Rumunská předehra

leden, únor 1990

-- čtvrtstoletí Adry Valmez, část první --

1995 - 2020
 

 

Na podzim roku 2020 to bude pětadvacet let, co se ve valašském prostoru začalo skloňovat slovo ADRA. Kromě toho úplně Nejvyššího za to může především někdejší kazatel adventistické církve Ruda Reitz, který praktickou pomoc potřebným odjakživa považoval za součást, ne-li přímo vrchol bohoslužby. Někteří z nás měli štěstí jej poznat ještě dřív než se zkratka Adventistické agentury pro pomoc a rozvoj v České kotlině poprvé objevila. Začněme tedy od úplného začátku.

 

 

 

 

 

Někdy v době hluboké totality stoupáme s kamarády na vysoký kopec. Zastrčené tatranské návrší na slovensko-polské hranici je kupodivu obsypáno skupinou mladých lidí. Vypadá to na křesťany, kteří sem nasměrovali nějaké utajované setkání. Sotva se posadíme do načechrané trávy, přiskočí k nám mladá sympatická dívenka. Beze slova rozlomí svoji svačinu a začne ji rozdávat. Ptám se jí, proč to dělá? „ Dáváním se rozmnožuje“, pohotově odpoví a bez dalších slov mizí mezi svými souputníky.

Ona věta mi od té chvíle nedává spát. Rezonuje ve mně čím dál silněji, ale dost dobře nevím, jak ji uchopit. O všechno se však o pár let později postará revoluce. Nejen ta naše sametová, ale především po ní následující rumunská krvavá. Vracíme se tedy do doby o rovných třicet let zpátky. Končí poslední rok osmdesátých let a s ním i tradiční novoroční pobožnost. S Laďou, Petrem a liptálským Čmelákem sedíme u roztopených naftových kamen vsetínského adventistického sboru. Vzpomínáme na nedávné doby, kdy jsme do Rumunska jezdívali na hory. Nejen na hory, ale také za skvělými lidmi. Především těmi, které jsme potkali ve zdejších křesťanských společenstvích. Teď se v této zemi střílí a teče krev. Co s tím uděláme?

 

 

Bez dlouhého rozmýšlení se chápeme služebního kazatelského telefonu a voláme na ostravské Sdružení. Církve adventistů. Jiřímu Veselému, tehdejšímu předsedovi, stručně oznámíme, že pokud by bylo třeba nějak těžce zkoušené zemi pomoci, jsme k dispozici. Suše dodáme, že se v Rumunsku a v rumunštině tak trochu vyznáme.

Přenos informací, jak známo, s sebou vždycky nese riziko většího či menšího zkreslení. Jiří asi přeslechl, že se v rumunském prostoru vyznáme jenom “tak trochu“. Za pár dní mi totiž zvoní telefon, ať si sbalím nejnutnější věci a vyrazím do Brna. Tam mě prý přibere dvojice náklaďáků mířící k jihovýchodu. Až v kabině pádící avie se dovím důvod mé mobilizace. Jsem považován za experta na Rumunsko a jako takový se mám postarat o to, abychom se v revolucí zmítaném kraji vyznali a především se domluvili. Polije mě studený pot. Ty dvě tři stovky rumunských slov, které uvízly v mé šedé kůře mozkové na takový úkol ani v kombinaci s kapesní konverzací zdaleka nestačí. Jedině, že bych byl shůry obdařen zaslíbeným darem jazyků.
 

 

 

Celou pětičlennou výpravu řídí mně zatím absolutně neznámý Rudolf Reitz. Dělá prý hospodáře na Českém sdružení. Hospodaří asi slušně, protože v jím řízené církevní sféře se nachází i dva náklaďáky sloužící na stavbě modliteben. Navzdory zákazu jeho přímých nadřízených je teď v rámci vyššího principu mravního zneužívá k přepravě humanitárního nákladu, především základních potravin. Za volantem liazky jej střídá slovensky hovořící Stanislav Bielik. O něco menší avii, ve které se nachází i moje maličkost, řídí jeden ze sourozenců Martáskových. Pomyslné opratě občas přebere jeho kamarád Ota Jiránek. Přestože vlastní jen řidičák na osobák. Všechna zmíněná příjmení se budou v československé veřejné sféře později pravidelně objevovat. Dokonce na dostatečně viditelných místech.
 

 

 

Přesvištíme rovinaté Maďarsko a ve dvě v noci jsme na rumunské hranici. Dál nás potmě nepustí, protože je tam prý stále ještě nebezpečno. V nejbližší pohraniční dědině uvolnili školu i s tělocvičnou, kde se přidáváme k početné skupině nocležníků ze všech možných koutů Evropy. Podobně jako my, i oni míří s větším či menším humanitárním nákladem do právě zhroucené Ceausescovy říše.
 

 

 

Poté, co je nám před svítáním naprosto grátis nabídnuta snídaně, opouštíme pohostinné Maďary a překračujeme nedalekou hraniční čáru. Přestože jsme poměrně na jihu, mrzne tu jako v Rusku. Vyzdobeni velkým znakem Červeného kříže se přidáváme k nekonečné koloně náklaďáků, dodávek i dokonale nacpaných osobních vehiklů. Ten pocit je nepopsatelný. Jsme totiž součástí jakési řeky lásky, která se pomalu posunuje k lidem, kteří přežili svérázný model reálného socialismu. Z vyprávění jedné žena se později například dovídáme, že teplota v jejím panelovém bytě se v zimě pohybovala kolem osmi stupňů. A když prý byla nedávno v místní nemocnici, naměřili tam pouhých šest. Cukr, olej, maso a někde i chleba, to všechno bylo na příděl. Půl kila mouky na osobu muselo vystačit na celé tři příští měsíce. Brambor málo, rýže vůbec, o kakau a pomerančích ani nemluvě. Přídělový systém navíc vůbec nezaručoval, že by se tzv „vědecky stanovená dávka“ výše zmíněných potravin na všechny dostala. Pokud bydlel někdo na dědině, měl smůlu. Venkovanům bylo říkáno, ať si pomohou jak umí. A tak se kradlo a stínová ekonomika dosáhla nebývalých rozměrů. Při současném přepočtu by například jedno vejce přišlo na stovku, litr mléka na sto padesát a kilo medu (cukru nebylo) na nějakých tisíc našich korun. Jedni bohatli, druzí trpěli. Podle západních zdrojů umíralo před revolucí ročně kolem čtrnácti tisíc lidí na nemoci způsobené podvýživou či přímo hladem.

 

 

 

Po zledovatělé silnici se pomalu posunujeme do vnitrozemí. Domorodci mávají a zdraví nás typickým „véčkem“. Potkáváme pomlácenou francouzskou sanitku, která na své karosérii nese stopy po střelbě. Kolem poledne přijíždíme do Kluže. Párkrát jsem tu byl se svými kamarády v adventistickém kostele, takže tuším, kudy se k němu dostat. Na stejné adrese se nachází i regionální Sdružení zmiňované církve. Tady nás potom věci znalí borci nasměrují do východnějších oblastí. Nádherně ojíněnou krajinou připomínající Turecko se po nějakých sto dvaceti kilometrech doploužíme k rozlehlé vesnici jménem Sarmaš.

 

 

 

 

Najít v Rumunsku adventistický sbor není vůbec těžké. Na jednoho obyvatele tu připadá nejvíc souvěrců z celé Evropy. U modlitebny nás už napjatě očekávají. Utvoří klasický řetěz a do západu slunce jsou zhruba tři a půl tuny šatstva a šest tun potravin pod střechou. Je právě pátek a co nevidět začne sobota.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Přespáváme ve skromných příbytcích místních sourozenců a po ránu se scházíme v kostelově vyhlížející modlitebně. Společenství má asi 350 členů, většinou Maďarů. Pobýváme totiž na území někdejšího Sedmihradska, které bývalo součástí Rakousko-uherské monarchie. Muži tu sedí vlevo, ženy vpravo. Většina z decentně vystrojených sester nosí na hlavě šátky. Mají tu pěvecký sbor a hned dva orchestry. Teologicky vzdělaný Ruda Reitz poslouží v rámci programu krátkým kázáním. Jeho obstojná němčina se překládá do rumunštiny a z ní potom do maďarštiny. Jediní, kteří nerozumí, jsou Čechoslováci. Navzdory tomu, že káže Čech!

 

 

 

 

 

 

Je paradoxní, že kdykoliv předtím jsme se v chudém Rumunsku dostali mezi sourozence, byli jsme přímo královsky pohoštěni. Jak k těm vrchovatě prostřeným stolům přišli, nám zůstává dodnes tajemstvím. Nejinak je tomu i v Sarmaši. Po bohaté hostině, při níž se dovídáme spoustu dalších podrobností, sedáme opět do našich náklaďáků. Liazka však za žádnou cenu nejde nastartovat. V noci bylo kolem dvaceti pod nulou, teď se teplota pohybuje u mínus desítky. Šoféři zkouší všecko možné i nemožné, kostelově odění bráškové ochotně asistují, ale motor ne a ne naskočit. Situaci nakonec vyřeší vypůjčená benzínová letlampa. Opatrné nahřívaní zamrzlého naftového potrubí je sice zdlouhavé, pohonná jednotka však nakonec zabafá a nezastaví se dřív, než několikatunový náklaďák posune do cílové Matičky stověžaté. Předtím však musíme protrpět do mlhy zachumlané uherské nížiny, při kterých mrznou skla, zrcátka, nohy i zmiňovaná nafta. A aby toho nebylo málo, v Bratislavě se dostává lehká avie do smyku, při kterém stačí vysklít zpětné zrcátko protijedoucí tramvaje. Kdo miluje krásy cestování, ať se napříště vypraví s humanitárkou…
 

 

 

 

 

 

 

 

Neuplyne ani celý měsíc a opět míříme k jihovýchodu. Známá liazka, tentokrát i s vlekem, autobus plný darovaného ošacení a hned dvě avie. Jednu z nich si i s šoférem vypůjčil už vzpomínaný Čmelák od liptálské Lipty. Její nákladový prostor je až po strop zaplněn kartony s čerstvými vajíčky darovanými Slováckými drůbežářskými závody. V miniaturním prostoru se mezi bohatou vaječnou snůškou uvelebí rovněž moje maličkost ve společnosti tehdy ještě mladého a perspektivního Petra Kimlera. Třímístnou kabinu kromě obou řidičů zahřívá také členka vsetínského církevního sboru, Dana Geržová. Nabídku svérázné cestovní kanceláře totiž kupodivu neodmítá.
 

 

 

 

 

 

 

Reakce na podobné výpravy bývají různé. „To jsme tak bohatí, že máme na rozdávání?“, prohodí poněkud jedovatě učitelka procházející v Čalově se skupinou dětí kolem čtyř plně naložených přepravních vozidel. „A nezdá se vám, že to s tou pomocí přeháníte?“, utrousí o pár kilometrů dál službukonající pohraničník na čáře v Medveďově. Drtivá většina smrtelníků naštěstí vyznává staré dobré principy odvozené ze známé Knihy knih. Že je například „lepší dávat než brát“, že „štědrý člověk bývá bohatší“ a tak dále a tak podobně. Že se takovéto aktivity krutě nelíbí negativním „mocnostem v povětří“, netřeba samozřejmě připomínat. Logicky se proto snaží podobné snahy likvidovat nebo alespoň patřičně zprotivit…

 

 

 

Červenými kříži vyzdobený „cirkus“ překoná bez problémů nekonečnou podunajskou nížinu a po mnoha hodinách jízdy zastavuje na rumunské hranici. „Drum bun!“, popřejí nám šťastnou cestu usměvaví celníci a my v bláhové naději, že se pozdrav promění ve skutečnost, odhodlaně pokračujeme k východu. Zklidněná politická situace už umožňuje noční přejezdy, což se ale v těchto zeměpisných šířkách neobejde bez nejrůznějších překvapení. Přidá-li se k husté tmě ještě hustější mlha, jako v našem případě, je o adrenalinové dobrodružství, hraničící s horrorem, dozajista postaráno. Silnicí, jejíž okraj místo obvyklé bílé čáry avizuje pouze větší vrstva bláta se neodvažujeme jet rychleji než dvacítkou třicítkou v hodině. Přestože jsme už někde za půlnocí, potkáváme neosvětlené cyklisty kličkující zásadně prostředkem cesty a samozřejmě také naprosto volně se pohybující zvířata. Vrchovatě naložené koňské povozy jsou při svých spanilých nočních jízdách naštěstí označeny alespoň planoucí loučí.

 

 

 

Po ránu je už mlha trochu průhlednější, zato přibývá náledí. Silnice stoupá, klesá, pořád se klikatí a vede nás vesnicemi, které o vysokém životním standardu zrovna nesvědčí. Před polednem, kdy už máme za sebou dvanáct set kilometrů a nějakých třicet hodin takřka nepřetržité jízdy, se před námi konečně rýsuje silueta cílového Brašova. Už už se tam vidíme, když nás v mlze a na náledí začne předjíždět hned několik místních pirátů s osobáky. Z protisměru se však náhle vynořuje těžký vojenský kamion. Rudova liazka prudce brzdí. Divokým domorodcům se díky tomu podaří po krkolomných manévrech kolizi uniknout, ne tak ovšem jedné z našich avií. Slováckými vejci obtěžkané vozidlo jde do smyku a zastavuje se až o zadní část vleku Rudovy soupravy. Za námi se řítící místní kamioňák to raději řeší dobrovolným výletem do osetého pole.

 

 

 

Setina sekundy změnila tvář liptálské avie k nepoznání. Jakýmsi zázrakem však zůstalo nepoškozené celé přední sklo, jakož i většina předních světel či blinkrů. A světe div se, nerozbilo se víc než pět šest vajíček! Coby „expert na Rumunsko“ jsem okamžitě vyslán do akce. Co nejdříve vyhledat policii, sepsat protokol o havárii a tak dále a tak dále. Pár balíčků kakaa dělá divy. Z obávaných příslušníků nechvalně známé Securitate se jako mávnutím kouzelného proutku stávají nejlepší kamarádi. Dar jazyků pravděpodobně zafungoval, protože dlouhý úřední záznam popisující průběh nehody je nakonec na světě. Tažným lanem provizorně připevníme čelní okno a pak už celou naši kolonu uniformovaní strážci zákona provedou rušným městem až k místnímu adventistickému sboru. Samozřejmě s blikajícími majáčky, kvílící sirénou a absolutní předností v jízdě. Poté, co byla v prvních dnech revoluce značná část dobročinné pomoci zneužita vychytralými překupníky, Červený kříž využívá k uskladnění a následné distribuci darovaných věcí takřka výhradně místní křesťanské církve.
 

 

 

 

Sotva stačíme zastavit, vrhnou se na nás kolem pobíhající předškoláci stejně, jako jejich školou povinní kamarádi. „Gumi, gumííí, křičí jeden přes druhého a vehementně se domáhají zatím absolutně nedostupné žvýkačky. Že nepohrdnou darovanými bonbony, případně něčím tak vzácným, jako je čokoláda, netřeba zajisté dodávat.

 

 

 

 

 

 

 

Potraviny, ošacení a také neporušená česká vajíčka postupně mizí v útrobách poměrně prostorné církevní budovy. Věřící se začínají scházet k pravidelné páteční večerní bohoslužbě. U vchodu hlídkují dva uniformovaní samopalníci se slušnou zásobou nábojů. Není to prý tak dávno, co byla přepadena a vyloupena podobná křesťanská budova s uskladněnou humanitární pomocí z ciziny. Každopádně oba vojáci působí ve společnosti vyobrazeného nazaretského posla pokoje a bratrské lásky hodně, ale hodně nezvykle.

 

 

 

 

 

Je samozřejmé, že se i v tomto poměrně velkém městském sboru účastníme bohoslužeb. Po jejich skončení jdeme s Danou, Petrem a Čmelákem na obhlídku nedalekého centra. Nevím, jak ostatní, ale já prožívám nemalý šok. Poprvé v životě se setkávám s přímými důsledky krvavých bojů. Fasády jsou „vyzdobeny“ tisíci jizvami od kulek, vikýře na střechách ohořelé, tu a tam hromádky roztříštěného skla. U pietního místa s křížem, hořícími svíčkami a několika věnci se občas někdo zastaví a v zadumání zahledí do blikajících plamínků. Kdoví, možná známý, snad kamarád či dokonce člen rodiny tu nedávno dokončil svou životní pouť. Jenom v Brašově takových bylo kolem stovky, tvrdí domorodci. Nezapomínají dodat, že v tom nejsou započítána ta mrtvá těla, která se teroristům podařilo odklidit neznámo kam. Zraněných je samozřejmě mnohem víc. Jeden z nich, který pomáhal u sboru skládat náklad, nám ukázal už téměř zahojený průstřel nohy ve stehně. Místní tvrdí, že na straně Securitate bojovali dokonce i zahraniční studenti z nejmenovaných „spřátelených“ zemí. Je málo pochopitelné, že mezi nimi byli i studenti medicíny. Právě masakr v místní nemocnici, při níž byli údajně stříleni nevinní pacienti, přikládají někteří jejich bojové aktivitě. Až tady si začínáme naplno uvědomovat propastný rozdíl mezi naší sametovou a jejich krvavou revolucí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Někdejší příslušníci zmiňované Securitate nám mezitím v kakaovém opojení zajišťují místo k opravě avie. Místní mechanici spolu s liptálským řidičem svařují, vyklepávají a všelijak vyrovnávají veškeré deformace, až se jim podaří náklaďák dostat do jakž takž provozuschopného stavu. Do kabiny ovšem odevšad táhne, takže šoférům nezbývá, než na celé zpáteční cestě řídit v teplém kabátě, ušance a huňatých rukavicích. To vše při únorových, převážně nočních teplotách. Čmelák i tentokrát za volantem pravidelně střídá svého kolegu, takže se jej můžete dodatečně zeptat, jaké slasti vás mohou potkat, když se někdy neprozřetelně upíšete dobročinným aktivitám.

 

 

 

 

Přestože se Náčelník temných mocností i tentokrát snažil demonstrovat svoji taktiku, všecko nakonec dopadá nad veškerá očekávání. Šikovní valašští autoklempíři dotahují opravu kabiny k dokonalosti a pojišťovna dává navíc prachy na novou. Liptálská Lipta tak v konečném důsledku na akci neprodělá, ale právě naopak. Hned při prvním smočení v humanitární oblasti můžeme objevit jednu takřka neměnnou zásadu: Kdykoliv chcete v dobrém úmyslu a nezištně vykonat cokoliv dobrého, aktivizujete neviditelné podsvětí, které se vám patřičně odmění. Protože ale nemá absolutní moc, karta se stejně nakonec obrátí. Někdy hned, někdy později a někdy až na konci časů. Protože ten úplně Nejvyšší je jednoznačně na vaší straně. Pokud má zmiňovaný Ruda Reitz pravdu, potom je pomoc strádajícím samým vrcholem bohoslužby. A takové dokáží porozumět i ti největší analfabeti...

 

 

 

 

 

 

(-: Pacea Domnului :-)

 

------------------------------------------------