BABÍ LÉTO

 pod Tatrami
 

Sliače - Liptovský hrad - Štrbské pleso - Oravský Podzámok - Bešeňová

Vyrazit v době babího léta pod Tatry ve společnosti chlapů by bylo podivné. Ke své přenádherné zákonné manželce přibaluji ještě neméně půvabnou pocestnou dceru. Tato kombinace se hned několikrát ukázala jako přímo ideální, takže s nezlomnou vírou, že vše opět dopadne nad očekávání, startujeme v poslední říjnové dekádě do přímé blízkosti úplně nejvyšších slovenských hor.

 

 

 

Absolutně pohodové nedělní cestování přerušujeme až v podhůří Nízkých Tater. Ludrovská dolina je nejzápadnějším nízkotatranským údolím mířícím pod svahy vyhlášeného vyhlídkového vrcholu Salatína. Stejně atraktivním je nedaleko odtud i skalnatý kaňon Hučiaky, který je malou ochutnávkou známého Slovenského ráje. Protentokrát zůstáváme jen při ústí zmíněné doliny a z plných plic nasáváme svěží horský vzduch vonící nevtíravě prosluněným podzimem.

 

 

 

 

Sázíme na tradici a na celý příští týden se usazujeme v náramně příjemných prostorách Apartmánů Riviera ve Vyšném Sliači. Láká nás tu čistota, božský klid a hlavně neobvykle sympatičtí majitelé, kteří oplývají úsměvy a naprosto nevšední ochotou.

 

 

 

 

 

Odpolední procházka tradičně míří do nejbližšího okolí. Z nadhledu si prohlédneme Partizánskou Ĺupču, Stredný Sliač a samozřejmě i naše dočasné útočiště na samém konci údolí. Obepíná nás nádherná korunka slovenských hor, kterým v tomto případě zcela jasně vévodí nepřehlédnutelný Velký Choč.

 

 

 

 

 

 

 

 

Program na příští den je předem jasný. Poté, co se kolem osmé vybatolíme z voňavých pelechů, vyrazíme v síle vydatné snídaně k místu, kde blahé paměti stával nejvýše položený slovenský hrad. Zaparkujeme tedy u známé termální kaluže za obcí Kalameny a potom už po svých ukrajujeme z výživného krajíce, který představují holé svahy kilometr vysokého kopce Sestrč.

 

 

 

 

 

 

Žlutá značka se později ponoří do stejně zbarvených podzimních lesů, které ještě teď, na konci října, tu a tam nabídnou pohled na ultramarinově zbarvené květy horských zvonků či na parádní křídla poletujících motýlů. Občas se mezi stromy objeví i do oparu zahalená hladina Liptovské Mary zakončená sotva znatelným horizontem hlavního hřebene Nízkých Tater.

 

 

 

 

 

 

 

 

Potom už zbývá jen několik metrů kovového žebříku a vrcholová plošina někdejšího panského sídla je naše! Zmiňovaný Choč tu máme jako na dlani, podobně jako jeho okolní skrovnější konkurenty. Výška hradního návrší se uvádí různá, ale my si ji zaokrouhlujeme na rovných 1000 metrů na mořem.

 

 

 

 

 

 

Liptovský hrad je poprvé zmiňován v roce 1262. Patrně jej nechal postavit samotný uherský král Béla IV. za účelem ochrany hranic a hlavně strategicky významné obchodní cesty mezi Uhrami a Polskem. Ta vedla hlubokým údolím přímo pod strmými vápencovými kopci a byla častým cílem nejrůznějších loupežníků, mimo jiné i nejslavnějšího slovenského Jury z Terchové.
 

 

 

 

 

Usuzuje se , že na tomto místě stávalo už nějakých sto roků před Kristem opevněné hradiště, které o mnoho let později využívali i Slované. Samotný hrad byl od roku 1340 správním centrem Liptova, což ale nezabránilo tomu, aby jej za nějakých sto let neobsadili výbojní husité, jakož i další loupeživí dobrodruzi. Na příkaz vrchnosti byl proto roku 1447 úmyslně zbořen. Ruiny zarostly lesem a až v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století se celá plošina stala předmětem zájmu archeologů. Kutali tak důkladně, až odkryli původní základy a zbytky zdí, které až teď mohou obdivovat příchozí, kteří se tento historicky významný vrchol vydrápou.
 

 

 

 

Některým nedává zabrat jen výstup nahoru, ale i následné klesání odvrácenou stranou hradního návrší. Patři mezi ně i moje milovaná choť, která si sešup po listím ukrytých klouzavých kořenech nedokáže bez cizí pomoci představit. Naštěstí jí v případě mé maličkosti není až tak cizí, a tak se několika set metrový pokles daří společnými silami bez viditelné újmy na těle i samotném chodníku elegantně zvládnout. Na své si přitom přichází i novopečená fotodokumentaristka Eva, jejíž pípající spoušť je nejvýraznějším zvukem, který je při sestupné operaci do široka slyšitelný.
 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nezbytná únava je poté příjemně smyta v lúčanských bazénech a saunách, takže se další den může směle vyrazit k novým dobrodružstvím. Tím se nestává nic jiného, než pěší průtah celou Prosieckou dolinou. Ta právě odhazuje závoj z bílých mlh a dokořán pro nás otevírá svou proteplenou podzimní náruč.

 

 

 

 

 

Hned v úvodu má připraveno velice působivé zpestření. Vyvýšený, dřevem vydlážděný chodník překonává těžko schůdnou skalnatou úžinu, aby se posléze přemístil na náramně kluzkou nakloněnou rovinu, hrozící na každém dalším decimetru nepříjemným uklouznutím. Všechno naštěstí jistí kovové záchranné lano, takže s malým přispěním nejmenovaného přihlížejícího nakonec nejexponovanější úsek trasy překonává i šestinásobná šedovlasá babička Dáša.
 

 

 

 

 

 

 

Zurčící bystřina se později ukryje do podzemí a tak hodinové stoupání kamenitou pěšinou doprovází takřka dokonalé ticho. Po stranách je nažloutlá lesní divočina a z nejvyšších pater se občas pousmějí bělavé vápencové štíty.

 

 

 

 

 

Po hodince opatrné chůze odbočíme na chodník vedoucí k vodopádu. Kolmé stěny jsou takřka na dosah a pěšina po chvíli prudce spadá o nějakou desítku metrů níž. Pevně zabudované řetězy poskytují spásnou jistotu a tak se po chvíli ocitáme u očekávané přírodní sprchy. Jaké je však naše zklamání, když z vysoké skály padá dolů jen miniaturní potůček! Nezbývá než se tu vypravit po nějakém monzunu nebo při jarním tání. To je tady rachot a všudypřítomná vodní tříšť.

 

 

 

 

 

 

 

 

Závěr Prosiecké doliny si opět vyžádal přistavení nezbytných žebříků. Adrenalinový výšvih úzkým kaňonem pak zpestřují větší či menší skalnaté tůně podobné koupacím vanám. Napadané podzimní listí ke koupeli dvakrát nevybízí, což ovšem neznamená, že by se něco podobného nemohlo stát. Kameny jsou někde parádně oslizlé, takže nedobrovolné sklouznutí do studené lázně hrozí bezmála na každém kroku.

 

 

 

 

 

 

 

 

Dramatický svět vápencových útesů končí na poeticky zvlněné náhorní plošině. Jmenuje se Svorad a oplývá nejméně jednou pozoruhodností. Voda, která stéká do jejího středu, nemá po většinu roku žádný viditelný odtok. Vsakuje do podzemí, aby se po několika kilometrech ponoru vynořila na povrch v některé ze zdejších vyvěraček. Ta zdaleka největší byla k vidění hned na začátku právě překonaného divokého údolí.

 

 

 

 

 

 

 

 

Mladší a krásnější dámská dvojice pokračuje travnatými pláněmi dál, zatímco moje chátrající maličkost volí návrat k zaparkovanému autu. Takže žebříky, skalní prahy, kluzké kameny a kořeny stromů jsou tu znovu. Tentokrát ale v opačném gardu a při nesrovnatelně vyšší rychlosti. Do takřka nepřerušovaného poklusu ve stylu down hill však nemohu zapojit jen dolní končetiny, ale především hlavu. Jeden nezvládnutý dopad na nádherně oslizlý podklad by mohl končit modřinami a v horším případě třeba i nalomením některé osteoropózou napadené stařecké kosti, což si v žádném případě nemohu dovolit.

 

 

 

 

 

 

Ve slušném čase a bez jakékoliv újmy na těle se po nějaké půlhodině objevuji u našeho přibližovadla. Zrychleným přesunem získaný čas nemíním bohapustě promarnit a proto na půlhodinku zaparkuji u břehů populární Liptovské Mary. Touha po smočení zvetšelých tkání je sice nezměrná, ale přítomnost několika jedinců na břehu či na lodi mě od toho odrazuje. A tak bloumám po břehu a užívám si nádherných pohledů na hladinu a nedaleké horské hřebeny, které se na ní teď láskyplně zrcadlí.

 

 

 

 

 

 

 

 

Prostřednictvím zatraceně pokroucené silnice překonám kopcovité rozhraní a překlápím se z Liptova na oravskou stranu. Zdejší dědiny stále ještě oplývají původními dřevěnými domy a úzké cesty bezpočtem stoupání, klesání a nepřehledných zatáček. Přes Huty se protáhnu do Velkého Borového a tady narazím na spokojeně se pohupující nerozlučnou dvojici dříve jmenovaných krasavic.
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Další den si dopřáváme výlet k civilizované perle Vysokých Tater, světoznámému Štrbskému plesu. Jedná se o morénové ledovcové jezero ležící v úctyhodné nadmořské výšce 1 347 metrů. Je nějakých dvacet metrů hluboké a obvod představuje přibližně tři a půl kilometru. Nemá kupodivu žádný přítok ani odtok a zatímco dříve voda prosakovala do povodí Baltského i Černého moře, dnes se prý následkem lidské činnosti rozhodlo zásobovat jen moře prvně jmenované.
 

 

 

Není bez zajímavosti, že nejznámější slovenské pleso je 155 dní v roce zamrzlé a průměrná teplota vody se díky tomu pohybuje pouze okolo šesti stupňů nad nulou. V létě se sice šplhá ke dvacítce, ale ani tak to na nějaké bezproblémové čvachtání tady nevypadá. Žije tu několik málo druhů ryb, ale ten nejvzácnější, sih maréna, už to pravděpodobně zabalil.

 

 

 

 

 

Začátek budovatelské činnosti v této nejvýše položené slovenské osadě má na svědomí jistý liptovský Maďar jménem Szentyiványi. V roce 1872 tu postavil první objekt a ty další už na sebe nedaly dlouho čekat. Největší stavební boom tu patrně nastal v souvislosti s pořádáním Mistrovství světa v lyžování v roce 1970. Vyrostl tu skokanský můstek a pozoruhodné hotely Panorama a Patria. Je docela překvapující, že se Štrbské pleso údajně objevilo mezi 77 kandidáty na nových sedm divů světa.

 

 

 

 

 

 

O něco níže leží i tak zvané Nové Štrbské pleso. Bylo založeno uměle a je napájeno Mlýnickým potokem. Za vším pravděpodobně stojí jistý architekt Móry, který na břehu postavil hotel a v upraveném jezeře choval ryby. Každopádně jde o zajímavý krajinný prvek, který je ozdobou tohoto civilizací poznamenaného koutu Vysokých Tater.
 

 

 

 

 

Mezi významné zástupce místní fauny bezesporu patří mohutný orel skalní. Dcera naše pocestná je tímto živočišným druhem přímo uhranutá. Kdykoliv nám pošle nějaké přání, nechybí v něm biblicky inspirovaná zmínka o neustále obnovovaném mládí, připodobňovaném právě k letu orla. Je nepochybné, že se i toto naše milované, poněkud odrostlé orličátko jednou dočká vzletu, o kterém nepřestává dennodenně snít. Nikoliv sólového, ale, tak jak to u těchto nádherných dravců bývá, vzletu v dokonale harmonickém páru.

 

 

 

 

 

 

 

Cestou zpátky se ještě zastavujeme na úpatí Kriváně v megalomanském hotelu Permon. Za nemalý peníz si tu dopřáváme několikahodinové lenošení ve zdejším saunovém světě. Má být úplně nejkrásnějším na celém širém Slovensku. Daleko nejpůsobivějším zážitkem je ochlazovací lázeň v nefalšované tatranské vodě. Naše adoptivní dceruška je při večerní koupeli pod hvězdnatým nebem tak rozdováděná, že si odtud odváží bolestivý suvenýr, kterým se ještě dlouho poté musí zabývat rehabilitační sestry meziříčské nemocnice.

 

 

 

Příštího pozdního rána míříme opět do Chočských vrchů. Poněkud nechtě se dostáváme na konec dědiny s názvem Svatá Anna. Ční tady k nebi pozoruhodný kostelík, jehož zadní část tu stála už někdy koncem 13. století. Svatostánek roku 1808 vyhořel a od té doby po něm zůstaly jen křovím zarůstající ruiny. Naštěstí zde dobří lidé postavili v devadesátých letech minulého století dřevěnou zvonici a zbytky starého kostela se snaží odkrýt a zrestaurovat.

 

 

 

 

 

 

 

 

Vracíme se do kousek zpátky a pak pokračujeme po cestě nevalných kvalit do Sestrčské doliny. Ještě než se jí začneme prodírat, všimneme si na louce sedícího dravce. Podle Evy je to samozřejmě orel, což znamená okamžité zastavení s pokusem o jeho fotografické odchycení. Dcera naše pocestná je šikovná úplně na všechno, takže se jí krále zdejšího vzdušného prostoru na poslední chvíli podaří ulovit. Samozřejmě, na fotoaparát. Je radostí bez sebe, a tento blažený stav jí přes pobolívající chodidlo vydrží po celý dlouhý dnešní den.

 

 

 

 

Někdejší obchodní cestu mezi jihem a severem dnes kopíruje komunikace, na níž se kromě horských bicyklistů odváží snad jen traktory a náklaďáky svážející z lesů dlouhé klády. Naše věrná fordka však není žádné béčko, takže při troše opatrnosti starobylou liptovsko – oravskou spojnici absolvuje bez jakékoliv újmy na kráse či technickém stavu.
 

 

 

První oravskou vesnicí je Malatiná. Leží ve výšce osmi stovek metrů a poskytuje útočiště přibližně stejnému počtu obyvatel. Vyjedeme nad dědinu a okamžitě se nám otevírá široký výhled do kraje. Z holého kopce vidíme nejen polovinu Oravy, ale také Kubínskou holi a východní část Malé Fatry. Představa nudného cestování okamžitě bere za své. Tento drsný kraj začíná odkrývat své netušené trumfy.

 

 

 

 

 

Klesneme do nejmenší oravské dědiny Osádka, kde trvale pobývá jen kolem sto padesáti lidí a regulérní silnicí připomínající tankodrom se pak drápeme na další hřeben. Výhledy jsou tu ještě úchvatnější než nad Malatinou. Především ty, které míří ke králi zdejšího horstva, Velkému Choči. Tento drobeček převyšuje českou Sněžku a rozhled z jeho vrcholu je naprosto bezkonkurenční.
 

 

 

 

 

 

 

 

 

Spustíme se do obce se zajímavým názvem Pokryváč a potom už velkou oklikou putujeme k patrně nejkrásnějšímu slovenskému hradu, okupujícímu vysoké vápencové bradlo nad řekou Oravou. Vyrostl tu už někdy v roce 1267 a podobně jako jeho liptovský bratr měl chránit uhersko - polskou obchodní cestu.

 

 

 

 

 

 

Samotný Oravský Podzámok hostí něco přes třináct set obyvatel, ke kterým se každoročně přidá neuvěřitelných dvě stě tisíc turistů. Sezóna tvá takřka nepřetržitě, protože někdejší panské sídlo je otevřeno celých jedenáct měsíců v roce. Kromě pozoruhodného kostela je tu možno navštívit také muzeum historických kočárů, jakož i další pamětihodnosti.
 

 

 

 

 

 

 

Málokdo však má možnost prohlédnout si hrad z odvrácené strany. Více než stometrová skála, vypínající se přímo z vodní hladiny, odtud připomíná lehce vykotlaný zub zakončený přilepenou kamennou stavbou, která tu kupodivu vydržela už celá staletí. Ať už se na tento architektonický skvost, kde se točilo bezpočet pohádek, díváme odkudkoliv, vždycky nás dokáže mile překvapit, pokud ne přímo ohromit.

 

 

 

 

 

 

 

 

Přes Dolný a Vyšný Kubín míříme zpátky do Liptova. Dopřejeme si krátkou zastávku ve fotogenické obci Leštiny. Na vyhlášený artikulární kostel dnes nemáme čas, takže našeho zaslouženého obdivu se dočká pouze střední část dědiny se zachovalou původní zástavbou. V poměrně malé vesnici, kde dnes žije něco kolem tří stovek starousedlíků, se například narodil přítel Haydna a Beethovena, violoncellista Mikuláš Zmeškal, spoluzakladatel Matice slovenské Adolf Medzihradský a autor textů evangelického zpěvníku Jozef Gašpárik. Dnes tu údajně funguje podnik na výrobu sýrů, jogurtů a tradičního másla.

 

 

 

 

 

 

Nejenom cestováním živ jest však člověk, na což nás upozorňuje jedna z podařených reklamních tabulí. Zvěstuje, že jedinou pravou láskou je láska k jídlu. Samozřejmě si v tu chvíli nemůžeme nevzpomenout na krásnou Lucynku, známou z cyklistických či ekumenických výletů. Inspirováni jejím neutuchajícím apetitem se tentokrát nikterak neomezujeme a na každém navštíveném místě si dáváme něco tuze jedlého. Letošním slovenským hitem nejsou tradiční halušky, ale nezapomenutelné „šúlance s makom“. Nepohrdneme ani bohatě zdobenou pizzou či nejrůznějšími, vlastnoručně ukuchtěnými ranními vychytávkami.

 

 

 

 

Patřičně napěchováni se pak vrháme do modrých či zrzavých vod lúčanských bazénů. Bohapusté vysedávání v termálním nálevu střídáme s krátkými plavbami či masakrováním odvrácených partií našich tělesných schránek výkonnými tryskami zdejších vířivek. Poté, co vyměníme mokré plavky za suchá bílá prostěradla, oddáváme se dobrovolnému mučení superhorkým vzduchem ve finských saunách nebo neméně teplými párami v římské či bylinkové lázni. Nažhavené tělo pak pochopitelně podrobíme nezbytnému vodnímu chlazení pod ledovou sprchou či v přilehlém studeném bazénku. Lúčky se stávají naší srdeční záležitostí, bez níž si už život pomalu neumíme představit.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na poslední den si ordinujeme jen nenáročný výjezd do nejbližšího okolí. Procházka po centru Partizánské Ľupči je sice krátká, zato velice pohodová. Kupodivu tu na nás dýchne i závan důvěrně známé domoviny. Jedna z parkujících dodávek sem přichvátala od slivovicí vonících Jelínků z Vizovic, služební osobák naopak přímo z našeho domovského Valmezu. Že si místní masožravci místo medvědí kýty dopřávají vyuzené krásenské speciality, nás poměrně hodně překvapuje.

 

 

 

 

 

 

 

Poskočíme o pár kilometrů dál a zaparkujeme nad věhlasným vodním babylonem v Bešeňové. Zdejší předražené atrakce s přehledem ignorujeme a raději se poohlédneme po přírodních krásách, které zcela zadarmo nabízí protější svah nad tratí. Vápencem nasycená tekutina tu nechala vzniknout hned několika nepříliš známým zajímavostem. Jen kousek nad silnicí ční k nebi nevysoká skála, coby pozůstatek po někdejším travertinovém lomu. Okolní louky ještě tu a tam připomenou pomalu zapomenuté léto, zatímco barevné listí či poletující chmýří dosvědčuje nadvládu neméně půvabného podzimu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ještě pozoruhodnější nádheru však nabízí blízká travertinová kopa. Vytékající kyselka po sobě zanechává celou škálu teplých či přímo žhavých odstínů vytvářejících neopakovatelné, přímo pohádkové kreace. Kromě toho poskytuje zdroj parádně chutnající vody, kterou okamžitě čerpáme do veškerých dosažitelných petlahví. Vedle pořízených fotografií se stanou malou připomínkou na právě končící týden neobvykle prosluněných dnů babího léta.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dáme si ještě závěrečné bazénovo - saunové dějství a potom už jen zamáváme přenádhernému lúčanskému vodopádu. Vysoké i Nízké Tatry vystřídá Velká i Malá Fatra a jasný teplý den večerní soumrak nad hradbou Javorníků. U našich valašských doupat zaparkujeme za svitu hvězd a miniaturního půlměsíce. Díky Bohu, který všechno nadmíru úspěšně zrežíroval, dokonale spokojeni, ba přímo nadšeni. Mohou za to patrně obě krasavice, jejichž modlitby prolomí i nebeskou bránu. Tak skvělý doprovod na cestách si vůbec, ale ani trochu nezasloužím:-)

 

 

 

 

(-:   ahoj   :-)