KRAJINOU KRASU

na kostitřasu

den třetí a čtvrtý

SLOVENSKÝM A MAĎARSKÝM POHRANIČÍM

 

 

Rozhodnutí, že po celý týden zůstaneme v kempu u Aggteleku je definitivní. Asi těžko bychom hledali něco srovnatelného, případně lepšího. Budeme tedy vyrážet na spanilé jízdy do okolí. Tentokrát do nejbližšího slovenského města, kterým je nepříliš vzdálená Tornaľa.

 

 

Také dnešní ráno je nádherně slunečné. Ze stanů se plížíme až kolem půl osmé a příští dvě hodinky nám zbývají na víceméně zbytečnou hygienu a zcela nepostradatelnou snídani. Co si kdo ukuchtí, to si také sní, takže celkové ranní menu je více než různorodé.

 

 

 

 

 

 

 

 

Ještě dříve, než se vydáme na zmíněnou cyklovyjížďku, navštívíme místní jeskyni Baradla. Vstupné je přijatelné, paní pokladní vstřícná a možnost bez omezení fotografovat mile překvapivé. Opustíme vysokou skalní stěnu před vchodem a noříme se do podsvětí.

 

 

 

 

Už první desítky metrů nám vyráží dech. Jakýkoliv popis toho, co je tu k vidění, je nedostatečný,. Stejně jako sebedokonalejší fotografie. Podzemní nádhera se musí vychutnat naživo. Shodujeme se na tom, že tak parádní jeskyně jsme ještě v životě neviděli. Ne nadarmo jsou zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO. Napočítali tu rovných 22 kilometrů chodeb, z toho 17 na maďarské straně. Zbytek patří Slovákům, kteří do tohoto podzemí vstupují přes nedalekou jeskyni Domica.

 

 

 

 

Kromě nevšední krápníkové výzdoby tu najdeme 40 metrů vysoký dóm, nefalšovaný koncertní sál a nejvyšší maďarský stalaktit dosahující úctyhodné výšky 25 metrů. Kilometrovou procházku uzavírá celá plejáda barevných sloupů připomínající interiér bohatě zdobeného barokního kostela. Kdo si chce vychutnat nepopsatelnou nádheru neživé přírody, ať zavítá do Aggteleku. Jeskyně Baradla jej určitě nezklame.

 

 

 

 

 

 

 

 

Z prochladlé temnoty vylézáme na sluncem prozářené prostranství. K nemalému překvapení je takřka na dosah našemu tábořišti. Osedláváme bicykly a zamáváme zatím stojícím stanům. Především tomu našemu, který se čím dál rychleji poroučí k zemi. Ulomený obloukovitý nosník, jehož nefunkční část nahradila smrková větvička, vytvořila z našeho obydlí nenapodobitelný architektonický úlet, jehož dny jsou naneštěstí sečteny.

 

 

 

Okrajem Aggteleku se protáhneme na jeho západní okraj a pak už silnicí pomalu stoupáme nahoru. Pozdější odbočka na lesní cestu nás odkloní od běžného provozu, takže následné zvlněné putování souvisle zalesněným pohraničním územím je pohodové a naprosto bezproblémové.

 

 

 

 

Aniž bychom si toho všimli, ocitáme se opět na slovenské straně. Dlouhý sjezd otevřenou krajinou nás brzy nato posune až k dnešnímu cílovému bodu. Je jím už vzpomínané město Tornaľa, které se během vlády rudých komančů nazývalo Šafárikovo.

 

 

 

Brzy poté už okupujeme předzahrádku místní cukrárny. Dnes jsme těch kalorií sice moc nespálili, ale proč také jednou nedat do nosu? Likvidace zdejších cukrárenských výtvorů trvá bezmála celou příští hodinu, což však bude více znát na tloušťce peněženek než příslušného břišního svalstva. Brzké stoupání k našemu dočasnému sídlišti se o to bezesporu celkem rychle postará.

 

 

 

 

Pohraniční Tornaľa leží ve výšce pouhých 170 metrů a přežívá tu kolem sedmi tisíc domorodců. Šedesát procent z nich jsou nefalšovaní Maďaři, třicet procent Slováci a zbytek budou velice pravděpodobně všudypřítomní Romové. Z města, které má parádní čtvercové náměstí, pochází mimo jiné okoralým pamětníkům povědomá televizní hlasatelka Saskia Burešová.

 

 

 

 

Nadopovaní patřičnými kaloriemi se začínáme vracet zpátky ke svému plátěnému stanovišti. Ještě před obávaným stoupáním si stačíme všimnout velice zřetelného varování. Obyvatel oploceného pozemku kolemjedoucí důrazně upozorňuje nejen na psy, ale také na vybíhající děti! Je proto docela možné, že ty jsou účastníkům silničního provozu stejně nebezpečné jako z řetězu urvaní vlčáci.

Vzhledem k tomu, že se jakýmsi zázrakem vyhneme pokousaní od psů ani od i pohraničních capartů, můžeme zvládnout nejen obávané stoupání, ale i další pokračování zatím neznámou lesní komunikací. Ta se čas od času křižuje s jiným dopravním proudem, takže navigátoři v čele s neomylným Lukášem mají o zábavu postaráno.

 

 

 

Lesní úseky poté střídají vzdušné pastviny, na kterých se popásají nejen tuctové dojné stračeny, ale i poněkud vzácnější koza domácí. Cesta se klikatí plytkým údolím, což dává naději, že do kempu už na nás nečeká žádné větší překvapení. Pokud v to nepočítáme neustále padající řetěz Lucčina velocipedu, který však ani v nejmenším nezapříčiní pád její povznesené nálady.

 

 

 

 

 

 

Do cesty se najednou staví rozcestí. Šipka na rozcestníku však míří jiným směrem než ukazuje neomylná aplikace v mobilních telefonech. Milan s Michalem na to kašlou a pokračují dál údolím. Zbytek světa však dá na elektronické údaje a začíná se prodírat absolutně neprošlapanou květnatou loukou s vyčnívajícími bodláky. Vedeni nanejvýš spolehlivou GPS se dostáváme k okraji lesa, který je však zatarasen neprostupným hložím. Neohrožený Tomáš se proto hrdinně staví na odpor veškerým trnům a s nasazením vlastního zdraví pro ostatní uvolňuje cestu dál.

 

 

 

 

 

 

Dobytí lesa však není kdovíjak velkou výhrou. Značka se tu sice záhadně objevuje, ale moudrá satelitní mapa zase velí prodírat se mlázím. Mobilní radu uposlechne pouze slušně vychovaná Stíhačka. Bezmezná poslušnost je jí však v daném případě prd platná, protože jen o kousek dál se oba proudy spojují.

 

 

Dlužno dodat, že se i tentokrát pohybujeme po oficiální cyklotrase. Tu nepochybně od stolu naprojektoval nějaký obrýlený inženýrek, který díky svým pozdně barokním tvarům nikdy na žádném bicykli neseděl. Úsek s příchutí nahořklé zeměžluči pokračuje lesem vesele dál, ale pravděpodobnost, že tudy někdo někdy šlapal na kole, je nepochybně nulová.

 

 

 

 

Každý les naštěstí jednou končí. Před námi se otevírá zvlněná krajina s mírně klesající travnatou pěšinou. Louky voní čerstvě posečenou trávou a okraje polí nabízejí pestrobarevnou výzdobu. Dotěrné mouchy, které zatím permanentně kroužily před očima, odvál čerstvý jihozápadní vítr. Útrapy jsou zapomenuty, pádíme rychle k domovu!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jenom kousek od státní hranice, hned naproti vstupu do jeskyně Domica se rozkládá nápadný shluk nedávno postavených budov. Jejich bezprostřední okolí zdobí nejméně tucet vyřezávaných dřevěných soch. Ční tu k nebi z neposečené trávy, vzrostlých kopřiv a převysokých bodláků. Jak totak vypadá, nějaký zazobanec zase neodhadl situaci a tak tu jeho nákladná investice slouží jako úkryt lesním kunám či přistávací plocha nebeskému ptactvu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V kempu jsme tentokrát v rozumnou dobu, takže zbývá čas i na soustředění potravy pro nezbytný večerní oheň. Kuchtěním posedlá Lucyna už chystá svoje překvapení. Podobně jako vloni, i tentokrát se bude jednat o nějako štrúdlovou delikatesu. Samozřejmě, opečenou na nefalšovaném venkovním ohništi.

 

 

 

 

 

 

První přípravy jsou za námi, na vatrou ozářené scéně se objevuje vzpomínaná aktérka i se svým výtvorem. Těstem obalený pudink s příměsí mirabelek je zapouzdřen do alobalu a poté svěřen sálavému teplu plamenů či oranžových uhlíků. Následuje půlhodina netrpělivého očekávání doplněná sérií všemožných manipulací a originální moučník je na světě! Krásně voní a navzdory poněkud nestandardním pekařským podmínkám vyhlíží nádherně! Letmá ochutnávka se co nevidět zvrtne ve zběsilou likvidaci. Po plodech Lucčiny námahy jako by se slehla zem!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dnešní večer vyniká i další pozoruhodnou výjimkou. Dokonale kulatý měsíc se nejdříve představí v mírně načervenalém hávu, aby se brzy poté začal pomalu scvrkávat. Půlhodinu před půlnoci z něho zbývá jen zanedbatelná čtvrtka ve tvaru subtilního srpu. Pozorovat zatmění měsíce v přímém přenosu se hned tak někomu nepoštěstí.

 

 

 

 

A máme tu další den! Tak jako všecky předešlé, ani tento nás svým ránem nezklamal. Dvě hodinky obvyklých předstartovních procedur končí osedláním odpočatých bicyklů. Dneska nás posunou k východu a celý den se budou promenádovat po výsostném maďarském území.

 

 

Je kolem půl desáté, takže vyrážíme! Sotva dvě stě metrů od kempu se na zeleném svahu důrazně zviditelnila jistá Eva. Podle velikosti písma mohla být přímo z Edenu. Ostatně ráj, byť slovenský, je odtud poměrně nedaleko.

 

 

Většina z nás je přímo v Aggteleku vůbec poprvé. Překvapují nás vzorně udržované záhony květin, které lemují do kopce stoupající silnici. Nejvyšší bod zdobí věž evangelického kostela, který z protější strany cesty hlídá poněkud anorektický anděl, či spíše Andělka. Ta má být připomínkou neúspěšného pokusu o svržení zdejších komančů, což se onoho roku 1956 pochopitelně neobešlo bez ruských tanků a prolité maďarské krve.

 

 

 

 

Místní zemědělci nás příjemně překvapili. Na rozdíl od většiny našich jich nemalá část stále hospodaří tradičním způsobem. Bude to sice asi dřina, ale různobarevná políčka za dědinou působí nesrovnatelně příjemnějším dojmem než nedohledné, dokonale nudné družstevní či velkofarmářské lány.

 

 

 

Lesem vedoucí asfaltka se klikatí do hlubokého údolí. O pár set metrů níž leží obec Josvafo, které přezdíváme Josefov. Opojnou rychlost, jíž se dolů řítíme, poněkud narušuje představa, že ztracenou výšku budeme muset při zpáteční cestě zase poctivě vyšlapat. Na kraji dědiny nás vítá reformovaný kostel a pár lehce deformovaných stavení, které vtiskují místu příjemný venkovský ráz. Následuje krátké zastavení v miniaturním krámku „U Jozífka“, kde je k dostání levné kafe a přeslazená zmrzlina. Půlhodinka odpočinku a pádí se převesele dál.

 

 

Doposud jsme si mysleli, že nejmohutnějším ještěrem světa je nějaký předpotopní dinosaurus. Není to pravda. Zdaleka největší nestvůrou je salamandr. Opanoval část svahu před obcí Szinpetri a údajně se díky své velikosti vecpal i do Guinessovy knihy rekordů. Připomíná, že se nacházíme na chráněném území nazvaném Aggteleki nemzeti park, který má tohoto čtvernohého plaza ve svém výsostném znaku.

 

 

 

Krátký oddych na návsi zmíněné obce dává nahlédnout do života maďarské vesnice. Domorodci se tu promenádují pěšky i na značně ojetých bicyklech a někteří se dávají ochotně do řeči. Což je oběma stranám houby platné, protože zdejší Maďaři, na rozdíl od těch slovenských, jinému jazyku než vlastní mateřštině absolutně nerozumí. A tak reprezentanti dvou členů visegrádské čtyřky na sebe civí stejně nechápavě, jako čapí rodinka z nedalekého hnízda. Předpokládáme, že toto nepatří současnému českému premiérovi, jehož kořeny sahají na nebezpečně blízké Slovensko.

 

 

 

 

 

 

 

Jízda jemně klesajícím údolím s takřka nulovým silničním provozem je na letošních kolech velice vzácnou výjimkou. Vítr nám navíc příjemně duje do plachet, takže se za chvíli ocitáme na dohled nápadného návrší, které by mělo ukrývat zříceninu někdejšího hradu Szádvár. Než se k němu dostaneme, musíme projet dvěma pohlednými vesnicemi. Nejen Szin, ale především podhorská obec Szoglit nabízí celou sérii původních vesnických obydlí. Romantická Lucyna, jakož i výtvarně vnímavá Jana nejsou ani tak na chlapy, jako spíš na chaloupky, takže si v tomto koutě světa připadají jako v nadpozemském chalupovém ráji.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Konečně jsme na úpatí kopce, z jehož vrcholu ční do vesmíru poslední zbytky zmiňovaného kamenného útočiště. Uvědomujeme si, že to tehdejší papaláši neměli ani trochu lehké. Vydrápat se, byť na koni nebo v dřevěném dostavníku do svého vyvýšeného domova, dalo i v oné době docela pěknou fušku. Přesvědčujeme se o tom hned v následujících minutách. Třísetmetrové převýšení překonáváme povětšinou ve slušném náklonu, takže po dobytí vrcholové plošiny jsme vycuclí jako vyždímaný hadr.

 

 

 

 

 

 

 

 

Hrad Szádvár byl postaven ve 13. století jako pevnost chránící zdejší panství před vpády neobyčejně drzých Mongolů. Čingischánovým nájezdníkům odolal, ale ne tak Žižkovým husitům a dvě stě let později. Čeští ochránci pravdy svaté jej nekřesťansky vydrancovali, ale tuzemští Betekovci mu časem vrátili původní lesk. Přetahovaná zde zdaleka nekončila, protože roku 1567 jej se svými pacholky dobyl obávaný místní zbojník Švenda. Potom panské sídlo střídalo majitele častěji než císař pán ponožky, a tak se vládce veškerých Uher rozlítil a milý hrad nechal Léta Páně 1686 zbourat. Práce devastační čety byla dokonalá, takže na veliké obdivování nám tu toho zas tak moc nenechali.

 

 

 

 

 

 

 

 

To, co dělá toto místo výjimečným, jsou výhledy na všecky možné světové strany. A tak se proplétáme mezi křovinami, přelézáme zarostlé hromady suti a pátráme po co nejlepších vyhlídkách. Na sever Slovensko, na zbytek kopcovité, zalesněné Maďarsko. Není pravda, že je tato země jen vysušenou nudnou plackou porostlou obilím a kukuřicí.

 

 

 

 

 

 

 

Obědovou přestávku si pro nulový výskyt restauračních zařízení dopřáváme přímo na hradním návrší. Dnes však máme jednoho strávníka navíc. Je jím docela oprsklá ještěrka. Bez optání se vesele vrhá na naše načaté sušenky. Jak se zdá, česká kvalita jí chutná daleko víc než obvyklé maďarské menu, které si musí ve svém rajonu ulovit.

 

 

 

 

Naskakujeme opět na kola a skalnatou cestou drkotáme o nějakou tu stovku metrů níž. V těsné blízkosti slovenské hranice potom pokračujeme k západu. Lesní trasa je naštěstí jen mírně zvlněná, a tak nám kilometry překvapivě rychle odsýpají.

 

 

 

 

 

 

Hornatou krajinu bez jakéhokoliv lidského osídlení najednou přerušují nápadné cedule. Prozrazují, že právě tady kdysi stávala vesnice. Jmenovala se Derenk a obývali ji většinou Poláci. Kolem prý rostlo na čtyři tisíce ovocných stromů, místní pastviny uživily až sedm set krav a ty zase kolem čtyř stovek obyvatel. Ale jen do doby, než se roku 1938 jistý bohorovný diktátor Horthy rozhodl domorodce odtud prachsprostě vypudit a katastr dědiny využívat jako lovecký rajon. Vyděděnci si za to mohli tak trochu sami. Když se rozpadala rakousko-uherská monarchie, měli na vybranou, jestli chtějí patřit k Maďarům nebo k Čechoslovákům. Poláci přikývli grófům a ti se jim za to, jak vidno, patřičně odvděčili. Dnes tu stojí sem tam nějaká ruina, udržovaná kaplička, opravená škola se síní tradic a hřbitov s chátrajícími křížky.

 

 

 

 

 

 

 

Jen kousek za bývalou vesnicí se bylinářka Jana zastavuje a důkladně zkoumá nějako neznámou růžovokvětou rostlinu. Projíždějící Milan seskakuje z oře a iniciativně se zapojuje do probíhajícího průzkumu. Protože je navyklý si napřed všecko osahat, činí tak i v tomto konkrétním případě. Jen co se dotkne byliny, značně hlasitě zaúpí. Neosahával totiž narůžověle něžnou vonící krásku, ale šedozelenou žahavou kopřivu!

 

 

Další díl dnešního cykloputování se opět odehrává v příjemném stínu listnatého stromoví. Nahoru a zase dolů, případně přesně naopak. Někde nám na pozdrav cinkají modré zvonky, jinde zurčí melodie bublajícího potoka.

 

 

 

 

Na vrcholu mírného stoupání se krajina opět rozevírá. V dohledu je vidět nějaké stavení a kolem vysoké ohrady. V jedné kdosi z nás zahlédl smečku divočáků, ve druhé se popásá dvojice šedobílých koní. Podle jistých zvěstí by se někde tady měla nacházet i plemenná stanice s chovem vzácných huculů.

 

 

Nádherně široká pláň jenom velice mírně klesá do údolí. Příjemná jízda po travnaté cestě se postupně mění v čím dál hrbolatější polňačku. A právě tady dochází k překvapivému setkání. Černý kanec, který si právě slastně lebedí v blátivém kališti, je nemálo zaskočen divoce řítícím vetřelcem. Čtyřnohý vládce zdejšího rajónu se napřed rozmýšlí, jestli mu stojí za to Tomáše nabodnout na ostré kly, nebo se dát raději na útěk. Rozumem obdařené zvíře volí druhou variantu, takže se na konci provoněné planiny v nezměněném počtu opět všichni setkáváme.

 

 

 

 

 

 

Značně rozmlácenou kamenitou cestou se poté spustíme k Jósvafo. Nejdříve si dopřejeme malé zastavení u širokého brodu zdejšího potoka. Nějaký profík tu právě zvěčňuje shluk parádně žlutých otakárků. Možná je i autorem snímku na internetu, který prozrazuje, že kromě ryb se v tomto čistém proudu vyskytují i šedožlutí vodní hadi. Protože to v tuto chvíli ještě netušíme, místo jejich lovu, zalovíme v peněženkách a nějakou tu tisícovku věnujeme stále fungujícímu Jozífkovi. Někteří za kafe, jiní za tradičně přeslazenou zmrzlinu.

 

 

 

Kalorická bomba se nám hodí hned v příštích okamžicích. Stoupání je dlouhé a docela výživné. Jenom co se v potu tváře konečně vydrápeme k okraji Aggteleku, všímám si lákavé směrovky s anglickým nápisem Lake. S nadějí, že své stařecké tělo konečně svlažím průzračnou jezerní vodou, se divoce řítím příkře klesající uličkou. Na jejím dně mě však čeká takřka neznatelná, rákosem zarostlá bažina. A vedle ní nějaký obecní amfiteátr v sousedství obydlených chalup a ohrad pro pasoucí se koníky.

 

 

 

 

Do večera ještě času dost, a tak se vydávám na malý obchvat kolem zmíněné dědiny. Hned za jejími humny se pole dělí do pestrobarevných nudliček. Tráva je zelená, obilí zlátne a tu a tam vykukují modré puntíky kvetoucích chrp a červené kalichy vlčích máků. I zemědělská krajina může být krásná. Pokud na ni nepustíme kolektivizující komanče či Amerikou inspirované megafarmáře.

 

 

 

 

 

 

 

A tak jsme opět doma. Uklizené stoly se co nevidět zaplní nádobím a do okolí začnou stoupat vůně z připravovaných večeří. A také z kouřícího čaje, na nějž jsme si dovezli byliny z Josefovských rozkvetlých plání.

 

 

 

 

 

(-: pokračování někdy příště :-)