KRAJINOU KRASU 

na kostitřasu

den pátý a šestý ( a sedmý)

KONIARSKÁ PLANINA, OKOLÍ AGGTELEKU
 

 

Dvě významné planiny Slovenského krasu máme za sebou, zbývá nám už jen Koniarská. Ještě dříve než se do ní zakousneme, dopřejeme si malý zákusek. Tím je v tomto případě krásná a hodně neobvyklá Ochtinská jeskyně. Podobně, jako ta v Aggteleku se dočkala zápisu na seznam UNESCO. Zatímco v té maďarské je dovoleno bez problémů fotografovat, tady si případný zájemce musí pořídit povolení. To činí nekřesťanských deset eur, což je bezmála dvojnásobek normálního vstupného. Nevidíme žádného blázna, který by si jej na dvacetiminutovou procházku pořizoval. Tato promenáda podsvětím bude tedy bez obvyklé fotodokumentace, což nás na byznysem deformovaných bratřích Slovácích poněkud mrzí. Nemrzí nás naopak samotná návštěva, protože aragonitová výzdoba i fantasticky zbarvené mramorové bloky nabízí opravdu neobyčejnou podívanou.
 

 

 

 

Sundáváme bicykly z našeho vínového mercedesu, který nás sem ochotně přes zelené lesy přemístil, a slušnou silnicí vyrážíme k dalšímu dobrodružství. Asfaltka s vděčnými výhledy na Slovenské rudohoří však brzo končí. Lesními cestami nevalných kvalit zdoláváme končiny, kde noha běžného smrtelníka běžně nepáchne. Navzdory tomu to tady voní létem a nespoutanou divočinou.
 

 

 

 

 

Tak jako v mnoha předchozích případech, i tady se ocitáme ne certifikované cyklotrase. Na nich jsme už zažili ledacos, ale divočáky zběsile rozrytou a vysokými kopřivami totálně zatarasenou komunikaci zatím ne. Někdejší judista Milan se rozpomene na návyky z karate a s náramným zaujetím velkou bukovou palicí nekompromisně sráží žahavé stvoly k zemi. Trasa je postupně zprůjezdňována, takže posun ke kýženým cílům může pokračovat.

 

 

 

Pralesní intermezzo časem končí a na pořadu dne se objevuje svižné klesání rozbitou cestou plnou kamenů a popadaných suchých větví. Milan divoce stíhá svoji ujíždějící souputnici, ale ta mu více než statečně odolává. Ale jen do chvíle, než se z nějakého záhadného důvodu stane její kostitřas neovladatelným a svoji klientku nemilosrdně vymršťuje ze sedla. Lucyna po ukázkové akrobatické kreaci ladně následuje zvířený prach a nedobrovolně líbá vyprahlou tvář natvrdlé matičky země. V příštích okamžicích už je vidět způsobně rozložená uprostřed zmíněné komunikace. V místech, které je ve většině map označeno jako Rozložná. První karambol letošní historie naštěstí končí jen několika namodralými suvenýry na maskovaných partiích Lucčiny tělesné schránky, takže se zařadí k nevábně se vyvíjejícím příběhům s překvapivě šťastným koncem.

 

 

 

 

 

Karavana pak vesele pokračuje lesními cestami dál, až zničehonic narazí na přímo pohádkové jezírko. U jeho brčálově zelené hladiny už chybí jenom posedávající vodník s dýmající fajfkou. Případně nějaká krvelačná, za bukem se skrývající ježibaba. Ve vzduchu se to tetelí otázkou, zda to není předzvěstí dalšího nemilého překvapení.

 

 

 

 

 

A taky, že je! Jenom kousek odtud se bez jakéhokoliv varování poroučí k zemi zatím bezchybně jedoucí Jana. Nějaký vymrštěný klacek jí přistál v citlivé oblasti přehazovačky. Důležité zařízení je surově odlomeno a bicykl se stává nepoužitelným. Mechanik Tomáš, který teď naneštěstí operuje někde vpředu, je mobilem nedosažitelný. Milan proto osedlává svého nežhaveného oře a startuje k divoké stíhací jízdě. Nemusí však pádit příliš daleko. Během chvíle zastihuje opraváře, jek řeší další duševní problém svého bicyklu.

 

 

 

 

 

Zalepená vzdušnice se vrací na své místo a milý Tomáš ke své milovaní životní partnerce. S fortelem sobě vlastním rozjíždí složitý mechanický manévr mířící k provizornímu zprovoznění Stíhaččina zraněného velocipedu. Vtom se ozve pronikavý zvuk připomínající syčení nejméně tuctu jedovatých zmijí. Tomova duše je opět prázdná. Lidumil Michal se okamžitě pouští do charitativní akce a za aktivní pomoci ostatních pozůstalých ji mění za moji poslední rezervu. Ta ještě předevčírem věrně sloužila stejnému bicyklu a bez problémů jej dovedla do večerního cíle. Úspěšně je nasazena na ráfek, nahuštěna na předepsaný tlak a spolu s kolem umístěna na zadní část bicyklu. Během příští minuty se však ozve povědomý hadí zvuk desetkrát silnější než ten předchozí. Příčinou je naprosto záhadné roztržení gumy, které je absolutně neopravitelné.
 

 

 

 

Jenom co Tomáš dokončí provizorní opravu Janina stroje, vrhá se do druhého lepícího dějství na své původní vzdušnici. Přítomné plénum vyčkávajících poté schválí další plán posunu. Aktuálně handicapovaní borci ve složení Jana, Tomáš a Lucyna pojedou co nejkratší cestou do údolí, odkud je převozník Antonín přemístí do osvědčeného rožňavského servisu. Zbytek světa pak zamíří předem vytyčenou trasu přes Koniarskou planinu do Plešivce. Tam by měly oba proudy oslavit následné shledání.

 

 

Vrcholová čtveřice ve složení Milan, Michal, Lukáš a moje maličkost s předstihem vyráží nepřehlednou lesní krajinou vpřed. Vzápětí však otáčí vzad, protože někde přehlédla odbočku. Zkouší to znovu a scénář se opakuje. Až napotřetí je konečně nalezeno jediné správné pokračování. Značená cyklostezka vede zarostlým, sotva znatelným úvozem, kterým už nejméně sto roků nikdo neprojel. Postižené trio nás dojíždí a pár set metrů absolvujeme pospolu. Nejdříve jde z kola ven Tomáš, kousek po něm se k zemi kácí i Lukáš. Tato etapa se zdá být více než podezřelou.
 

 

 

 

Tři nezlomní pašáci se spouští do Paškové a náš kvartet konečně dostihuje chráněné území Koniarské planiny. Je rozlohou nejmenší ze všech minulých a chráněna bude asi naprosto dokonale. Jinak by se tu neobjevil přenádherný exemplář chráněného roháče. Jen co tu u stezky zakončil svoji životní pouť, žhavé slunce ho dokonale vysušilo, takže si jej odvážíme jako zajímavý suvenýr z této neobyčejné expedice.

 

 

Dokonale zalesněnou vrcholovou plání se pomalu prokousáváme k její jižní hraně. Zelená značka nás vede stejně zbarveným světem po čím dál neznatelnějších cestách a pěšinách. Až se jakýkoliv náznak komunikace ztratí úplně. Držíme se pouze dávno vymýceného průseku, který pokrývá vzrostlá tráva ukrývající zrádné vápencové kameny. Jakýmsi zázrakem přežíváme i toto mírně dramatické klesání v relativní pohodě a bez jakéhokoliv očekávaného přemetu přes řídítka.

 

 

 

Cestou prožíváme další nečekané překvapení. Přímo doprostřed se nám postavil sám satan. Tato hřibovitá houba je sice krásná na pohled, ale zcela jistě v sobě ukrývá docela rizikové ingredience. Prokletí této etapy může mít své zdůvodnění. Nejdřív jsme projížděli přes Čertovo, pak narazili na rohatého a do třetice máme co do činění, byť v houbové podobě, se samotným pekelníkem. Mytologie a mykologie si nemusí být až tak vzdálené. Většina na nastíněné souvislosti nevěří, ale jisté zkušenosti naznačují, že na tom může něco být. Každopádně se nám veškeré letošní nepříjemnosti udály právě v tomto malém, ohraničeném úseku. Naštěstí existuje účinný způsob, jak se z takových nástrah elegantně vyvázat. A kdo hledá, ten jej zpravidla nalézá.
 

 

Závěrečný sešup po uzounkém kamenitém chodníku sice nepostrádá patřičnou dávku adrenalinu, nakonec je však celou čtveřicí zdolán bez jakýchkoliv šrámů na tělech i na duších. Přetáhneme kola přes jednokolejné drážní těleso a po třech dnech se znovu nacházíme v Plešivci. Protéká jím sladkovodní říčka Slaná a ve svých staveních hostí přibližně dvě a půl tisícovky obyvatel. Ve druhé polovině devatenáctého století jej přepadl náhlý průmyslový rozvoj, který zapříčinil vznik ocelárny, elektrárny a dokonce i prvního papírenského závodu v celém Uhersku.

 

 

 

 

 

 

 

 

Projedeme náměstím kolem velkého reformovaného kostela a zakotvíme v naproti stojící pizzerii, kde se po chvíli setkáváme s opraveným Janiným bicyklem a navýsost spokojenou nesvatou trojicí. To, co pak předvádějí místní mladistvé servírky, je neuvěřitelné. S lehkostí, humorem a slovenskou srdečností obletují náš stůl a za chvíli na něm přistává několik kruhových výtvorů zdejší kuchyně. Ty sice úplně nesouhlasí s původní objednávkou, ale drobné úchylky jsou napraveny briskně, navíc s přívětivou porcí sebeironie. Koho přepadne chuť na pizzu, ať vyrazí do Plešivce!

 

 

 

 

 

 

Cesta do Aggteleku kopíruje pondělní premiéru. Ani tentokrát se finálový silniční úsek nevyznačuje nudnými či otravnými útrapami. Jemně zprohýbaná krajina je znovu nasvícena klesajícím sluncem a mirabelkami obsypaný strom tu i dnes nabízí své načervenalé ovoce.
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Přijíždím do kempu ještě za denního světla a detailně si všímám dřevěného plotu, který už nějaký ten pátek obepíná naše tábořiště. Nikdo ho nikdy asi pořádně nenatíral, a díky tomu vyhlíží velice zajímavě, ba přímo umělecky. Podobně jako v jiných případech, i tady se zřetelně ukazuje, že přemrštěná péče bývá spíše věci na škodu.
 

 

 

 

 

 

 

 

Posledním překvapením dne jsou dva cizojazyční dorostenci, kteří s naleštěnými ešusy přepadávají naši uzavřenou pospolitost. Teenageři z lepších francouzských rodin, kteří tu se svými krajany aktivně tráví prázdninové chvíle, přichvátali s anglicky položenou otázkou, zda by nám nemohli být nápomocni při přípravě a konzumaci nějaké české večeře. Je to součást bojových úkolů, kterými je permanentně zaměstnává jejich kreativní vedení. Naše kuchtěním posedlé dámy chlapce okamžitě vyzbrojují patřičným náčiním a tak se milí borci od Paříže pouštějí do začátečnických pokusů o oloupání cibule a oškrabání čerstvě vykopaných brambor. Budoucí pilot a advokát mohou poté i okusit výsledný gastronomický produkt, na jehož podobě se vlastnoručně podíleli. Lucyna do něj záměrně přihodí hrst pálivých papriček, to, aby frankofonní světoběžníci poznali, že se právě nachází v Maďarsku. Budiž jim připsáno ke cti, že vše zvládají s obdivuhodnou elegancí. Ta je neopouští ani při následném společném vysedávání u ohně, které se protáhne až do jejich málem půlnoční večerky.
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zatímco se veškeré osazenstvo na noc přesouvá pod střechy stanů či dřevěných chatek, převoznický mistr Antonín volí svobodnější pobyt na čerstvém maďarském vzduchu. V době, kdy krátkou noc trávil na zemi zaslouženým spánkem spravedlivých, miniaturní šestinohé uherské potvory přepadly jeho nezabezpečenou zásobárnu sacharidů. Následná snídaně se proto musela obejít bez obecně zavrhovaného rafinovaného slazení, takže asi poprvé splňovala striktní požadavky nezáživné, leč velezdravé táborové kuchyně.

 

 

 

 

 

Máme před sebou úplně poslední cyklistickou epizodu. Nejsme blázni, a tak si pod vedením Lukáše ordinujeme jen lehký okruh v sousedství Aggteleku. Těsně za dědinou opouštíme širokou silnici, abychom ji, ke značné nelibosti protestujícího Milana, vyměnili za uzounké polňačky a ještě užší klikaté chodníky. Předjíždíme na nich místní putující pionýry, prodíráme se nízkými tunely v trnitém mlází a užíváme si drkotavých sjezdů do neznámých hlubin.
 

 

 

 

Nakonec se díky tajemné pěšině dostáváme až na samé dno. Jsme na místě, kde se při jarním tání a průtržích mračen valí divoké proudy kalné vody. Ta ale nepokračuje údolím dál, ale končí v nevábném skalnatém chřtánu mířícím do podsvětí. Toto podvodní propadání je však dnes vysušené jako Sahara a tak pekelně se tvářící místo ponorů raději co nevidět pomalu a těžce opouštíme. Rychlý odraz ode dna se nekoná, protože veškeré možnosti úniku vedou do náramně příkrých okolních svahů.

 

 

 

 

Nacházíme se v krasové oblasti, takže chodníček věrně kopíruje všecky terénní nerovnosti. Hned uhýbá doleva, hned zase doprava, nahoru, dolů a tak pořád dokola. Okolí zdobí nejrůznější květy, především všudypřítomné porosty oblohově modré čekanky. A protože se posouváme pěšinou, na kterou se normální cyklista neodváží, jedno prudké klesání jistí úplně normální venkovní schodiště. Jeho hrany pochopitelně ignorujeme a dolů to bereme přímočarým sjezdem či pěším sešupem v jeho bezprostřední blízkosti.
 

 

 

 

 

 

 

 

Na směrovkách se objevuje povědomý nápis s názvem Lake. To už sice jednou bylo, ale místo jezera se v dotyčné proláklině nacházel jen sotva zřetelný močál. Tentokrát se však jedná o skutečnou vodní plochu a dokonce náramně fotogenickou. Přívětivé zátiší vhodně doplňují malé skalky, jalovcové keře a načervenalá hlína na místní komunikaci.

 

 

 

 

 

 

 

Vracíme se na povědomou silnici, po níž už podruhé svištíme do důvěrně známého Josefova. Nemůže chybět zmrzlinová zastávka u Jozífka ani pohodové zastavení u hadího potoka. Od něj je to už jen kousek ke známému ještěrovi. Protáhneme se kolem historické tiskárny, sloužící jako muzeum, abychom příjemnou jízdu po klesající silnici vyměnili za táhlé stoupání na nejbližší náhorní plošinu. Odměnou jsou nám výhledy k zalesněnému severu i na pláně s poli a loukami, která nás teď ze všech stran obklopují.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Hned za rohem vykukuje jedna z nejmenších maďarských obcí, které se říká Tornakapolna. Má prý pouhých čtyřiadvacet obyvatel a ještě méně čísel popisných. Původní chalupy jsou pěkně udržované a v dědince panuje přímo božský klid.

 

 

 

 

 

Možná je to díky kostelu, který i v tomto případě náleží místním evangelíkům. Jedna z momentálních návštěvnic posvátného návrší odskočí pro klíč, což nám umožní bezplatnou a naprosto svobodnou prohlídku interiéru. Nestačíme se divit. Dřevěné vybavení, stropní malby a vůbec celý sakrální prostor působí harmonickým, dokonale uklidňujícím dojmem. Překvapuje nás, jak mohla tak malá obec kdysi postavit a dodnes vzorně udržovat tak nádherný svatostánek. České pohraniční vesnice mohou jenom tiše závidět.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Maďarské náhorní plošiny si s těmi slovenskými nikterak nezadají. I tady je to o zvlněných pláních, klikatých cestách a nádherných loukách vyzdobených parádními vzrostlými jalovci. Navíc tu nepotkáváme ani jednoho smrtelníka, což činí z tohoto koutku světa ideální místo pro bohapusté toulání, případně neslyšné bohabojné rozjímání.
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Krajinou bez lidí se dostáváme až k nějakému turisticky vyhlížejícímu komplexu. Ani tady už nějaký čas asi lidská noha nepáchla. Pokud tu něco jemně zapáchá, pak je to utopený potkan ve funkčním splachovacím záchodě. Jinak se tu může příležitostný poutník bezplatně pohoupat či obdivovat muzeální dopravní prostředky, které za rudých časů pomáhaly budovat milovaný rozvinutý socialismus.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zmíněný politický systém připomíná i následné putování k avizovanému místu dalekých výhledů. Socialistické cesty mířily zásadně vzhůru, přičemž soudruhům nevadilo, že jsou víceméně neschůdné. Přesně tak je tomu i v tomto konkrétním případě. Pokud do takového krpálu máte ještě tlačit bicykl, stává se posun skoro nemožným. Na tušeném obzoru však bezpochyby čeká světlý zítřek v podobě luxusní rozhledny. A to za tu špetku odříkání samozřejmě stojí!

 

 

 

 

Konečně jsme na vrcholu! Z listnatého lesa tu ční k obloze rezavé monstrum připomínající trubkové lešení z komunistických časů. Lezeme tedy nahoru. Tam někteří z nás zatrnou hrůzou. Dřevěná podlaha vyhlídkové plošiny příliš důvěry nebudí. Stupeň chátrání patrně dospěl do finále a je jen otázkou času, kdy se pod nějakým prostorově výraznějším turistou odporoučí k zemi. Pro jistotu ji procházíme přímo nad kovovou vzpěrou, případně se plížíme těsně kolem zábradlí. Výhledy sice nejsou kdovíjak omračující, ale zjištění, že to do cílového Aggteleku už nemáme příliš daleko, nám napravují mírně rozpačitou náladu.

 

 

 

 

 

 

 

Dobrou zprávou je rovněž zjištění, že nás už nečeká žádné brutální stoupání. Po rozdrncaném skalnatém sešupu jsou na pořadu dne více či méně rozježděné lesní cesty, dost často zpestřené nevábným blátem či hlubokými kalužemi. Veškeré nástrahy terénu zvládáme se záviděníhodnou elegancí, a přestože nám trasu občas skropí malá přeháňka, v dobrém rozmaru si užíváme posledních letošních kilometrů. Do cíle se už nemůže nic překvapivého přihodit.

 

 

 

Představu však co nevidět nabourává šlapací stroj našeho generálního navigátora. Zatím duševně stabilní Lukáš, zjišťuje, že jedna z jeho duší se vzdala nezbytné vzduchové náplně. Na slovo vzatý pneuodborník Tomáš, který měl během letošního putování bezpočet možností ke zdokonalení svého umu, se okamžitě vrhá do lepení, takže vyčkávající karavana může po nepříliš dlouhém zdržení pokračovat dál. Sotva ujedeme jeden bídný kilometr, je nahlášen další defekt. Na úplně stejném kole, dokonce na úplně stejné duši! Když je pech, tak je pech! Navíc od západu začínají táhnout šedé mraky a krajinou se ozývá čím dál zlověstnější hromobití. I poslední technický zádrhel je během chvíle úspěšně zdolán, takže teď už na všecky čeká jen bezproblémové závěrečné finále.

 

 

 

 

 

 

V nejposlednějším letošním terénním klesání věrně kopíruji jízdní dráhu svižně uhánějícího Lucčina velocipedu. Ten se dolů řítí docela úzkou stopou vymezenou trnitým chrastím a hlubokou kolejí. Před sebou si nestačím všímat ničeho jiného než natřásajícího se ladného pozadí mé předjezdkyně. Vtom ucítím na levém předloktí citelnou bolest. V plné rychlosti jsem zavadil o ulomenou, nepostřehnutelně vyčnívající dubovou větvičku. Marná sláva, závěr většiny našich šestidenních cykloakcí bývá zpečetěn krví. Tentokrát se jedná o červenou tekutinu z mého vlastního oběhu.
 

 

 

 

 

Vystoupáme na temeno bezlesého návrší a konečně máme přehled o situaci. Před námi Aggtelek a po levici bouřka. Velké kapky začínají bít na poplach! Kdo bude rychlejší, my nebo ocelově temné mračno, které si právě pouští žilou? Máme štěstí! Průtrž o nás zavadí jen svým neškodným okrajem, takže závěrečný dojezd do cíle se obejde bez jakéhokoliv nepříjemného dramatu. Hromové burácení vnímáme jako slavnostní kanonádu na počest našeho úspěšně zakončeného dobrodružství.
 

 

 

 

 

Finále s nebeskou zvukovou kulisou máme za sebou, teď to musíme oslavit slavnostním přípitkem! Pohledná domorodá servírka barokního vzezření nám lámanou slovenštinou představuje maďarské menu. Medvedi, coby nedostižní masožravci se vrhají na perkeltem zušlechtěnou svini, moje maličkost na Toníkovo doporučení. Tím je absolutně originální trojkombinace ve složení smažený sýr, vařená rýže a přisolený kompot z višní.

 

 

 

 

 

 

Závěrečný večer je příznačným zakončením úspěšné akce. Prší, prší, jen se leje. Jediným, kdo vysedává u zapáleného ohýnku, je romantikou deformovaná Lucyna. Ostatní hledají úkryt pod střechou přístřešku, případně rozvinutých deštníků. A potom už v bezpečí dvouplášťových stanů, ve kterých je bušení dešťových kapek náramně povznášející.

 

 

Ráno je opět ve znamení slunce a vymetené oblohy. Likvidace týdenního tábořiště tudíž probíhá v absolutní pohodě. Na zelené trávě necháme žluté otisky našich přenosných obydlí a v útulném interiéru Tomova mercedesu startujeme k západu.

 

 

 

Nejdříve kopírujeme po maďarské straně slovenskou hranici. Mineme Bukové hory a přiblížíme se ke střeše Orbánova království, k pohoří Mátra. Dlouho, předlouho stoupáme bukovými lesy až zakotvíme na nejvyšším bodě, kam se dá v této zemi dojet po běžné silnici. Turistické středisko Narád – Kút hegy se usadilo ve výšce devíti set metrů a ještě o něco výše vyčnívá solidně zbudovaná rozhledna. Za pár šupů je vpuštěni nahoru, odkud se nám konečně naskýtá daleký výhled na všecky světové strany. Opět se potvrzuje, že Maďaři ani zdaleka neobývají území podobající se nevýrazné nudné placce.
 

 

 

 

 

 

 

O pár desítek kilometrů odtud se nachází další ze skvostů, které si vzalo na mušku už několikrát vzpomínané UNESCO. To tady chrání historickou část s hradem a pětapadesáti domy, které tu na počátku minulého století vyrostly po rozsáhlém požáru.

 

 

 

 

 

 

Přestože je tu dnes lidí jako na pražském Václaváku, nelze dědině upřít zvláštní kouzlo. Vůně starých zašlých časů tu dýchá nejen z průchozí ulice, ale i z nádvoří a interiérů většiny pečlivě udržovaných stavení. Na jednom z nich se vyjímá název Babamuzeum. Zda se tu jedná u výstavu nesmrtelné ženské krásy se nám však zjistit nepodařilo. Toma a Milana by tam jejich partnerky nepustily a nám ostatním už nezbylo na vstupné. Veškeré zbylé forinty totiž uvízly v parkovacím automatu na prahu zmíněné vesnice.
 

 

 

 

 

Kdo si jen trochu všímá detailů, nemůže se nezastavit u výstavek nejrůznějších starožitností. Až při pozdějším prohlížení pořízených snímků si uvědomuji, že moje chátrající stařecká maličkost mezi vystavené předpotopní exponáty naprosto dokonale zapadá.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obsadíme osmero míst našeho bicikly, žebříkem a truhlou ověšeného přibližovadla a nekompromisně zamíříme k severozápadu. Ještě na maďarské straně se pak docela dlouho plížíme za náklaďákem, který je na to ještě daleko hůř. Jeho náklad je daleko objemnější, a na rozdíl od toho našeho, absolutně nepřipoutaný. Padají sázky, jestli hrozivě se naklánějící balíky slámy na korbě vydrží, či zda se rozkutálejí po okolí. Napínavé divadlo končí náhlým odbočením auta do boční ulice. I s dotyčným nákladem v zatím neporušené podobě.

 

 

Tomáš patřičně dráždí naftový motor svého dvaapůllitru, takže se náramně svižně přibližujeme k vytouženému domovu. Občas nám cestu zpestří nějaká ta přeháňka, to však nic neubírá na pohodovém klimatu, které ve svištícím autě panuje. Překonáme Harmanec i Bumbálku a za počínajícího soumraku jsme u meziříčské Dekory. Díky Bohu živí, nezranění a svým způsobem odpočatí. V neposlední řadě také o mnoho, o mnoho bohatší …

 

 

 

 

 

 

 

(-: a jsme doma :-)