zde měly železné hamry, které byly později přebudovány
na papírenské mlýny. V roce 1841 se zde rozběhla dokonce úplně
první strojová výroba papíru v celém Uhersku. Dodnes fungující
papírna, která se údajně zaměřuje na zpracování listnatého
dřeva, donedávna dodávala na trh bloky a školní sešity, zatímco
dnes vyrábí především balicí papír a zcela nepostradatelné
ubrousky.
Po
proudu potoka se údolím posuneme o pár kilometrů dál a jsme v
Ochtiné. Ta je známá především díky místní světoznámé
jeskyni, ktero však navštívíme o nějaký ten den později. Zcela
nepřehlédnutelným objektem je zde evangelický kostel, jehož
interiér má ukrývat vzácné, i když poměrně zchátralé fresky
ze čtrnáctého století.
Pokračujeme
širokým údolím dál a ocitáme se v další dědině, či spíše
městečku. Štítnik obývá přibližně patnáct stovek
smrtelníků a za svůj vznik vděčí, jako ostatně všecky obce v
okolí, těžbě nerostů. Pokud historické záznamy neklamou, mělo
se zde uskutečnit první sofistikované zpracování rud v celých
tehdejších Uhrách a v unikátních Dietrichových hamrech se mělo
tavit nejen železo a měď, ale i vysoce ceněné zlato.
Podobně
jako v mnoha zdejších vesnicích, ani ve Štítníku nechybí dva
kostely. Ten první, barokní, nechala v roce 1749 vybudovat sama
Marie Terezie. Daleko nápadnější dominantou je však svatostánek
protestanský. Gotické pojetí dosvědčuje, že tu ční k nebi už
od čtrnáctého století. Ukrývá vůbec nejstarší varhany na
Slovensku, které měly spatřit světlo světa už Léta Páně
1492.
Kromě
toho je tu k vidění i nejrozsáhlejší soubor středověkých
nástěnných maleb na Slovensku a také čtrnáct vzácných, na
stěnách zavěšených epitafů.
Jen co
v místní hospůdce zlikvidujeme několik výtvorů místních
kuchařek, začneme se cílevědomě zakusovat do nejnáročnější
porce celého dne. Je jím náramně výživný výšvih na temeno
Plešivecké planiny. Začíná docela nenápadně mírným stoupáním
po silnici a slušných polních cestách. Milým zpestření je tu
nečekané setkání s klasicky vyhlížejícím bačou a jeho ovčím
stádem. Na rozdíl od jeho dávných předchůdců, nemusí šplhat
na vrcholové pláně, kde je teď prý jakékoliv spásání trávy
výslovně zakázáno.
Následné stoupání listnatým lesem předčí veškerá předchozí očekávání. Cyklotrasa, která je vedena po klasické turistické značce, je nejen nesjízdná, ale v některých úsecích i skoro neschůdná. Kombinace suchého listí s příšerným úhlem náklonu dává do těla i těm nejotrlejším. Aby toho nebylo málo, někde v polovině těžce dobytého kopce začíná značka vytrvale klesat. Padesát ztracených výškových metrů se však musí znovu vyšlapat. Po kamenitých pěšinách, v nánosech listí a v nekončícím příkrém stoupání. Přesun kol a zmožených těl o bezmála půl kilometru výš nám zabere dobré půldruhé hodiny.
Vyhlídka z Gemešských skal však dává na přestálé útrapy okamžitě zapomenout. Na severu se rýsují obnažené vrcholy Stolických vrchů, hluboko pod námi se klikatí silnice, kterou jsme po ránu projížděli. Nejdůležitějším je fakt, že jsme na Plešivecké planině, kde nás už nemůže čekat nic jiného, něž absolutně pohodová projížďka.
Tušení
se tentokrát stává holou skutečností. Můžeme se o tom
přesvědčit už po prvních stovkách metrů jízdy. Všecko tu
kvete a nádherně voní. Ze zelené trávy vykukují shluky
červených jahod. Zastávka je proto nevyhnutelná. Lesní dary,
které tu nikdo z lidí nezasadil ani neošetřoval, vynikají
zvláštní, zatím nepoznanou chutí. Bezplatné rajské hodování
trvá skoro celou příští půlhodinu.
(-:
pokračování někdy příště :-)